Kauza olšanského střelce má pokračovat obratem vzad

Hospodářské noviny dnes přinesly přílohu věnovanou střelbě na Gabriela Berdára, šéfa Telecomu. Článek najdete na internetu pod názvem „Nejdříve se zdálo, že Berdár střílel po nevinných lidech…“ – má jít o nahlédnutí do policejních protokolů, z nichž by vyplývalo, že oba mladíci (Vladimír Račko a Stanislav Stěhule), na které G. Berdár střílel, se rozcházejí ve svých výpovědích. Také jejich alibi nemá být vůbec tak průkazné a má se rozcházet o dvě hodiny s osudnou událostí. Hospodářské noviny výpovědi považují za nevěrohodné.
Doporučuji k přečtení zde na DigiWebu.

Otázka je, kde se tento obrat čelem vzad vzal. Policie žádnou novou oficiální zprávu nevydala, naopak vynášení inside informací velmi nelibě sleduje a řekl bych, že vůbec nevítá. V kterém kufříku se našel vyšetřovací spis tentokrát a který policista měl blízko k někomu z hospodářek? Anebo – a to je druhá možnost – nepodstrčil ten spis redaktorům hospodářek někdo z okolí šéfa Telecomu (ano, ten by přístup ke spisu měl), aby tak udělal protiváhu článkům publikovaným minulý týden v MF DNES? Kdo jsou ty tajemné novinářské zdroje? A nakolik je důvěryhodná kompletnost materiálů – nevypadly při předání ze spisu třeba některé jiné věci? Doporučuji stále vydržet, jasno zatím není nic.

Předpředposlední část Flotily na webu

Předpředposlední část povídky Flotila Země je na webu. Původně jsem myslel, že to už bude opravdu předposlední a bude následovat jen epilog, ale pak už se mi to zdálo dlouhé na jednu část, takže jsem to zase rozseknul. Co se dá dělat, s touhle částí jsem se trápil zcela nechutně dlouho, protože mne ne a ne napadnout, jak to sepsat, co všechno jsem tam chtěl sepsat.

Takže Flotila Země zde

Když někoho tlučete tyčí do hlavy, jste zodpovědný i za to, že se pak chvíli chová nepříčetně.

Ukázalo se, že ne všem bylo zřejmé, co jsem článek o mediálním terorismu Telecomu včera chtěl říci. Záměrně jsem se v postu vyhýbal nějakému názoru na zmlácení G. Berdára a jeho následnou střelbu a článek byl opravdu jen o tom, jaký tlačí Telecom vztah k médiím. Ani si nemyslím, že by to Berdárovi patřilo, ani si nemyslím, že všechno bylo tak, jak popisuje.

Především: nechci žít ve státě, kde je běžné vyrovnávat si účty železnou tyčí. Je-li Berdár špatný ředitel, má být vyhozen nebo zavřen do basy (pokud kradl nebo jinak porušil zákon). Je-li dobrý, přejme mu hromadu peněz a společenské prestiže i malý zámeček. O base nechť rozhodne soud, o financích akcionáři firmy, protože ti ji vlastní. Měřítkem pro nás asi bude to, jak se k řediteli zachová Telefonica, protože to je první skutečný soukromý vládce Telecomu po delší době. Rozhodně ne nějaká samozvaná partička, která zúčtuje po svém.

Podruhé: o celé události všichni víme jen zprostředkovaně. Všichni včetně přímých účastníků, protože vás mohu ujistit, že ani ten, kdo někoho mlátí tyčí, ani ten, kdo jí je mlácen, si takovou událost později nevybaví nezkresleně. Pokud událost nezachytí kamera, můžeme se jen dohadovat a pokud nezůstanou nějaké detailní stopy, může nejistota přetrvat na věky.

