Hypermarket je místo předvolebních příběhů

Brandýské Tesco je místo předvolebních příběhů. Stojím v pátek dopoledne před pultem se sýry a salámy, přichází obsluha a mladík se mě ptá, co si dám. Ještě než dořeknu své přání, ozve se vedlestojící senior a začne nadávat, že jsme ho předběhli. Omlouvám se mu, že jsme ho přehlédl a říkám prodavači, ať obslouží nejdříve pána. Tím by teoreticky nedorozumění mohlo skončit, jenže moje provinění je zřejmě závažnější, než jsem mohl kdy domyslet, protože zástupce seniorátu pokračuje ve výlevu na mou hlavu, teď už dost vulgárně, jak že jsem ho to mohl přehlédnout, to jsou doprdele lidi, samej debil.

Vysvětluji, že jsem myslel, že je s paní přede mnou, protože vůbec nestojí ve směru šipky nákupu a tak, ale měl jsem mlčet, protože jen přidává na nadávkách. Vyloženě sympaťák. Konečně je obsloužen, přicházím na řadu já. Senior bohužel pořád postává u pultu a chrlí to svoje “to jsou dneska lidi, hajzlové, ne lidi” a i prodavač vypadá, že má cukání pána přiložit do chlaďáku. Co teprve já, ajťák, který není na tak intenzivní lidskou vřelost zvyklý.

V takových chvílích vždy přemýšlím, co by udělaly moje morální vzory. Asi nejlákavější je přístup, který razil vzor mého dospívání, americký filosof druhé poloviny dvacátého století Rocky Balboa, nejlépe znázorněný v jeho populární sérii filmů věnovaných budování argumentační převahy.

Ve chvíli, kdy pán spustí “a to takový lidi dneska choděj do politiky, to tady pak má vypadat, rozkradený, svinstvo, fuj, volby zase nahovno”, mi to dojde. Otáčím se k němu, na tváři ten nejsladší a nejupřímnější úsměv, jaký zvládnu vykouzlit s hořkostí a adrenalinem v krevním řečišti. Napřahuji k němu pravici a říkám mu “Když už mluvíte o těch volbách a teď jsme se tak hezky seznámili, doufám, že dáte svůj hlas naší kandidátce komunistů, kde mě najdete.” Nadechoval jsem se, abych ještě něco řekl, ale pán zmlkl, jako když utne. Nafukuje se jako žába, pak naprázdno otevírá pusu, pak bere košík a prchá.

Jak říkal další morální vzor mého dospívání Dale Carnegie: “Prohru pro sebe proměňte ve výhru pro národ.” Minus jeden hlas pro komunisty.

Ale zase tak chytrej, jak jsem si myslel, nejsem. Samozřejmě mě mělo napadnout za pánem zavolat, že svůj hlas může hodit i našim koaličním partnerům z ČSSD a ANO…

Takhle my si tu užíváme volby.

A morální ponaučení? Nelez do krámu v čase, ve kterém ho mají některé skupiny obyvatelstva rezervovaný pro sebe.

Underdressed na schůzce

Včera jsem dorazil na jednu schůzku silně underdressed a připomnělo mi to nedávnou příhodu. To jdu na takovou tu schůzku s managementem, ke kterému jsem se konečně probouchal, do obrovské nadnárodní firmy. Dorazím na recepci, napíšu se, projdu ochrankou, nastupuju do výtahu, kartička prověří, že jedu, kam smím. Dobíhá slečna v šik kostýmku, elegance sama, v ruce kelímek kafe. Galantně blokuji dveře výtahu, ona přistupuje a potěšeně se usmívá, že jsem jí nefrnknul před nosem. Táži se, jaké patro, ona mi říká číslo a já konstatuju, že to je ředitelské patro a jestli tam řediteluje nebo vaří kafe. Směje se, ukazuje mi svoje kafe v kelímku, na což říkám, že to chápu, že tady v baráku vaří extrémně blbý kafe, že sem jedu na schůzku, ale bylo mi trapný si koupit vlastní kafe, tak to zkusím nějak zvládnout. Namítá, že u nich na ředitelském kafe mají dobrý, copak ředitelové, namítám já, ale my plebs … Směje, zdá se, že jsem jí zdvihnul náladu, takže mi slibuje, že mi kafe přinese. A já, že ji beru za slovo.

Výtah parkuje v mém plebsovém patře, vystupuju, jdu na schůzku. Tady by příběh výtahového flirtu mohl skončit – tím, že se dva lidé zasmáli.

