Jaký obor si vybrat k dalšímu perspektivnímu sebevzdělávání

Mezi jeden z mých podivných zvyků patří vybrat si každý rok jednu věc, jedno téma, se kterým se detailně obeznámím. A letos bych potřeboval s výběrem pomoct.

O co jde. Z počátku to dělal nevědomky, posledních deset patnáct let jsem si proces téměř formalizoval. Například hodinařina. Chtěl jsem pochopit, jak se skládají kolečka k sobě a jak je možné, že ukazují čas. Nebo akciové trhy a daytrading. A protože mám určité množství času, který se efektivně nedá využít jinak, než k sebevzdělávání (třeba přesuny dopravou, kde bych ještě tak číst nesmysly), tak se tomu věnuji. Zvykl jsem si, že za rok se dá do tématu s tím časem a určitou úrovní zvídavosti i zkušeností proniknout hodně do hloubky, na slušně expertní úrovni. Pak už začíná chybět řemeslná praxe. Umím rozebrat a opravit hodinky, neumím je zkonstruovat a naučit se tohle je řemeslný cvik, který zabere moře času a už mě tolik nezaujme. Umím slušně daytradovat akcie v segmentu trhu, který mě zajímá, ale mimo se pouštím nerad, navíc rád experimentuju a mám malou averzi ke ztrátě, což je u takových věcí jako akcie nebo poker dost smrtící.

Můžete to považovat za povrchní zábavu. Pro mne je to určitý relax a druh prevence proti zakrnění světonázoru. Je snadné považovat poker za hazard, whisky za chlast, hodinařinu za debilitu – když o tom nic nevíte. Některá věc mě později pustí, jinou si oblíbím na dlouhou dobu a případně jí nahradím něco, co se mi neosvědčilo. Věci si vybírám někdy nahodile, často jak se dnes říká mimo komfortní zónu (letos běhání), ale zpravidla podle nějaké úvahy typu “tomu by se mohlo hodit rozumět”.

Co se té hloubky týká, většinou tím myslím dost hluboko, pokud se vyloženě neseknu v odhadu (DNA mě fakt nebavilo). Většinou začínám populárně naučnými pracemi, učebnicemi v oboru, online kurzy, pokračuju přes disertace lidí v oboru a práce v odborných periodikách, končím tím, že se potkávám či bavím se špičkama v oboru (zpravidla jsou dost přístupní komunikaci, když zjistí, že vás to fakt zajímá a už tomu na určité úrovni rozumíte).

Na příští rok uvažuju o věcech kolem IT. Ne snad vyloženě programování, tam už vím, že by mne to nudilo, ale spíše něco ve smyslu “programování v R a analýza velkých dat” nebo umělointeligentní systémy, neurolingvistika, neurograming. Taky věci trochu bokem, jako je státní správa a IT (e-gov) nebo hybridní druhy války (zatím vysoce na toplistu spolu s onou bigdata a R). To abych nabídnul rozptyl k uvažování o šířce a druhu problému. Nic není teď omezením.

Co si vybrat? Co je dneska ještě nepodchycené, obecně nepochopené, má to před sebou zajímavý vývoj a budoucnost? Berme to jako malý crowdsourcing.

Politicky nekorektní e-gov, digitální agenda, Průmysl 4.0, inovativní firmy a blahobyt v Česku

Součástí mojí práce na Lupě bylo, jednou za čas vyhodnotit digitální agendu české vlády. Vláda si ji vždy připravila na mnoha stránkách, schválila a veškeré moje vyhodnocení proběhlo za rok, když se ukázalo, že se nestalo nic a co se stalo, stalo se samospádem ve smyslu vědeckotechnického pokroku.

Budu teď říkat nepopulární věci a odložím politickou nekorektnost. Jak se startuje ekonomický růst? Metod je mnoho, ekonomové se rafnou, která je nejlepší, ale když je analyzujete, tak rychle zjistíte, že zásadou je dělat to jinak, než to dělají ostatní a trefit se tam, kam směřuje “doba”. Jestli vsadíte na to, že uděláte zemi hypermoderní, kam se sypou všichni geekové pracovat, nebo naopak rájem divoké přírody, kam jezdí turisté odpočívat, to je tak trochu o tom, jaké možnosti máte, ale obojí je zcela legitimní přístup, který v dobrém provedení vygeneruje růst.

