Zemřela Petra Matušínová

Zemřela Petra Matušínová. Nic vám to neřekne, pravděpodobně jste ji neznali. Není to ta dojemná bulvárová smrt celebrity. Však to také nepíšu pro vás, abych vás dojímal, ale pro sebe, abych se s tím vyrovnal, protože jsem přišel o člověka velmi blízkého, kterého jsem znal dvacet let. Protože její smrt je pro mně … symbolem doby, to je asi to skoro správné slovo. Vy, kdož jste ji znali, vzpomeňte na ni prosím se mnou.

Petru jsem poznal v roce 1996. Nastoupila nedávno jako asistentka do Nokia Networks, aby si vydělala nějakou korunku na začátek své umělecké dráhy, než půjde na umprum. A její šéf byl největší nokiácká kapacita na výstavbu mobilních sítí. Postavila s ním první GSM síť Eurotelu. Tak jsme se seznámili. Když výstavba skončila, chvíli byla u nás v Mobil serveru, napsala pár článků o mobilních sítích a smála se tomu, že si ji pletli se mnou, občas se podepisovala jako Převlečený Patrick Zandl. Nevzala si za to ani korunu, chystala se na odchod za šéfem. Pak si ji bývalý šéf vytáhl do Švédska, kde postavila první funkční 3G síť světa. A pak další a další sítě. Včetně třetiny sítě Oskara, dnešního Vodafonu. Hádali jsme se do krve. Křičela na mě na obědě, že jsem o ní napsal, že jsou to čubčáci, kteří staví bez stavebního povolení. Oponoval jsem, že je to pravda, že staví. Položila salát, který mi chtěla vyklopit na hlavu a souhlasila, ale takto to prý nejde.

Síť v Mexiku se stala legendární. Vlastně nevěděla, proč si ji najali, dokud nepřijela do krajiny, kde vládla mafie. Místní narkoboss nesouhlasil s tím, aby po jeho krajině rostly sloupy, jimiž ho jistě CIA špehuje. Potkala se s ním a vysvětlila mu, že mobilní síť je přeci od toho, aby si jeho dealeři mohli domlouvat business a tak vůbec. Síť postavila, u operátora se stala legendou. Muselo to být neuvěřitelné setkání.

Když se vrátila do Čech, chtěla se usadit a začít žít klidněji. Vybudovala Plzeňskou kartu a s touhle zkušeností ji najali do projektu, který nabíral mírné zpoždění a problémy, už se zdálo, že nikdy neodstartuje. Utracené desítky milionů, aniž by bylo cokoliv vidět. Jmenoval se Opencard. Odstartoval. Petře zlomil vaz. Ačkoliv s korupcí kolem projektu neměla nic společného a z hlediska projektového to byl majstrštyk, chvíli to vypadalo, že si ji nikdo na velký projekt nenajme. A jí samotné došlo, že nic takového už dělat nechce. Svoje peníze věnovala dětem v Africe, dala se na dobrovolničení a vždycky, když peníze došly, tak na „bezpečnostní konzultace“, což bylo převlečené označení pro odposlechy.

„Nikdy to nechtěli vyšetřit,“ říkávala. „Kdyby chtěli, první, za kým by se stavili, jsem přeci byla já. Mám všechny podklady. Všude jsem napsaná. Nemohli mě nenajít.“ Když jsem se jí ptal, proč je sama neodnesla někam na policii, namítala, že to je přeci důvěra klienta. Ona sama je nikam neudá, protože o ničem nezákonném najisto neví. Něco jiného by bylo, kdyby se policie zeptala a sama si to poskládala. „Určitě přijdou a zeptají se. Mám to tady,“ šklíbila se zachmuřeně a klepala na svého Macbooka.

Jednu dobu jsme spolu zase pracovali, pomáhala nám připravit projekty v Energomonitoru. Pak vyfičela za zakázkou do slovenského O2 a když se vrátila, odtáhla si věci do nějaké ubytovny s tím, že si najde hezké bydlení a bude se věnovat novému podnikání. Tam ji našla uklizečka. Převoz do nemocnice Na Františku, pak – když si nevěděli rady, do Vojenské nemocnice ve Střešovicích. „Neví se, je toho nějak moc, a může to být cokoli od tuberkulózy po rakovinu lymfatických uzlin,“ psala mi. To poslední bylo nepravděpodobné, tvrdila mi.