Potřetí: zdůrazním to, co jsem řekl a zopakuji hezkou myšlenku, kterou uvedl J.X. Doležal (Lidovky): „Když někoho tlučete tyčí do hlavy, jste zodpovědný i za to, že se pak chvíli chová nepříčetně. Je to zákonitý důsledek bití do hlavy.“

Počtvrté (a to mi přijde na tom všem asi nejvíce hodno zamyšlení): jak to, že věříme více výpovědi dvou chlapečků, kteří řídili nelegálně vozidlo a měli v sobě pár pivek plus jeden flastr za krádeže nafty z traktoru? Proč nás více nepřesvědčují slova generálního ředitele přední české společnosti? Co se stalo, že máme takto zpřeházenou kredibilitu a víru? Co že věříme tomu, že svědectví nějakého vinárníka, který si vzpoměl na ty dva chlapce ve své herně, nebylo zezadu sychrováno pětitisícovkou od těch dvou potenciálních nájemných zabijáků nebo slibem vypálení herny? Je to proto, že zmíněný mocný muž má prazvláštní pověst co se chování ke spolupracovníkům (=spoluobčanům) týká a proto věříme tomu, že to mohl udělat tak, jak ti dva popisují? Nejde dobře řídit Telecom (a myslím si, že GB ho dobře řídí, co se krátkodobých výsledků týká), aniž byste se při tom chovali takhle prazvláštně (když to mám říct decentně)?

Popáté: děkujme hvězdám, že jsme my sami nebyli takové zkoušce vystaveni.

Jsme fakt východ

Oook píše:Když jsem v pátek spěchal v Praze na letiště, viděl jsem melou
nehodičku. Skupina zahraničních turistů tak nešikovně manévrovala s
vozíkem s kufry, že se jim jeden opřel o zadek passatu místního
taxikáře netaxikáře (poznávací znamení – logo VISA na dveřích). Chlapík
pozdně středního věku (takový ten seriózní od pohledu) svižně vylezl a
místo nabídky odvozu jim začal sprostě (česky) nadávat.

Oni na něj samozřejmě nechápavě koukali a čekali, kdy otevře kufr a udělají s ním nějaký byznys. Panáček se k byznysu ovšem neměl a když přešel do hodně lámavé angličtiny, pochopili i oni, že s ním byznys neudělají.

Škoda na autě, pakliže jsem se správně podíval, nevznikla žádná. Škoda
na pověsti provozovatele taxislužby netaxislužby určitě nějaká vznikla.

Nezbývá než poděkovat dobré reklamě, kterou osvícený provozovatel
taxislužby netaxislužby a Česká správa letišť dělají ČR (a potažmo
asociaci VISA). Doufám, že příští obětí nadávek taxikáře netaxikáře
bude nějaká skupina anglických turistů v patřičně podnapilém stavu,
která mu tu jeho káru rozkope.

Regulace znamená zachování pozice silných hráčů odvětví

Spolu se zveřejněním informací, že David Stádník nebyl nominován do Rady ČTÚ a že tedy dost možná se jeho dny na postu šéfa ČTÚ blíží ke konci, se u nás mírně přetřásla i míra a také smysl regulace telekomunikačního prostředí.

Dnešní politická rétorika stírá jeden fakt, který je neoddiskutovatelný. Regulace prakticky vždy znamená zachování pozice silných hráčů v odvětví, těch hráčů, kteří přišli první. Regulace se totiž zpravidla přizpůsobuje jim. Velké hráče to spolu s obrovskými náklady na vstup do odvětví účinně chrání před změnou situace na trhu, koncovým uživatelům to ale výhled na změnu bere.

Nemluvím teď o kauzách, které srdceryvně prožívají operátoři, jako je povinná přenositelnost telefonních čísel. To jsou podružnosti, druhotné a vcelku levné, důkazem toho budiž, že žádný operátor nepřestal podnikat jen proto, že musel zavést přenositelnost čísel. Podstatou regulace jakožto balzamizace současného stavu je vždy legislativní úprava přístupu k zdrojům podstatným pro podnikání, v případě telekomunikací k tak virtuálním statkům, jako jsou telekomunikační licence, zejména pak licence pro radiové spektrum.

Dnes bereme za prokázané, že jedinou možností, jak může někdo využívat frekvenční spektrum, je přidělení licence na toto spektrum, spojené většinou s platbou tučného poplatku a nějakou soutěží o toto spektrum. Kupodivu to není jediná možnost.

