Státní postnárodnostní celky v době digitální etnicity

Je to sice povídka, ale také příspěvek k tématu, jak bude vypadat náš svět. Brzy.

Navyklým pohybem odpojil vir a podíval se do stropu. Takhle bez projekce virtuální reality jeho kancelář vypadala zoufale. Malá kancelář v kdovíkolikátém patře mrakodrapu, jenž měl svá nejhonosnější léta za sebou, pokud je kdy měl před sebou. Výhled z okna na Central Park byl svěží jen v projekci viru, ve skutečnosti, offlajnu, tom nepříjemném a zmatečném světě, výhledu bránilo několik bloků stejně nevzhledných domů před oknem. A špína na okně. Asi proto měl offlajn málokdo rád. Vlastně si ani nemohl vzpomenout na to patro. Výtah jej vždycky poznal a automaticky vyvezl tam, kde měl kancelář. Na začátku patra byla určitě trojka. Nebo na konci. Je to jedno. Nikdy to nepotřeboval vědět, určitě by to našel ve smlouvě.
Pokračujte ve čtení článku…

Vánoční dárek: Ukázka z Flotily Země 2

Mám pro vás malý vánoční dárek. Dvě ukázky z připravovaného pokračování Flotily Země (s nímž se budu patlat déle, než jsem si myslel). První ukázka je prolog, to pro lepší pochopení děje. A druhá je seznámení s novým hrdinou, tentokráte už nebudou tolik umírat, tenhle myslím ani nezemře (ale jistý si nejsem). Přijměte to prosím spolu s přáním příjemně prožitých svátků vánočních…

A pamatujte prosím, že jde o ochutnávku nehotového textu, bez korektur a dalších náležitostí. Mimochodem, takový zkušený editor, kritik a oponent, ten by se mi asi fakt hodil 🙁

Prolog

Po dvaceti letech, které uplynuly od chvíle, kdy Flotila Země v bitvě u Barzy za cenu nesmírnách ztrát a obětí na hlavu porazila anoplurnské vetřelce, se historikové shodují, že šlo o přelomovou událost, kdy lidstvo vystoupilo z postindustriální éry přímo do císařského věku.

Skutečně. Po bitvě u Barzy a dalších drobných srážkách s Anoplurnou byl velitel Flotily Země Sebastian Wirzig aklamován císařem stojícím nad regionálními vládami. Hluboké politické změny provázely i změny ekonomické, následovány proměnami sociálními. Prioritou Země v boji o přežití se stalo odolávání Anoplurně a její porážka, prvním logickým krokem znovuvyzbrojení Flotily. Gigantická mašinérie se rozjela nezadržitelně kupředu, hnána ekonomikou meziplanetární těžby, podporou růstuchtivého průmyslu, expanzí lidstva do okolního vesmíru a usilovného hledání stále neznámé lokace Anoplurny.

Ačkoliv se obyvatelé Země mohli na první pohled snadno vrátit do svého sladkého pozemského života, pnutí mezi elitou Flotily a běžným obyvatelem Země bylo těžko přehlédnutelné. Neměl-li se celý tak křehký systém vztahů rozpadnout, musel chtě-nechtě hrát císař Sebastian roli svorníku, sjednotitele. A Flotila se smířit s tím, že se pozemskému životu vzdaluje stejně tak, jsou na sobě navzájem závislé.

Jenže jednu generaci daleko od obrovského utrpení je oběť bitvy z Barzy blednoucí vzpomínkou, kterou přípomínají rituální truchlohry, parádní přehlídky, výpravná vizia a povinná školní četba. Jen vědomí nebezpečí, kdy tu a tam právě budovaný Stěpanaskův val zachytí další z lodí proklaté Anoplurny, nedává ostražitosti usnout úplně. Pochybnosti a otázky o účelu a účelnosti snažení Flotily, nicméně zůstávají. Jak na Zemi, tak ve Hvězdách.

Sílí volání po demokratizaci Flotily. Hlasy připomínající, jak snadno se lidstvo vzdalo své svobody a nechalo se svázat císařským jhem. Je jistě možné připomenout, že císař nemá na samotné planetě Zemi žádných větších praktických pravomocí a že jeho panování je, jak i hymnus Flotily praví, mezi hvězdami, jenže jeho vůle se projevuje všude. V ceně každého špendlíku, v podobě každého kusu jídla, v tématu každého vizia.

Je těžké se s tím smířit.
Je těžké s takovým vědomím žít.
Ještě těžší je s ním bojovat.
A nejtěžší je, mu vládnout.