Problém je se zemí, která nedělá nic. Pokud se mne tedy ptáte, kdy Česko dožene Německo, nebo třeba Rakousko, tak mohu sebejistě prohlásit, že do příští velké změny typu evropská válka nedožene. Nemáme strategii. Nerozhodli jsme se někam posouvat, jenom následujeme. To ovšem neznamená, že na tom budeme špatně, jen to znamená, že nikdy nepředstihneme ty, kteří jsou před námi, neboť se ani nesnažíme zkracovat vzdálenost.

Motory růstu

Je těžké najít něco, co nezkoušejí ostatní a s tím uspět. Motorů růstu je obecně několik, které se liší hlavně rychlostí náběhu a výdrží. Přilákat velké korporace znamená zajistit jednou smlouvou mnoho pracovních míst prakticky obratem, jenže taky mnoho úliteb, úlev, nižších daňových výnosů, rizik korupce a tlaků. Vytvořit vlastní střední podnikatelskou třídu odstraňuje tyto problémy, ale zase to relativně dlouho trvá. K tomu všemu potřebujete fungující školství, systém ochrany a vymahatelnosti práva, celý ten obslužný ekosystém. A zpravidla máte omezenou kasu, takže když lákáte velké firmy na úlevy, abyste zajistili zaměstnanost ještě ve vašem volebním období, nezbude tolik peněz na školství či justici, jimiž byste podpořili zaměstnanost v horizontu generace. Dobrý politik nicméně ví, že nehledět si státních zaměstnanců znamená podkopávat si jistou voličskou základnu, takže se to snaží balancovat, proto je to složitější rovnice a je těžké ji vyřešit.

Dobrým iniciátorem růstu bývá státní sektor. Má zpravidla zajímavé rozpočty a je hybatelný na rozkaz, navíc je tam dostatek věcí, které je potřeba udělat, má smysl je udělat a jsou zužitkovatelné i v privátní sféře. Proto je to zhusta státní sektor, kdo vytyčuje a proinvestovává velké cíle. Za první republiky to bylo rozhýbání stavebního průmyslu a velké státní stavby. Kdo viděl dovnitř, dobře věděl, že za stavebním boomem je bankéř první republiky Jaroslav Preiss a jeho Živnobanka, která vládě ochotně půjčovala na státní stavby, ale bylo za tím intenzivní hledání oboustranně prospěšného soužití. Zaměstnanost šla nahoru a všechny ty peníze nalité do infrastruktury, ale i dolů, znamenaly růst firem, které si rychle našly odběratele i v cizině. Ekonomika rostla, z tehdejšího pohledu v nemodernějším sektoru podnikání, jako byly přesné ocelářské výrobky.

Dnes je všechno jinak. Ocel je pořád dobrý kšeft, ale trh je dost rozebraný. Konkurovat zavedeným mělo snad smysl, dokud bylo čím (a Poldi to nebylo, to bylo ztrátové už za komunismu). V čem se prosadit dnes?

Přijali výzvu a jdou za ní

Je řada oborů, kde jsme daleko a je řada oborů, které se jeví být perspektivní. Povšimněte si, jak se celá řada států hlásí ke konceptům jako Internet věcí, samořiditelná auta, AI a další. Dobrý příklad je Izrael. Stát tady rozhodl, že všechny místní vodárny se musí angažovat na poli úspor vody a nikomu to nepřijde divné, protože voda v Izraeli je téma. Vodárny jsou pobízeny mimo jiné finanční restrikcí za plýtvání strategickou surovinou no a protože to bylo vzato jako proces, nikoliv jako TEĎ HNED něco udělejte, vznikla celá řada firem, které v Izraeli vymýšlejí nejrůznější věci kolem šetření vody a energií obecně. No a protože podobných plánů měl Izrael více a měl k tomu pár dalších předpokladů, stal se z Izraele “startup nation”.