Vezměme si například situaci na scéně radiového vysílání, počátek 20. století v USA. Licence se nepřidělovaly, každý mohl začít vysílat kdy chtěl a jak chtěl. Počet stanic prudce rostl, spolu s nimi i výběr žánrů a názorových proudů.

Postupem času se ukázalo, že nově příchozí mohou rušit již existující radiostanice. Existovala řada cest, jak z toho ven, jenže již existující radiostanice tlačili na nejvíce byrokratickou cestu, tedy na úřednické udělování licencí.Kupodivu to nebylo rozhodnutí politiků, ti se totiž pouze radiostanic zeptaly, jak by měli situaci řešit a radiostanice navrhly regulaci pomocí výběru poplatků za radiové spektrum a soutěže o něj. Kongres byl pro a regulace byla na světě. Dlužno říci, že platila pouze pro nově příchozí, existující radiostanice už zaplatily jen malý registrační poplatek a spektrum jim zůstalo, co mělo (až na lokální úpravy).

Regulace zde nepochybně vedla ke složitění vstupu nových hráčů do odvětví, ačkoliv byla vydávána za ochranu koncového uživatele, jemuž měla zaručit nerušený příjem jeho oblibeného rádia. V dlouhodobém horizontu ale vedla k úpadku žánrové nabídky radiostanic a později musely být provedeny korekce tohoto systému, díky nimž například v USA můžete vysílat na FM vlnách výkonem 100 mW nebo můžete vytvářet dočasné radiostanice pro nejrůznější akce (třeba veletrhy, shromáždění atd) s lokální působností. Rozmach pirátského rádia v USA v průběhu devadesátých let byl dalším dokladem toho, že regulace nepůsobila protržně a problém se minimalizoval nikoliv další regulací, ale až příchodem internetu, který jako nosič rádií neměl problémy s frekvencemi.

Úspěchy sítí se sdíleným přístupem k frekvencím, jako je WiFi, dokazují, že regulace může být na škodu a že není dobré podlehnout tlaku společností, působících v odvětví, které logicky hájí vlastní zájmy. Problém je ale také v tom, že tlak těchto firem nemá většinou adekvátní protitlak, protože sami politici problému nerozumí a rozhodují se na základě tlaků a veřejnost neví, kam svoje názory směřovat, takže na korekci tlaků rezignuje.

Díky tomu dochází k neuvěřitelným excesům – za USA vzpomenu třeba spor Hushaphone versus AT&T, to pokud byste neměli dojem, že i v svobodomyslné americe dokážou vymyslet debilní regulaci.

Sympatický starý pán

Smrt papeže Jana Pavla II bude hojně komentována jinde a já vím, že napsat o ní cokoliv teď znamená nutně se propadat k frázím. Nejsem katolík, nakonec ani ne křesťan, abych ji prožíval stejně, jako oni, ale jestli něco s naléhavou nutností smrt papeže připomněla, pak je to pozice církve v současném světě.

Bráno z pozice ateistických zemí českých bychom se mohli podivovat, proč skon sympatického starého pána uvrhne svět do lítosti. Sympatických starých pánů umírají denně tisíce a řada německých důchodců toho dost možná procestovala více než polák Karol Wojtyla.

Jenže smrt toho starého poláka nám naléhavě strká až pod nos něco, co si ateistické čechy nehodlají připouštět více, než ty více věřící části světa. Fakt, že církev je protiváhou státu. Skutečnost, že tam, kde stát a jeho zástupci jsou přízemní ve svých skutcích, je církev vznešená v ideálech. Že tam, kde se zástupci státu plahočí ve vymezené čtyřleté lhůtě proto, aby jim příště hříšník-volič dal svůj hlas, činíce ústupky na sobě, své víře, své morálce a své duši, je církev oporou, která se nemění podle nálady voličů.

