Rozdělená společnost: příkopy, které si hloubíme sami

Dlouhou dobu jsem se věnoval a věnuji ruské dezinformační scéně a osvětě ve věci hybridní války Ruska. Kromě věcí, které jsou už dnes obecně známé mne zaujalo tohle: všichni se mne neustále ptají, zda mohu vyjmenovat ty, kdo za tím stojí a ukázat na jejich ruské financování. A to je ten háček. Nejsou to nějací ONI, kdo by za tím vším stál – nějací cizinci, které sem dovezla ruská armáda jako speciální výsadek. Jsme to my, jsou to naši vlastní lidé. Ti, kteří jsou latentně nespokojení a zpravidla upřímně věří tomu, že jejich cesta je lepší nebo je alespoň dobré vytvářet protiváhu proti oficiální politice. A proto je velmi obtížné s tímto přesvědčením bojovat. Nelze zformovat digitální armádu a „střílet digitální agenty cizích mocností“. Maximem možného byl seznam ruských agentů včetně kulturního atašé ruské ambasády, který byl předložen (znovu a znovu) české vládě ve Skripalově aféře, aby se z nich jako maximum možného poslali domů tři „odborníci na kulturu“.

Napsat článek na tohle téma je nesmírně nebezpečné a téměř zbytečné. Dostane se mi hromadného odsouzení ze všech stran. K tomu se ještě dostaneme. Pokud se rozhodnete číst dále, pokuste se tak činit s otevřenou myslí. Pokračujte ve čtení článku…

To je zase pidiaféra: Jan Ruml a Piráti

To je zase pidiaféra: Jan Ruml a Piráti. Dovolte mi malou rekapitulaci, ať si ta záležitost sedne na zem.

Pokračujte ve čtení článku…

Technologická revoluce ve volnoběhu

Víte, kdy vznikly poslední skutečné primární vynálezy? Takové ty vynálezy, co změnily svůj obor a jsou základem dalšího odvětví? Řekli bychom, že vznikají každý den. Ale není to pravda. Doba primárních vynálezů skončila v šedesátých letech minulého století. V roce 1954 mikrovlná trouba a s ní užití mikrovln. V medicíně roce 1957 antikoncepční pilulka. A v roce 1958 laser. Ostatní vynálezy mají základ v době ještě starší – třeba takový tranzistor v roce 1948 a počítače jako takové jsou ještě starší. Princip LED pochází z dvacátých let, první praktické výrobky se objevily v letech šedesátých.

Tento stav je mementem, o němž se stále neumíme kvalifikovaně rozhodnout, jak k tomu došlo. Běžný občan vnímá dnešek jako dobu překotného vývoje, tryskající inovace a chvátajícího pokroku. Jenže z pohledu skutečného technologického vývoje jde o drobné inkrementální vylepšování, jež dovedlo decentralizovanou vojenskou síť ARPANET určenou ke koordinaci odpálení jaderných zbraní k internetu bojujícímu o lajky a názory na zubní pasty. Pokračujte ve čtení článku…

Neznámí lidé a sůl země

Stačí mi otevřít si noviny, abych se dozvěděl, že téhle zemi už není pomoci. Zbídačená, s neschopným politickým vedením, zakletá. S obyvateli, z nichž polovina je dementní, druhá v emigraci či jak to říká její vlastní prezident. Bralo mi to chuť do života. Pak jsem přestal číst noviny.

Když se bavím s lidmi, je to úplně jiné. Země kypí životem, nápady, invencí. Pravda je, že invence se často musí vyřádit tam, kde jí je škoda – například v tom, jak věc uskutečnit a nezbláznit se z administrativy. Všímám si toho hlavně v posledních měsících, kdy kvůli Pirátům lítám po kraji a bavím se s lidmi, s nimiž bych se normálně nepotkával. Jen tady v Brandýse za poslední dobu: někdo tu zprovoznil obecní pec, jiný pořádá včelařský den, úklid parku nebo pouštění lodiček. Autogramiáda knihy místního autora o bitvě, kterou si už nikdo nepamatuje či vyprávění cestovatele.

Nedávno zemřel člověk, který stál za Twitterovým účtem Cvrliky. Občas jsme si napsali, vždycky jsem si říkal, kdo to tak může být. Jistě někdo známý, dobře psal, měl cit, to si nevypěstujete jen tak. A pak, když jsem si přečetl jeho jméno, neříkalo mi to nic. Ani Google neporadil. Byl to prostě jen takový obyčejný člověk, který něco dělal dobře a neměl z toho nic, než radost.