Podobně je to v řadě jiných zemí. Rakousko se rozhodlo, že by rádo obnovitelné energie na bázi biomasy a tak zde vznikla celá řada firem s technologiemi v oboru. Německo to samé v oboru fotovoltaiky a větrné energie. Británie se ostře chytla Interneto věcí jako takového a přetahuje se o něj s USA. Většina IoT akcelerátorů, akcí a soutěží navázaných na IoT je napojena na Londýn. Estonsko se chytlo e-govrnmentu a jelikož ho pojalo pro-uživatelsky, vyrostla celá řada soukromých firem, které se na něm “udělaly” – nikoliv si nahrabaly, ale především vyvinuly technologie na bezpečný digitální oběh dokumentů, komunikaci atd. No a protože v Estonsku stát komunikuje digitálně, vyplatí se všem místním firmám implementovat pro sebe totéž. Stát táhnul poptávku, která se rozlila do soukromého sektoru a o kterou je zájem i jinde.

My jsme si vybrali jen EET

Co my v Česku? Ze státních akcí tu proběhl Internet do škol před mnoha lety. V jeho rámci nevzniklo nic, co by stálo za řeč, kromě nákupu přepálených počítačů od Autocontu a internetu od Telecomu/O2. Teď máme EET a charakterizuje ho znovu značný spěch, ve kterém se nedá systém ani zavést, i je obtížné o něm jakkoliv prokreativně přemýšlet. Na druhou stranu, kdo z českých podnikatelů přemýšlel o EET jako o skutečné příležitosti? Ne tak, že se jen dodá to nejnutnější, ale že se nabídne něco, co přinese užitek i provozovateli, když už povinně digitalizuje? Našel jsem jedno hezké řešení, jehož základem je vydávání papírků s číslem a digitální repozitory účtenek, abyste nemuseli být online. Skvělé, ale technologický průlom to není. Proč nikdo EET nevzal jako příležitost místo toho, vzít ho jako “voser”? Protože se počítá s tím, že až ze scény odejde Babiš, vypaří se i EET? Nebo na to nemáme, takhle uvažovat?

EET po pravdě není dobrý příklad, protože ztotožnit se s myšlenkou EET je těžké stejně, jako nedívat se skrz prsty na revizory v metru. Jenže jiný celospolečenský úkol jsme si nevymysleli. Ani sami, ani naše politická representace. A tak stojíme, přešlapujeme a nadáváme.

Kdybychom si něco vybrali, začali šlapat do moderního školství, udělali patnáctiletý plán jeho modernizace, přizvali české firmy, otevřeli data, trhy, podmínky, ministerstva … měli bychom pár firem, které by se dostaly dost daleko na to, aby obstály v zahraničí a mohly dodávat něco do ciziny. Kdybychom zavedli bitcoin jako druhou státní měnu. Kdybychom uzákonili možnost používat samořiditelná auta mimo města. Kdybychom zkusili cokoliv z toho, co před námi nikdo neměl koule vyzkoušet, měli bychom šanci někoho dohánět. Takhle následujeme z bezpečného povzdálí to, co udělali ostatní.

Nejsme jako naši dědové. Oni tu odvahu měli.

Apple MacBook Pro 2016 a vzpoura proti démonům pochybností

Apple během druhé podzimní technologické show představoval své novinky, tentokráte ze světa hardware. Na akci svolával sloganem Hello again, přičemž právě slovo Hello naznačovalo, že si od představení firma slibuje zlom. Poprvé takto Apple lákalo technomaniaky v roce 1984, když představovalo platformu Macintosh 128K, podruhé o třináct let později pro platformu iMac a návrat Steva Jobse do Apple. I proto byla očekávání veliká. Pokračujte ve čtení článku…

Objektivní a konzistentní? Zkuste myšlenkový experiment

Poslední lapálie s Primou a show Jana Krause ukazuje, jak moc problémů nám dělá kritické a nezaujaté myšlení, ačkoliv se jím zaklínáme a o své nestrannosti jsme přesvěčeni. Ve skutečnosti si tak racionalizujeme intuitivní inklinaci. Takže vám dneska svěřím jednu z věcí, kterou považuji za nezbytnou součást úspěchu každého analytika. Postup zvaný myšlenkový experiment, který vy/roz/vinula antická filosofie pro prověření záležitostí, které jinak z nějakých důvodů fyzicky či objektivně měřitelně ověřit nelze.