Vysmíváme se jí příliš často. Za postoje k potratům, euthanasii, antikoncepci. Divíme se, proč nepřehodnotila priority podle okamžité nálady lidí, proč nás otravuje svým starosvětským přístupem a jak si nějaký senila odvažuje obesílat svět napomenutím před drogami, které velmi pravděpodobně nikdy nezkusil. Je to skutečně role církve a náboženství, proměňovat se podle toho, do které propasti se momentálně lidstvo rozhodlo skočit? Měnit morálku podle toho, co chceme slyšet, aby naše poklesky a hříchy ani nebylo nutno odpouštět?

Zatímco stát potraty a rozvody legalizuje, církev napomíná k umírněnosti. Jsou to stupidní tradice, nebo dvěma tisíciletími prověřená zkušenost? Je oprávněná výtka, že civilizace, které se těchto tradic vzdaly, zanikly? Že úpadek civilizace nepřinesl uvolnění mravů a hodnot, ale že s uvolněním lidských morálních hodnot přišel teprve ten úpadek civilizace? A co více, že si toho úpadku ani nevšímáme uprostřed toho všeho rochnění? A že církev je ta zpátečnická organizace, která nabádá k uvážlivosti při zahrávání si s technologiemi, procesy a jevy, u nichž stěží povrchně chápeme jejich fyzikální podstatu, natož abych viděli jejich celospolečenské dopady a důsledky pro lidstvo?

Smrt Jana Pavla II je i pro nás připomenutím, že všechno kolem, všechny jevy a činy zasahují dále, než se na první pohled zdá. A že tradice a zkušenosti nelze šmahem odmítat jako nepokrokové či překonané, i když se nám nelíbí. Že je potřeba se zamyslet.

Škoda, že to zamyšlení nám nevydrží dlouho přes papežův pohřeb.

Na fórky v eBance jsem trochu víc háklivý – nebo to nebyl vtípek?

Přikulím se ráno do práce a říkám si, že zkontroluju firemní i osobní účet, kdopak nám zaplatil nebo naopak komupak udělám radost já. A přihlašování do eBanky se nezdaří, což je věc veeeelmi výjimečná. Vyplivlo mi to tuhle obrazovku (trochu jsem ji ořízl o postranní menu).

eBanka - nejde se příhlásit

Všechno košér – až na maličkost. Dneska je 1.4.2005 a pokud má být všechno funkční 27.3.2005, je to trochu na pováženou. Přiznám se, že mne polilo horko a zima, protože v téhle zemi nikdy nevíte, kdy se která banka položí a o eBance se povídá také všelicos.

Uklidnilo mne až to, že když se to o čtvrt hodiny rozeběhlo, tak na účtech je jak vymeteno 🙂

Aprílový fórek? Jako banka bych ho radši vynechal…

Nedohoda o autorských poplatcích za oznamovací tóny blokuje operátory

Na Mobilu vyšel můj článek přejmenovaný nakonec Nenasytní ochránci práv šátrají v kapsách operátorů. Aneb jak říkám já – oznamovací tóny v telefonním sluchátku jsou také autorský výtvor a je nehoráznost myslet si, že by za ně měl operátor platit málo natož nic, když jde o jedny z nejvíce používaných skladeb na planetě. Ano, kdo tušíte, o co jde, jde právě o to, i když diskutující pod článkem namítají, že dnes se tomu smějeme, ale zítra to bude realitou.

Můj původní nadpis (je použit jako nadpis tohoto spotu) mi Dita vymluvila, že je málo úderný. Navrhl jsem několik obměn, více průrazných a řekl bych, že přesnějších, například: Svině z OSA znovu útočí nebo Hrabivé pracky ochránců práv šátrají v kapsách operátorů. Hrabivé pracky nakonec neprošly 🙂