Schůzka neprobíhá nijak velkolepě, řeší se problémy, já usrkávám břečku, co mi dali, když tu někdo zaklepe na prosklenou kukaň v níž sedíme a vchází slečna v kostýmku. V rukách má stříbrný tácek, na něm porcelánový hrnek na espresso, mlíčko v porculánovém kalíšku, sklenička vody. Usmívá se na všechny a směrem ke mně říká, že se moc omlouvá, že nás nemohla najít a že tady je ta moje káva, jak ji mám rád. Rovněž se usmívám a slušně děkuji, že je moc hodná. Slečna odchází.

Oba pánové na mě koukají dost vykuleně. Prý, jestli se známe. Beru do dvou prstů kalíšek kávy, uskrávám její vařící vyváženost skrze běloskvoucí okraj a otázku jako správný gentleman přecházím bez komentáře. Jednání pokračuje ve vysloveně pružnějším tempu, káva mi spravila chuť a zřejmě jsme malý break v jednání potřebovali.

Kdyby to byl scénář, asi by se nikdo nezlobil, že by následoval střih a záběr na mne, jak si upravuju kravatu před zrcadlem koupelny garsonky na Petřinách, ale scénář to není, takže to pokračuje životem.

Vstávám doma, jdu na konferenci o energetice. Těžké ráno. Sedím v diskusním panelu, jsem v podstatě jediný zastánce myšlenky, že obnovitelné zdroje mají něco do sebe a nemusíme spálit všechno, co spálit jde. Nicméně dostávám intenzivní čógru, jeden proti šesti. Trochu se rozohním, vytahuji statistiky, pán z uhlárny je označuje za zmanipulované. Do sálu se zpožděním přicházejí lidé, které z foaye nalákala naše hlasitější debata a vidina toho, že za chvíli vyhodím ze sálu moderátora. Do první řady si sedá slečna, hlásí se o slovo a bere si je. Pokládá štěpnou otázku, kterou utírá uhelného pána i jádromachra a já koukám, že je to ta slečna ze včerejška. Podle toho, jak se moderátor uctivě tváří a jak ji podlézavě oslovuje, ji tu asi znají.

Za chvilku se znovu zdravíme, už je po diskusi. “Nemůžete na ně být tak hr. Bouráte jim jejich svět, jejich představy,” vytýká mi dobromyslně.

“Vy jim ho nebouráte?”

Rozhlíží se po sále. “Naše firma polovinu z nich vlastní, druhá polovina s námi obchoduje a třetí polovina doufá dostat se mezi první dvě poloviny,” krčí rameny. “Já můžu.”

Konečně jsem zaostřil na vizitku, kterou má na prsou, aniž by to mohlo být bráno tak, že jí koukám na kozy. Viceprezidentka pro strategii skupiny mateřského koncernu.

Tož tak.

Moc-li dobře se nám bydlí v Brandýse po útěku z Prahy

Do Brandýsa jsme se stěhovali před téměř třemi lety. A každý rok jsme chtěl napsat, jaké jsou zkušenosti skoropražáka, který se vystěhoval do středočeské obce. Nikdy to nevyšlo. Až teď, napastoval jsem parkety, posekal v tomhle vedru zahradu, zalil záhony a jsem schopen pohybovat maximálně prsty.

Zkrácená verze: jsme spokojeni. Ti lidé, co za námi jezdili, když jsme bydleli v Praze, jezdí i do Brandýsa. Autem je to trochu jedno, autobusem o něco déle, většinou zůstávají déle a to je spíš dobře. A ti, co se nezvládli stavit v Praze, to nezvládají ani zde. A pro děti je zahrada poklad: vypustíme je a ony jsou spokojené, vždycky si tu najdou něco k divení a zkoumání.

Pokračujte ve čtení článku…

V zajetí nástrojů

V posledních letech se potýkám s problémem, který si připouštím až v poslední době. Jsem v zajetí nástrojů. Místo toho, abych nějakou věc řešil, trávím mnoho času tím, že hledám vhodný nástroj na její vyřešení. A nakonec mne to, včetně času na samotné řešení, zažere času mnohem více.

Takhle popsáno to vypadá divně a nesrozumitelně. Prostě od doby iPhone, Steve Jobse a jeho „mám na to prográmek“, hledám nejlepší prográmek na svou potřebu. Třeba psaní. Kdysi jsem sednul k jakémukoliv programu, co byl na psaní a v tom psal. Ba dokonce mnoho článků jsem spokojeně napsal v Google Docs ještě v době, kdy neuměly skoro nic a než se změnily v bůhvíco. Pak jsem našel „distraction-free“ editory jako WriteRoom a nyní iA Writer a přešel jsem na ně. WriteRoom běžel i na mém obstarožním notebooku, iA Writer běží i na iPadu a iPhone, takže se dá fakt psát kdekoliv a přes iCloud si to synchronizuju. Mantra synchornizace. Další mantrou je jednoduchost, přizpůsobení psaní textu, kdy nechci být rušen. Bájo.