V případě událostí je to vlastně jednoduché. Zkuste se zamyslet nad tím, jak byste událost vnímali, kdyby se v ní obrátila znaménka, tedy kdyby v oné události figuroval někdo, kdo je vám sympatický proti tomu, když tam nyní figuruje osoba nesympatická nebo opačně.

Například ta Prima. Vystoupila tam řada osobností, které spojuje negativní postoj k Hradu. Pokud s nimi sympatizujete, je jednoduché opřít se do Primy, že jsou to cenzurní svině. Je to tak, nebo opravdu Prima měla do pořadu zasáhnout? Objektivně je to těžké vyhodnotit, ponechme teď stranou, že spíše než cenzura šlo o autocenzuru, v každém případě to byl sporný aspekt (a ponechme teď stranou, že Prima je soukromá TV a může si dělat v mezích zákona, co chce, k čemuž se ještě vrátíme).

Představte si teď opačnou situaci. Namísto Táni Fišerové a Bradyho a dalších se na pódiu shromáždí lidé jako Konvička, Vandas, A. B. Bartoš, Sládek, Okamura a další podobní, kteří se vyjadřují k tématu, které oblibujete, velmi negativně a Kraus jim zdatně sekunduje. Měla by takový pořad Prima odvysílat? Ačkoliv se pohybují podle vás za hranou zákona (ovšem podobně, jako zákon zapovídá hanobení prezidenta a symbolů republiky)?

Pokud si odpovíte v obou případech stejně, jste názorově konzistentní a s vámi je všechno v pořádku, plyne z toho jen to, zda máte postoj liberální nebo proetický.

Pokud si odpovíte rozdílně, připravte se na to, že bude za voly, protože nejste názorově konzistentní a bezhlavě fandíte své straně, což na vás někde v diskusi vybublá a popraví vás to. Můj oblíbený příklad je “Havlovo humanitární bombardování” – to mi vždycky vypálí antisluníčkáři, když přijde na debatu o humanitě a vojenských zásazích v zahraničí, čímž se snaží dokázat moji zaujatost a nekonzistenci. V rámci této debaty je vždy překvapí, že ve skutečnosti za Českou republiku schválil ono “humanitární bombardování” tehdejší premiér Miloš Zeman. A to už se samozřejmě nehodí.

Myšlenkový experiment má svá úskalí. Je silný, je jednoduchý, ale vyžaduje jak znalost kontextu, tak ochotu poslouchat. Například byste mi mohli vpálit, že jsem to byl já, kdo kritizoval Primu za zmanipulování zpravodajství a jak teď mohu být spíše nakloněn vyškrtnutí oné “agitační vložky” z Krausova pořadu.

Proč tedy? Krom toho, že Prima je soukromá TV a může si dělat co uzná její majitel za vhodné, je přeci jen vázána zákonem, který se týká především zpravodajství. A moje kritika tehdy směřovala k nezvládnutí zpravodajství jako žánru, kdy Prima v reportážích o uprchlících zamlčovala známé a dokladovatelné skutečnosti. Zákonný požadavek byl tedy rozhodující.

Tentokrát jsem si pomocí myšlenkového experimentu ověřil svoji pozici v Primácké lapálii. Prima má právo agitační vložku vyhodit či pořad celý odmítnout, protože takto si jej nesjednala. Pokud by to samé udělala i v případě příznivců Konvičky nebo Zemana, byla by i ona názorově konzistentní a nestranná. To bohužel není a proto také schytává vlnu kritiky a není se čemu divit, že ledaskomu ujede ruka.