Tak vše nejhezčí do prvního dubna…

Podcasting a okouzlení iPodem i AllofMP3.com

Na Lupu jsem před týdnem napsal článek o podcastingu, dneska se na něj konečně dostala řada a vyšel. Podcasting je zajímavý způsob, jak dostat MP3 soubory na MP3 přehrávače a plně se tu ukazuje to, proč mimochodem mám tak rád iPoda. iPod je hezky promyšlený a provázaný systém, takže zatímco na jiný MP3 přehrávač si musíte MP3 z podcastingu nahrávat ručně, na iPod se vám synchronizují automaticky po připojení iPodu k počítači. Je podcasting nová vlna, která ostře zavaří všem aktivitám snažícím se protlačit MP3 do mobilů? Může tlačení MP3 skrze pomalé mobilní sítě konkurovat podcastu? Já nepodceňuji hybnou sílu mobilních operátorů a firem, na druhou stranu Apple má podobnou hybnou sílu a jestli někdo v Apple nepracuje na zaintegrování podcastu do jádra iTunes, ukousnu sluchátka svého iPodu 🙂

O víkendu jsem si také řádně užíval druhé silné stránky svého iPodu (mám Mini se 4GB diskem). Kapacity. Uvědomil jsem si, že všechna svá CD, která mám rád, na něm mám (jestli jste větší riper, kupte si verzi se 40GB diskem, tam se vejde už ledasco. Když jdu po ulici, nemusím zasakrovat, že jsem si nenahrál Čechomor sebou. Mám ho. Přijde mi chuť na Verdiho nebo snad Kryla, Scorpions nebo Ramsteiny? Všechno mám sebou. Zatímco MP3 přehrávače se 128 MB paměti byly málo a nebavilo mne s nimi laborovat, s velkokapacitním iPodem není proč laborovat. Jednou nahrajete a pak používáte …

Do třetice jsem se nechal definitivně okouzlit ruským shopem s MP3 nazvaným AllOfMP3. Za dva dolarové centy si tu můžete stáhnout jedno mega hudby, velkou část skladeb si můžete nechat online překódovat do bitrate (a tedy i délky), která vám vyhovuje. A zadarmo si přes jejich Explorer můžete poslouchat co chcete a jak dlouho chcete. Takhle se má prodávat hudba. Já, který jsem si nikdy nekoupil online hudbu (jen CD), jsem si stáhnul už za tisícovku hudby. Když vás jedno album stojí zhruba třicet korun, neváháte tolik nad tím, co stahujete a prostě si vybíráte, stahujete, kopírujete do iPoda po libosti. Nakonec jsem tu utratil nejvíce peněz za hudbu v posledních několika letech, protože třeba za loňský rok jediné CD, které jsem si koupil, byl Landův remake Kryla, na který jsem byl zvědavý. Tři kila za rok oproti tomu jeden litr za víkend (a ještě mám dalších pár korun kreditu volného) – hudba by se prodávala, ale je to jen o ceně. Nevěřte těm, kteří říkají, že je tomu jinak. Jděte si na AllOfMP3 a užijte si cenu, která má smysl. Platit 30 Kč za skladbu jako na iTunes smysl opravdu nemá. Nebo víte co? Možná má. Možná bych si od toho kterého zpěváka stáhnul za 30 Kč jen tu jeho nejlepší skladbu, maximálně dvě. Takhle si od něj stáhnu celou diskografii, dám za ni necelá dvě kila a jsem spokojený. A ve výsledku jsem utratil i více peněz, což je to, o co tu kráčí. Ani hudebníci by neměli chtít slevu zadarmo 🙂

Vozidlové radary – Short-range radar

Evropská unie přišla v rámci programu eSafety s požadavkem snížit počet smrtelných úrazů při srážce chodce s vozidlem na polovinu do roku 2010. Vzhledem k tomu, že počet smrťáků roste, je to odvážný plán, podobný plán ostatně přijaly i USA. Jednou z cest, jak počet smrtelných úrazů snížit, mají být vozidlové radary s krátkým dosahem, takzvané Short-range radar (SRR). Podle některých zdrojů má být jejich montáž do vozů povinná od roku 2013, sám jsem tohle nařízení EU nedohledal, spíše jsem se díval po technologickém vymezení takových radarů.

První problém je s pracovní frekvencí. Jsou stanoveny dvě – přechodná v pásmu 24 GHz a trvalá v pásmu 79 GHz, to určuje rozhodnutí 2004/545/ES ze dne 8. července 2004 o harmonizaci rádiového spektra v pásmu 79 GHz pro účely radarových zařízení krátkého dosahu pro použití v automobilové oblasti ve Společenství.

