Krize a zánik vlastnictví

Následující delší článek rozebírá současnou krizi soukromého vlastnictví, která hrozí přerůst v jeho zánik. Eroze vlastnictví probíhá na několika frontách. Některé statky (jako nemovitosti) se staly tak drahé, že jej běžný člověk nemá šanci vlastnit. U jiných technologický posun umožňuje přesunout se od vlastnického modelu k pohodlnému modelu platby za použití (například bike-sharingové a v budoucnu i car-sharingové služby). A typicky cloudové služby nám dnes za měsíční poplatek nabízejí to, co jsme si zvykli dříve vlastnit, například hudbu nebo filmy. Připočítejme k tomu uměle podporovanou potřebu sdílet, kterou obsluhují datové cloudy. Cloudové služby (kam počítám i velké sociální sítě) se také snaží omezovat vlastnictví námi pořízených dat, když si pod nejrůznějšími záminkami osobují práva o našich datech spolu- či zcela rozhodovat. Vzniká digitální ne-vlastnictví, stav, kdy stále více statků přechází od formy uživatelem vlastněného statku, do formy služeb třetích stran placených na periodické bázi či za užití a kde o podmínkách služeb rozhodují jejich poskytovatelé. 

Pokud se tyto technologické přesuny dokonají, bude zde rozsáhlá nabídka ne-vlastnictví, která začne vytlačovat doposud převažující vlastnictví výtlakem technologických korporací provázaných s médii. Ne-vlastnit bude moderní, ale také nebude cesta zpět, neboť postupně bude mizet možnost vlastnit – jak z důvodů technických, tak finančních. Bude obtížné se z nevlastnictví vymanit. Proč říkám vymanit? Negativním dopadem světa, kde za většinu věcí platíme měsíční poplatky, je také snižování měsíčního množství peněz, o kterých může přímo a svobodně rozhodnout občan. Většinu měsíční výplaty prostě dáme za pronájmy, za ne-vlastnictví. Takový stav bude omezovat svobodu, bude pro společnost destabilizující a bude dále rozevírat nůžky mezi zejména technokratickou elitou a běžnými občany. Technologické korporace budou zvyšovat svůj vliv na životy lidí a budou aspirovat na skutečnou protiváhu státní moci. 

Velmi důležité bude, zda se podaří prosadit samoregulaci odvětví, nebo zda se podaří jiným způsobem zasáhnout do podmínek ne-vlastnictví tak, aby nebylo jedinou a jednosměrnou variantou, ale jednou z alternativ.  

Tyto regulační záchytné body jsou:

  1. o datech uživatele a datech pořízených o uživateli rozhoduje uživatel, vlastní je. 
  2. data pořízená uživatelem či o uživateli musí být technologicky neutrální, přenositelná
  3. pokud jsou data online zpracovávána, musí být také online přenositelná všem, koho uživatel k jejich použití zmocní. 
  4. mají vzniknout neutrální datové výměnné body a audit nakládání s uživatelskými daty
  5. neoprávněné nakládání s daty je závažný trestný čin, přičemž trest má dopadnout na korporaci i její vedení

Jen tak se podaří zamezit tomu, aby se z ne-vlastnictví stalo novodobé nevolnictví. Teprve za situaci plné ochrany a mobility dat bude možné z ne-vlastnictví udělat evoluční výhodu digitalizované společnosti.  

Pokračujte dále do kompletního článku…

Nedávno se mě na konferenci ptali, co jsou výzvy související s internetem pro příští čtvrtstoletí. Ty nejzávažnější. Vlastně jsou tři a od nich pochází vše ostatní:

  • krize důvěry k elitám
  • zánik soukromí
  • zánik vlastnictví

Zastavme se u té poslední. 

Zánik vlastnictví

Zatímco ty první výzvy si dnes už do jisté míry uvědomujeme a začínají být součástí obecného diskursu, zánik vlastnictví nevnímáme. Přitom to bude jeden ze spoluurčujících faktorů vývoje lidské společnosti pro příští dekády.

Nutná bezpečnostní poznámka na úvod do dnešních excitovaných diskusí: Následující řádky jsou konstatování faktu, že se tak děje. Není to moje preference, nesouhlasím s tím, ale fakt sleduji, zaznamenávám a to je Cimrmanovsky řečeno tak všechno, co s tím teď mohu dělat.

Může soukromé vlastnictví skončit? Inu může. Známe socializační představy o jeho zániku, kdy prostřednictvím znárodnění je vlastnictví převedeno na společnost reprezentovanou jejími revolučními (komunistickými, viz SSSR) či volenými (kapitalistickými, viz třeba v UK) zástupci. Jenže to je šoková změna vybuzená výrazným vnějším jevem. Může ale dojít ke změně postupné, jejímž iniciátorem je změna vnitřních podmínek.

Než se tedy pustíme do způsobů, jakými vlastnictví postupně eroduje v dnešním světě, podívejme se na to, že vlastnictví má svá omezení a mantinely i v klasickém kapitalismu.  Jak poznamenávají Armen Alchian a Harold Demsetz v The Property Right Paradigm (1973):

“V běžné řeči často mluvíme o někom, kdo vlastní tuto půdu, tento dům nebo tyto dluhopisy. Tento konverzační styl je nepochybně úsporný z hlediska rychlé komunikace, ale maskuje rozmanitost a složitost vlastnických vztahů. Vlastněna jsou práva využívat zdroje, včetně vlastního těla a mysli, a tato práva jsou vždy vymezena, často zákazem určitých úkonů. „Vlastnit půdu“ obvykle znamená mít právo půdu obdělávat (nebo neobdělávat), těžit půdu, nabízet tato práva k prodeji atd., ale nemít právo házet půdu na kolemjdoucího, využívat ji ke změně toku potoka nebo nutit někoho, aby ji koupil. To, co je vlastněno, jsou společensky uznávaná práva jednat.” 

