Dostupné bydlení? Máme plán!

Strategie bydlení: k levnému se neprodaníme, musíme zpřehlednit a deregulovat

Často mi píšete, že vás zajímají praktické politické problémy, takže dnes se podíváme na další důležité téma. Je jím cena bydlení. Téma jsme pro vás zpracovali s pirátským kolegou Matoušem Vančou, vedoucím expertního týmu pro místní rozvoj a také středočeským kandidátem v do Poslanecké sněmovny. A pokud chcete, k dispozici je i audioverze tohoto článku.

Jak je to s bydlením, proč je drahé a jak ho udělat levné? Piráti se Starosty k tomu publikovali poměrně obsáhlé programové body (Dostupnější bydlení pro důstojné žitíJednodušší výstavba se zapojením veřejnosti), které si shrneme a rozvedeme.

Bydlení dostupné v 3D: Deregulovat, digitalizovat, diverzifikovat.

Strategii nazývám Bydlení dostupné v 3D: Deregulovat, digitalizovat, diverzifikovat. Ve zkratce? Méně razítek, ta opravdu nutná obíhají digitálně a především více možností, jak, co a kde stavět. A za jaké peníze. Nestačí vám volební heslo? Tak se na to podívejme do detailu!

Pokračujte ve čtení článku…
Developer a jeho fotokouzla.

Zásady výstavby ve městě, které se nechce stát noclehárnou Prahy

Ve středu jsme na zastupitelstvu Brandýsa-Boleslavi schválili Zásady pro výstavbu ve městě, které stanoví rámec spolupráce s developery. Zásady se nevztahují na individiální výstavbu. Na přípravě zásad spolupracovali občanská sdružení Naše Dvojměstí a Podpora Občanů i politické strany Piráti, STAN a ODS a hnutí Pro zdraví a sport. Tato široká spolupráce by měla zajistit, že jde o podmínky dlouhodobé, které se nebudou s každou radnicí měnit. Zároveň Zásady odstraňují dosavadní praxi individuálního sjednávání podobně koncipovaných příspěvků developerů, které bylo netransparentní.

Zásady také reagují na velmi dramatickou situaci města v blízkosti Prahy. Do Brandýsa s 20 tisíci obyvateli se v nebližšších několika letech má přístěhovat cca 8000 nových obyvatel, pro které město není schopné z daňových výnosů a vlastního rozpočtu dostatečně rychle postavit obslužnou infrastrukturu. S nárůstem obyvatel o polovinu prostě není možné v rámci Rozpočtového určení daní vůbec počítat. Zastupitelé tedy stáli před volbou výstavbu bytů úplně zablokovat, zdevastovat kvalitu života ve městě pro stávající obyvatele, nebo kodifikovat a sjednotit kompromisní cestu výběru příspěvků, který je dnes obecnou praxí u nové výstavby.

Podle těchto zásad budou muset developeři (nikoliv individuální stavebníci) zaplatit za každou nově postavenou bytovou jednotku či dům částku podle metrů čtverečních v rozmezí 130 – 260 000 Kč. A u této částky stojí za to se pozastavit. Tato částka se totiž téměř nepochybně promítne do zvýšení ceny bytů a je dobré vysvětlit, proč a nač.

Jaké jsou výhody:

  • developeři jsou si před městem rovni, všichni mají stejné podmínky
  • chceme jim maximálně pomoci s administrativou, pokud podmínky splní
  • ochráníme stávající obyvatele, aby jim noví obyvatelé nesnížili kvalitu života
  • novým spoluobčanům zajistíme příjemné životní prostředí 
  • budeme regulovat množství nové bytové výstavby na úroveň únosnou pro město a jeho obyvatele (nárůst je limitován na 7500 obyvatel)

Proč?

Zjednodušeně řečeno Zásady srovnávají podmínky pro všechny developery. Doposud bylo zvykem, že v rámci tzv. Plánovací smlouvy se developeři zavazovali městu přispět na uhrazení infrastruktury, která souvisela s navýšením počtu obyvatel, jenže v každé smlouvě to bylo jinak. Bylo to stresující pro developery, neměli jasný rámec a bylo to tak, jak kdo co uhádal. A vypadalo to i pro-korupčně a dělalo to zlou krev ve městě. Nově jsou podmínky pro všechny stejné: zaplatíš, stavíš, nezaplatíš, nestavíš. To je snad vcelku pochopitelné.

