Časopisecké nálady na předzpoplatněném trhu

Když jsem včera psal na Lupu článek o placeném obsahu, tak jsem začal počítat, kolik obsahu bych na českém internetu byl ochoten platit. Vyšlo mi překvapivě málo. Když se nad tím tak zamýšlím, tak nula nad to, co už platím (firma solí za MediaSearch). iDnes? Hm, přečtu si pár článků. Aktuálně používám jen z mobilu, protože na webové verzi se nejsem schopen zorientovat. Platit za to? Nevím za co. A nevím, co by pro mne byl ten obsah navíc. Dopravní zpravodajství? Platil bych ho ad-hoc, kdyby za něco stálo. Znáte nějaké dobré? Se skutečnýma objížďkama?

A to mne přivedlo zpět k časopisům. Časopisů si kupuju dost a čtu je rád. Platím za ně dost, takže to není neochota platit. Když pominu zahraniční, tak mne v návratu k českým časopisům přivedl loňský turbulentní rok, kdy jsem si řekl, že je třeba se zklidnit, uvolnit a zrelaxovat. Nečumět furt do compu, protože tam je opravdu těžké odlišit, kdy pracuju a kdy se bavím. A že odlišení těchto dvou stavů to chce. A tak jsem nakoupil časáky a četl. Sedl si na gauč, otevřel Týden a bylo to dobré. Fungovalo to i jako významný předěl pro můj mozek, že teď se nepracuje, teď se inhalují informace a rozvažuje se nad údělem světa a mojí roli v něm. Věřte, bylo to příjemné vrátit se k tomu oldschoolu. Ne jen proletět noviny, ale opravdu si číst téma a v časopisu.

Míval jsem rád Týden. Psal zajímavě, volil dobrá témata ze společnosti i politiky. Probíral kauzy, o kterých se mluvilo, důkladně a z více úhlů. Vloni na podzim to přestalo, bo odešel Balšínek a nyní, řekněme si to na rovinu, to stojí za kulový. Titulní fotka z tohtotýdenního čísla je o pastech na dálnici. Těm se v čísle věnují dva odstavce. Namísto skutečně závažných témat chytáky na nové čtenáře, aby si koupili časák a byli zklamáni snůškou povrchního blábolení. Kdyby, kurvajs, k těm dálnicím napsali alespoň něco slušného, jako za starých časů to dobře rozebrali. Ne, je to větší téma gangů, které je tak povrchní, až je to k pláči. Jako šéfredaktor Lupy bych to vrátil autorovi s kupou poznámek, co má doplnit. Takhle se jen proklínám, že mi předplatné Týdne končí až v listopadu, takže tyhle každotýdenně se opakující povrchní výšplechty budu mít na stole ještě dlouho. A to Týden čtu, nu řadu let.

Z opačného soudku je pro mne Respekt. Nikdy jsem ho nečetl. Hlavně proto, že ten tolik vychvalovaný novinový formát mi nikdy nesedl. Všichni intoši si to pochvalovali, ale já jsem obyčejný občan (ne ten Paroubkův, to zase bacha!) a mně to prostě nesedlo do ruky ani na stůl. Když formát změnili, už jsem si na Respekt ani nevzdechl. Jenže pak jsem potkal pár lidí z Respektu, zjistil jsem, že jsou zajímaví a chytří a koupil jsem si jej. A jeho obliba mi zůstala. Nutno sice poznamenat, že často nesouhlasím s tím, jak článek vyznívá, ale je napsán tak chytře, že mi otevírá jiný obzor, pohled na problém. A to se cení. Naopak, podobně levicově zaměřené Britské listy (ty jsou internetové) mi útočí jen na pudovou první signální a na to jsem alergický, namísto inteligentního zamyšlení v nich nacházím provokativní, prvoplánové manifesty, u nichž není ani stopy po tom, že by autor akceptoval, že někdo to může vidět nějak jinak. Tak proto mám rád Respekt. A neznám ten starý, abych mohl manifestačně deklarovat, že ten starý byl lepší, jistě byl, jen jsem ho nezvládal číst. To se nezlobte.

