Digitální nevolnictví: Bylo soukromé vlastnictví jen chvilkový přelud?

TL;DR: softwarové EULA a DRM se stávají omezením soukromého vlastnictví, neboť software je dnes součástí skoro všeho. A vlastně to nikoho nepřekvapuje a nikdo to nerozporuje. Bude soukromé vlastnictví zase výjimečné, jako tomu bylo většinu historie lidstva?

Long story:Mám rád soukromé vlastnictví. O to více mě matou náznaky rekonstrukce tohoto konceptu, které ještě ke všemu vycházejí z digitálního světa. Přitom digitální svět jsem původně považoval za východisko soukromí i vlastnictví a možnost, jak obojí prohlubovat. Jenže digitálno se postupně stává spíše jeho pohřebištěm.

Dneska můžete vlastnit mnoho roztodivných věcí, které nikdy nikdo neviděl a asi ani neuvidí: od bitcoinu přes magické lektvary ve virtuálních hrách, až po dividendu z virtuálního ambasadorství značky. Jenže vlastnictví hmotných věcí se působením software stává nejasnější, rozostřenější a zpochybnitelnitelnější, než vlastnictví výše uvedených virtuálních věcí.

Tak například hudba. Kdysi jste ji měli pěkně zaznamenanou na gramofonové desce, kazetě či CD a kam jste si médium vzali, tam mohla hrát. Pak vám řekli, že nemůže hrát veřejně, to že je si třeba zaplatit zvláště. Dalo se kroutit hlavou a údiv zpomalovaly nástroje jako MP3, Napster a Kazaa. Pak přišly iTunes jako cloudový obchod / úložiště a ještě jste pořád věřili tomu, že zaplacenou hudbu vlastníte. Spotify a podobné služby už na rovinu řekly, že si platíte měsíční pronájem a když platit přestanete, nic z dříve poslechnutého už si nepustíte. Hudba se stala nejbrutálnějším případem konce vlastnictví, ačkoliv dojem “zákaznického nevolnictví” zpomalují “starší služby” jako Youtube nebo dokonce rádia a také obecná přehlcenost ruchem.

Pliživé omezení vlastnictví přinesl v prvé řadě software – a v druhé řadě to, jak se software stal součástí všeho. Nejdříve jste museli v rámci EULA odsouhlasit řadu výhrad k vlastnictví software. To když jste se stali majitelem licence, nikoliv majitelem software. Jenže co nám nepřišlo divné u MS-DOS, bylo divnější u Wordu a u dalších software, kde nám stále dokola vysvětlovali, že nemáme právo disasemblovat kód a dál ho šířit, až nám vůbec nepřišlo divné, že nejsme vlastníky něčeho, za co jsme zaplatili.

Po software přišel hardware neoddělitelně spojený se software. U PCčka jste se ještě mohli kochat nadějí, že když odmítnete EULU Windows, můžete si tam instalovat Linux. Instalovat si jiný operační systém na mobilní telefony či tablety prakticky není možné a rozhodně to ani nezavání volbou z variant. Moderní zařízení umí přesně to, co jim umožňuje software. A do software stále nejste oprávněni zasahovat. Pokud se dodavatel software rozhodne, může funkce zablokovat, změnit, odstranit, začasté i bez toho, abyste do tohoto procesu mohli nějak vědomě zasáhnout nebo jej dokonce mohli odmítnout. A v řadě případů jsou EULA napsané tak mazaně, že výrobce fakticky spoluvlastní vše, co v jeho software vytvoříte. Samozřejmě se tak děje proto, aby software mohl data zpracovávat, maximálně pro marketingové účely, říká se…

Tady někde to začalo být nápadné. Když uživatelům zmizelo pár funkcí, na které byli zvyklí. Když Apple nahradil přes iTunes Music vulgární rap jeho kindervariantou. Naposledy, když se ukázalo, že cokoliv si pošlete WeChatem, k tomu dostávají jeho provozovatelé všechna práva.

S Internetem věcí to jde ještě dále. Vstup do vašeho domu stráží dveře, ale o tom, zda jsou otevřené či zavřené rozhoduje na dálku cloudová služba. Je jen na vás, jak moc věříte tomu, že cloudová služba zprostředkovává výhradně vaši vůli. A v licenčních podmínkách bude jistě nějaké to zbavení se zodpovědnosti za nezdary…

Co třeba automobily? Ty moderní vyžadují specializované diagnostiky, už do něho nemůžete jen tak sáhnout. Jenže ty nejnovější už jsou skoro plně ovládané softwarem a není daleko doba, když bez software ani nevyjede. Už tak se množí výhrady a podmínky, co musíte dodržovat, aby vaše autonomní vozidlo bylo funkce schopné – a všechno jsou to výhrady a omezení k tomu, čemu jsme si zvykli říkat “vlastnická práva”. Prý dokonce automobily nebudeme vlastnit, jen si je pronajmeme. Vlastnictví automobilu má zmizet a prý to bude doslova jízda, nová vlna autoprůmyslu. Automobil je dnes totiž statut-symbolem, v řadě zemí (v Česku určitě) se podle něj hodnotí situace člověka. Co se stane, když všichni budou vědět, že automobil nevlastníte? A kdo budou nově automobilky?

Tím, jak software proniká stále hlouběji do našich životů a všech předmětů, které používáme, stávají se “výhrady z vlastnictví” v podobě licenčních ujednání běžnou praxí. Kam to půjde? Myslím si, že stále hlouběji a nemyslím si to sám, už se na to téma objevují knihy jako Fairfieldovo Owned nebo Perzanowskiho Konec vlastnictví. Autoři problém mapují a doporučuji je jako dobrý vstup do problému.

Ostatně, soukromé vlastnictví bylo většinu lidské historie prakticky neznámým pojmem, připomínají oba autoři (a historie sama).

Chcete nové články emailem?

Přihlašte se zde a nově vydané články vám hned dorazí na email:
Jak se vám líbil článek?
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (hlasováno 16×, průměr: 4,56)
Loading...

2 komentáře