Zkuste si to. Příště, až zase Zeman nebo Klaus něco plácnou, zamyslete se nad tím, jak byste ten samý výrok hodnotili, kdyby ho říkal Havel nebo Halík. Až zase budete číst nějaký novinářský soud, aplikujte myšlenkový experiment, ať víte, zda jde o agitaci nebo novinařinu.

Mimochodem, technologii myšlenkového experimentu mezi ajťáky (či  tehdy spíše mezi technovědci) zpopularizoval Albert Einstein, který pomocí ní formuloval teorii relativity. To pro případ, že byste myšlenkový experiment považovali za obskurní výmysl nemakačenků z humanitních oborů.

Snad jsem to vysvětlil srozumitelně.

Trvalá pohotovost, soustředění a multitasking života i práce

Multitasking života a práce. Jestli nějaké slovní spojení může charakterizovat změny, jež přineslo poslední desetiletí, tak právě tohle. Nikdy před tím nedocházelo k tak rozsáhlému prolínání práce a osobního života, jako v posledním desetiletí. To, co se ještě před pár lety týkalo jen vrcholových manažerů či politiků, tedy nutnost být v případě potřeby na příjmu a řešit problém ohrožující život korporace či státu, je najednou běžná samozřejmost pro každého. Zatím to považujeme za výhodu nebo to neřešíme. Dostali jsme přeci v práci chytrý mobilní telefon zapůjčený zdarma. Notebook. No a že šéf píše o víkendu? Tak si to přečteme a když tak do pondělí promyslíme. Nic závadného to přeci není.

Problémy jsou dva. Tím prvním je multitasking, tím druhým trvalá pohotovost. Do téhle chvíle jsme měli svět práce a soukromí ve většině případů geograficky oddělený, pracovalo se jinde, než se žilo. Najednou, s chytromobilem v kapse, je práce tam, kde jste vy.

Pokračujte ve čtení článku…

Znalost je na nic, škola má naučit obsluhu Wikipedie? Ne!

Jak dlouhý je Karlův most? Tuhle otázku jsem před mnoha lety měl v jednom testu. Nechápal jsem, proč v testu psychologického profilu je tahle otázka, ale poctivě jsem ji zodpověděl podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Když se test s psychologem vyhodnocoval, zeptal jsem se ho zvědavě, jak se k testování vztahuje znalost délky Karlova mostu. Psycholog mi vysvětlil, že jde o posouzení schopnosti vyhodnotit situaci, se kterou je člověk zběžně obeznámen. Že součástí testu není odpovědět přesně, ale tím, že se zhruba trefíte prokázat, že máte smysl pro proporce a odhad. Pak se podíval na moji odpověď a tím se to trochu pokazilo, protože to byla tříodstavcová analýza rozebírající různé možnosti v průběhu doby, ale to už s příběhem nesouvisí.

V poslední době stále častěji slýchám, že znalost není důležitá, že důležitá je schopnost najít. Že školy nemají nabiflovat, ale naučit používat vyhledávací nástroje. Považuju to za nebezpečné a hloupé. Neznalost nelze nahradit vyhledáváním. Tvořit můžete, pokud máte na čem stavět, co modifikovat. Když tvoříte, nemůžete ztrácet čas tím, že si základní znalosti vyhledáváte. A z ničeho nic nepovstane. Z neznalosti nevznikne nové dílo ani dobrá odvozenina díla stávajícího, protože jak byste mohli odvozovat, když neznáte východiska. Základem nového je znát staré. Jistě, nemusíte znát staré do detailu. Není podstatné, abyste přesně věděli, jak dlouhý je Karlův most, ale je důležité, abyste měli nějakou představu o proporcích. Abyste v případě potřeby věděli, co máte hledat a jak zhruba hledané vypadá. Abyste tím měli i smysl pro realitu.