V květnu ji převezli do nemocnice v Ostravě. Tvrdila mi, že kvůli rodině v Kopřivnici. Pak se se mnou rozloučila a přestala se ozývat. Po týdnu mi to začalo být nápadné, nereagovala nijak. Pak ještě nápadnější, přemýšlel jsem otočit se v Ostravě. Přemýšlel jsem pomalu. Zemřela v pondělí na krvácení způsobené metastázami rakoviny lymfatických uzlin. Dozvěděl jsem se to náhodou, když si její sestra všimla mého lajku pod jedním jejím starším příspěvkem a kontaktovala mě.

Až sem to došlo.

Občas jsme se hádali jako koně, občas spolu půl roku nemluvili, jindy si psali ob den. Dvacet let. Najednou stojíte před tím, že o smrti člověka, kterého považujete za tak blízkého, se vlastně dozvídáte jen náhodou. Před faktem, že vlastně neznám její přátele, protože byli rozházení po mnoha zemích světa a vzájemně se znali jen z doslechu. Před uvědoměním si toho, že samota musí být ve smrti horší, než smrt sama. V lítosti nad zmařeným životem. Nad holkou, která vždycky chtěla kreslit a nikdy ne stavět mobilní sítě, to bylo jen na chvíli, jen na první uživení, když kreslení nevydělá, tak aby měla do začátku.

Ta chvíle byla nakonec všechno, co prožila.

Ať ji neprožijeme jako prozatímnost. Jako čekání na lepší budoucnost.

A pokud jste Petru znali, vzpomeňte si na ni v dobrém.

Na detailu při vaření záleží

V sobotu jsme slavili narozeniny mladší dcery Sofie. Dvanáct let, to je věk, kdy oslavu narozenin budou dívky s psychoanalytikem dlouho rozebírat, takže bylo třeba se vytáhnout. Lapsus první, čtvrteční security incident na internetu oslavu posunul na sobotu, ale to se dalo ještě omluvit. Bod druhý, žena vyrazila se studenty na terénní praxi. Bod třetí: tím jsem s dětmi osiřel, naštěstí umím perfektně vařit a obstarat děti díky svojí Ajťákově příručce pro kontakt s humanoidními entitami.

Na sobotu chystám dort a slavnostní menu. Po zralé úvaze se rozhoduji pro kiš koláč, medovník a nápoj demi glas (doufám, že tento výraz znamená Ve skleničce).

Recept na kiškoláč řeším na internetu. Objevuje se jich nápadné množství, které si vzájemně odporují a používají ženskou logiku. Heleďte, když někam napíšete „3-4 vejce“, uvědomujete si, že je to rozdíl čtvrtiny, tedy nikoliv zanedbatelný? Importuju recepty do TensorFlow, abychom si to nějak ujednotili pomocí umělé inteligence a daří se mi vyextrahovat otagované XML, kterému se už dá rozumět. Ukazuje se, že některé položky receptu, které mi byly podezřelé, jsou zástupné, například ředit smetanu mlékem z některých receptů je podle umělointeligenční klasifikace převzato z receptů ze západní evropy, kde smetana obsahuje 30%, zatímco ta česká má 10% tuku (za zhruba stejnou cenu) a není třeba (ani záhodno) ji mlékem ředit. Ajťákova převaha v kuchyni pomocí datové analytiky!

Kiš koláč vyšel luxusně. Teď je potřeba rychle upéct medovník. I s tím si lze snadno poradit ještě před tím, než děti zasednou ke stolu. Vyndávám ho z trouby, ukazuju Sofce, jak krásně se nám propekl a jak báječně nadýchaný vyšel. Sofka (nezapomínejme, že je to moje dcera) již má jisté (a samozřejmě nepodložené) podezření, kouká na ten medovník, který tahám z trouby a chválí mi jej „Skvěle se ti tati podařil. Výborně propečený. Ani ta igelitová fólie s cenovkou na něm se ti nepřipekla!“
Snažím se nohou zakopnout bednu od medovníku pod linku…
Všechno nejlepší Sofíku 🙂

Závěrečná zpráva z boje o umístění syna do školy

Aby byl report z boje o synovo umístění na základní školu úplný, dám sem (snad) závěr. Pokračujte ve čtení článku…