Jenže tak nějak nejsem zcela spokojen. Když jsem začal psát obsáhlejší texty, než článek, říkal jsem si, že by bylo fajn mít něco sofistikovanějšího. Vyzkoušel jsem StoryMill, jenže v něm se ošklivě psalo, používal jsem ho jen na závěrečné sumarizování dlouhého textu, tak vznikl Příběh strýčka Martina. Každou kapitolku jsem napsal zváště v Docs nebo Writeroomu a až ve StoryMillu sesadil. Přišel Ulysses, který sliboval, že bych to všechno mohl dělat v něm, ale zase tak mě nepřesvědčil a nakonec v něm prakticky nepracuju. Novou verzi StoryMillu jsem ani ještě nevyzkoušel, zato mám na iPadu nainstalovanou hromadu dalších software, jako je Manuscript atd, z nichž většina má tu potíž, že neumí pracovat s větším množstvím textu a ani nemají protikus na desktopu, který by tohle uměl. Co jsem naopak nenašel, je uspokojivé záložkování a poznámkování. Potřebuju si do textu udělat poznámku, co tam mám dodělat, předělat, pak ji jednoduše najít a označit jako hotovou. Potřebuju mít ke kapitolám poznámky, co se tam děje či si ukládat poznámky na příště. Tedy, to si říkám. Spoustu času jsem trávil tím, že hledám, zda už to někdo nenaprogramoval, nakonec ale skončím u toho, že to píšu do papírového moleskinu.

Nemám to jen u textového editoru. Hledám nástroje na vedení osobních úkolů. Na vedení firemních projektů. Dokonce na evidenci toho, co dělám: možná vás ani nenapadne si to běžně evidovat, ale já si tím kontroluju, zda jsem se ten den flákal vědomě, nevědomě či vůbec. Jenže používat Daily nebo Tyme, když každý má pro, proti a hlavně nedostatky? Používat pro To-Do Things, OmniFocus nebo Wunderlist? To jsou dilemata!

Teď jsem na to brutálně narazil ve firmě. Z nedostatku vhodných kandidátů jsem musel já začít dělat wireframe, na což používám léta letoucí OmniGraffle, v němž se hezky dělají drátové prototypy stránek. Jenže OmniGraffle neumí ukázat, z které stránky se na jakou přechází, není interaktivní, neumí ukázat hierarchii stránek. Což je přeci jen mírná vada, protože lidem navržený web exportujete jako obrázky a musíte jim říkat, odkud kam se přejde, nebo jim to psát (na což kašlou to číst). Tak jsem si řekl, že použiju něco více profi. Axure nebo Prototyper? Balsamic mi byl moc jednoduchý. Přitom naučit se s těmito programy a konvertovat do nich hotovou práci sežere hodně času. Tfujho. Zastavil jsem se až na poslední stránce, kde už jsem opisoval číslo kreditky na vyklopení pětikila dolarů za Axure. Kdybych nekravil s nástroji, měl jsem to dávno nakresleno 🙁

Začal jsem běhat. Tedy, než mě schvátila měsíční choroba. Ale výběr toho, zda běhám s RunKeeperem nebo Runtastic či jak se ty ostatní softy jmenují, to bylo další dilema. Zvítězil RunKeeper. To si pamatuju. Značku bot ani tu vesnici, do které doběhnu, to si nepamatuju.

Trávím víc času volbou nástroje, než nakonec tou prací. Mám dokonce podezření, že kdybych se tolik nebabral s výběrem nástroje, už jsem dávno měl dopsanou další knihu … 

Jsem v zajetí nástrojů. Měl bych se léčit. Nebo dostat pár facek.

Nic, jdu pustit MarsEdit a přes něj nacpat doznání nástrojového závisláka do WordPressu na blog.

Marie Anna

Dcera Marie Anna, narozena 25.2.2013. Budiž jí dáno štěstí prožít život beze strachu, hladu a s láskou. Snad to bude ponecháno na ní (později) a nejdříve také na nás, jejích rodičích. Pokud ano, napíšou o sto let později historikové o její době, že to byla šťastná doba, zlatá léta. A to je to, co bych dětem přál především: aby za jejich životy mohli především jejich rodiče a pak ony samy. 