Armen Alchian a Harold Demsetz v The Property Right Paradigm (1973)

Ta poslední věta je zvláště důležitá. Společensky uznávaná práva jednat. V následujících řádcích si ukážeme, jak se v rámci společnosti mění vnímání a tím i uznání, jehož se jednotlivým právům souvisejícím s vlastnictvím nejrůznějších druhů majetků a statků dostává. Je pravděpodobné, že po dlouhou dobu, kdy bude docházet k postupnému omezování práv, budeme svým vnímáním stále ještě přesvědčeni, že jde o plnohodnotné vlastnictví. 

Vezměte si hudbu. Ještě před dvaceti lety jste ji “vlastnili”. Měli jsme CDčka, na kterých byla hudba a kam jste CD vložili, tam se hudba přehrávala. Nikdo vás o ni nemohl připravit jinak, než krádeží. Stejně, jako u jiného vlastnictví. CD jste mohli darovat, prodat, nakládat s ním jako se vším majetkem, byly součástí dědického řízení.   

Dnes? CDčka mizí, postupně se přesouváme k předplatným typu Spotify či Apple Music. Tam vám nic nepatří. Pronajímáte si je po dobu placení a až přestanete platit, hudba zmizí. Nemůže ji nikdo zdědit, nelze ji darovat, aniž byste za něj platili. Je to klasický pronájem. A už nás to ani nezaráží, přičemž před dvaceti lety by to bylo považováno za magořinu, už proto, že technicky neproveditelnou.

Můžete namítnout, že hudba je něco jiného, tu jste nevytvořili. Tak co třeba naše vlastní fotky? Ukládají se do cloudu, málokdo si je z telefonu stahuje do externího software. Apple či Google cloud fotky stahuje, spravuje, presentuje, sdílí, vylepšuje. Vlastníte je? Na první pohled ano, můžete s nimi dělat vlastně všechno. Všechno? Pokud je smažete, podle podmínek služby v cloudu mohou zůstat, jen se k nim dá příznak smazáno. Pokud jsou nepřístojné, provozovatel je může z cloudu vyloučit a tím je fakticky smaže, protože sami si je už nezazálohujete. A nakonec, za použití cloudu se platí. Ne, vaše fotky vám ve skutečnosti nepatří, korunuje to Facebook, který ve svých podmínkách má možnost použití vašich fotek ve své inzerci. Zbavení se vlastnictví ještě není zcela dokonáno, ale postupuje.

Pochybnosti i u hmotného vlastnictví

Dobře, to bylo vlastnictví nehmotného majetku. Hmotnému se to stát nemůže, namítáte mi. Takže popořadě.

Co takové dopravní prostředky, třeba kola? V řadě měst je prostě pohodlnější pro dopravu po městě zaplatit měsíční paušál či jednorázové jízdné a pronajmout si kolo či koloběžku na jízdu po městě. Nemusíte se bát zlodějů, řešit servis, skladování, měsíční paušál je vcelku nevysoký, tak proč vlastnit kolo. A pokud ho vlastnit, tak výkonný bajk, na kterém se proženete terénem nebo sto kilometrů po silnici a který si rozhodně nechcete brát na šest kiláků trasy do práce a skladovat ho u klandu před ofisem.

Auto, to je to pravé vlastnictví a statut symbol. Nic nepohladí ego tolik, jako když vystoupíte v naleštěných polobotkách ze sedmičkového báwa v plné palbě do bláta silnice před tou čtyřkou, ve které máte sraz se spolužáky ze střední. Tedy, pokud žijete na Východě. Na Západě auto jako statut symbol ustupuje, proměňuje se. Nehodí se jezdit na mrtvý dinosaury, je jasná postupující orientace na elektro. Jenže s elektrifikací vozů souvisí i rychle postupující software. Pokud se opravdu podaří vyvinout plně samonavigujícíse vozy, bude praktičtější cestovat právě jimi. Objednat si jej v aplikaci, zaplatit za jeho použití a nelámat si hlavu s tím, jak ho servisovat, platit za něj složenky či jak ho řešit. Podstatnější bude, držet si čistou reputaci v identifikačních systémech, tedy nemít záznam, že jste vůz vrátili špinavý, poblinkaný či porouchaný. To by vám jej příště mohli půjčit dráže nebo vůbec.

A bydlení? S jeho vlastnictvím je to nahnuté dlouhodobě. V řadě světových měst už není dosažitelné jeho vlastnictví. O hypotéce se sice tvrdí, že je to vlastnictví, v katastru jsme zapsaný jako vlastník, ale s praktickými omezeními. Například s tím, že  při prodeji nemovitosti se primárně vyrovnává pohledávka banky a je první, s kým prodej musíte prodiskutovat. Hypotéka je převlečený pronájem hraničící, někdy/někde až hraničící s otroctvím. Omezuje možnosti, kam se stěhovat (mobilitu), protože náklady na změnu jsou příliš veliké. Omezuje možnosti, s kým být, protože na hypotéku jednotlivec (zejména ženského pohlaví) nedosáhne snadno a změna tohoto uspořádání znamená, že si to hypotéční ústav patřičně zaúčtuje. Hypotéka není vlastnictví. Ve skutečnosti se hypotéka mění ve vlastnictví až těsně před vaší smrtí a to pouze v případě, že nedošlo k ničemu, čeho pravděpodobnost je v horizontu 40 let výrazně nadpoloviční: rozvod, nemoc, hospodářská recese, změna režimu atd. Ve skutečnosti je hypotéka obrovská mentální zátěž, kterou není jednoduché zvládnout. I proto bývá stále častější, že člověk za bydlení prostě platí a nevlastní jej.