Lekce ze stereotypů

Balada o klišé. Balím se na CeBIT a dochází mi, jak málo slušného oblečení mám. Zhubnutí šatníku nesvědčí. A pak boty: mám na běhání, do terénu, slušného neutrálního nic. Říkám si, že mě jistě nebudou posuzovat podle oblečení, ale podle mé pronikavé inteligence, s níž jim budu presentovat naši práci.
Na nádraží zjišťuju, že rychlík do Hamburku má dvacet minut zpoždění. Že mě to nepřekvapuje. Opírám se na Hlaváku o zábradlí a všímám si váguse, který se plíží k piánu. Obezřetně váguse sleduju, mám dvacet minut čas a jsem zvědavý, jak se pokusí to piáno ukrást. Zmenší si ho do kapsy?
Vágus si odborně vytočí židličku jedním trhnutím ruky a holení její točení zastaví na milimetr přesně. Sedá za piáno a mě dochází, že krást se nebude. Přerovnává si ledvinku u pasu, aby mu netlačila do pupku, baže má přes metrák a půl. Popotáhne si šusťáky, lyžařskou čepici značky Adidas starou půl století si vytáhne z čela. A udeří do kláves. Hraje čtvrt hodiny, chvíli úryvky z Rachmaninova, jindy to buďto nepoznávám, nebo jen tak improvizuje. Děkuji Bohu za to, že mi dává lekce ze stereotypů.
Přicházejí dvě turistky. Poslouchají, pak se mě anglicky ptají, o co jde. Přemýšlím, co na to mám říct. Že nějakej vágus umí trochu na piáno mi přijde banální. Vysvětluju jim, že jde o jednoho z nejznámějších českých pianistů. Turistky fascinovaně hledí na váguse a všichni tři ho najednou vidíme úplně jinýma očima. Představujeme si ten tým kostymérů, kteří ho takhle skvěle namaskovali, nebo těch několik dní, které se na tuhle scénu třásl, až si ji dopřeje. Nebo… nebo nevím co, nechtěl jsem nám ten prožitek kazit.
Hraje prý excelentně, říká jedna a ona to prý musí poznat, protože taky hraje. Já poznám prd a skoro se stydím, ale zase proč nedarovat dvěma turistům zážitek ze země tak emancipované, že její název se v jazyku sousedů stal synonymem pro bordel.
Turistky odcházejí, zdvihá se i pianoidní vágus. Jde ke mě, šouravým krokem, čehož si všimnu, až když je u mě, protože se snažím zaostřit na panel, jestli náhodou nehlásí, že vlak přeci jen dorazí.
„Víte, von si na mě už každej nevzpomene,“ povídá vágus. „A já už taky dneska moc veřejně nehraju. Ale když jsem tady to piáno viděl, tak jsem si k tomu sednul.“
Moje příručka Ajťákovo kompendium pro interakci s humanoidními objekty na tohle nepamatuje, takže se omezuji na neutrální poděkování za produkci. Zjevně touché, pánovi to stačí a vesele kráčí vstříc světu ledvinek, tepláků a třírohých lyžařských čepis.
Konečně jsem doostřil. Vlak opravdu přijede a dav hamburkuchtivých se vrhá vpřed, unášejíc mě.

Přidej prosím Pane k mnoha zázrakům, jichž jsme byl dnes přítomen, také to, že se můj vlak protne s tím ICEčkem, které mě z Berlína má dopravit do Hannoveru. Myslím protne časově, ne fyzicky, víš jak. A děkuji za lekci o klišé.

Hypermarket je místo předvolebních příběhů

Brandýské Tesco je místo předvolebních příběhů. Stojím v pátek dopoledne před pultem se sýry a salámy, přichází obsluha a mladík se mě ptá, co si dám. Ještě než dořeknu své přání, ozve se vedlestojící senior a začne nadávat, že jsme ho předběhli. Omlouvám se mu, že jsme ho přehlédl a říkám prodavači, ať obslouží nejdříve pána. Tím by teoreticky nedorozumění mohlo skončit, jenže moje provinění je zřejmě závažnější, než jsem mohl kdy domyslet, protože zástupce seniorátu pokračuje ve výlevu na mou hlavu, teď už dost vulgárně, jak že jsem ho to mohl přehlédnout, to jsou doprdele lidi, samej debil.

Vysvětluji, že jsem myslel, že je s paní přede mnou, protože vůbec nestojí ve směru šipky nákupu a tak, ale měl jsem mlčet, protože jen přidává na nadávkách. Vyloženě sympaťák. Konečně je obsloužen, přicházím na řadu já. Senior bohužel pořád postává u pultu a chrlí to svoje “to jsou dneska lidi, hajzlové, ne lidi” a i prodavač vypadá, že má cukání pána přiložit do chlaďáku. Co teprve já, ajťák, který není na tak intenzivní lidskou vřelost zvyklý.