Projekt Dron

„Víte, kdo jsem?“ zeptal se hlas těsně za ním a doktor Petrus sebou leknutím trhnul. Teprve pak zjistil, že videokonference má projekci poněkud jinde, než očekával. Jistě, jak mohl čekat, že dotyčný bude sedět na stole. Seděl na druhém konci stolu, jak se při osobním jednání, byť na vzdálenost jednoho parseku, sluší a patří.

Teprve, když Lyonel Petrus přesunul svou pozornost na projekci těla důstojníka flotily v tmavomodré uniformě, se začal zabývat problémem naznačeným v otázce. S kým se měl „setkat“, nevěděl. Věděl jen, že s ním budou diskutovány detaily projektu jeho výzkumu člověkem, kdo o něm rozhoduje. A to považoval za všechno, co potřeboval vědět. 

Až teď mu došlo, že se možná o něco dříve měl zeptat na to, kdo to bude, protože na takovéhle překvapení připraven nebyl. Voják Flotily sedící přes stůl a parsek mezihvězdného prostoru byl jednou z nejznámějších tváří Země. 

I tak chvíli Lyoneli Petrusovi trvalo, než odpověděl: „Hejtman Flotily. Wojda Stěpanask.“

„Je tak,“ potvrdil viziogram muže sedícího za stolem a ležérně si přehodil nohu přes nohu. Petrusovi neuniklo, že počítač nesprávně pozicoval tělo postavy s židlí vůči stolu, takhle blízko desky stolu by se hostovi nesedělo pohodlně a kdo ví, zda by to bylo vůbec fyziologicky možné. Jenže to nebyl jeho hlavní problém, jen příznak toho, že jeho mozek zase utíká od problémů lidských k abstraktním algoritmům.

„Doktore Petrusi, tématem dnešního našeho rozhovoru by mělo být vaše detailnější obeznámení s rolí vašeho výzkumu v plánech Flotily. Všechno, co se nyní dozvíte, je přísně tajné, ale to vám předpokládám nemusím zdůrazňovat.“ 

Petrus jen přikývl. Za týden v kampusu pochopil, že to se rozumí samo sebou.

„Vaše práce na problému kvantové superpozice vás přivedla až do bodu, který má pro nás obrovský strategický význam. A proto jsme tam, kde jste. Vy na Marsu, já na vnějším obranném valu Země parsek od vás. Vy v nejmodernější a nejdražší vědecké laboratoři, já u největšího penězovodu. Pokud se pochopíme, bude naše spolupráce prospěšná oběma stranám a všichni budeme spokojeni. Vzájemné naše pochopení je tedy nadmíru důležité a pokud kdykoliv od teď po všechny časy budete mít dojem, že něco nechápete, něčemu nerozumíte či něco není dle našeho ujednání, neváhejte mne ihned kontaktovat. Vždy ke mě budete mít přímý přístup. Je to důležité,“ pokračoval Stěpanask.

„Hejtmane, děkuji za vaši nabídku, ale abych byl upřímný, nechápu, proč tak abstraktní vědecký problém, jako je superpozice, je pro Flotilu tak zajímavý.“
„Proto tu spolu sedíme, abych vám můj zájem vysvětlil. A abych vám ukázal naléhavost nalezení správného řešení. Víte vy, co dělá Flotila?“

To byla ošidná otázka, která měla miliony správných odpovědí. Flotila dělala všechno. Téměř všechno. Ale to hejtman Stěpanask zřejmě nemyslel. „Bojujete s Anoplurnou?“ spíše se zeptal, než odpovídal Petrus.

„Ano, bojujeme s Anoplurnou. A nevýhodou každého boje je, že při něm umírají lidé. Zatímco materiální ztráty umíme nahradit, ztráty lidské jsou pro nás nedozírné. Exploze každého stíhače, každého bitevníku či bombardéru nás stojí nejenom miliony korun, ale především desítky specialistů. Pilotů, střelců, mechaniků, programátorů, navigátorů. A jako v každé válce i v této rozhoduje, kdo má nakonec nejvíce jednotek. A já netuším, kolik jich má protivník.“
Petrus mlčel, protože mu unikal směr hovoru. Tedy ne ani tak směr hovoru, jako vztah k jeho problému.
„Takže potřebuju technologický průlom. Potřebuji lodě bez lidské posádky. Aby ztráty, které budou vznikat, byly jen materiální.“
„Myslíte umělou inteligenci?“ chytl se Petrus.