Pokud se podíváme na společný znak ne-vlastnictví, je patrné, že nastupuje především všude tam, kde jde o digitální, nematerializovanou formu a to včetně námi vytvořených děl. A dále všude tam, kde jde o materiální statky s extrémně vysokou pořizovací cenou (bydlení), nebo vysokou pořizovací cenou vůči četnosti užití (dopravní prostředky). Neuplatňuje se třeba u oblečení, kde pořizovací cena nebývá vysoká, naproti tomu užití četné – ovšemže s výjimkami, jako jsou drahé společenské (svatební) oblečení, které se užijí několikrát za život.

I tak je ale pravděpodobné, že se tu může postupně k ne-vlastnictví přecházet.

Například u oblečení je pozorovatelný velmi vysoký rozdíl mezi výrobní a prodejní cenou, související se značkou výrobce. Pokud přepočítáte cenu za použití například dobré košile, jde o desítky korun za jedno použití, dobré běžecké boty stojí cca 4 Kč na kilometr, tedy zhruba více, než benzín na kilometr cesty osobním vozem. Zároveň zde působí módní aspekty, kdy oblečení mezi jednotlivými roky rychle zastarává a ačkoliv je fyzicky použitelné, nelze jej ve společnosti nosit. Existují také různé spotřebitelské kluby, které vám pošlou měsíčně ponožky nebo prádlo a počítají s tím, že v průběhu roku se toto zboží obnosí a příští rok nahradí. Zkrácená životnost morální i fyzická povede ke změně vnímání takového způsobu užití zboží jako k ne-vlastnictví a bude posilovat vědomí, že ne-vlastnit je v pořádku a zcela převažující trend. Z pohledu uživatele je jedno, zda bezcenné zboží je vraceno pronajímateli, nebo vyhazováno.

Eroze soukromého vlastnictví

Na výše uvedených příkladech jsme si ukázali, že soukromé vlastnictví není již dnes žádná samozřejmost. Dochází k jeho postupné erozi, která navíc obecně není vnímána jako hrozba, což jen erozi posiluje.

Příčin ústupu od soukromého vlastnictví můžeme identifikovat několik:

1. Extrémní cena majetků

Extrémní cena některých majetků neumožňuje si je pořídit, nebo jen za velmi omezujících podmínek. To je příklad nemovitostí.

Zastavme se na chvíli u pojmu „extrémní cena“. Za takovou cenu označujeme částku, kterou není možné v dlouhodobém horizontu (aktivní lidský život) ušetřit z průměrného platu ani za vysokých úsporných opatřeních. Jestliže průměrná čistá mzda v Česku představuje 23 000 Kč měsíčně, potřebuje jedinec téměř 10 let bez jediné koruny útraty, aby si koupil běžný byt v okresním městě. To je extrémní cena, kterou není možné za žádných běžných okolností našetřit a je tedy průměrnému jedinci nedosažitelná bez vnějšího zásahu, například bez aktivního podnikání, podpory rodiny nebo bez podvodu či krádeže.  To také mimochodem spolu-vysvětluje vysokou míru tolerance podvodného jednání v Česku: je to jedna z mála možností, jakou zajistit vlastní bydlení, které je přitom společensky označováno za samozřejmou tužbu. Z toho mnohým logicky plyne, že všechny strategie vedoucí k jeho získání jsou přípustné a podle toho se také chovají.

Na extrémní cenu nemovitostí jsme již vcelku zvyklí, ačkoliv existuje silná tendence post-tradičních politických stran tento vývoj neakceptovat. Za prvé kvůli vysoké společenské poptávce mezi voliči po modelu „vlastního bydlení“, ale také kvůli značnému celospolečenskému riziku, jaké extrémní cena základní životní potřeby vytváří – viz výše zmíněná akceptace podvodného jednání.

Jenže právě takové hledání třetí cesty je dalším akcelerátorem zásahů do soukromého vlastnictví, protože je logicky vedeno po ose peněženek stávajích vlastníků nemovitostí či vhodných pozemků a prostor.

Tyto přístupy mohou obsahovat postupy jako regulaci výše nájemného, která se může později promítnout do cen nemovitostí, jež přestávají být investičně výhodné. Ve skutečnosti takový postup v dlouhodobém výhledu jen přispívá k oddělení ceny nájmu od tržní ceny nemovitosti, kdy majitel nemovitosti vynuceně akceptuje, že výnos z nemovitosti nemusí být investičně závratný, předpokládá ale její pozdější použití v rámci rodiny, třeba pro děti, očekává její finanční zhodnocení, které sice nemůže promítnout do regulovaného nájmu, ale oprávněně očekává, že situace se jednou změní, nebo bude mít nemovitost pro své děti a vhodně uložené peníze do konzervativního investičního prostředku.  

Dalším postupem může být omezení mezigenerační mobility kapitálu, tedy třeba významně vysoká dědická daň, která zkomplikuje předávání nemovitostí dětem a opět má tendenci tlačit na snížení cen nemovitostí. I to má svá úskalí a samozřejmě postup není stoprocentně funkční, je nicméně překvapivě účinný.

Významným postupem je rovněž práce s daní z nemovitosti, která v Česku je tradičně velmi nízká (za rodinný dům se platí stokoruny ročně), ve světě ale může být v jednotkách procent ceny nemovitosti v případě, že není trvale obývána majitelem nemovitosti. I tento model je zajímavě efektivní, také proto, že není možné mít více trvalých bydlišť ve vlastních nemovitostech.  

Na jednu stranu si tedy společnost zvyká na fakt, že extrémně drahé bydlení ponechává pro sílící skupinu uživatelů jako jedinou možnost především formu nájemního bydlení, soukromé vlastnictví bydlení je pro stále širší skupiny obyvatel nedosažitelné, ačkoliv je označované za samozřejmé a jeho nedosáhnutí pak za životní selhání a nedosažení střední sociální třídy.