V takových chvílích vždy přemýšlím, co by udělaly moje morální vzory. Asi nejlákavější je přístup, který razil vzor mého dospívání, americký filosof druhé poloviny dvacátého století Rocky Balboa, nejlépe znázorněný v jeho populární sérii filmů věnovaných budování argumentační převahy.

Ve chvíli, kdy pán spustí “a to takový lidi dneska choděj do politiky, to tady pak má vypadat, rozkradený, svinstvo, fuj, volby zase nahovno”, mi to dojde. Otáčím se k němu, na tváři ten nejsladší a nejupřímnější úsměv, jaký zvládnu vykouzlit s hořkostí a adrenalinem v krevním řečišti. Napřahuji k němu pravici a říkám mu “Když už mluvíte o těch volbách a teď jsme se tak hezky seznámili, doufám, že dáte svůj hlas naší kandidátce komunistů, kde mě najdete.” Nadechoval jsem se, abych ještě něco řekl, ale pán zmlkl, jako když utne. Nafukuje se jako žába, pak naprázdno otevírá pusu, pak bere košík a prchá.

Jak říkal další morální vzor mého dospívání Dale Carnegie: “Prohru pro sebe proměňte ve výhru pro národ.” Minus jeden hlas pro komunisty.

Ale zase tak chytrej, jak jsem si myslel, nejsem. Samozřejmě mě mělo napadnout za pánem zavolat, že svůj hlas může hodit i našim koaličním partnerům z ČSSD a ANO…

Takhle my si tu užíváme volby.

A morální ponaučení? Nelez do krámu v čase, ve kterém ho mají některé skupiny obyvatelstva rezervovaný pro sebe.

Underdressed na schůzce

Včera jsem dorazil na jednu schůzku silně underdressed a připomnělo mi to nedávnou příhodu. To jdu na takovou tu schůzku s managementem, ke kterému jsem se konečně probouchal, do obrovské nadnárodní firmy. Dorazím na recepci, napíšu se, projdu ochrankou, nastupuju do výtahu, kartička prověří, že jedu, kam smím. Dobíhá slečna v šik kostýmku, elegance sama, v ruce kelímek kafe. Galantně blokuji dveře výtahu, ona přistupuje a potěšeně se usmívá, že jsem jí nefrnknul před nosem. Táži se, jaké patro, ona mi říká číslo a já konstatuju, že to je ředitelské patro a jestli tam řediteluje nebo vaří kafe. Směje se, ukazuje mi svoje kafe v kelímku, na což říkám, že to chápu, že tady v baráku vaří extrémně blbý kafe, že sem jedu na schůzku, ale bylo mi trapný si koupit vlastní kafe, tak to zkusím nějak zvládnout. Namítá, že u nich na ředitelském kafe mají dobrý, copak ředitelové, namítám já, ale my plebs … Směje, zdá se, že jsem jí zdvihnul náladu, takže mi slibuje, že mi kafe přinese. A já, že ji beru za slovo.

Výtah parkuje v mém plebsovém patře, vystupuju, jdu na schůzku. Tady by příběh výtahového flirtu mohl skončit – tím, že se dva lidé zasmáli.

Schůzka neprobíhá nijak velkolepě, řeší se problémy, já usrkávám břečku, co mi dali, když tu někdo zaklepe na prosklenou kukaň v níž sedíme a vchází slečna v kostýmku. V rukách má stříbrný tácek, na něm porcelánový hrnek na espresso, mlíčko v porculánovém kalíšku, sklenička vody. Usmívá se na všechny a směrem ke mně říká, že se moc omlouvá, že nás nemohla najít a že tady je ta moje káva, jak ji mám rád. Rovněž se usmívám a slušně děkuji, že je moc hodná. Slečna odchází.

Oba pánové na mě koukají dost vykuleně. Prý, jestli se známe. Beru do dvou prstů kalíšek kávy, uskrávám její vařící vyváženost skrze běloskvoucí okraj a otázku jako správný gentleman přecházím bez komentáře. Jednání pokračuje ve vysloveně pružnějším tempu, káva mi spravila chuť a zřejmě jsme malý break v jednání potřebovali.

Kdyby to byl scénář, asi by se nikdo nezlobil, že by následoval střih a záběr na mne, jak si upravuju kravatu před zrcadlem koupelny garsonky na Petřinách, ale scénář to není, takže to pokračuje životem.

