Už po druhé se cena Jindřicha Chalupcekého neudělovala ve formátu nejzajímavějšího mladého umělce, ale pro nedávno začínající umělce. Nějak se od té doby neumím s výsledky volby srovnat. Zajděte si do Veletržního paláce podívat se na tři vybrané umělce plus jedna navíc a dejte vědět, co na to říkáte. Sám jsem to musel vidět naživo a dát si pauzu od oficiálního vyhlášení.
Takže, kdo letos vyhrál?
Karolína Rossí, nezlobte se za to shrnutí, svou prezentovanou tvorbou skvěle obstojí na benešovských hrnčířských trzích, víc ale ze směsice slovanské ezoteriky, vesmírných vibrací a vaginálních tvarů neumím docenit. Jakkoliv skvěle řemeslně zvládnuté a nesouc možná silný osobní prožitek, se mnou se míjí - a s širší uměleckou výpovědí, jak ji vnímám, také.
Barbora Lungová je zde oceněna za svou queer zahrádku pro setkávání, což nadnáší otázku, zda oceňujeme spolkový život nebo umění a kde je ksakru ocenění pro Český svaz zahrádkářů nebo tu paní přes ulici, co taky pěstuje krokusy. V expozici se budete vyděšeně dívat na sešítek akvarelů, který by vzbudil vlažné nadšení, pokud je nakreslí vaše dospívající dcera, ale odvážnější celorepublikový umělecký počin v něm těžko spatříte .
_Kdyby vás tato prezentace queer zahrádky Barbory Lungové neuspokojila, nebojte nic, ještě je tu domeček, ve kterém jsou fotky a obrázková knížka… _
A takhle vypadá ten nejlepší mladý umělecký počin v praxi - zahrádka setkávání…
Přitom je to jen věc výběru: Lungová je autorkou nápaditých a propracovaných obrazů s osobitým vyjádřením jak řemeslným, tak duchovním, proti jejichž ocenění by nebylo možné ani pípnout. Budovatelský realismus (zcela záměrně) stříknutý do kritiky maskulinních rolí je ten typ výpovědi, o který se lze opřít. Jenže o tomhle Lungové proudu se na výstavě návštěvník nedozví nic a tak přemýšlí, zda bylo třeba ocenit jako umělce zahradnici od Kyjova.
Tohle je přitom ta část tvorby Lungové, kterou lze předhodit i náročnému divákovi - a která je z nejasného důvodu stranou ocenění…
Teprve třetí oceněný Dominik Adamec probouzí naději. Mladý talentovaný sochař pečlivě zpracovává materiál, vytváří z něj fantaskní bytosti a světy, které nám otevírá.
Opět máme velké ale: teprve z fotek někde bokem se dozvíte o nápaditějších instalacích, které Adamec vytvořil a které, kdyby nebylo jejich křehkosti, by byly tak vítaným oživením veřejného prostoru. Prezentace jeho díla ve Veletržáku je rozpačitá, fragmentární: sušenky vysypané na stole zůstanou bez kontextu nepochopeny.
Tuhle část Adamcovi tvorby nám ale výstava ve Veletržáku nepředstaví. Škoda - do Národní galerie by to nebyla ostuda.
A pak tu máme “plus jedna” - zahraniční hostku Kinke Kooi (ročník narození 1961!), která byla přifařena ke třem začínajícím českým umělcům, zatímco s Českem nemá žádnou spojitost (aspoň to katalog neuvádí), osobně není ani mladá a její tvorba se “počítá na dekády”. Jakákoliv spojitost mi uniká, jen nás na výstavě “vyzývá, abychom si představili svět, který není diktovaný genderovými nebo společenskými hierarchiemi”. Jediné, co mě napadá, že její účast je důmyslná pocta předsedovi slovenské vlády Robertu Ficovi a jeho tažení za dvě pohlaví. Tvorba svou meditativní poetikou opět připomíná to lepší z džoudyho ezoshopu na Pavláku.
Samozřejmě nejlepší obrana proti tomuto mému názoru je staré dobré umělecké “dyť tomu ten debil nerozumí” a na tak jemnou názorovou ekvilibristiku je těžké něco namítat. Jistě, nejsem vystudovaný umělec ani kunsthistorik (snad jen historik) a připouštím, že slabost mám především pro obrazy, méně pak pro moderní performativní umění, které bez čudlíku a elektřiny nefunguje. Nicméně takové instalace jsme se nedočkali a nemohu sloužit jejím rozcupováním za fascinaci technologií míjejí umění. Přesto určitou mnohaletou zkušenost mám a zejména mezi obrazy se pohybuji dosti.
Jsem ochoten připustit, že některé umělecké výpovědi a jejich vnímání jsou podmíněné věkem a nemusí ve mne rezonovat všechno. Nicméně takové promáchnutí v Chalupeckého ceně se mi v posledních letech opakuje, zatímco návštěvy klauzur na AVU či výstavy mladého umění jinde tuto vlastnost nemají. Přijde mi, že je to dáno způsobem výběru, který zcela a naprosto akcentuje úzký výsek témat. Samotné stránky ceny tvrdí, že členky a člen poroty se setkali s díly prokazujícími citlivé zpracování ekologického uvědomění, s kritickou reflexí současných konfliktů a reakcí na globální i lokální krize. Jenže nic z toho nebylo divákům předloženo, koukáme na lacinou ezoteriku, street gardening a jeden zručný sochař to nemůže zachránit. Kde jsou ty slíbené reflexe globálních či lokálních konfliktů, pokud to tedy nemá být zahradníkův boj s plevelem? Tak například tři roky ukrajinsko-ruského konfliktu se v oceněních nijak nepromítly a nelze si tedy ani pohoršeně odplivnout, že porota podlehla dobovému požadavku ocenit někoho pracujícího s touto tematikou - nebo se za porotu v tomto postavit. Z globálních a lokálních konfliktů tak Chalupeckého ceně zůstala toxická maskulinita a rozervané ženství, s čímž se v katalogu porota vyrovnává důsledným používáním nemaskulinních tvarů.
Snad vás potěší být hostkou na výběru něčeho takového, co vám porotstvo předkládá. Vyzkoušejte sami a dejte vědět. Alespoň, jak se říká, otevřeme diskusi.
A také se tím lépe vysvětluje důvod, proč J&T přestalo nakupovat umění podle výběru Chalupeckého ceny a co jeden z aktérů tohoto rozhodnutí myslel vysvětlením “to už fakt nešlo”.
PS: Mé občasné krátké povídání k obrazům na téma Dáme Obraz najdete v rubrice Obrazy.
| 