Na stranu druhou státní správa musí ze svého pohledu nutně tlačit na oddělení ceny investičního vlastnictví nemovitosti od ceny kapitálového výnosu z vlastnictví, jež je předpokladem pro výši nájemného. Tím se snaží vytvořit předpoklady pro únosnou cenu vlastnictví nemovitosti užívané k vlastnímu bydlení, dále k tomu, aby cena nájemního bydlení z privátních zdrojů nekopírovala cenu na jeho vlastnictví a nakonec (a to především) se snaží motivovat trh, aby nalezl jiný systém tvorby a užívání bydlení, než čisté vlastnictví. Třeba (a nikoliv výhradně!) různé druhy bytových družstev či komun. Těmito metodami se státy snaží motivovat trh, aby řešení nalezl, protože jsou si vědomy toho, že optimální režim nejsou schopny trhu nadiktovat a naopak jsou si vědomy celospolečenských i ekonomických problémů, které dnešní stav přináší.  

2. Vysoká cena z užití

Vysoká cena majetků vůči četnosti použití je výzvou k hledání modelu ne-vlastnictví. Hledání možností probíhá hned ze dvou stran.

V prvé řadě dlouhodobě působí existence rozvinutých investičních služeb umožňující vznik trhu, kde existuje několik pronajímatelů, kteří do vlastnictví zainvestují a dále profitují z krátkodobého pronájmu. Princip půjčoven dražšího zboží známe již desetiletí, v posledním desetiletí ale roste jejich význam co nejvyšší míry digitalizace. Ta umožňuje zvýšení míry automatizace a tím zjednodušení sdílení majetku.

Například takový car-sharing se obecně neprosazuje snadno právě kvůli nepohodlí, kvůli nutnosti „hledat volný automobil ve městě“. Ačkoliv z mapy v mobilu víte, kde automobil stojí, není to zpravidla před vaším domem a není to zcela pohodlné. Z průzkumů je zřejmé, že carsharingu se lépe daří ve městech, která nemají obdoby modrých zón umožňujících snadné parkování vozu před vlastním domem.  A naopak města či městské části, kde je obtížné zaparkovat vlastní vůz před vlastním bydlením, jsou pro rozvoj carsharingu vhodná, protože stejně musíte ujít nějakou vzdálenost k vozu.

Naopak u bike-sharingu je situace jiná. Ačkoliv také musíte hledat volné kolo v mobilní aplikaci, která není principiálně odlišná od té car-sharingové, takové zaparkované kolo zabere méně místa a je možné jej po městě rozmístit v podstatně únosnějších vzdálenostech a najít jej obratem. Nelze tedy zjednodušeně a bez úvahy přebírat modely fungování mezi jednotlivými statky.

V řadě druhé, v posledních mnoha letech, podporuje tento trend nástup rozvinutých technologických služeb umožňujících vyhledávání a sdílení majetku – tedy trend crowd-sharingu. Lidé, kteří vlastní něco zajímavého, to mohou prostřednictvím digitální platformy nabízet ostatním. Nejznámější propagátor tohoto trendu je zprostředkovatel krátkodobého ubytování AirBNB, který agreguje nabídku privátního ubytování. U těchto agregátorů je ale patrný trend přechodu k profesionálním investičním skupinám, neboť i na půjčování jsou u uživatelů značné nároky především co se týká zaškolení, servisu, časové flexibility, kterou běžně zaměstnaný soukromník zpravidla ve volném čase nedisponuje. Povšimněme si, že i AirBNB nedělá z bydlení komoditu, ale především zážitek, kdy „superhostitelé“ se mohou přetrhnout, aby vám zprostředkovali prožití pobytu. Jenže zase – ne všichni na to mají schopnosti a čas a tak vzniká etablující se sféra těch úspěšných a zároveň do téhož pronikají profesionální ubytovatelé, kteří tomu mohou věnovat čas a energii.

3. Pohodlí digitálního zboží

Posledním bodem, proč se ne-vlastinctví prosazuje především u  digitálního zboží, je uživatelské pohodlí. Zatímco v substituci nájmu za vlastnictví drahého zboží bylo potřebna pohodlí užívání v nájmu přiblížit pohodlí užívání ve vlastnictví, u digitálního zboží je tahounem poptávky právě pohodlí.

Mít fotografie uložené v cloudu na Apple, Google či podobných systémech, je zcela odlišné od stahování fotografií z fotoaparátu. Tak především přispěl k pohodlí celý ekosystém. Fotografii pořídíte mobilem, ta se automaticky nasynchronizuje na všechna zařízení a všem. Jedním stiskem tlačítka ji pošlete kamarádům či na sociální sítě ještě z místa. To je naprosto jiný uživatelský zážitek, než přijet domů, stáhnout fotky z fotoaparátu na počítač a pak je ručně rozesílat.

Mít hudbu pronajatou od Spotify znamená, že si můžete poslouchat úplně všechno, na co máte náladu. Nemusíte alba stahovat, nemusíte přemýšlet, zda vás nový interpretr zajímá natolik, abyste do něj investovali. Všechno máte dostupné ihned. A dokonce vám většina hudebních cloudů doporučuje nové interprety,  takže si můžete rozšiřovat obzory, pokud chcete.

To samé platí pro filmy i další zboží. A stejné je to s vašimi sportovními výkony. Trasy, které odběháte, odjezdíte či odplavete si můžete poctivě zapisovat do Deníku, jak se doporučovalo ještě před deseti lety. Nebo je zaznamenají chytré hodinky a uploadují je na Stravu či třeba Endomondo. Díky tomu si můžete výkony ihned poměřovat, komentovat a vůbec dávat ostatním najevo, jak jste úžasní. Odnést si je jinam? To už tak jednoduché není, není zrovna lehké zbalit se a odejít ze Stravy na Endomondo nebo z Garminu na Suntoo. Přijdete o své zážitky. Kilometry v nohách vám nevezme nikdo, ale sdílení zážitků, statistiky a vzpomínky budou pryč.