Do třetice Víkend. Rádobyčasopisecké přílohy novin nemám rád. Tedy, vždycky jsem je akceptoval jako program a například čtvrteční vkládačka do MF DNES je pro mne vždy jen televizní program plus jeden dobrý článek. Maje televizi coby stojan na kytky, jsou mi tyhle mágoše šumandfuck. K Víkendu jsem se propracoval jinak, to když mne oslovili lidé z Hospodářek, jestli bych tam nepsal články o hodinkách. Zapochyboval jsem o jejich zdravém rozumu a zeptal se, proč soudí, že by někdo četl články o hodinkách v mainstreamovém médiu. Odpověděli, že chtějí Víkend udělat jinak, než se dělají normální časáky. A že tam uvažovali dát články o restauracích, jenže ty dělá každý. Pak o vínech, to taky dělá každý. Tak že by zkusili nějakou blbost. Třeba hodinky. A  jestli se dá jednou za měsíc napsat něco o hodinkách, jestli je jednou měsíčně nějaký nový model hodinek.

To jsem se tolerantně usmál a namítl jsem, že renomovaných hodinářských firem je asi osm stovek, čili zhruba na každý den lze mít nový model hodinek. Ovšem Víkend je týdeník, takže denní periodicita nebyla třeba a začal jsem psát jednou týdně něco jako hodinkový sloupek. Tím jsem se dostal k Víkendu, protože jsem si pak v pátek ty Hospodářky koupil, abych si to přečet. A zjistil jsem, že opravdu udělali magazín pro divné lidi, jako jsem já, který je radost si přečíst. Pár velkých článků, ve kterých se píše o věcech možná okrajových, ale mně lahodících, jako je pekař, co peče nejlepší krmrole v Česku nebo designér, co udělal ten původní ETA mixér. Tím jsem u Víkendu zůstal. Také proto, že tam prostě nemají televizní program, je z něj časáček, který můžete vzít do vany a dobře si počíst.

Což mi připomíná, že z mého hodinkového psaní zde povstávají různé humorné situace, které mi k Víkendu přidávají další beneficiální osvěžení. Jsou to spíše mimochodnosti. Například onehdá jsme s Martinem dělali výpad do fabriky Primu do Nového Města nad Metují. A šéf Primu měl na stole rozložený Víkend a moc se nad ním smál. Trochu se mne dotklo, co mu je na mém článku k smíchu. Ukázalo se, že jsem zrovna psal o padělaných hodinkách a na protější stránku, kam vždy přichází taková velká fotka dobře oháknutého manažera nebo manažerky doprovázená povídáním o tom, co má na sobě, zrovna přišel šéf konkurenčního MPM Prim. Abyste tomu rozuměli, jsou v Česku dvě hodinářské fabriky, které svým způsobem vyrábějí hodinky se značkou Prim a hutně se o ni soudí. A kouzlo nechtěného, kdy na stránku naproti článku o padělcích přijde šéf konkurenční fabriky, to muselo potěšit…

Konec odbočky k Víkendu a návrat k časopisům. Pro radost odebírám Živou historii a na zkoušku jsem si předplatil Robot Revue, časopis o robotech. Do toho jsem odběratel A2, protože v každém čísle najdu alespoň jeden článek, který mi sedne, na druhou stranu už je nestíhám sledovat. Tím s českými časopisy končím.

Přemýšlím, jestli bych je chtěl na internetu. Asi nechtěl. Rád si je čtu v papíru, lépe se mi chápe, co platím. Jedinou výhradu k tomu mám – a která je vidět právě na A2. Ti lidé, co tam píší, píší na internet zřídka. Jejich myšlenky už čistě internetovou generaci míjejí. Někdy je to škoda. Jsme dva světy stojící vedle sebe. Novináři čistě papíroví a novináři internetoví (plus papírová IT média, která se profesně s netem smíchávají). Navzájem se neznáme. A občas to vybublá na povrch. K naší škodě. Mám na tohle téma v hlavě rozepsaný článek, k němuž bude příhodný titulek „Kdo je k čertu Karel Hvížďala?“, snad na jeho digitalizaci někdy zbude čas.