Vstávám doma, jdu na konferenci o energetice. Těžké ráno. Sedím v diskusním panelu, jsem v podstatě jediný zastánce myšlenky, že obnovitelné zdroje mají něco do sebe a nemusíme spálit všechno, co spálit jde. Nicméně dostávám intenzivní čógru, jeden proti šesti. Trochu se rozohním, vytahuji statistiky, pán z uhlárny je označuje za zmanipulované. Do sálu se zpožděním přicházejí lidé, které z foaye nalákala naše hlasitější debata a vidina toho, že za chvíli vyhodím ze sálu moderátora. Do první řady si sedá slečna, hlásí se o slovo a bere si je. Pokládá štěpnou otázku, kterou utírá uhelného pána i jádromachra a já koukám, že je to ta slečna ze včerejška. Podle toho, jak se moderátor uctivě tváří a jak ji podlézavě oslovuje, ji tu asi znají.

Za chvilku se znovu zdravíme, už je po diskusi. “Nemůžete na ně být tak hr. Bouráte jim jejich svět, jejich představy,” vytýká mi dobromyslně.

“Vy jim ho nebouráte?”

Rozhlíží se po sále. “Naše firma polovinu z nich vlastní, druhá polovina s námi obchoduje a třetí polovina doufá dostat se mezi první dvě poloviny,” krčí rameny. “Já můžu.”

Konečně jsem zaostřil na vizitku, kterou má na prsou, aniž by to mohlo být bráno tak, že jí koukám na kozy. Viceprezidentka pro strategii skupiny mateřského koncernu.

Tož tak.

Moc-li dobře se nám bydlí v Brandýse po útěku z Prahy

Do Brandýsa jsme se stěhovali před téměř třemi lety. A každý rok jsme chtěl napsat, jaké jsou zkušenosti skoropražáka, který se vystěhoval do středočeské obce. Nikdy to nevyšlo. Až teď, napastoval jsem parkety, posekal v tomhle vedru zahradu, zalil záhony a jsem schopen pohybovat maximálně prsty.

Zkrácená verze: jsme spokojeni. Ti lidé, co za námi jezdili, když jsme bydleli v Praze, jezdí i do Brandýsa. Autem je to trochu jedno, autobusem o něco déle, většinou zůstávají déle a to je spíš dobře. A ti, co se nezvládli stavit v Praze, to nezvládají ani zde. A pro děti je zahrada poklad: vypustíme je a ony jsou spokojené, vždycky si tu najdou něco k divení a zkoumání.

Pokračujte ve čtení článku…

V zajetí nástrojů

V posledních letech se potýkám s problémem, který si připouštím až v poslední době. Jsem v zajetí nástrojů. Místo toho, abych nějakou věc řešil, trávím mnoho času tím, že hledám vhodný nástroj na její vyřešení. A nakonec mne to, včetně času na samotné řešení, zažere času mnohem více.

Takhle popsáno to vypadá divně a nesrozumitelně. Prostě od doby iPhone, Steve Jobse a jeho „mám na to prográmek“, hledám nejlepší prográmek na svou potřebu. Třeba psaní. Kdysi jsem sednul k jakémukoliv programu, co byl na psaní a v tom psal. Ba dokonce mnoho článků jsem spokojeně napsal v Google Docs ještě v době, kdy neuměly skoro nic a než se změnily v bůhvíco. Pak jsem našel „distraction-free“ editory jako WriteRoom a nyní iA Writer a přešel jsem na ně. WriteRoom běžel i na mém obstarožním notebooku, iA Writer běží i na iPadu a iPhone, takže se dá fakt psát kdekoliv a přes iCloud si to synchronizuju. Mantra synchornizace. Další mantrou je jednoduchost, přizpůsobení psaní textu, kdy nechci být rušen. Bájo.

Jenže tak nějak nejsem zcela spokojen. Když jsem začal psát obsáhlejší texty, než článek, říkal jsem si, že by bylo fajn mít něco sofistikovanějšího. Vyzkoušel jsem StoryMill, jenže v něm se ošklivě psalo, používal jsem ho jen na závěrečné sumarizování dlouhého textu, tak vznikl Příběh strýčka Martina. Každou kapitolku jsem napsal zváště v Docs nebo Writeroomu a až ve StoryMillu sesadil. Přišel Ulysses, který sliboval, že bych to všechno mohl dělat v něm, ale zase tak mě nepřesvědčil a nakonec v něm prakticky nepracuju. Novou verzi StoryMillu jsem ani ještě nevyzkoušel, zato mám na iPadu nainstalovanou hromadu dalších software, jako je Manuscript atd, z nichž většina má tu potíž, že neumí pracovat s větším množstvím textu a ani nemají protikus na desktopu, který by tohle uměl. Co jsem naopak nenašel, je uspokojivé záložkování a poznámkování. Potřebuju si do textu udělat poznámku, co tam mám dodělat, předělat, pak ji jednoduše najít a označit jako hotovou. Potřebuju mít ke kapitolám poznámky, co se tam děje či si ukládat poznámky na příště. Tedy, to si říkám. Spoustu času jsem trávil tím, že hledám, zda už to někdo nenaprogramoval, nakonec ale skončím u toho, že to píšu do papírového moleskinu.