Vzdát se vlastnictví v digitálním světě tedy především přináší sdílení zážitků a zjednodušuje distribuci software, tedy ho potenciálně zlevňuje. Což je sporné, v devadesátkách by vás software pro správu vašich výkonů stál něco jako 2000 Kč, nyní je roční předplatné zhruba poloviční a v horizontu životnosti update do nové placené verze vlastně stejné, ne-li méně výhodné.  Starý způsob distribuce neumožňoval sdílení a dostupnost odkudkoliv, z funkčních věcí ale snad jen uživatelsky bezobslužné zálohování. Ve skutečnosti je přidanou hodnotou dnešního digitálního světa především snadnější sdílení zážitků a tedy využití lidské potřeby pochlubit se.

Námi vytvořené nebude námi vlastněné

A tady do hry vstupuje vážnější aspekt, který souvisí s erozí vlastnictví digitálních statků. Mimo možnost „vlastnit“ se dostávají nejenom statky nabízené třetími stranami, které jsme si doposud do vlastnictví nabývat zvykli. Nově je nám upíráno bezvýhradné vlastnictví také u statků, které jsme my sami vytvořili a u kterých jsme ani nepočítali s tím, že o jejich vlastnictví přijdeme.

Velmi patrné je to u digitálních fotografií uložených v cloudu. Zatímco fotografie na papíře plně respektovaly naše autorská práva a my jsme zcela ovládali, kdo a k čemu je smí použít, fotografie uložené v cloudu trpí řadou limitací podle typu služby či výše předplatného. Někdy jsou fotografie při ukládání degradovány na rozlišení, v téměř všech případech si ale provozovatel méně a spíše více osobuje právo vyřadit fotografie podle něj nevhodné – a tato pravidla jsou spíše méně jasně popsána a nemusí být totožná s legislativou vašeho státu. Řadu z těchto věcí považujeme za logické, související s digitalizací. Mají své důvody.

Tak například Facebook. V Podmínkách služby výslovně říká, že „Vlastníte veškerý obsah a informace, které vkládáte na Facebook.“ Jenže hned o kousek dále je k tomuto bezvýhradnému vlastnictví učiněna řada výhrad: „Pro obsah, na který se vztahují práva duševního vlastnictví, jako jsou fotografie a videa (autorský obsah), nám s výhradou nastavení soukromí a aplikací výslovně udělujete toto svolení: udělujete nám nevýhradní, přenositelnou, sublicenční, celosvětovou licenci na používání jakéhokoliv autorského obsahu, který zveřejníte na Facebooku nebo v souvislosti s ním (autorská licence). Tato autorská licence končí odstraněním autorského obsahu nebo vašeho účtu, pokud váš obsah nebyl sdílen s jinými uživateli a ti jej neodstranili.“

Tato výhrada je logická. Říká, že Facebook jste pověřili vystavováním obsahu a tedy, že nemůže být žalován za to, že zobrazuje vámi nahrané fotografie na svých stránkách. Tedy že smí dělat to, k čemu jste tam ty fotografie nahráli. Jenže také z toho plyne, že Facebook smí vaše fotografie používat ve svých reklamních sděleních a dokonce i to, že práva k jejich užití může na někoho převést. I to může mít svůj legitimní důvod: zbavuje se tak možnosti úspěšné žaloby za to, že vaši fotografii uložil třeba na datové úložiště CDN, které si pronajímá od jiné firmy. Či třeba za to, že fotografie se uloží cestou do vyrovnávacích pamětí proxy serverů. Svět cloudů je složitý, fotografie, kterou nahrajete na jeden server, se kvůli rychlosti může dostat do vyrovnávacích pamětí, služeb Content Delivery Network (CDN), do indexů prohlížečů, tedy do všeho, co jsme si zvykli považovat za internetovou infrastrukturu a co všechno eroduje vaši naprostou vládu nad vámi vytvořeným obsahem. Je logické, že se firmy z této zodpovědnosti vyviňují (pro ně! velmi benevolentními podmínkami služeb. Na druhou stranu to také znamená, že v případě jakékoliv pochybnosti mohou sáhnout do vašich dat – a také to dělají. Bez rozpaků zablokují zobrazování vašich videí a fotek a dokonce zablokují váš účet, čímž vám znemožní přístup k vašim datům. Jestli tohle není přímý zásah do toho, co jsme si zvykli považovat za vlastnictví, tak co jiného?

Tento problém se stává u digitálních dat velmi rozšířeným a nepodléhají mu jen tak přímočará vaše vlastní data, jako jsou fotografie, ale i vaše data pořízená cizími technologickými prostředky. Řada energetických společností například nepovažuje data o spotřebě energií zákazníků za JEJICH data, ale za SVOJE data. A od  toho si osobovala práva blokovat přístup třetích stran třeba k odečtům energií. Umravňovat je musela až legislativa, zatímco v Česku tato praxe odepírání přístupu k těmto datům u ČEZu přetrvává dodnes. 

Zásadní hrozbou u digitálních dat tedy bude trvalé zpochybňování jejich vlastnictví, kdy majitel části technický prostředků, kterými jsou data pořizována či sdílena, bude upírat práva tomu, kdo data ve skutečnosti primárně pořídil. 

Pamatujme na to, že velká část těchto dat je pořízena výhradně za účelem sdílení, nemají žádný jiný podstatný smysl. Sdílení těchto dat je přitom základní funkcí sociálních sítí a řady technických prostředků. Jak to jde dohromady s faktem, že sdílení může být odepřeno provozovatelem sítě? Z toho plyne nutnost určitého balancu, kdy nemůže být v síti odepřeno příliš mnoho sdílení, aby nebyla popřena základní funkce sociální sítě a neodešla podstatná část sdílejících, ale také nezáleží na jednotlivci. Což přináší mnoho problémů, s nimiž se dnes sociální sítě potýkají, jako je zapouzdřování do bublin a rozdmýchávání vášní. 

Co přinese budoucnost?