Jak mi svítilna Fenix zachránila zadek

Tohle je příhoda, jaká se jednou stát musela, jenom jsem nevěděl, kdy a jak to přijde. Už to vím. Jednou z našich reinkarnací je prodej speciálních svítilen, povětšinou značky Fenix. Ponechám teď stranou souvislosti, jako jak jsme na to došli, proč a nač takovou svítilnu – ti, co potřebují, vědí, ostatní nechť si nakoupí ve vietnamské tržnici a uloží si nás do bookmarků pro použití po první větší akci.

Tentokráte jsem to byl já, kdo svítilnu ocenil. Začalo to civilně. Jeli jsme autem do Itálie, k moři, ukázat Vojtovi vlny a hrady z písku. A aby to bylo v pohodě, tak jsme jeli na noc. V pohodě to nebylo. Celou cestu pršelo, průtrž jak průjem. Dálnice od Řezna zasekaná jak svině, v jednu hodinu ráno hustá kolona do ještě hustšího deště. A takhle jsme se táhli až do Alp. Tam déšť jen zhoustl a kolonu oblažily kamiony. Jelo se fakt moc fajnově, do toho ještě vichr a já jel s velkým autem, žádný sporťák, takže na boční vítr háklivé, do toho kulové vidět, stěrače nestíhají.

No a někde za Solnohradem, v průsmyku Kurwaviks, mi najednou upadnul stěrač před oknem řidiče. Abych připomněl situaci: už nepršelo, už chcalo, kolona jak smrad před dotační komisí. Prakticky okamžitě jsem nic neviděl. Chvála bohům, o chvilku později byl výjezd na parkoviště, takže jsem ten kus uřídil podle obrysovek kamionu a vykloněný na sedadlo spolujezdce. Lahůdka.

Na parkovišti se ukázalo, že ze stěrače vypadla taková ta plastová mezivložka, která ho drží na té kovové tyčce stěrače. Světe div se, neměl jsem náhradní. Světe div se, nešla mi oddělat ani ta od spolujezdce, protože je jiná i protože jsem neuměl zdvihnout stěrače (teď už vím, že poloha pro výměnu se zajistí otočením voliče po vypnutí motoru, ale to jsem našel o dva dny později v návodu).

No a co teď. Pršelo jako… no jako v průsmuku v Alpách. Prostředek noci, všichni na prášky, já na přesdržku komukoliv. Naštěstí jsem měl firemní svítilnu, vzal jsem si ji ve skladu dva dny před odjezdem pro každý případ – a po pravdě proto, že děti baví si s ní hrát, takže jsem doufal, že by mohla zabavit Vojtu. Teď zabavovala mne. Přepnul jsem ji na nejnižší výkon (tenhle trik znám, na nejvyšší si za chvíli spálíte hubu), strčil jsem si ji do pusy a začal jsem rozebírat ten stěrač. To je ta výhoda svítilny, že je mrňavá a udržíte ji v puse. Ukázalo se, že by stačilo mít provázek a svázat stěrač s tou tyčkou, protože v tyčce je díra a provléknout to tamhle a ještě tady a naproti, aby to nevypadlo, by mohlo jít. Jenže kde vzít ve tři ráno v Alpách provázek?

Tak dlouho jsem žvejkal poutko od svítilny v hubě, až mě to napadlo. Odvázal jsem to poutko ze svítilny a poutkem jsem přivázal stěrač. Drželo to parádně. Před rodinou jsem se zatvářil, jako že to byla rutinní a očekávaná operace na vozidle, stokrát nacvičená, v duchu jsem se pomodlil a jelo se dál.

Happy end? Vyrazili jsme na cestu, za půl hodiny jsem dorazil na benzinku, tam jsem zjistil, že ty vyděrači chtějí za stěrač neidentifikovatlného rozměru dvacet ojro, tak se jelo dál. Stěrač svázaný poutkem od svítilny mám dodnes, vydržel i cestu zpět i teď pojíždění po Praze. Tímto se omlouvám Petrovi, nebudu už mektat na to, že ty svítilny jsou military grade. Mimochodem, byla to Fenix PD22 🙂

Proč jsem si na to vzpomněl? Chtěl jsem to své patentní uchycení vyfotit a zůčastnit se naší letní fotosoutěže, jenže jednak už skončila a druhak by mě stejně diskvalifikovali. Tak alespoň takhle si vzpomenu na Fenixe v Alpách… 🙂

 

Není dobrý sedět prdelí na více židlích

Občas mě to dožene. Jako nedávno. Šel jsem na schůzku s šéfem jedné společnosti, vyptával jsem se, co nového, co starého, co ty nové a budoucí projekty, výsledky, předpoklady. Tak, jako vždycky. Dotyčný brousil opatrně kolem, sem-tam ťuknul, konkrétního neřekl vcelku nic, jak už to tak bývá.