Ve zprávě Evropské komisi ze dne 9. července 2004 označila CEPT za dočasné řešení pásmo 24 GHz, které by umožnilo včasné zavedení vozidlových radarů krátkého dosahu ve Společenství tak, aby se naplnily cíle iniciativy
eSafety, neboť v tomto pásmu lze technologii považovat za dostatečně vyspělou. Pásmem 24 GHz se přitom rozumí pásmo 24,15 +/– 2,5 GHz.

V pásmu 23,6–24,0 GHz se zakazuje veškeré vysílání, aby se chránilo přednostní využívání tohoto pásma radioastronomickou službou a pasivními službami družicového průzkumu Země a kosmického výzkumu.

Pásma 21,2–23,6 GHz a 24,5–26,5 GHz jsou v Radiokomunikačním řádu ITU přidělena přednostně pevné službě a významně se využívají pro pevné spoje s cílem vyhovět požadavkům na infrastrukturu stávajících mobilních sítí 2G a 3G a rozvíjet širokopásmové pevné bezdrátové sítě.

CEPT je názoru, že rušení vyhrazeného pásma vlivem interferencí by bylo nepřijatelné, pokud by více jak 10% vozidel v členském státě bylo vybaveno takovým radarem, což se do referenčního data 30. června 2013 neočekává. Po tomto datu se již nesmí do nových vozů vozidlové radary v pásmu 24 GHz montovat, mohou být pouze nahrazovány staré.

Po polovině roku 2013 se smí montovat pouze radary používající pásmo 79 GHz. Pásmem rádiového spektra 79 GHz“ se rozumí frekvenční rozsah mezi 77 a 81 GHz.

Trochu záhadou je mi princip snížení nehodovosti pomocí těchto autoradarů. Dosah radarů SRR je v rozhraní 0,4 až 20 metrů a při rychlosti 120 km za hodinu (efektivní vrchní rychlost dnes nabízených radarů) není podle mne šance zastavit. Na druhou stranu eSafety zřejmě nepočítá s kolizemi s lidmi na dálnicích, je to spíše pro města, kde nebezpečí nárazu do chodce je větší. Proti nárazům do vozidel před vámi by to mělo postačovat.

Podle specifikací jednoho z výrobců těchto radarů je jeho výrobek schopen detekovat až 32 „cílů“ v rámci 10 ms – to není špatné. Radar naštěstí může auto donutit jen zabrzdit, nebudete kličkovat zběsile mezi detekovanými cíly. Jak to vypadá, vidíte na obrázku. Bílé čáry vykreslují aktuální očekávanou trasu vozu, žluté předměty jsou cíle.

Short-range radar

Za účelem spolupráce při vývoji radarů vzniklo konsorcium SARA (Short Range Automotive Radar Frequency Allocation – PDF zde). To by mělo mimo jiné i přemýšlet o tom, jak by do budoucna jednotlivé radary ve vozidlech mezi sebou mohly komunikovat pomocí samoorganizující se sítě, jíž by se vozidla uvědomovala o problémech na trase, například o hromadné havárii.

Tlak na patenty souvisí s úspěchem Open Source?

Oook píše: Jak jsem se na chvíli vymanil z každodenního
pobíhání, přečetl jsem si pár článků na téma softwarové patenty a
zarazilo mě, že zatím nikoho nenapadlo spojit tažení velkých sw
společností (a EK) za softwarovými patenty v Evropě s úspěchem Open
Source.

Většina komentářů hlásí cosi ve smyslu, že prostřednictvím sw patentů
chtějí velké společnosti vytvořit minové pole pro konkurenci – aby
případně mohly od nových (=malých a hodných) sw firem vymáhat licenční
poplatky, zatímco mezi sebou si vymění práva k patentovým portfoliím.

To je samozřejmě možné.

Nicméně jsem nikde nezaznamenal, že by se někdo podíval na problém
jinými brýlemi. Úspěch Open Source znamená, že velké společnosti jsou
pod tlakem, aby dávaly svůj zdrojový kód k dispozici zákazníkům (a
partnerům). Hrozí tak, že zdrojový kód či myšlenky v něm obsažené budou
použity při vytvoření konkurenčního software.