Nač?

Kardinální otázkou, která není lidem tolik přehledná je, proč by se mělo platit za výstavbu na pozemku, který si developer koupil a zaplatil. Co se tedy skrývá pod oficiálním vysvětlením „příspěvek na infrastrukturu“?

Město má s každým obyvatelem náklad. Když jich do dvacetitisícového města přibudou desítky ročně, není problém a město to vstřebá. Když se postaví sídliště typu Sedmikráskov a najednou přibude 1000 obyvatel a stovky aut, je to problém. A když v příštích letech má přibýt několik tisíc obyvatel, je zaděláno na malér. Je potřeba zvýšit kapacitu silnic, postavit nové chodníky k sídlišti, odvádět z nich dešťovou vodu, platit za její vsakování nebo hůře posílat ji do čističky. Posílit kanalizaci, posílit vodovody. A za tím je jednoduchá matematika. Nová čistička odpadních vod, která umožní vyčistit vodu po dalších 10 000 obyvatelích, bude stát 250 milionů Kč, tedy 25 000 Kč. Pokud počítáme s tím, že v jedné bytové jednotce budou bydlet průměrně 3 lidé (statistika říká, že 2,7, ale takhle se to v příkladě lépe počítá), musí město investovat 75 000 Kč na každý byt. Pokud to neudělá, potečou splašky po silnici. 

A teď třeba školy. Škola pro 500 dětí stojí půl miliardy korun, jedno místo tedy stojí cca 1 milion Kč. Sídliště pro 1000 lidí by za normálního rozložení věkové struktury přineslo spíše malé desítky dětí, jenže starší lidé hypotéku nedostanou a tak se do nových bytů postěhují hlavně mladší a takové sídliště vygeneruje zátěž více jak stovky dětí. Pokud pro sídliště o 300 bytech potřebujete 80 míst ve školách, potřebujete na byt 250 000 Kč na investici do nových míst ve školách. A to jsme nepočítali školky.

A co doktoři? To stojí další peníze. A že budou občané posílat petice, aby na nové sídliště občas zavítali měští strážníci, takže bude potřeba nové přibrat? Dát další dotaci dobrovolným hasičům na techniku? Přistavět nové sportoviště? Obecní důchoďák, alespoň na něj přispět kraji? Sociální programy? To už jsou vlastně jen drobné.

Když si spočítáte, kolik by mělo město utratit na jednu nově vzniklou bytovou jednotku, dostanete se k částkám mezi 500 000 až jedním milionem korun, podle toho, co všechno máte odvahu započítat, v případě Brandýsa – Boleslavi je 750 000 Kč zcela obhajitelná částka.

Zaplaťte to z našich daní! Ne?

Namítnete, že na tohle platíte daně. Ale nalijme si čistého vína. Z daní běžného občana první část vezmou důchody těch, kdo už nepracují. Druhou část vezmou investice do mládeže, která ještě nepracuje. Třetí část jsou průběžné platby zdravotního systému a teprve čtvrtá část je průběžná platba celostátní infrastruktury, kde ovšem mezi sebou bojuje výstavba nové dálnice s přimícháváním biosložky do benzínu nebo Čapím hnízdem. Pro obce zbývá pramálo. Dvacetitisícový Brandýs-Boleslav sice na daňových příjmech získá cca 13.000 Kč na obyvatele, ale většinu z toho obratem povinně vydá (sociální platby, platy ve školství, běžný provoz města atd.) , „volná“ částka je okolo 90 milionů Kč. Z této částky opravujete školy a důchoďáky, stavíte chodníky, čističku, ulice i cyklostezky.  A kolik kilometrů městských silnic postavíte z řekněme pěti milionů ročně? Tak pro představu: kilometr silnice první třídy stojí 100 milionů Kč, kilometr dálnice klidně půl miliardy a u cyklostezky počítejte od dvou milionů za kilometr výše. Na něco z toho je možné získat dotace, ale dotace mají svůj rytmus, který je jiný, než životní rytmus obyvatel. To, že zrovna několik let není dostatek peněz na čističky město nějak vyřešit musí.