Nemám to jen u textového editoru. Hledám nástroje na vedení osobních úkolů. Na vedení firemních projektů. Dokonce na evidenci toho, co dělám: možná vás ani nenapadne si to běžně evidovat, ale já si tím kontroluju, zda jsem se ten den flákal vědomě, nevědomě či vůbec. Jenže používat Daily nebo Tyme, když každý má pro, proti a hlavně nedostatky? Používat pro To-Do Things, OmniFocus nebo Wunderlist? To jsou dilemata!

Teď jsem na to brutálně narazil ve firmě. Z nedostatku vhodných kandidátů jsem musel já začít dělat wireframe, na což používám léta letoucí OmniGraffle, v němž se hezky dělají drátové prototypy stránek. Jenže OmniGraffle neumí ukázat, z které stránky se na jakou přechází, není interaktivní, neumí ukázat hierarchii stránek. Což je přeci jen mírná vada, protože lidem navržený web exportujete jako obrázky a musíte jim říkat, odkud kam se přejde, nebo jim to psát (na což kašlou to číst). Tak jsem si řekl, že použiju něco více profi. Axure nebo Prototyper? Balsamic mi byl moc jednoduchý. Přitom naučit se s těmito programy a konvertovat do nich hotovou práci sežere hodně času. Tfujho. Zastavil jsem se až na poslední stránce, kde už jsem opisoval číslo kreditky na vyklopení pětikila dolarů za Axure. Kdybych nekravil s nástroji, měl jsem to dávno nakresleno 🙁

Začal jsem běhat. Tedy, než mě schvátila měsíční choroba. Ale výběr toho, zda běhám s RunKeeperem nebo Runtastic či jak se ty ostatní softy jmenují, to bylo další dilema. Zvítězil RunKeeper. To si pamatuju. Značku bot ani tu vesnici, do které doběhnu, to si nepamatuju.

Trávím víc času volbou nástroje, než nakonec tou prací. Mám dokonce podezření, že kdybych se tolik nebabral s výběrem nástroje, už jsem dávno měl dopsanou další knihu … 

Jsem v zajetí nástrojů. Měl bych se léčit. Nebo dostat pár facek.

Nic, jdu pustit MarsEdit a přes něj nacpat doznání nástrojového závisláka do WordPressu na blog.

Marie Anna

Dcera Marie Anna, narozena 25.2.2013. Budiž jí dáno štěstí prožít život beze strachu, hladu a s láskou. Snad to bude ponecháno na ní (později) a nejdříve také na nás, jejích rodičích. Pokud ano, napíšou o sto let později historikové o její době, že to byla šťastná doba, zlatá léta. A to je to, co bych dětem přál především: aby za jejich životy mohli především jejich rodiče a pak ony samy. 

Jak mi svítilna Fenix zachránila zadek

Tohle je příhoda, jaká se jednou stát musela, jenom jsem nevěděl, kdy a jak to přijde. Už to vím. Jednou z našich reinkarnací je prodej speciálních svítilen, povětšinou značky Fenix. Ponechám teď stranou souvislosti, jako jak jsme na to došli, proč a nač takovou svítilnu – ti, co potřebují, vědí, ostatní nechť si nakoupí ve vietnamské tržnici a uloží si nás do bookmarků pro použití po první větší akci.

Tentokráte jsem to byl já, kdo svítilnu ocenil. Začalo to civilně. Jeli jsme autem do Itálie, k moři, ukázat Vojtovi vlny a hrady z písku. A aby to bylo v pohodě, tak jsme jeli na noc. V pohodě to nebylo. Celou cestu pršelo, průtrž jak průjem. Dálnice od Řezna zasekaná jak svině, v jednu hodinu ráno hustá kolona do ještě hustšího deště. A takhle jsme se táhli až do Alp. Tam déšť jen zhoustl a kolonu oblažily kamiony. Jelo se fakt moc fajnově, do toho ještě vichr a já jel s velkým autem, žádný sporťák, takže na boční vítr háklivé, do toho kulové vidět, stěrače nestíhají.

