O víkendu se Dita rozhodla, že bychom mohli vyrazit na nákup do IKEA. Orosil jsem se. Ne snad, že by mi vadilo zboží z ikei, je to zboží pro mladé, což v newsspeaku těchto firem znamená, že to moc nevydrží a rozpadne se to tak rychle, jako se mění móda a vkus (true story), takže nám to doma místo dlouho zabírat nebude. Jenže ten nákup, to je něco, co nemám rád (eufemismus). Dita mne sice utěšovala, že všichni vypadli z Prahy a IKEA bude prázdná, ale to mne neuklidnilo. Asi to na mne bylo vidět, protože ještě na jižní spojce Dita navrhla, že by vlastně bylo lepší, kdybych si šel vedle sednout do kavárny a ona v klidu nakoupí. Pochopil jsem, že v klidu pro oba, protože jestli jsem na něco velmi špatný partner, tak na vybírání košíčků ze sedmi velikostí a sedmi barev. Co se dalo dělat, souhlasil jsem a vyrazil jsem do Centra Černý most, což je hned vedle, abych si dal kávu na uklidnění a dostal tlak i tep do normálu (jo, v tomhle případě na to kafe funguje).
Nicméně v obchodním centru mne ulovila slečna řkouce, že dělá dotazník o vnímání značek a jestli bych se mohl zúčastnit. A než jsem stihl zásadně nesouhlasit, hned na mne vybafla, jakou značku oblečení preferuji. Zmátlo mne to. Oblečení má značku? Podíval jsem se na své kalhoty, v tu chvíli jsem pochopil, co má na mysli a pravil jsem, že maskáče. Slečnu to neuklidnilo, ještě se přeptala, jaké značky. Děl jsem, že netuším, kdo je pro US Army šije. Slečna smutně usoudila, že zřejmě nejsem ve světě pánských značek dostatečně zorientovaný a dotazník přeškrtla. Její smutek pramenil z toho, že v ono nedělní ráno byl obchoďák prázdný a byl jsem široko daleko jediná oběť.
Ne snad, že bych zastával heslo, že muž má chodit do práce v montérkách a holínkách, na druhou stranu znalosti značek oblečení jsem vždycky považoval za něco zbytného. Zjednodušeně řečeno kupuju to, co se mi líbí, v krámě, který navštěvuju řadu let. Zkoumat módní novinky pro mne představuje utrpení a nevěřím, že by módní proužek na tričku z téže asijské manufaktury, v jaké se vyrábí všechna trička, proměnil nějak positivně mou osobnost. I když, dost možná jsem naivní.
Některé obchody tenhle přístup ctí. Například můj nákup džínů je proces sám o sobě. Začíná tím, že většině mých džínů nakoupených zpravidla před dvěma lety neodbytně vypršela životnost, což se pozná tím, že je uznám za vhodné pouze zednických prací, takže jsou prožrané od vápna a propálené od svářečky. Což někdy vypadá, jako módní, ale do práce se mi s tím chodit nechce.
V takové chvíli volím následující postup: přijdu na Chodov, nákupní centrum, co mám přes les za barákem. Vyhledám prodejnu, co má značku splněného úkolu, tu poznám z porady. Hned vedle je prodejna džínů. Naštěstí je to vedle mé oblíbené kavárny, takže nezabloudím. Před vchodem se otočím a z těch orvaných džínů, co mám na sobě, si přečtu značku a velikost. Značka je něco jako Wilém Debil, to mi přijde jako dost cool značka pro mne a hlavně dělají džíny, co nejsou odřené, nemají děsně módní střih (=těch patnáct let, co je kupuju, je nezměnili).
Vcházím do prodejny, zkouším (32 vteřin), beru patery, jedny si hned oblékám, platím, staré džíny házím u východu do odpaďáku, během dvou minut jsem venku. Dá se to zvládnout i na jedno nadechnutí.
Možná se ptáte, jak jsem na tenhle maximálně optimalizovaný postup a zejména na značku přišel. Inu, i to je štěstí života. Když jsem si šel před mnoha lety koupit džíny (moji starou prodejnu zrušili), vešel jsem do krámu. Mladá prodavačka se mne přeptala, co si přeju a já hlasem slabým a vystresovaným odpověděl, že džíny. Víte, co udělala? Zásadní chybu. Ona se mne přeptala, jaký džíny si přeju!!! Neuvěřitelné. Samozřejmě jsem se hned vrhl k východu, jenže jsem přehlédl ještě jednu starší prodavačku. Ta už zjevně měla s tímhle typem zákazníků zkušenosti, protože mi zručně podrazila nohy a když jsem po frňáku zahučel do vyskládaného oblečení, tak ke mně přiskočila a ujistila mne “Ano, máme džíny, které vám dokonale padnou.” A strčila mi je do ruky. Měla pravdu, byly to ony. Vyzkoušel jsem je (záležitost dvaatřiceti vteřin), vzal patery, zaplatil a s díky vypadl. Jen mne ještě znervóznila ta mladá, když mi chtěla vnutit, abych si nebral všechny džíny černé, ale zkusil i jedny modré. Ta starší prodavačka se opět projevila jako rozený diplomat, tu mladou poslala dozadu přerovnat krabice a mne ujistila, že ty černé jsou skvělá volba. Takhle nějak jsem se stal věrný značce Vilém Debil nebo jak se to čte a píše.
Jenže uznejte, jak by tohle ta slečna vměstnala do těch svých tabulek? Měla tam vůbec tuhle značku? Jenže takhle, drazí přátelé, nakupují praví fajnšmekři… :)