Je to rozkmitaná čára jako na osciloskopu, která se od někdejšího biflování překlápí k vyhledávání. Potřeba je obojí. Znát i hledat. Od školy je potřeba, aby naučila znát, protože to je velmi těžké a je toho hodně, co je potřeba znát. Hledání se učí mnohem snáze, když se může stavět na znalosti. V naprosté většině případů ani nemůžete předem říct, co bude v životě či v práci potřeba znát, komparativní výhodou se může stát cokoliv. Proto by člověk neměl jakoukoliv znalostí pohrdat a opomíjet ji.

Pokud člověk může něco ulehčit dětem, tak je to naučit je poznávat. Každému funguje něco jiného, je to intuitivní, ale těžko slovy popsatelný proces budování chrámu ducha. A jeho zvládnutí rozhoduje o tom, zda výrobní pás vymýšlíte nebo obsluhujete.

Mimochodem, správná odpověď je cokoliv kolem 516 metrů. Ne “pamatujte na to, že vím, kde parkujete a půjdu odsud dříve…”

Jak se vyjádřit jako společensky přijatelný nácek v oblečku Hugo Boss

Onřej Neff dneska tematicky jako nácek ve slušivém obleku Huggo Boss. U něj by mě to kdysi překvapilo, v poslední době bohužel standard. Takže co je na níže uvedeném tvrzení špatně?

„Ale časem by i dobrodějové měli pochopit, že bezbřehým přijímáním migrantům zaděláváme Evropě strašlivý sociální problém ne na desítky, ale na stovky let dopředu. Ty lidi odsud už nikdo nedostane a jejich stoprocentní asimilace je nepředstavitelná. Zatím nic z dosavadních zkušeností neukazuje, že by byla možná.
Podívejme se, co se děje v Americe – tam pykají za barbarský dovoz lidského zboží dodnes.“
Zdroj.

Za prvé vůbec nevíme, jaké sociální dopady příliv imigrantů mít bude (víme jen, že se jej snažíme kontrolovat, ale je to z velké části nad naše možnosti). Většina předpokladů lidí, kteří problematice rozumějí (sociologové, etnologové atd) vychází z toho, že ke změnám ve společnosti dojde, došlo by k nim tak jako tak, ale nebudou zase tak závratné. Větší změny než uprchlíci způsobuje spíš globalizace nebo technologický pokrok. Možná mírně stoupne míra religiozity evropské společnosti, což mimochodem je jev, který by jí spíše prospěl. Stejně tak nevíme, jaké dopady by mělo, kdybychom imigranty neřešili – ať už, že by problém s nimi vůbec nevznikl (což už je dnes nemožné) nebo kdybychom je stříleli na hranici (fakt chcete žít v zemi, kde většina spoluobčanů nemá problém střílet do lidí?).

Za druhé ani není zřejmé, jak USA pykají za dovoz černochů kdysi. Studie na tohle téma spíše hovoří o tom, že díky jejich práci se společnosti podařilo vytvořit ze země velmoc a pak se černoši dostali z části do roviny frustrované menšiny, která vzniká vždy a všude podle stavu majoritní společnosti, z části se přizpůsobili oni, z části společnost. Vznikl jazz jako viditelná manifestace jejich vlivu na společnost a pak hromada těch neviditelných, jako je větší inklinace k prospěchu společnosti jako celku, než jednotlivce, což USA poněkud sblížilo s Evropou. Otázka je, jak (rychle a do jaké míry) by se to stalo i bez nich, tyhle trendy ve společnosti existovali (jen ten jazz by asi zněl jinak). Takže černoši jsou zástupným problémem, ne tím skutečným a rozhodně ne argumentem proti směšování kultur.

Čili za třetí, ten názor Ondřeje Neffa je plytký blábol založený na emocích, nikoliv na faktech. Do stoupy s ním, je to jen tahání strašáků na veřejnosti, opakování „obecních a obecných pravd“ za účelem generování rozhodnutého voliče, nikoliv vytváření úspěšných řešení.