V praxi tak z přerozdělení daní dostávají některé obce velmi málo a souvisí to navic s trvalým bydlištěm, které si lidé nemění. Respektive jen tři věci ovlivňují příjmy města – počet obyvatel, počet žáků ve školách a rozloha města. 

Přitom požadavky i očekávání občanů jsou vysoká. Dlouhá léta se situace řešila narůstáním infrastrukturního dluhu: zvyšovaly se počty žáků v základních školách, čeká se hodiny ve frontě u praktického doktora, zanedbávala se údržba silnic i mostů (až ten v Brandýse spadl a dalších mnoho let se řešil) nebo se za sportem chodí do přírody místo na stadion, který není. Situace navíc není všude stejná, zdaleka nejhorší je v obcích takzvaného Železného pasu, tedy kolem Prahy, kam se vystěhovali ti, kdo pracují v Praze a na bydlení v Praze nemají šanci dosáhnout či chtěli něco jiného. Obce ani finanční legislativa nejsou schopny takový prudký nárůst zvládnout..

Brandýs-Boleslav tedy stál před rozhodnutím, zda dále prohlubovat infrastrukturní dluh a snižovat kvalitu života stávajících občanů, nebo nechat nové zájemce o bydlení ve městě zaplatit alespoň část podílu na nákladech. Zvolil druhou cestu.

Třetí cesta je mimo možnosti zastupitelů města. Restrukturalizovat daňové přesuny, nevynakládat státní peníze za nesmysly, zohlednit skutečné místo bydlení lidí do daňových transferů. To je správná cesta, kterou bude možné projít až po říjnových volbách. Do té doby má vládní prioritu přimíchávání biosložky nad školou pro vaše děti – ale to už jste asi tušili.

Krize a zánik vlastnictví

Následující delší článek rozebírá současnou krizi soukromého vlastnictví, která hrozí přerůst v jeho zánik. Pokud byste chtěli audioverzi tohoto článku ve formě podcastu, najdete ji zde. Eroze vlastnictví probíhá na několika frontách. Některé statky (jako nemovitosti) se staly tak drahé, že jej běžný člověk nemá šanci vlastnit. U jiných technologický posun umožňuje přesunout se od vlastnického modelu k pohodlnému modelu platby za použití (například bike-sharingové a v budoucnu i car-sharingové služby). A typicky cloudové služby nám dnes za měsíční poplatek nabízejí to, co jsme si zvykli dříve vlastnit, například hudbu nebo filmy. Připočítejme k tomu uměle podporovanou potřebu sdílet, kterou obsluhují datové cloudy. Cloudové služby (kam počítám i velké sociální sítě) se také snaží omezovat vlastnictví námi pořízených dat, když si pod nejrůznějšími záminkami osobují práva o našich datech spolu- či zcela rozhodovat. Vzniká digitální ne-vlastnictví, stav, kdy stále více statků přechází od formy uživatelem vlastněného statku, do formy služeb třetích stran placených na periodické bázi či za užití a kde o podmínkách služeb rozhodují jejich poskytovatelé. 

Pokud se tyto technologické přesuny dokonají, bude zde rozsáhlá nabídka ne-vlastnictví, která začne vytlačovat doposud převažující vlastnictví výtlakem technologických korporací provázaných s médii. Ne-vlastnit bude moderní, ale také nebude cesta zpět, neboť postupně bude mizet možnost vlastnit – jak z důvodů technických, tak finančních. Bude obtížné se z nevlastnictví vymanit. Proč říkám vymanit? Negativním dopadem světa, kde za většinu věcí platíme měsíční poplatky, je také snižování měsíčního množství peněz, o kterých může přímo a svobodně rozhodnout občan. Většinu měsíční výplaty prostě dáme za pronájmy, za ne-vlastnictví. Takový stav bude omezovat svobodu, bude pro společnost destabilizující a bude dále rozevírat nůžky mezi zejména technokratickou elitou a běžnými občany. Technologické korporace budou zvyšovat svůj vliv na životy lidí a budou aspirovat na skutečnou protiváhu státní moci. 

Velmi důležité bude, zda se podaří prosadit samoregulaci odvětví, nebo zda se podaří jiným způsobem zasáhnout do podmínek ne-vlastnictví tak, aby nebylo jedinou a jednosměrnou variantou, ale jednou z alternativ.  