„Problém umělé inteligence je, že jsme v ní nepokročili dostatečně a řešení není ani na dohled,“ ušklíbl se hořce Stěpanask. „Vypadá to jako skvělý nápad, nechat počítač řídit bitvu. Jenže dnes stále zvládá jen jednoduché úkoly, které jsou náročné spíše rozsahem zpracování dat, než kreativním posouzením situace. Souhru lidské posádky sebelepší kvantové počítače pořád neumí nahradit. V boji, ať simulovaném, nebo opravdovém, zpravidla prohrávají. A moji odborníci jsou spíše skeptičtí. I proto, že ani Sargové zřejmě nezvládli umělou inteligenci schopnou vesmírného boje. Zatím je to otázka spíše desetiletí, než rychlého průlomu. I přes tenhle fakt samozřejmě dále podporujeme cokoliv, co s výzkumem AI nějak souvisí, ale to není případ této naší konverzace. Ovšemže jisté kladné postranní efekty měl výzkum umělé inteligence v podobě kvantových počítačů. A ty nás teď budou chvíli zajímat.“
„Ty přece nijak s umělou inteligencí nesouvisejí, mozek není kvantová záležitost,“ namítl Petrus.
„Pravděpodobně není. Jenže my jsme se naučili nahrát lidský mozek či spíše lidské myšlení do kvantového počítače, protože jsme zjistili, že jej kvantový počítač umí dokonale obsáhnout.“
Petrus chvíli vstřebával dosah tohoto sdělení. Nejdříve jej ohromilo matematicko-fyzikálně, pak teprve svým praktickým dopadem, než se opatrně přeptal: „Ale to je přeci průlom v umělé inteligenci, ne?“
„To jsme si také z počátku mysleli. Dokonce nám přišlo dokonalé, že můžeme replikovat mozky nejlepších lidí do kvantových počítačů a nechat je řídit tisíce lodí. Bylo to skvělé, geniální, dokonalé. Lodě mohly vyrazit na dalekou misi, zatímco lidská posádka seděla v bezpečí na základně.“
„Jenže přišel problém, na který se nepomyslelo, co,“ poškrábal se na hlavě Petrus v předtuše toho, kam až sahají kvanta.
„Přišel. Některé jsme tušili. Lidé mohli řídit právě jednu loď, nemohli jsme jejich mozky replikovat nekonečně, jen jeden biokvant – tak těmto počítačům říkáme – mohl být funkční. Ale to nám tolik nevadilo, to byl problém, který nebyl zásadní.“
„A který byl zásadní?“ zeptal se zvědavě Petrus.
„Lidé nám umírali.“
„Tak to je problém,“ přikývl Petrus – spíše než rozměr lidský ho ale zaujal problém teoretický. Tedy: proč?
„V momentě, kdy byl zničen biokvant, nebo abych byl přesný, kdy přestal být napájen, ustala aktivita mozku nahraného do biokvantu. A ve stejném okamžiku ustala aktivita i mozku lidského původce. Problém se nám doposud nepodařilo uspokojivě vyřešit a dokonce ani teoreticky objasnit. Ale vodítko máme. Našli jsme vaši práci. A soudíme, že je to problém, se kterým byste si měl umět poradit.“
Petrus šokovaně hleděl na Stěpanaska, protože v tu chvíli se mu všechno propojilo:
„Kvanta zůstávají propojena a superpozičně se ovlivňují. Zástava v jednom kvantu se okamžitě promítne do původního kvanta, takže mozek je přesvědčen, že šlo o jeho zástavu, o jeho smrt.“
Stěpanask jen přikývl.
„Takže, kdyby se podařilo zjistit, jak zamezit přenosu superpozice v rámci kvanta, bylo by možné smrti zamezit. A vy byste měl svůj biokvant, jehož lidský původce by se zástavou biokvantu neumíral…“ a teprve teď doktoru Petrusovi začalo docházet, co vlastně říká.
„Už chápete, proč má pro Flotilu váš výzkum takovou prioritu?“
Petrus neodpovídal, jen rozšířené zornice napovídaly, že jeho mozek se žene zákoutími kvantové fyziky a jejích problémů, protože teď už jsou všechna slova zbytečná.
„Jenže urychlení takového výzkumu bude nesmírně nákladné, prvotní rozpočet počítal spíše s akademickou fází výzkumu. Navíc by mi pomohlo získat přístup k předchozím výzkumům a jen doufám, že jste pokusné subjekty monitorovali.“
„Už jsem řekl. Je to pro Flotilu jedna z priorit výzkumu a nejsou tu zdroje, které by vám byly nedostupné. Netrapte se penězi, cokoliv nás zrychlí, je vaše. A samozřejmě veškeré podklady předchozích výzkumů jsou vám k dispozici, my ve Flotile jsme tým, pracujeme dohromady a nikdo z vědců si tu nesyslí svou hromádku. Což platí i pro vás…“
„To je samozřejmé,“ ofrkl si Petrus, protože si neuměl představit, že by někdo ve výzkumu ovlivnění superpozice pokročil dále, než on. Pak ho něco napadlo. Statistická chyba. Ta by ho hodně zdržela. „Kolik bylo těch … neúspěšných pokusů?“ přeptal se.
„Asi stovka.“

Až toho dne večer ve sprše doktoru Layonelu Petrusovi došlo, že tou odpovědí hejtman Flotily Wojda Stěpanask myslel, že v rámci tohoto výzkumu zemřela už stovka lidí.