Loučíme se na recepci, pán ještě praví, že přinese vizitku, běží do kanceláře.
V tu chvíli se na recepci otevírají dveře. Obchodník a projekt manažer z jedné firmičky, oba vykulení, že mě vidí a halasně mě zdraví, že je super, že jsem jim přišel pomoci doladit ten projekt, který pro tuhle firmu děláme. Zuřivě vrtím hlavou, snažím se naznačit, že moje role zde byla jiná – a z jejich ještě vykulenějšího výrazu poznávám, že ano, stojí za mnou a nechápe. Au.

Cena novinářské hrdosti

V poslední době se mi zdá, že se všeobecně rozšiřují propasti mezi lidmi a skupinami a v novinařině se to projevuje tak, že mezi píáristy koluje řada hemzů na to, že novináři se chodí na tiskovky jen nažrat a loudí obědy zdarma. Proti čemuž bojuju tím, že na tiskovky si nosím vlastní jídlo, když už tam jdu a mám hlad (tiskovky jsou, víme, v redakcích na úkor jídla, bo práce se sama neurobí). Naposledy jsem takto ostentativně požíral vlastní bagetu na tiskové konferenci H1, když jeden ze spolumajitelů na Twitteru brblal, že novináři se tam přijdou jen najíst. Každý novinář má svou hrdost a řada z nich ji má postavenou více, než na cenovce dvou paukertových chlebíčků.

Tu svoji jsem naposledy otestoval nedávno. Měl jsem oběd s šéfem větší telekomunikační firmy – abych to upřesnil, je to takový ten oběd s člověkem, se kterým si tu a tam píšu, dobře se známe, ale v rámci košér vztahů si vykáme a respektujeme, že jsme přeci jen na jiné straně herního pole. No a v rámci zamezení pochybností jsem nedávno učinil vnitřní rozhodnutí, že i s těmito lidmi, kde většinou mohlo dobře fungovat „jednou platí on, jednou já“, bude lepší přestoupit na důsledné „platím vždy za své, nikoho nezvu, nikdo nezve mě ani příště na oplátku“. Což jsem dopředu sdělil a bylo přijato s úsměvem.

Akorát jsem zapomněl, že minule jsme se také dohodli, že příště restaurant volí on. Což mi připomněl a udal jméno, které mi něco říkalo. Už fakt, že jde o podnik na Praze 1 mi měl napovědět, že nejde jenom o „sejdeme se v půli cesty“.

Znovu, když jsem si objednával polévku v ceně, za jakou běžně obědvám i s kávou, mi nabídl, že to klidně zaplatí z firemní karty, neb hodlá beztak oběd vydávat za pracovní. Namítl jsem, že to by nebylo fér a přemýšlel jsem, jestli bude možno zůstat u polévky s pečivem. Když jeden z pětice číšníků, co orbitovali kolem našeho stolu nabídl, zda nechceme prosek, ukázalo se, že nemyslel investici do realit v pražské čtvrti, ale takový ten italský šumák ve skleničce, ovšem v ceně realit. Rezolutně jsem odmítl takovou slivku pít a pravil jsem furiantsky, že ke steaku by se hodilo něco červeného vína, pokud ovšem o něčem takovém mají v podobném bufáči páru. Dorazil šestý pán, otevřel přede mnou ceník místní automobilky a já rezolutně zapíchl prst do čehosi, kde se psalo Merlot a cenou to odpovídalo jen mírně vybavené Fabii. Nepletl jsem se, byla to sedmička vína.

Partner se dobře bavil. Poodbědvali jsme, porozprávěli, co je kde nového, já při placení odolal svodům nabídky „firma platí“, pomodlil se, aby brali Visa Electron a odešel jsem s dobrým pocitem, že jsem pro svou novinářskou hrdost zase jednou něco udělal.

Bonus na závěr pro mne: při odchodu z restaurace, když mi číšník kombinovaný se šatnářkou pomáhal do bundičky, na mne tento spiklenecky zamrkal, pronesl heslo hodinářského fanklubu a pravil, že poznal jak mě, tak hodinky na mojí ruce. Tím se alespoň setřel trapný pocit z toho, že si nemůžu vzpomenout na to, jaký mám PIN od karty 🙂

Taková normativní odpověď

Rekonstruujeme elektrorozvody v severozápadní části prvního patra našeho sídla – tedy to, co jsem si nechával „na potom“. Ptám se elektrikáře, proč zasekával nové kabely do zdi.“Protože ty staré nelze použít,“ pravil. „Na to je norma.““Proč je nelze použít,“ zeptal jsem se?“Protože, kdyby hořelo, tak ty staré kabely dělají jedovatý dým,“ vysvětloval normu onen učený muž. „Proto se dávají kabely nové, jejichž plast při hoření jedovatý dým nedělá,“ přesně jak stanovuje norma, doplnil sám sebe.