Tady bývá zvykem moudře pohovořit o změně paradigmatu, jenže nevíme mnoho. Potkává se zde příliš mnoho různých tendencí a zájmů. 

Lze počítat s tím, že “dostředivá tendence” bude překlopit vlastnictví v užívání, tedy v omezený režim, kdy namísto jednorázové vysoké platby je dlouhodobě placena menší částka. Této dostředivé tendenci budou vycházet vstříc módní trendy (omezená smysluplnost dlouhodobého užívání téže věci), finanční skupiny (které na půjčování vytvoří profit) i pohodlí a móda sdílení, které si vyžádají postupné převádění dat do cloudu a s tím související oklešťování práv a zpochybňování, relativizaci vlastnictví dat vytvořených uživatelem.

Technologické korporace budou dále důsledně tlačit na trend digitálního sdílení, čímž budou zvyšovat své finanční příjmy z provozování cloudových služeb a nahrazovat dříve výhradně vlastněné za pronajímané a s okleštěným způsobem vlastnictví. Rozsah toho, co jsem si zvykli bezvýhradně vlastnit, se bude postupně snižovat. A jelikož půjde o velmi lukrativní segment trhu přístupný především a jen finančně zajištěným skupinám, kde vítěz bere téměř vše, bude to také segment trhu s malou konkurencí a svádějící ke všem nekalým způsobům oligopolního chování, které bude ještě více omezovat konkurenci. Na co si pořizovat sbírku fotek v cloudu, který nepoužívají jiní vaši známí lidé, když to snižuje možnost pochlubit se jim jednoduše a rychle. Protože jakmile by sdílení bylo složité a pomalejší, mohli by uživatelé při té příležitosti dojít k tomu, že zase až tolik sdílet nepotřebují. A ještě hůře: ověřit, že opravdu nepotřebovali. 

Počet skutečně významných cloudových provozovatelů bude relativně nízký a bude se opakovat to, co známe dnes. Pokud nějaká technologická novinka bude mít trakci, poroste jí počet uživatelů a hype v médiích, bude napodobena giganty a následně jedním z nich koupena a začleněna do služeb. 

Pronajatý život, v němž být chudý je drahé

Život se stále více bude skládat z narůstajícího množství drobných měsíčních plateb namísto větších investic v delších horizontech, jak je tomu obvyklé dnes. Příjemnou stránkou tohoto jevu bude stav, kdy lidé budou mít služby i statky rychle, hned a bez většího čekání. Na první pohled bude společnost blahobytná. To je ten první, povrchní pohled. 

Při detailnějším pohledu už jsou patrná rizika tohoto uspořádání. Pokud se většina měsíčního příjmu jednotlivce rozplyne v mandatorních platbách za pronájem, nezůstává ani prostor pro úspory, ani pro změnu. Změna totiž předpokládá, že máte náhradu. Představte si, že budete chtít uniknout ze systému, kdy za používání automobilu platíte měsíční částku a to tím, že si koupíte vlastní automobil. Na to ale budete potřebovat větší množství kapitálu a tedy úspory nebo možnost půjčky. Vytvořit si úspory za systému měsíčních plateb za kdeco nebude jednoduché a získat půjčku bez ručení za situace, kdy většina měsíčního příjmu je již předem alokována, rovněž. 

Jakkoliv jsme dnes zvyklí na možnosti průběžného dofinancování vyšších výdajů půjčkami ve všech formách včetně hypoték, v budoucnu nemusí být úvěrové financování tak široce dostupné. Ve skutečnosti už totiž většina lidského života může být na úvěr, kdy měsíční úhrady jsou formou splátek. A zodpovědný finančník nepovolí příliš vysoký úvěrový rámec. Na to, vystoupit z takového systému nájmů bude potřeba nejdříve opticky zchudnout, přestat najímané záležitosti používat a teprve pak, možná, pokud se ukážou být nezbytnými, je profinancovat z jiných zdrojů. Pokud to vůbec bude schůdné. 

A to je další zádrhel, který již dnes známe. Pokud některé zboží je prodáváno téměř výhradně přes oligopolního odběratele, bývá mu za prvé výrazně přizpůsobeno a za druhé, má takový odběratel diametrálně jiné podmínky, než zbývající – a obratově nepodstatná – část trhu. Může se tak stát, že například řada modelů automobilů nebude vůbec na trhu volně dostupná, budou dostupné pouze přes pronajímatele. Ostatní vozy budou k dispozici za výrazně vyšší cenu, než jakou poskytne nájemní profinancování, ačkoliv skutečná cena vozu taková nebude. 

Situaci tady mohou ještě výrazně zhoršit patenty a vyostřující se situace kolem takzvaného intelektuálního vlastnictví. Zatímco v minulosti se technologický pokrok rychle promítal do nabídky u všech prodejců, v poslední době vysoké náklady na vývoj a především na zajištění masivních výrobních kapacit a ochranu intelektuálního vlastnictví způsobují, že technologický pokrok se na dlouhá léta omezuje na jednu firmu. Příkladem může být krycí sklíčko mobilních telefonů. Po dlouhá léta se používalo plexi, jenže tehdejší šéf Apple Steve Jobs slíbil, že jeho iPhone bude krytý odolným sklem. Což byla kvalitativní a opticky rozpoznatelná změna. Jenže Jobs zároveň vykoupil kompletní kapacitu produkce tohoto krycího skla a kapacitu výroby nebylo jednoduché navýšit. Vyžádalo by si to speciální výrobní linky, pro které by musela být zajištěna obrovská poptávka, jakou ale ostatní výrobci mobilů nemohli či nechtěli slíbit. A tak trvalo mnoho let, než se krycí sklo Corning a jeho klony stalo součástí i jiných mobilních telefonů. V případě inovativních, velmi komplexně a náročně vyráběných materiálů či součástek, je pořizovací cena výrobních zařízení obrovská a podstatnou součástí ceny. Vývoj běží kupředu tak rychle, že pět let staré technologie nepostačují. 