No a někde za Solnohradem, v průsmyku Kurwaviks, mi najednou upadnul stěrač před oknem řidiče. Abych připomněl situaci: už nepršelo, už chcalo, kolona jak smrad před dotační komisí. Prakticky okamžitě jsem nic neviděl. Chvála bohům, o chvilku později byl výjezd na parkoviště, takže jsem ten kus uřídil podle obrysovek kamionu a vykloněný na sedadlo spolujezdce. Lahůdka.

Na parkovišti se ukázalo, že ze stěrače vypadla taková ta plastová mezivložka, která ho drží na té kovové tyčce stěrače. Světe div se, neměl jsem náhradní. Světe div se, nešla mi oddělat ani ta od spolujezdce, protože je jiná i protože jsem neuměl zdvihnout stěrače (teď už vím, že poloha pro výměnu se zajistí otočením voliče po vypnutí motoru, ale to jsem našel o dva dny později v návodu).

No a co teď. Pršelo jako… no jako v průsmuku v Alpách. Prostředek noci, všichni na prášky, já na přesdržku komukoliv. Naštěstí jsem měl firemní svítilnu, vzal jsem si ji ve skladu dva dny před odjezdem pro každý případ – a po pravdě proto, že děti baví si s ní hrát, takže jsem doufal, že by mohla zabavit Vojtu. Teď zabavovala mne. Přepnul jsem ji na nejnižší výkon (tenhle trik znám, na nejvyšší si za chvíli spálíte hubu), strčil jsem si ji do pusy a začal jsem rozebírat ten stěrač. To je ta výhoda svítilny, že je mrňavá a udržíte ji v puse. Ukázalo se, že by stačilo mít provázek a svázat stěrač s tou tyčkou, protože v tyčce je díra a provléknout to tamhle a ještě tady a naproti, aby to nevypadlo, by mohlo jít. Jenže kde vzít ve tři ráno v Alpách provázek?

Tak dlouho jsem žvejkal poutko od svítilny v hubě, až mě to napadlo. Odvázal jsem to poutko ze svítilny a poutkem jsem přivázal stěrač. Drželo to parádně. Před rodinou jsem se zatvářil, jako že to byla rutinní a očekávaná operace na vozidle, stokrát nacvičená, v duchu jsem se pomodlil a jelo se dál.

Happy end? Vyrazili jsme na cestu, za půl hodiny jsem dorazil na benzinku, tam jsem zjistil, že ty vyděrači chtějí za stěrač neidentifikovatlného rozměru dvacet ojro, tak se jelo dál. Stěrač svázaný poutkem od svítilny mám dodnes, vydržel i cestu zpět i teď pojíždění po Praze. Tímto se omlouvám Petrovi, nebudu už mektat na to, že ty svítilny jsou military grade. Mimochodem, byla to Fenix PD22 🙂

Proč jsem si na to vzpomněl? Chtěl jsem to své patentní uchycení vyfotit a zůčastnit se naší letní fotosoutěže, jenže jednak už skončila a druhak by mě stejně diskvalifikovali. Tak alespoň takhle si vzpomenu na Fenixe v Alpách… 🙂

 

Není dobrý sedět prdelí na více židlích

Občas mě to dožene. Jako nedávno. Šel jsem na schůzku s šéfem jedné společnosti, vyptával jsem se, co nového, co starého, co ty nové a budoucí projekty, výsledky, předpoklady. Tak, jako vždycky. Dotyčný brousil opatrně kolem, sem-tam ťuknul, konkrétního neřekl vcelku nic, jak už to tak bývá.

Loučíme se na recepci, pán ještě praví, že přinese vizitku, běží do kanceláře.
V tu chvíli se na recepci otevírají dveře. Obchodník a projekt manažer z jedné firmičky, oba vykulení, že mě vidí a halasně mě zdraví, že je super, že jsem jim přišel pomoci doladit ten projekt, který pro tuhle firmu děláme. Zuřivě vrtím hlavou, snažím se naznačit, že moje role zde byla jiná – a z jejich ještě vykulenějšího výrazu poznávám, že ano, stojí za mnou a nechápe. Au.