Oblažila mne ta starost k slzám.

Poprvé v okamžiku, kdy jsem viděl návrh rozpočtu.

Podruhé v okamžiku, kdy jsem si uvědomil, že tam ty staré kabely zůstaly.

Pro jistotu jsem se na to přeptal. A asi byste to čekali. Norma nevyžaduje, aby se staré kabely s tím jedodýmovým opláštěním vytrhaly…

Takže to doděláme jinak, bez normy a učeného muže…

Konec Prahy aneb stěhování

V Praze jsem prožil, ať počítám jak počítám, nějakých osmnáct let. Což mi dnes přijde neuvěřitelné. Úplně poprvé jsme dorazili na VŠE se spolužákem Jiříkem zvaným Komarkinem, abychom zjistili, že se nedostaneme na kolej, protože nespadáme do kilometrového limitu. Namítli jsme, že kilometrový limit je pěkná věc, ale z našich vesniček prostě autobus k vlaku nejezdí, takže je tu drobný problém. Říkali jsme si, že takový rozumný argument bude stačit.

Stačil. Další dva týdny jsme spali ve stanu před VŠE. Týden si toho nikdo nevšímal, protože to vypadalo jako součást odborářské demonstrace (naproti je Dům odborových svazů), druhý týden nám vyšlo odvolání, protože na Jarovských kolejích nechtěl bydlet každý. My jsme na nich bydleli moc rádi. Byla tu nejvybranější společnost (dnešní spolumajitel banky, nakladatelství, fabriky na špendlíky, cestovatel, hlavoun národní banky, zneuznaný básník, uznaný filmař, nájemný pisálek a tak vůbec). Mimochodem, při stěhování jsem na recepci nechal Atari ST a už jsem si ho nestihl vyzdvihnout, jestli tam ještě leží, dejte mi echo, nostalgicky se mi po něm stýská.

Vlastně jsem za těch osmnáct let měl jedinou roční pauzu, kdy jsem studoval venku a nepobýval v Praze. Prošel jsem v Praze vším možným bydlením. Od kolejí, přes hnusný panelák (kde nám uřízli kandelábr, protože jsme na něj měli vyvedenou anténu, kterou jsme se rozhodli vysílat pirátské rádio, jímž jsme vymazali Evropu 2 ve Stodůlkách z etéru) po docela hezký panelák, který jsem později prodal ruským mafiánům, kteří se mě vyptávali, zda tam nebydlí nějací podezřelí lidé …

Prošel jsem jak sídliště stará, tak nová, tak staré bytové čtvrti, bydlel ve vilce, dokonce i na Staroměstském náměstí v úžasném domě, v němž, když jsem vrtal do zdi díru na ethernetový kabel, tak mi nestačil metrový vrták, protože to přeci byla původní nosná zeď… To bylo kouzelné bydlení, jen ten randál, co tam byl ve dne v noci, ten nebyl k vydržení.

Teď bydlíme na Výtoni. Hezký podskalský činžák, jenže se vším tím negativem Prahy. Sice klidná ulice, ale hluk stále ke slyšení, prach z aut, špína. Sice všude blízko, ale když mám děti vypustit na hřiště, dostávají mnoho minut školení, jak se přes tu jednu silnici mají rozhlídnout.

Jistě, v Praze je kultura, řada přátel tu bydlí, spousta firem, podniků. Přemýšleli jsme doma, kolik těchto „benefitů“ využíváme. Pramálo. Zábavu máme vlastní, když už jdeme na nějakou akci, tak to není jednak tak často, jednak bývají ty akce zhusta mimopražské. Přátelé se často stavují u nás a lepší, než je nechat spát na gauči, bude mít pro ně pokoj a moci je uhostit na zahradě.

A tak před nějakou dobou padlo rozhodnutí, že se postěhujeme zase. A najdeme si něco klidnějšího, většího na obývání. A mimo Prahu. Důvodů je celá řada. Tak především prostředí. Chceme čistější, klidnější, tišší. Lepší pro děti, lepší pro nás.

Kolik jsem našaškoval s hlukovými a emisními mapami v realitkách, to se nedá vypovědět. Skvělé je, že dnes je máme online, včetně map ekologických zátěží a řady dalších ukazatelů.

Kromě toho se mi Praha nějak přejedla. Jsem háklivý na neustálé skandály, rozkrádačky, korupce – a zoufalý z toho, že nevidím nic, co by se s tím dalo dělat. Je mi protivné v tom žít, vidět to – a vidět, jak to huntuje lidi, jak je to mění k horšímu. Tak, jak já bych dopadnout nechtěl.