Okřídlený výrok říká, že tací lidé jsou solí téhle země, jejím základem a je to pravda ve všech směrech. Tenhle svět by nijak nechutnal, nevoněl, kdyby tu nebyly tisíce jménem takřka neznámých lidí, kteří se berou za to, aby byl život v něm lepší. Jsme požehnaná země, když jich tu tolik máme. Hledejme je, važme si jich, i když třeba teď hned jejich práci nepotřebujeme, jen proto, že jsou tu jiní, pro něž je potřebná. Pomohou nám přežít ty, kteří tací nejsou. A kteří z téhle země udělali něco, kvůli čemu je lepší neotevírat noviny. Třeba nakonec znovu najdeme hodnotu v lidech a jejich práci, ne ve slibech, kterými se nezarmoutí…

Oficiálně jsem členem České pirátské strany

V průběhu minulého týdne jsem se stal oficiálně členem Pirátské strany. Ale kvůli masakru v práci nebyl čas, takže pár postřehů a FAQ až nyní.

Pokračujte ve čtení článku…

Kde se vzaly dva miliony voličů Miloše Zemana

Kde se vzaly ty dva miliony lidí, kteří dali hlas Miloši Zemanovi? Otázka v mojí bublině i v médiích, na kterou přicházejí hodně zjednodušené odpovědi. Je to ta méně vzdělaná část národa, zkrachovalci, ti hloupí. Vesničani. Rozhodli se kvůli svojí hlouposti.

Ne. Ukážu vám na jednom konkrétním příkladu ze stovek existujících problémů, že šlo o velmi racionální volbu lidí, kteří se dostali mimo systém a volí nesystémové lidi.

Měl jsem tu čest s výzkumem mezi Zemanovými příznivci. Hlavním důvodem výzkumu byla sice kyberbezpečnost, ale sociodemo se nedalo okecat. Pokračujte ve čtení článku…

5G Jobs Offloading čili mizení práce kvůli sítím 5G

Infrastruktura mění pracovní příležitosti v místě, kde je – i kde není. Pozorovali jsme to u dálnic a víme, že je to obousečná zbraň. Dálnice přinese do kraje pracovní příležitosti, jenže nejenom ty lepší, ale i ty prekariátní, jakou nesou sklady, výrobní haly a montovny. Místo, kde dálnice není, může naopak těžit z odlehlosti a stát se rájem luxusnější verze turismu. Dopady jsou těžko odhadnutelné v globálu a zhusta záleží na lokální připravenosti, podmínkách a aktivitě místních lidí či existenci někoho osvíceného, kdo se do záležitosti ponoří a pohne ji svým směrem.

Pokračujte ve čtení článku…

Dva životní příběhy lidí: boty a těžba kryptoměny

Tento týden jsem potkal dva zajímavé životní příběhy, nebo se mi dokreslily. Oba na téma „jak nezůstat šedivým“, jestli mi rozumíte.

Pokračujte ve čtení článku…

K zákazu kouření: kde selhala samoregulace, udeřil stát

O zákazu kouření už bylo napsáno už skoro všechno. Nebudu se opakovat a nudit banalitami, jenže hřebíček na hlavičku se uhodil málokde.

Zákaz kouření je především obrovským selháním samoregulace odvětví. A důkazem toho, že nejsme schopni se shodnout ani na vcelku banální věci, kterou by bylo jinak možné označit za základní slušnost: nehulit někomu do tváře a nechat někoho hulit, abych tak řekl. Respektovat svobody obou stran.

Kuřáci se dneska tváří, že je jim systematicky ubližováno a jsou pronásledováni. Ve skutečnosti za toho čtvrt století, co diskusi o kouření v hospodách registruji, se mi nesčetněkrát stalo, že na prosbu k lidem, kteří si sedli o stůl vedle a zapálili si, zda by nemohli alespoň při jídle nekouřit, mi někdo demonstrativně vyfoukl čmoud do obličeje. Stejně jako často típli. Ve skutečnosti měli posledních mnoho století kuřáci navrch nad nekuřáky a přizpůsobovalo se jim všechno včetně popelníků na úřadech (a kdy jindy si pamatujete, že se úřad přizpůsobil). Teprve před krátkou dobou se karta začala obracet. Zjednodušeně řečeno, byla to ta spodní sorta kuřáků, která nebyla ochotná přemýšlet o kompromisu a nějaké samoregulaci. Mohli to být hospodští z venkovských hospod, kdo by navrhli a realizovali nějaká opatření, která by uspokojila všechny. Nebyli. Nerealizovali. Jen ti osvícenější v množství spíše malém zavedli skutečně stavebně oddělené a větrané prostory, kde si jedni i druzí nevadili. Ti druzí neochvějně hájili své právo hulit kdykoliv a kdekoliv, pojali to jako svatou válku za svá práva. Jenže když se někde bojuje válka, vždycky někdo musí prohrát. A tak to už šlo po sestupné spirále, protože do věci se vložil stát a jeho regulace má být až tou krajní možností, když nic nespěje k dohodě. Nespělo. Šlo o válku. Tak na to vlítl s brutalitou sobě vlastní, padni komu padni.

