Hvězdy a kameny v nás

Balil jsme si včera věci. Odjíždíme na tři dny na Malou Fatru, takový malý výlet, řeklo by se. Přemýšlel jsem, kdy jsem byl naposledy na takovém výletě. Takovém po staru. Pár kluků s bágly na zádech, pohorky, celta, kus chleba a zavírák. Vlastně jsem si už ani nemohl vzpomenout. Od té doby, co se narodily děti, se všechno změnilo. Příležitostí takhle vyrazit s kamarády, bylo zatraceně málo. V lepším případě výlety s dětma, ale to je jiná klasa, když je dětem šest, osm. A když je jim přes deset, nechtějí se vzdalovat od datové přípojky, ukazuje zkušenost, je těžké je přemlouvat, je těžké v sobě tu chuť najít.

Otevřel jsem krabici s mapami. Mám tam všechny mapy, kde jsem byl, pro případ, že tam pojedu znovu. Malou Fatru mám vzorově prochozenou, říkal jsem si, i když si z Marka dělám legraci, že je to překlep z Tatry. V té krabici ležela dvoudílná mapa. Podíval jsem se na rok vydání: 1993. A ještě zastrčená nějaká účtenka z téhož roku. Takže? Takže jsem v Malé Fatře byl naposledy před dvaceti lety…

Když jsem si o víkendu procházel věci, které si vezmu sebou, otíral jsem prach z vlastních vzpomínek na život. Pohorky, které jsem si naposledy vzal na nohy tak před pěti lety, spíš útrpně, než že bych je potřeboval. Vzal jsem si je tedy znovu na nohy, prošel se v nich po Brandýse, abych ověřil, zda ještě „jsou“. Byly. Akorát zpuchřelé, v nějakém výkopu brandýského náměstí jsem utrhnul první podrážku, za poštou pak podrážku druhou. Putovaly do popelnice, musel jsem pro nové. Celta, jejíž impregnace dávno vzala za své, nepromokavá bunda z echtovního silonu, kterou mi mamka šila ještě na kanoistiku. Ani, kdyby se mi podařilo ji obléknout, bych jí nevěřil, že ještě nepromokne. Spacák do mínus dvaceti. Kupoval jsem si ho jako vrchol luxusu, když jsme v zimě odjížděli autem přes půlku Evropy do Egypta (abychom tam nikdy nedojeli). Když jsem v něm tehdy spal ve stanu v deseti stupních, musel jsem jít spát ven, jaké v něm bylo vedro. Dneska je to cár kompresovaného thinsulitu, ve kterém budu klepat kosu i za horkého poledne. Stejně jsem ho zabalil, však jsou to vzpomínky a na tři dny bude dobrý.

Stojím ve specializovaném krámě, mladík mi se shovívavým úsměvem nabízí nejmodernější „technické ponožky“, samonafukovací karimatku, celtu, do které se balí vesmírná stanice i teflonovou sadu příborů, kterou stačí po použití otřít, nemusí se mýt. Říká si, fotr jede poprvé na čundr, bude unešen. Koukám na tu nádheru a přemýšlím, k čemu by mi to bylo. Kolik těch vzpomínek, které mám tak rád, se zakládá na tom, že jsme promokli na kost a sušili se pod vojenskou celtou v ceně dvacky nad táboráčkem, který nešel tak dlouho zapálit. Že jsme i bez excelentní výstroje prolezli, prošli a prochodili všechno, co se dalo i nedalo. A že co nešlo pohodlně, šlo nakonec nepohodlně. Že nás to neobtěžovalo, mít puchýře z netechnických ponožek, promočené kalhoty, protrhané pončo ze sprintu v dešti a mapu, která byla na papíře a ne na displeji gpsky.

Bojím se doby, kdy mě to obtěžovat bude. Bojím se toho, jestli ta doba už nepřišla a jestli zvládnu jí utéct. Zda obstojím ve společnosti, kde ostatní na kopce létají vrtulníky či jezdí SUVčky, zatímco já tam tlapám po svých nebo vlakem. Jestli jsou to ještě zážitky, které se mohou protnout a společně sdílet. Jestli touha po pohodlí není znakem změkčilosti, zatímco touha po občasném nepohodlí není jen nedospělým návratem do dětství.

Našel jsem zápisky z jedné z posledních takových výprav, kterou jsem takhle „po staru“ absolvoval. Sugestivně se v nich ptám, zda pojedete také. V létě 1997. V létě 1997 jsem tam nejel, místo toho jsem letěl do Řecka a probloumal ho autem, odsunul jsem to o rok, protože jsem měl dost práce s Mobil serverem. A pak o další, místo toho jsem zase nějak jel autem. A znovu a znovu, pokud se právě kvůli dětem někam vůbec dalo jet.