Nakonec vyhrál Branýs nad Labem. Úplně původně tedy vyhrála Stará Boleslav, která sice nomenklaturně s Brandýsem tvoří dvojměstí, v praxi jsou to ale dvě jiná města rozdělená řekou. Markéta má to město v oblibě z dob, kdy tu bydlela na koleji, já z dob, kdy jsem studoval rané přemyslovce a jezdil jsem do zdejšího kostela vypozorovat, jak zavraždili svatého Václava.

Právě ta zmíněná jinost … tady vznikly problémy. Mezi Boleslaví a Brandýsem je most. Tedy byl, teď se opravuje. Už několik let a dalších několik let se opravovat bude. To, jak to dvě části „jednoho města“ změnilo, je fascinující. Boleslav (do které se teď nedostanete od Prahy vlastně jinak, než po dálnici), šla dramaticky dolů. Obchody pochcípaly, i vietnamští prodejci se stěží drží. Lidé, kteří by chtěli prodávat své domy, na jejich opravu a údržbu léta nic nedávali, protože do poslední chvíle doufali, takže to, co je k prodeji, je spíše před totální rekonstrukcí. A to já nechtěl.

Nezapomeňte na oblíbené realitní triky ve stylu „domu se otevírá fascinující výhled do údolí“ – pokud budete fascinováni dálnicí, která údolí půlí, jistě si užijete. Naštěstí je Brandýs – Boleslav na StreetView, což mi ušetřilo nejedno zklamání a marný výjezd.

Takže místo Staré Boleslavi, kterou most ničí, jsme zvolili Brandýs. Snad, pro dobro celého dvojměstí, se to s mostem jednou a v dohledné době vyřeší…

Nakonec jsme tedy našli malý, příjemný a zrekonstruovaný domek , na němž už snad chybí drobnosti. Stěhování bude trochu hektické, ale když to dobře půjde, do začátku září z Prahy zmizíme. Největší drama budou knihy, kterých máme s Markétou po různých úložištích opravdu hodně. Opravdu hodně. I proto jsem příznivec elektronické knihy. I proto si večer zase nostalgicky pohladím hřbet papírové knihy.

Mnoho míst z Prahy mi přirostlo k srdci a budou mi chybět. Skoro každodenní toulky Vyšehradem, vysedávání na lavičkách s notebookem nebo útěk do kostela před deštěm, inspirace pro psaní nasávaná přes tisíciletou historii. A … hm…

Snad i ta nadcházející léta budou zajímavá éra.

Trochu podvodnická historka bez politického pozadí

Včera jsem si měl vyzdvihnout pár oficiálních dokumentů k jedné chystané akci a protože předávající nechtěl jezdit do města a já za ním do vesničky, tak jsme se shodli na kompromisu. Setkáme se ve čtyři na benzince Globusu za Ikeou na Černém mostě. Ideální prostředí na schůzku jak vystřihnutou z levnějšího akčního filmu. To jsem ještě nevěděl, že budu v hlavní roli.

Už, když jsem dorazil na Černý most, jsem obdivoval v dálce se pohybující sloupec vody. Tam musí být bouřkové peklo, pomyslel jsem si a zašel jsem do nákupního centra, abych jím prošel dál k IKEA. Jenže vodní sloupec za tu chvíli, než jsem centrem prošel, změnil trasu a u dveří čekal na mě. Nejdříve jen tak drobně, s příslibem reklamního pokapávání, takže jsem vyndal deštník a hrdě se rozhodl, že ten kousek přeběhnu. A nějak jsem to přeběhl, ne uplně za sucha. Jen poslední metry k benzince už pršelo opravdu fest, ale pak se vyčasilo.

Za chvilku jsem se potkal s kontaktem, obálky změnily majitele, menší k němu, větší ke mně a do tašky, paní na pokladně mohly vypadnout oči z důlků, když tu naši dvojku sledovala. Pán nabídl, jestli nechci někam hodit, já pravil, že to dojdu. V tu chvíli opět začínalo krápat, ale já si říkal, že do rozestavěných garáží IKEA to těch sto metrů stihnu vždycky. Nestihl, měl jsem si vzpomenout na oko hurikánu z Verneovek.

Pak začalo pršet, ale tak, že už to opravdu dělalo čest svému jménu. Voda padala tak, že na zemi stálo deset čísel vody, která neměla kam odtékat, leda do polí a do garáží IKEA, což s radostí činila. Řekl jsem si, že nebudu blbnout a utíkat těch sto metrů do garáží a počkám hezky pod střechou, kde je sice kosa, ale vcelku sucho. Sucho ale za chvíli bylo až od zmíněných deseti čísel nad zemí, naštěstí jsem si mohl stoupnout na obrubník kolem čerpadla. Nebylo to pohodlné, ale toliko to nečvachtalo.