Výsledek? Placení za internetový obsah mne míjí. Nevěřím mu. Z řady důvodů, které ostatně zmiňuju na Lupě v článku. Věřím dokonce více tomu, že lidé podpoří projekt, který mají řádi. I Češi. Když se to udělá jednoduše a pohodlně.

Na druhou stranu chápu, že když se může prodávat balená voda, může se platit i za internetový obsah. Je potřeba jen najít toho správného mága a Prodavače, který tuhle myšlenku prodá stejně tak, jako někdo prodal myšlenku, že tahat se s balenou vodou je fakt dobrý nápad i v místě, kde táž kvalita teče z kohoutku.

Jak se vám líbil článek?
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (hlasováno 15×, průměr: 4,40)
Loading...

14 komentářů

  • Dříve jsem si kupoval hodně časopisů, nyní žádný. Dokonce již ani neodebírám HN. Jediným důvodem je to, že mě děsí ty stohy barevného papíru, které se mi kupí v kanceláři i doma. Nevím zda to má co dělat s přibývajícím věkem, ale nějak se nedokážu vyrovnat s tím, že jsou tištěná média jen na jedno použití.
    Vzhledem k tomu, že začínám mít podobný problém i s některými obaly potravin, tak v první fázi konečně zhubnu a ve druhé umřu hlady :).

    Obecně se placení za obsah nebráním. Nevěřím totiž tomu, že někdo může dlouhodobě odvádět kvalitní práci „zadarmo“.

  • Přesně tak – jediné noviny, které již pár let kupuji, jsou páteční Hospodářky s Víkendem. Ten vyčnívá nad všechny současné časopisy, už jenom proto, že se mu daří stále nalézat nová témata nebo i osobnosti pro rozhovory.

    Týden kupuji již také ze setrvačnosti, ale to původní nadšení z obsahem nabitého a dobře udělaného časopisuje pryč.

  • Návrat k časopisům mám už též za sebou, teď jsem ve fázi nestíhání čtení, neboť ještě nemám přečtený minulý měsíc a už je ve schránce nové číslo. Kdy to jen Ti lidi stíhají tisknout? 🙂
    A souhlas s tím, že když se personálně obdmění např. šéfredaktorka Apetitu, lituji, že předplatné končí až za půl roku… Prostě je to o lidech a každý máme jiný styl.
    A super je, když si najdeme to, co nám sedí 🙂
    Jen vymyslet, jak číst při řízení auta… že by řídit vlak? 😉

  • Nevím, co máte s tím víkendem od HN? Je to tam jako všude jinde, píšou o něčem, čemu nerozumí. VIz. 25. června „Má největší předpoklady stát se prvním českým pilotem formule 1“. Článek je o Josefu Královi, Tomáš Enge asi v roce 2001 jezdil místo v Prostu na trojkolce….
    Jinak musím souhlasit s hodnocením Respektu. Kdysi jsem ho odhodil jako aktivistický plátek a tento týden mě mile překvapil. Zato Týden se už moc číst nedá, moc povrchní….

  • Mně tedy přijde Respekt v první řadě zelený a v druhé spíše pravicový (ale liberální) – a i proto ho taky čtu.

  • Já odebírám z papírových časopisů pouze Živou historii. Líbí se mi, jak dokáže psát poměrně záživně a přitom se držet faktů (*). A i s tím jedním časopisem mám výše popsané problémy „Kam s ním?“ a „Jé, ono už je nové číslo? Vždyť ještě nemám přečtené to minulé.“ 🙂

    Za informace na internetu bych asi byl ochoten platit, ale pouze za dobře zpracovaný časopis z mého oboru, jako investici do celoživotního vzdělávání. Nebo naučný časopis, třeba něco jako Scienceworld, ale s mnohem více propracovanými články.

    * – Nedávno jsem dostal reklamní číslo History revue. Přečetl jsem pár odstavců jednoho článku a musel jsem to odložit, abych se nepo… tvrdý bulvár, akorát nepíší o žijících celebritách, ale o těch už dávno mrtvých.