Tyto regulační záchytné body jsou:

  1. o datech uživatele a datech pořízených o uživateli rozhoduje uživatel, vlastní je. 
  2. data pořízená uživatelem či o uživateli musí být technologicky neutrální, přenositelná
  3. pokud jsou data online zpracovávána, musí být také online přenositelná všem, koho uživatel k jejich použití zmocní. 
  4. mají vzniknout neutrální datové výměnné body a audit nakládání s uživatelskými daty
  5. neoprávněné nakládání s daty je závažný trestný čin, přičemž trest má dopadnout na korporaci i její vedení

Jen tak se podaří zamezit tomu, aby se z ne-vlastnictví stalo novodobé nevolnictví. Teprve za situaci plné ochrany a mobility dat bude možné z ne-vlastnictví udělat evoluční výhodu digitalizované společnosti.  

Pokračujte dále do kompletního článku…

Pokračujte ve čtení článku…

Co když COVID bude nový normál?

Spoléháme se až příliš v poslední době na to, že karanténní opatření vytěsní COVID a vakcinace jej dorazí, načež zmizí ze scény a už se nevrátí. Jenže tohle není vůbec samozřejmé. Z COVIDu mnohem spíše bude „nový normál“: svět se změnil a už zřejmě nebude takový, jako býval. Boj s COVIDem bude podobně, jako s jinými chorobami, trvat desetiletí a kdo ví, zda to nedopadne jako s chřipkou – potichu se smíříme s tím, že určitý počet obětí je normální součást našeho života a z boje se stane soužití. 

Tento článek má svoji podcast verzi…

Pokračujte ve čtení článku…

Sledovací kapitalismus

Liberální kapitalismus má jedno kouzlo: každý si v něm může dělat, co chce, pokud tím neomezuje někoho jiného a na tomto pravidle se snaží s drobnými korekcemi stát moderní svět. Už dlouho teoretikové všech stran barikád, od ekonomů, přes sociologů až po politology a věrozvěsty apokalypsy přemýšlejí nad tím, co by mohlo tuto kouzelnou formulku úspěchu narušit. Cožpak není liberální kapitalismus vše-absorbující už z podstaty věci?

Klíčem k náhradě liberálního kapitalismu (ponechme stranou, proč jej nahrazovat, ti vidí každý jinak) je zjevně ono “dělat, co chce”. Totalitní režimy se snažily vyšlechtit nového člověka tím, že dostatečně dlouhé šnůře generací budou nakazovat, co mají chtít a pomocí různé formy plánování tyto modifikované potřeby uspokojovat. Což naráželo na mnohé potíže, od neschopnosti plánovat v takovém rozsahu, až po ne/úspěšnost v oblasti změny návyků.

V poslední době se zdá, že se další vývojový směr kapitalismu našel: sledovací kapitalismus. S pomocí sledování a výkonných i chytrých počítačů je možné cíleně působit na jedince a modelovat jej do masy, která touží po tom, co je mu k toužení předestřeno. Ještě před pár lety byly prostředky pro uskutečnění sledovacího kapitalismu nedostupné nebo neefektivní (massmédia), jenže dnes jsou samozřejmostí. A to je důvod, proč se tématu zastavit.

Pokračujte ve čtení článku…

Postřehy z lokální politiky 1: tribalismus, starousedlíci, náplavy a pasivní

Ze zatím krátkého, stále neintenzivního a velmi povrchního působení v lokální politice jsem si odnesl pár postřehů. Nedělám si nárok na pravdu, nutné zevšeobecnění také stejně nutně znepřesňuje, takže k tomuhle souhrnu prosím přistupujte tolerantně a pozitivně, snažil jsem se postihnout hlavně problémy, nikoliv pozitiva. Berte to jako moje pozorování a názory.
Dnes o trojím lidu řeč.

Pokračujte ve čtení článku…

Je něco ve vzdělávacím systému špatně, když mládež chodí i na gympl a humanitní obory?

Vladimír Dlouhý se sugestivně ptá, zda opravdu potřebujeme tolik gymnázií, poskytujících všeobecné střední vzdělání, když je málo řemeslníků? Prezident Hospodářské komory a bývalý prominentní komunista nám sugeruje, že je něco ve vzdělávacím systému špatně, když mladí preferují gympl před učňákem a když existují vysokoškolské humanitní obory.

Pokračujte ve čtení článku…