S tím je spojený problém intelektuálního vlastnictví. Dříve se podstatně rychleji dařilo nacházet alternativní cesty vedoucí k podobnému výsledku, jakého dosahovala patentovaná technologie či postup. S rizikem rozmachu softwarových patentů se může stát, že takový postup se výrazně zpomalí či nebude vůbec možný. Již dnes existují “nukleární patenty”, například v rámci technologií mobilních sítí, které kdyby nebyly dostupné všem za nediskriminačních podmínek (byť za úplatu), by umožnily ostatní udržet mimo segment trhu. Takové patenty hrozí i v oblasti jako je umělá inteligence či biotechnologie a projevují se i ve výzkumu DNA, kdy si výzkumné firmy patentují sekvence DNA jednotlivých rostlin, u nichž počítají s budoucím použitím. I to je jeden z důvodů, proč nynější systém ochrany intelektuálního vlastnictví není v dlouhodobém horizontu udržitelný. Dochází k patentování nikoliv vynalezených, ale “pouze” popsaných věcí a hrozí to znemožnit ostatním jakékoliv další využití v segmentu. Možnou cestou je systém povinného nediskriminačního licencování, ale také kratší doby patentování a vůbec revize systému, přičemž úvahy o jejích podobách jdou nad rámec tohoto textu. 

Tyto a další, dnes těžko předvídatelné aspekty, tlačí na to, aby od digitálního nevlastnictví nebyla cesta zpět a postupně se automaticky stalo dominantním modelem u širokých mas. Jak moc širokých, to bude závyset na ekonomické vyspělosti každé společnosti a také na způsobu státních zásahů i efektivitě, s níž budou média takový model vnucovat jako symbol modernosti, bohatství a šťastné spotřeby.

Tady je ale jednoznačně potřeba zdůraznit, že ruku v ruce s nevlastnictvím jde také nesvoboda. Čím větší část příjmů je povinně alokovaných na splátky, tím větší je nesvoboda jednotlivce se rozhodovat. Takto to sice ve společnosti nemusí být vnímáno, protože svoboda vybrat si jiný nevlastněný produkt bude značná – firmy se budou předhánět v tom, jaké pronajímané auto či jinou nevlastněnou službu či zboží si můžete vybrat. Ale nebude jednoduché vybrat si jiný model vlastnictví, než nevlastnictví. Nevlastnictví bude přímo omezovat nabídku jiných způsobů vlastnictví a tím také omezí nabídku na to, co bude připadat vhodné technologickým korporacím. 

Vznikne pronajatý život, který bude pro chudé drahý a ze kterého bude obtížné uniknout. To povede k frustraci a postupnému nárůstu nespokojenosti a nálad vyžadujících zásah do práv technologických a finančních korporací, tedy ke státní regulaci. Minimálně v oblasti dluhů a počtu závazků i způsobu vyvázání se z nich i v oblasti snížení lock-in efektu, kdy uživatelé nebudou moct přejít k jiné službě, bude v zájmu států, aby zasáhly, pokud nedojde k samoregulaci v odvětví. A firmy musí být aktivní státní rétorikou tlačeny k tomu, aby navrhly pro-segmentovou samoregulaci dříve, než si ji vynutí státy. 

Jak se digitální nevlastnictví projeví na samotné společnosti?

Především se relativizace závazků může přenést i do partnerských vztahů. Pokud je jednoduché změnit model auta z měsíce na měsíc, proč by nemělo být vnímáno za podobně žádoucí netrvat na dlouhodobých mezilidských vztazích. To je trend, který již několik generací sílí a digitální nevlastnictví jej bude jen posilovat. 

Navíc tím, že některé typy nevlastnictví budou počítat s poplatkem za použití a nebude tolik podstatné rozkládat náklady na ně na více členů domácnosti, nebude tolik důležité z finančního pohledu, vícečlenné domácnosti vytvářet. Přitom majetek je dneska významným aspektem bránícím rozvodům. Pokud bude jednodušší majetkové vyrovnání skrze nevlastnictví a také bude finančně snazší single život, bude to další turbulence do konceptu manželství a dlouhodobého mezilidského soužití jako takového. I to může být ovšem vykládáno jako příspěvek ke svobodné volbě. 

Je také potřeba počítat s tím, že relativizace vlastnictví bude provázena ztrátou soukromí. Pokud vám vaše osobní data nepatří, jak mohou být soukromá, do jaké míry? Již dnes je zcela běžné, že pokud jsou soukromá data shledávána dostatečně zábavnými, jsou sdílena a používána a to počínaje záznamy z bezpečnostních kamer až po kategorii revenge porn. 

Nikoliv posledním aspektem je posilování moci technologických gigantů, které mohou měsíčním transferem peněz konkurovat státům. V řadě případů si již dnes osobují právo rozhodovat o nakládání s uživatelskými daty, takže kromě finanční moci získávají i značnou moc soudní, která stále není efektivně zpochybněna a rozporována. Pokud se budou takovéto nabídky služeb rozšiřovat do oblastí zdravotnictví či bezpečnosti (a to je sledovatelné již dnes), budou technologické konglomeráty ohrožovat samotnou podstatu států, když převezmou velkou část jeho pravomocí, finančních toků, ale nepřevezmou jeho závazky. Budou vznikat rozšiřující se enklávy našich životů, kde stát bude postupně ztrácet vliv a to včetně klíčových sociálních oblastí a bezpečnosti, kde státu zůstanou nelukrativní působiště, zatímco ty lukrativní si zprivatizují technologické firmy. Je to stejné dilema, jako u soukromého zdravotního pojištění: z čeho stát zaplatí ošetřování chudých, když bohatí odejdou k soukromým pojistitelům? Jak například vyřešit situaci, když určité skupině obyvatel odmítnou car-sharingové firmy půjčovat vozidla za situace, kdy car-sharing bude dominantní formou používání vozů?