Cena novinářské hrdosti

V poslední době se mi zdá, že se všeobecně rozšiřují propasti mezi lidmi a skupinami a v novinařině se to projevuje tak, že mezi píáristy koluje řada hemzů na to, že novináři se chodí na tiskovky jen nažrat a loudí obědy zdarma. Proti čemuž bojuju tím, že na tiskovky si nosím vlastní jídlo, když už tam jdu a mám hlad (tiskovky jsou, víme, v redakcích na úkor jídla, bo práce se sama neurobí). Naposledy jsem takto ostentativně požíral vlastní bagetu na tiskové konferenci H1, když jeden ze spolumajitelů na Twitteru brblal, že novináři se tam přijdou jen najíst. Každý novinář má svou hrdost a řada z nich ji má postavenou více, než na cenovce dvou paukertových chlebíčků.

Tu svoji jsem naposledy otestoval nedávno. Měl jsem oběd s šéfem větší telekomunikační firmy – abych to upřesnil, je to takový ten oběd s člověkem, se kterým si tu a tam píšu, dobře se známe, ale v rámci košér vztahů si vykáme a respektujeme, že jsme přeci jen na jiné straně herního pole. No a v rámci zamezení pochybností jsem nedávno učinil vnitřní rozhodnutí, že i s těmito lidmi, kde většinou mohlo dobře fungovat „jednou platí on, jednou já“, bude lepší přestoupit na důsledné „platím vždy za své, nikoho nezvu, nikdo nezve mě ani příště na oplátku“. Což jsem dopředu sdělil a bylo přijato s úsměvem.

Akorát jsem zapomněl, že minule jsme se také dohodli, že příště restaurant volí on. Což mi připomněl a udal jméno, které mi něco říkalo. Už fakt, že jde o podnik na Praze 1 mi měl napovědět, že nejde jenom o „sejdeme se v půli cesty“.

Znovu, když jsem si objednával polévku v ceně, za jakou běžně obědvám i s kávou, mi nabídl, že to klidně zaplatí z firemní karty, neb hodlá beztak oběd vydávat za pracovní. Namítl jsem, že to by nebylo fér a přemýšlel jsem, jestli bude možno zůstat u polévky s pečivem. Když jeden z pětice číšníků, co orbitovali kolem našeho stolu nabídl, zda nechceme prosek, ukázalo se, že nemyslel investici do realit v pražské čtvrti, ale takový ten italský šumák ve skleničce, ovšem v ceně realit. Rezolutně jsem odmítl takovou slivku pít a pravil jsem furiantsky, že ke steaku by se hodilo něco červeného vína, pokud ovšem o něčem takovém mají v podobném bufáči páru. Dorazil šestý pán, otevřel přede mnou ceník místní automobilky a já rezolutně zapíchl prst do čehosi, kde se psalo Merlot a cenou to odpovídalo jen mírně vybavené Fabii. Nepletl jsem se, byla to sedmička vína.

Partner se dobře bavil. Poodbědvali jsme, porozprávěli, co je kde nového, já při placení odolal svodům nabídky „firma platí“, pomodlil se, aby brali Visa Electron a odešel jsem s dobrým pocitem, že jsem pro svou novinářskou hrdost zase jednou něco udělal.

Bonus na závěr pro mne: při odchodu z restaurace, když mi číšník kombinovaný se šatnářkou pomáhal do bundičky, na mne tento spiklenecky zamrkal, pronesl heslo hodinářského fanklubu a pravil, že poznal jak mě, tak hodinky na mojí ruce. Tím se alespoň setřel trapný pocit z toho, že si nemůžu vzpomenout na to, jaký mám PIN od karty 🙂

Taková normativní odpověď

Rekonstruujeme elektrorozvody v severozápadní části prvního patra našeho sídla – tedy to, co jsem si nechával „na potom“. Ptám se elektrikáře, proč zasekával nové kabely do zdi.“Protože ty staré nelze použít,“ pravil. „Na to je norma.““Proč je nelze použít,“ zeptal jsem se?“Protože, kdyby hořelo, tak ty staré kabely dělají jedovatý dým,“ vysvětloval normu onen učený muž. „Proto se dávají kabely nové, jejichž plast při hoření jedovatý dým nedělá,“ přesně jak stanovuje norma, doplnil sám sebe.

Oblažila mne ta starost k slzám.

Poprvé v okamžiku, kdy jsem viděl návrh rozpočtu.

Podruhé v okamžiku, kdy jsem si uvědomil, že tam ty staré kabely zůstaly.

Pro jistotu jsem se na to přeptal. A asi byste to čekali. Norma nevyžaduje, aby se staré kabely s tím jedodýmovým opláštěním vytrhaly…

Takže to doděláme jinak, bez normy a učeného muže…