Pak pokrčil rameny. Stovka… z toho by už mohly být průkazné výsledky.

 

Májovácké proroctví o konci světa

Odložil nedočtený výtisk Hospodářských novin a zaklonil hlavu. Nechtělo se mu o tom přemýšlet, byl rozmrzelý, že se nechal nalákat bulvárním titulkem o zítřejším konci světa a věnoval těm pár odstavcům svůj čas.

Májové.

Májovky četl, když byl mladý a všichni vědí, že ten podvodník Ameriku nikdy neviděl, natož aby z ní byl schopen většit konec světa, odfrkl si pohoršeně, ale pak ho potěšilo, že si ještě vzpomíná na podstatné detaily z dětství, kdy si myslel, že místo středního bankovního managementu bude geologem. Ještě, že se na to vykašlal včas.

Čas. Podíval se na zápěstí na hodinky. Stylové digitálky, které nosil vždy na večerní jogging a sundával až do postele, ukazovaly, že se blíží půlnoc.

Ještě jednou mrknul na číslíčka.

23:59:59

Měl rád, když se blížila půlnoc, bavilo ho sledovat, jak se čísla vynulují. A byl rád, když se stihl podívat přesně vteřinu před půlnocí na hodinky, stávalo se mu to natolik často, že to považoval za nějaký způsob vyvolení. Koloběh života, zafilozofoval si.

24:00:00

Zamrkal překvapením. Znovu zaostřil na displej.

23:59:59

Vteřina před půlnocí. Samozřejmě. Nepil. V pořádku.

23:59:58

Znechuceně sledoval, jak na displeji ubývají vteřiny. Takže se mu ještě ten krám rozbil. Sundal znechuceně hodinky z ruky a položil je na stolek.

23:59:51

Zaklonil hlavu. Musí jít spát. Zítra je Ta Porada. Povýšení? Možná. Kéž by. To je teď nejdůležitější. Soustředit se na poradu.

Skrze střešní okno pozoroval hvězdy. Vždy jej to uklidňovalo.

Jedna hvězda po druhé pohasínaly, jako vteřiny na displeji jeho rozbitých hodinek.

Adolf Hitler: Mein Kampf

Vydání českého překladu této knihy vzbudilo takové emoce, že jsme pro samé diskuse o moralitě vydání knihy zapomněli debatovat o tom, co vlastně kniha sama obsahuje. O čem je tedy Hitlerův boj? Máme si ho přečíst?

Od doby, kdy vyšel český překlad vůdci knihy narodněsocialistického hnutí, se okolo vydavatelského počinu strhla nebývalá diskuse. Diskutující se poměrně rychle rozdělili na dva tábory, kdy ten konzervativnější tvrdí, že kniha jest otevřenou propagaci fašistické ideologie a její vydání je nechutnost, ne-li trestný čin. Liberálněji laděný tábor tvrdí, že kniha je historickým dokumentem a jako taková nemá být sama o sobě zakazována, liberálové se také odvolávají na to, že díla jiných hnutí směřujících k potlačování svobod, jako jsou nejrůznější komunistické pamflety a manifesty, jsou běžné dostupná.

Pokračujte ve čtení článku…

Jak vytvořit navštěvovaný weblog

Weblog už máte, jste tedy „in“. Jenže on na něj nikdo nechodí… Co s tím? Jak přilákat čtenáře a své dílo udělat navštěvovaným? Pár dobře míněných rad k těm, které se všude na netu povalují… Pokračujte ve čtení článku…

Garangova limita

Povídka na téma umělé inteligence a problémů s ní spojených. Pomezí sci-fi a sociologické eseje 🙂 Pokračujte ve čtení článku…

Křišťály stínů

Tak tohle byl začátek rozsáhlého eposu, který jsem psal v roce 1990. A nikdy nedopsal – schovávám si ten nápad na dobu, kdy se naučím pořádně psát. Křišťály stínů jsou vlastně verzí qwestů, Putování. Jenže tentokráte ve světě bohů, kterým se prohnala válka… Pokračujte ve čtení článku…