V tu chvíli už bylo nemožné přejít dva metry venkem, dokonce ani auta nevyjížděla z benzinky, protože silnice se proměnila v solidní říčku a na vůkol proplouvajícím hasičském voze bylo vidět, že se ho kapitán snaží traverzovat proti větru a udržet v korytě ze všech sil.

Pak se příroda rozhodla, že si živlu užívám pod střechou benzinky pramálo a vítr se roztočil tak, že déšť šplíchal až na mě a nebylo před ním kam schovat. V tu chvíli už z hlediska praktického začalo být dost jedno, zda jsem pod střechou nebo venku, takže jsem si řekl, že těch pár metrů přeběhnu. Rozmluvily mi to kroupy, které přibyly k zemi všechno, co se hýbalo, včetně mě. Uplynula půl hodina, než jsem se odvážil z pod střechy vystrčit nos a prohrnout si cestičku dohasínajícím deštěm do garáží. Tam sedící stavbařské osazenstvo mi pogratulovalo, protože mé odolávání živlům se zaujetím sledovalo, já vysypal z tašky na notebook zásobu krup, vylil boty i tričko a vydal se zpět na metro.

Cestou mi ovšem přišlo, že finis coronat opus a že bych tomu měl dát nějakou tečku. Taková horká káva, ta by přišla vhod. A protože jsem byl už u nákupního centra, vlezl jsem do kavárny, vybral si plastovou židličku a pohodlně se na ni usadil.

Přišla kavárnice, zeptala se, čeho si dám, děl jsem, že espresso s mlékem.
Přeptala se, zda si budu přát i vodu.
Upředl jsem pohled na louži, která se rozlévala pode mnou na dlaždicích nákupního centra a slovy „Děkuji, vodu jsem již měl,“ jsem odmítl.
„Snad tedy ubrousek?“ zeptala se znovu, neb vodu již zaregistrovala.
„Ano, ten bych prosil,“ osuhlasil jsem.

Přinesla mi kávu a jeden papírový ubrousek. Pečlivě jsem jím osušil prsty pravé ruky, pak rty, uchopil ouško hrnku a distingovaně upíjel kávu, jak se na gentlemana a odpolední siestu sluší a patří.Káva mi udělala moc dobře.

Akorát, když jsem vycházel z obchodního centra, neodpustil jsem si, zcela negentlemantsky, když jsem procházel kolem skupinky malých dětí, zamumlat „brekeke“. Podle poplašeného pištění soudím, že jsem se jim trefil do vkusu.

Pokud tedy právě ze služebních důvodů analyzujete videonahrávku z benzinky Globusu na Černém mostě, mohu vás ujistit, že Mosad, KGB i CIA jsou v tom nevinně, ba i Al Kaida. Bylo to, jak jsem právě podal zprávu.

Starosti miliardářovy

Byl jsem, kulantně řečeno v jisté věci v kanceláři českého miliardáře. Skončili jsme, odcházím. Ve dveřích mě zastaví. „Ale nedočtu se o sobě zítra u vás na twitteru. Že ne?“
Tvářím se pohoršené, jsem diskrétnost sama přeci. Jak ho to mohlo napadnout. Nic na to neříká. Divný patron.

Asi za půl hodiny mi volá jeho sekretářka. Že mi má vyřídit, že je to škoda. Že ta příhoda, jak jsem mu vlezl na stůl je parádní. Pak slečna mění odstín hlasů a ptá se mě, zda jsem to pochopil.

K jejímu údivu říkám, že ano. Je to taková příhoda jen pro nás dva, ostatní to chápat nemusí.

Tak. Koan. Pro vyvolené. Pro dva.

Rozpoznávat hodinky je někdy užitečné

Nastupuju do tramvaje, sedám si a na ruce kmeta za mnou bezpečně rozpoznávám hodinky na zápěstí. To jsou ony. Obracím se na něj: „U které jste sloužil?“ Nejdřív se dívá překvapeně, pak z mého pohledu upřeného na zápěstí vytuší, odkud vítr vane. Odpovídá mi. Prý jen jako navigátor, ne pilot. Děkuju mu za to, že díky takovým, jako je on, nemáme z ostudy kabát. Vážně kývá hlavou a dá se do vyprávění. Jak já hodinky, tak on rozpoznal vděčného posluchače. Poslouchám, dokud už fakt nemusím vystoupit. Stejně jsem přejel. A oba máme o něco lepší den. Zajímavější.