Pak jednou otevřete National Geographic a dočtete se tam poděkování za upozornění na objev, který jste učinili a u kterého jste nebyli. Otočíte stránku mapy a zjistíte, že je to dvacet let, co jste tam byli. Otevřete pas a zjistíte, že všude, kde jste byli, jste byli jen jako turista, člověk bez národnosti, identity a zájmu o něco jiného, než jsou místní highlits.

Budou mi ještě stačit kameny v cestě a hvězdy nad hlavou? Unesu i to, že nejsou srovnatelné s dnešním způsobem cestování?

Já nevím.

Jak se vám líbil článek?
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (hlasováno 13×, průměr: 4,69)
Loading...

10 komentářů

  • Tangero, výborně napsané, díky. Hned jak se Áňa vrátí z tábory, sbalím zpuchřelé amícké hadry a vytáhnu jí ven. Je jí osm, sousloví „datová přípojka“ před ní zatím úspěšně skrývám a větu: „Táto, pojedeme letos na čundr?“ vyslovila sama od sebe. Teď už vím, že pojedeme.

  • Čirou náhodou jsem po mnoha přemnoha letech také vytáhl staré vybavení ze sklepa, ve stavu prakticky výše popsaném, a vyrazil na pochod.
    Na super-hyper vybavení jsem se vykašlal, lžíci stačí olízat a utřít, fajnovky myjou v potoce.

    A bylo to (i přes příšerné horko) naprosto super, skvělé a všechno. (jen snad tu nafukovací karimatku bych asi uživil – už to není co bývalo, jinak nebylo potřeba nic)

  • Super, diky za ta slova 🙂 A i tobe, Toku. Co udelat nejakou akci spolecne? Jen ta usarna, jak jsem nedavno zjistila se mi uz cela rozpadla, takze predem se omlouvam, ale bude to s batohem 🙂

  • Delfi, ahoj! Slejzá se tu stará garda? 😉 Jsem pro, ale je třeba to domluvit hodně dopředu 🙂

  • Krásné, nostalgicky zatlačuji slzu, v březnu jsme se stěhovali a podobným způsobem jsme měl v ruce své pohorky (Planika – co už se nevyrábí a tehdy jsem je chtěl protože neměly VIBRAM a GORETEX), celtu a spacák (KONDOR česká firma co je snad ještě šije) . Patriku, od tebe jsme ale takovy kus romantiky nečekal.

    Díky

  • Pěkný článek. Možná o víkendu na Šumavě celta nepromokne. Možná ano. Ale je mi to jedno a těším se už teď.

  • Hm, slzy v očích, smutný úsměv na tváři. Je to jako pohled do zrcadla. Musím s tím něco udělat. Díky za nakopnutí.

  • Copak „rozhoupani se“, to snad ano, ale pokud se tedy promedituji do takovetoho stavu, tak je staticky nemozne sehnat lidi. Na tri/ctyri dny prakticky nemozne, pokud nemam okolo sebe bandu nezamestanych. Proto organizuji pouze jednodenni retroakce, kde se tri az deset lidi sejde. Neznamena to ovsem to, ze zhruba vsichni prubezne nematlaji displej nejakeho smartfonu. Jednou s nami sel kamarad z tretiho levelu supportu IBM a protoze mel pohotovost, tak si nesl NTB. Pokud druhy level nevedel, zastavili jsme, dal to na parez, otevrel haubnu, 30 minut klikal, kricel na kolegyni do telefonu a pak zase sel.
    Kristalove cisty cundr s KPZ s brezovou kurou a padesatnikem na telefon, celtou asi uz nikdy nezaziji. Na svou obranu mohu rici, ze jedina technika je hloupy mobil, ktery jsem naposledy ani nevyndal. Ovsem auto v udoli bylo 😉

  • Tyyjo, tohle jsem naposledy zažil ještě jako puberťák. Jak vzpomněl Radek KPZ, tak pamatuju, jak jsem ji pravidelně oprašoval a doplňoval. Drátek, provázek, šátek, sirka, škrtátko, březová kůra… a tak dál 🙂 Vloni jsem dostal k narozeninám od manželky stan, spacák a nafukovací karimatku. Myslel jsem, že mě chce vystěhovat. Naštěstí jen má podobné plány jako Patrick. Tak až se naučím tu nafukovací karimatku skládat, možná někam vyrazím též 🙂

  • Koukam vas sklatila ta nostalgie vsechny :). Protoze sem z toho este nestih uplne vyskocit, mam toho cundrovaciho hitechu doma plnej sklep. S detma litam, jezdim, chodim ale i prsim tejden ve stanu na sumave. A nejvic se jim to libi prave tam.

    Je fakt jedno jestli v bavlne nebo v kokonu z obezny drahy, hlavne jdete ven!