Evropské telekomunikační firmy oznámily: 5G v Evropě nebude (trocha pozadí do trochy vydírání)

Minulý týden přinesl jednu průlomovou událost ve světě mobilních sítí páté generace. Skupina evropských telekomunikačních firem vydala společný Manifest 5G. V něm reaguje na výzvu vybudovat v Evropě 5G sítě do roku 2020. To nebude možné, pokud Evropa neustoupí z požadavku na síťovou neutralitu, vyhrožují telekomunikační firmy. A kladou si celou řadu dalších více či méně rozumných podmínek. Pokračuje tak odložené přetahování o síťovou neutralitu, které vloni na podzim timeoutovalo přijetím požadavku na síťovou neutralitu do evropského telekomunikačního rámce v Evropském parlamentu.

Téma je poněkud složité a nepřehledné, pokusím se jej rozmotat, obávám se však, že to bude na úkor délky textu.

Pokračujte ve čtení článku…

Apple v roce přepálených očekávání

Apple je jedna z firem, která stojí na neobvyklém rozcestí: je natolik úspěšná, že ji vlastní úspěch sráží. V IT průmyslu byste pohledali lepší generátor peněz a jinou firmu, která sedí na dvoustech miliardách dolarů. To je tak velký balík, že už jen způsob, jakým by firma nejrůznější formy tohoto balíku proměnila ve skutečnou hotovost, plní finanční zpravodajství nejvzrušenějšími spekulacemi, jakých jsou lidé kolem peněz schopni.

Pokračujte ve čtení článku…

Virtuální realita má být motor další technologické spotřeby

Bude virtuální realita tím průlomem, který znovu povede zvyšování zátěže internetu a další průnik technologií do našich životů? Výrobci jsou plni navenek manifestovaného optimismu, ale jejich kroky jsou veskrze opatrné. Úspěchy produktů typu Oculus Rift jsou zatím relativizovány jako “úchylka” a “nalezení niky v nice”.

Pokračujte ve čtení článku…

Když můžu běhat já, můžeš taky

Dělat něco pro svoje zdraví v době, kdy je pohodlnější a oceňovanější dělat něco proti němu, je těžké. Hlavně z pohledu sebemotivace, tedy z toho, vyhoupnout se k tomu. Moderně se říká, dostat se z komfortní zóny, ale to je békovina, ve skutečnosti jde o to, svou komfortní zónu rozšířit.

Začal jsem zase běhat. Nikomu to necpu (aj blog jsem si na to šoupl bokem), vím, že někteří jsou na to alergičtí, ale baví mě to a zase jiní chtějí vědět, jaké to je, když tlustá kancelářská krysa začne běhat. Jestli to vůbec jde.

Inu, jde to. Vlastně jsem začal “zase” vloni v září a myslel jsem si, že v zimě toho nechám, abych to “zase” neodstonal. Neměl jsem žádný extra plán, ještě v září to bylo jen takové to “no, však uvidíme, trochu zhubnout, trochu se protáhnout a tak vůbec, to neškodí”. Měl jsem problém uběhnout dva kiláky, auta na silnici mě zdvořile objížděla, děti na zadních sedadlech těch vozů si mě fotily a přidávaly na Instáč.

Pokračujte ve čtení článku…

SmartCities: o chytrosti v technice a hlouposti v nás

Byl jsem dneska na konferenci Smart Cities pořádané Economií, seděl jsem tam v panelu, ve kterém půlku z pěti lidí dělali zástupci čeští, druhou zástupci zahraniční (a já dělal půlku na obě strany). Bylo to zajímavé setkání dvou světů a tak několik poznámek. 

Pokračujte ve čtení článku…

Jak jsme proškolili bananářskou hvězdu

Víte, jak se prodávají banány? Tím nemyslím to jedno kilčo, co si koupíte v obchodě. Jak se pořádně prodávají banány! Po stovkách tun. Takhle.
Tohle je další prastarý příběh, na který jsem si vzpomněl v týdnu při nákupu banánů. Bylo to tehdy, když jsem nastoupil jako asistent do největší české firmy dovážející ovoce a zeleninu a omylem jsem se stal ředitelem pro Čechy. Takže už více jak dvacet let. Berte tedy aktuálnost informací s jistou časovou rezervou.
Pokračujte ve čtení článku…