  • Zapomněli jste na nejlepší (seriósní) časopis v ČR – týdeník Euro. Doufám, že nejlepším ještě dlouho zůstane. Dostal jsem se k němu teprve nedávno, a úplně mě nadchl svou kvalitou.

  • Že jsem tak smělý, kolik solíte za ten MediaSearch? Na jejich webu jsem to nikdy nenašel…

  • JVJr: netuším. To řešil kolega.

  • s tim oddelovanim praci a zabavy u stale stejne obrazovky pocitace mam stejny problem i reseni – jen platek jiny – znovu „zrozene“? literarni noviny – zatim si je velmi pochvaluji byt s nekterymi zavery ne uplne souhlasim – ale jak jste psal – podivat se na veci z jineho uhlu nemuze byt na skodu..

  • Dakujem za tip – dnes som si kupil Respekt a doma sa do neho pustim. Dlhsu dobu hladam v CR casopis, ktory by sa dal citat tak uvidim.

    Pred piatimi rokmi som citaval (slovensky) casopis Tyzden na ktory som si velmi zvykol. Bol naozaj vyborny po obsahovej stranke aj po grafickej (inspirovany americkym Time). Jediny problem bol ten, ze som nestihal za 7 dni casopis precitat.
    Odporucam pozriet jeho web, platena sekcia pre aktualne cislo a volny archiv starsich cisel. Vyborna je sekcia veda. Ale elektronicky to nie je ono..

  • Živá historie je mě opravdu mile překvapila, koupil jsem si asi dvě nebo tři čísla a potom jsem si ji rovnou předplatil. Ještě bych zmínil Reflex, i když občas jsou články zbytečně moc vyhrocené a ztrácí trochu nadhled, ale i tak tam je pořád dost zajímavých témat. Btw, Týden mě taky hodně zklamal, ikdyž je to už déle.

  • Já bych řekl, že tento článek dost podceňuje jistou „maličkost“ – opravdu je nemálo lidí, kterým na papírových časopisech nijak nevadí cena, ale zato mají potíž s tím, jak ty hromady skladovat… Tohle je relativně jedno třeba u Reflexu/Respektu, kde to má smysl číst v dané chvíli a po roce se k tomu člověk obvykle nevrátí, ale když vezmu třeba hobby obory jako třeba rybářství, modelařina, elektronika ve smyslu bastlení, tak pak není nic neobvyklého, že se k číslu vrátím po roce a nějaký návod je pro mě pořád zásadní. A navíc by se tu hodilo i vyhledávání atd…
    Mě třeba v tuto chvíli napadá minimálně 5 českých titulů, které mě do jisté míry zajímají, ale předplatnému se bráním právě kvůli jisté nechuti mít víc krámů. V elektronické podobě bych ale asi neváhal a zaplatil, podmínky jsou asi tyto: cena musí být stejná nebo spíš o něco nižší než u papírové verze ve formě předplatného, rozhodně nejsou přijatelné nápady jako třeba u Time pro iPad, které stojí stejně jako na papíře, ale neexistuje roční předplatné, při kterém je papírová verze za polovinu. Zadruhé to musí být s inteligentním DRM (nebo přirozeně bez DRM, ale buďme realisté) – tedy možnost stáhnout k sobě a číst offline, pokud možno přenositelnost na různá zařízení (klidně snesu limit počtu) – dobrý příklad může být třeba klient Kindle (který funfguje i na PC/MAC/iPad, nejen na speciální čtečce!) či časopisové Zinio. Naproti tomu jen s odpuštěním debil může koupit cosi, co jsem teď viděl u jednoho českého časopisu, který sice nabízí levnou online verzi, ale je to výhradně flash a čtení mimo internet je tedy nemožné, navíc na (nejen) iPadu to nepřečtu vůbec, ale to je až druhotné, nepřijatelná je už ta offline konektivita.
    Pokud by toto bylo splněno, tak jsem se ochoten vsadit, že to koupí docela dost lidí a nebude to zdaleka jen o přesunu lidí z tištěné na elektronickou verzi, u docela dost titulů bych věřil na získání nových zákazníků…

  • Protoze nechci mít knihovnu ani krámy, tak bych také rad elektronické : letáky, knihy, casopisy a učebnice.