Lze efektivizovat nevlastnictví?

Může se z nevlastnictví stát pozitivní trend? Jistě, může, pokud se stane skutečnou alternativou, jednou z možností volby, ze které je ovšem cesta zpět a tato volba je v rukou uživatele. 

Je potřeba ujednotit se na základních a společných bodech, které budou neutralizovat nevýhodné prvky nevlastnictví:

  1. data pořízená uživatelem nebo o uživateli jsou vždy v plné jurisdikci uživatele, tedy jen on rozhoduje o tom, kdo a kdy je může použít a samozřejmě může i odejmout právo je dále užívat.  
  2. data pořizovaná u uživateli i uživatelem musí být technologicky neutrální, přenositelná z rozhodnutí uživatele. Netýká se to jen například souborů, ale i dat o propojení mezi uživateli, třeba sociální schémata ze sociálních sítí
  3. pokud jsou tato data online zpracovávána, musí být také online přenositelná a poskytovatel cloudové služby nemůže limitovat jiné služby v přístupu k těmto datům, pokud se tak děje z vůle uživatele. 
  4. bylo by vhodné podpořit vznik neutrálních datových výměnných bodů pro základní služby a standardizovat také proces auditu nakládání s daty. Je zásadní, aby uživatel měl co nejpohodlnější přechod mezi službami s plnou datovou sadou a  také aby mohl snadno ověřit, jaká data o něm která služba a jak zpracovává. 
  5. neoprávněné nakládání s daty uživatele je závažný trestný čin, za který musí být plně zodpovědný management firmy jakož i všichni, kdo se o takovém činu dozvěděli a nepodnikli žádné opatření. 

Je pravděpodobné, že v průběhu doby se těchto pět bodů doplní o další, které se ukáží být důležité. Stejně tak je zřejmé, že tyto body dojdou mnohého zpřesňování.

Teprve za situaci plné ochrany a mobility dat bude možné z ne-vlastnictví udělat evoluční výhodu digitalizované společnosti. 

Odebírejte Patrickův Newsletter

Technologie v souvislostech. Týdenní komentář, který jde za pěnu dní.

Invalid email address
Slibuji, žádný spam. Co sám nerad, nečiním jiným.

9 komentářů

  • Chci napsat pochvalu – pěkný text k přemýšlení.

  • Velice zajímavé počtení, akorát nechápu tu posedlost „sharingem“. Nějakej trouba potřebuje být cool a nazve půjčovnu „sharingem“ a stádo hýká a opakuje to po něm. Půjčovna kol, aut či koloběžek nepřestává být půjčovnou jen proto, že je samoobslužná. Nebo snad automat na kafe je „coffee-machine-sharing“? Taková blbost by nenapadla snad nikoho a přesto nesmysl o „bike-sharingu“ někteří opakují do zblbnutí. Přemýšlejte trochu, lidi.

  • Bohužel, u 1. bodu to vidím jako pirátské přání otcem myšlenky, asi jako v Berlíně, ale jak to dopadá…
    Ostatní body – to je na volbě, to není new order.
    Jinak FB – kdo chce kam,…

  • No, jen nevím jestli to někdy v historii vlastně bylo lepší.
    Ve středověku skoro všechno vlastnil panovník/šlecha a chudý člověk mnoho svobod neměl.
    Po průmyslové revoluci se většina majetků přesunula do rukou továrníků a obchodníků.
    Během světových válek a po válce (ve východním bloku) to se soukromým vlastnictvím nebylo zrovna veselé 🙂
    Po roce 89 a kupónové privatizaci to taky bylo nic moc 🙂
    Dneska se bohatství a moc přesouvá do rukou technologických korporací.

  • Moc fajn článek. Obdivuji, jak ty vždy vše domýšlíš až do důsledků!

  • Dobry den,
    Kdyz zminujete nekolikrat apple a vlastnictvi obsahu (jak tomu rikaji), tak me napadlo zkusit se podivat, zde z podminek:

    “ – Pro účely poslechu si můžete vypálit zvukové skladby ze zakoupeného seznamu na disk maximálně sedmkrát; toto omezení se nevztahuje na Obsah bez DRM ochrany. Jiný Obsah nemůže být vypálen na disk. Zvukové CD, na které jste si vypálili svůj Obsah, můžete používat v souladu s lokálními autorskými právy stejně jako jakékoli jiné zvukové CD zakoupené v obchodě.”
    Zdroj jsou apple obchodni podminky. Tak tady bych s dovolenim navrhoval upresnit argumentac, ale to je v podstate prkotina.

    Vas clanek je pekny, k zamysleni v nem je, s chuti jsem precetl. Sluzby a male poplatky vidim kolem sebe zretelne, zajima me, jak se divate na poplatek ceske televizi prosim?
    Dekuji a jsem s pozdravem
    MAlbu

  • Velice podrobný analytický text realisticky popisující budoucnost. Mám řadu přátel v zahraničí, kteří nemají v městech auta a jezdí taxi nebo na delší cesty vlakem nebo letadlem. Paradoxem je, že na tento text jsem se dostal přes. článek novinář Holce z Info, který jím straší čtenáře.

  • Velice pěkný článek, ale je zde i hodně sci-fy, třeba vztahového sdílení bych se nebál, trochu subjektivně a nekorektně si dovolím prohlásit, že ženy takto fungovat nedokáží a díky bohu za to. Hlavně nesmíme zapomenout, že o tom jak to dopadne rozhodujem my všichni dnes, není to dané. Kromě zmíněného bych se ještě zaměřil na vzdělávání, aby si takto nepořizovali věci základní potřeby a když už, tak aby viděli kolik ve finále zaplatí navíc. Pobídky a zdanění by byli také dobré, ale pokud by to mělo skončit jako obvykle, tak raději nic.