Zatímco dodnes se sw průmysl bránil tím, že zdrojové kódy neuvolňoval,
po tlaku na jejich zveřejnění se brání tím, že nechá aplikovat patenty
na software.

Nehodlám tu věc hodnotit, nicméně je fakt, že poté, co se stane
zveřejnění zdrojových kódů standardem, dojde k velké změně v celém
odvětví vývoje software. Kdo vyhraje a kdo ne, je nejasné – a je
logické, že velké sw společnosti hledají různé pojistky, aby neztratily
své postavení.

Platebně karetní estráda v Delvitě

Někdy přemýšlím nad tím, zda za to opravdu může jen komunismus, že v používání elektronických peněz a peněženek jsme sto let za opicemi (opravdu jsem viděl v mnichovské zoo opici s platební kartou, jen jsem si nevšiml, zda byla na její jméno – mají takové opice i v pražské Zoo?).

Včera jsem nakupoval v Delvitě tady na Budějovické. Před sedmou, Delvita narvaná k prasknutí. Moje peněženka narvaná platebními kartami a bankovami euro, které jsem ještě nedal na účet po Cannes. Když došlo na placení, nabídl jsem svoji osobní kartu. Zaseklo se to. Jako vždy. Terminál byl nějak divně propojený s kasou, kasa se musela restartovat, aby mohl naběhnout terminál, restart kasy může dělat jen přední pokladní, ta doběhla s vyplazeným jazykem a klíčkem na restart. Po pěti minutách konečně vylezl papírek, to už jsem chtěl platit eurem (to prý v Delvitě jde, nikdy jsem neměl odvahu to zkusit). Prchl jsem asi minutu před tím, než mne dvacetimetrová fronta za mnou lynčovala, za mnou hejno naštvaných lidí a někdo křičel, že si mám příště peníze vybrat z bankomatu. Pán o dvě místa za mnou tak šel pokorně učinit, aby ho nečekal stejný osud.

Kde je chyba? Na účtě mám peníze – tedy dost na to, abych blbý nákup za litr mohl pokrýt. Mám nejmodernější bankovní ústav. Mám zlatou platební kartu. Embosovanou. Neexpirovanou. Pamatuji si PIN i podpis. V čem je tedy problém? Proč na západ od Aše kartu autorizují bez problémů a během vteřinky? Proč to jen u nás drhne? Stává se mi to tak pravidelně, že i když platím platební kartou, raději u sebe mám peníze v hotovosti, protože mám hrůzu z toho, že někde ta platba kartou nedopadne… 🙁

A když jsme u těch bankodivení se. Chápete někdo smysl pomlček v čísle bankovního účtu? eBanka nedávno zavedla povinná oddělená políčka pro zadávání čísel v účtu s pomlčkou. Má to pro mne dvě nevýhody. Platební příkazy od účetní, které mi chodí v Excelu a kde stačí překopírovat přes Copy – Paste všechna data do příkazu, najednou musím pracně rozdělovat tak, abych se trefil do čísla před a za pomlčkou. Navíc řada firem udává svoje číslo účtu BEZ pomlčky a já musím počítat, kde by tak mohla být ta pomlčka, aby eBanka příkaz sežrala. Má to nějaký esoterický důvod, proč to eBanka změnila, nevíte někdo?

Update: jinak musím prozradit, že platbu kartou používám jako vhodné zdržení při nakládání zboží. Většina hypermarketů totiž nemá takové ty dva oddělené prostory pro zboží po zaplacení na kase, takže zboží následujícího zákazníka se hrne k tomu vašemu a je to dost blbé. Když platím kartou, nemohou markovat dalšího zákaznika, dokud transakce neproběhne a ta minutka navíc mi umožní všechno sbalit do tašek. Ale čekat na to pět a více minut je opruz…

Update 2: Na Geeklandii píše Roman Staněk, jak fungují karetně platební estrády v USA. Trochu rozdíl, co…