Situace se teď vychýlila na druhou stranu. Teď zase bude pruda s militantníma nekuřákama, kteří seřvou a nechají policejně popotahovat kuřáka, kteří si zapálí v rohu dobře větrané místnosti u okna, kde nikoho neobtěžoval.

Řešením je, ukončit válku. Tolerovat se, dohodnout se, v rámci lidské slušnosti. V rámci respektování druhých na obou stranách. Jistě je to těžší na vesnici, kde hospoda a cigáro patří k sobě, ale je lepší dělat sádrokartonovou stěnu mezi lokálem, než stěnu z nenávisti mezi lidmi.

Jen to všem mělo dojít dřív. Kéž by nám to došlo alespoň teď.

Věnováno hospodským, kteří se s tím něco dělat snažili a teď na to doplatili, biti jsou z obou stran.

Nejvíce věříme Rusku … tedy to úplně ne, ale proč tolik alternativních pohledů?

Podle průzkumu nejvíce věříme Rusku. Tedy, průzkum to neříká zdaleka takhle, ale řada novin si to interpretovala tímto směrem, což samo o sobě je signál. Na první pohled je to z pražské redakce těžké pochopit. Zkusím vám dát druhý pohled z brandýského záhumenku.

Dva příklady toho, jak stojíme vedle Západu a těžko chápeme jeho pozici. Nalézáme v ní rozpory. Na jedné straně mírotvornost skrze bombardéry, na druhé důraz na ekologii, přičemž selský rozum říká, že stačí spíše méně spotřebovat, než vymýšlet ekologičtější balení.

Nejde o víru v Rusko, ale o chybnosti nad tím, zda západní společnost kráčí směrem, jenž běžný Čech intuitivně považuje za správný. A intuitivní odpověď není v tomto případě nadšený souhlas. Proč, to se většinou vysvětluje těžko a běžně to snadno zavádí vysvětlení do klišké jako „upadli do tenat proruské propagandy“ atd. Jenže by bylo těžké přesvědčit propagandu o alternativní pravdě v zemi, kde pluralita médií a světonázorů ještě nedávno dobře fungovala, kdyby nebyl tak markantní rozdíl mezi proklamovaným a skutečným.

Dám dva příklady. Nedávno se šéf pirátů Ivan Bartoš vyslovil s jistou zdrženlivostí a opatrností o NATO (a jeho kolega o dost placatěji a blběji, jak to už chodí všude). Od „pražské kavárny“ dostal okamžitě virtálních pár facek, aniž by byl brán v potaz důvod jeho virtuálně zdviženého ukazováčku (zatím ještě nikoliv prostředníčku). Dlužno ovšem říct, že NATO (tedy včetně USA) v posledních dvaceti letech převedlo to, že umí dokonale a za minimálních ztrát vyhrávat minulou válku. Co vyhrát neumí, je nynější mír. Pochybnost o tom, zda zásah v Iráku, Bosně, Afghanistánu či Libyi byl situaci nejprospěšnější, není otázka vůbec marná. Neměly být vedeny tyto intervence jinak? Časový odstup intervencí i jejich minimální reflexe mezi členy NATO a změna postupu napovídají, že jsme se nepoučili, přičemž poučení z vlastních chyb je považována za nejdůležitější součást inteligentního organismu. Na jednu stranu vykládáme o světovém míru, na stranu druhou jej vynucujeme válkou a bombardováním, což je těžké dialekticky skloubit a pochopit. Zakládá to pochybnosti, které by snad bylo možné obejít teoriemi o preventivních úderech, kdyby to byly pochybnosti jediné. Nejde o to, že by NATO bylo zpochybnitelné jako garant bezpečnosti na evropském kontimentu, ale o to, že vystupuje pochybně mimo něj a nezdá se, že by probíhala reflexe těchto pochybností. Jak toto skloubit? Humanitárními ohledy, které společně s pošuky v regionu proměníme v humanitární krizi?

Tím druhým příkladem je stav masivního konzumu v kapitalistické společnosti. Na konzumní společnost jsme za socialismu nebyli zvyklí, pravda hlavně proto, že nebylo co konzumovat. Pak přišel boom konzumu, invaze západního blahobytu a štěstí vytvářeného spotřebním zbožím. A pak vystřízlivění. Česko není dost bohaté na to, aby si konzum mohlo dovolit vždy a všude. Dostavila se očekávatelná reakce u těch, kteří si to začali uvědomovat a u těch, kteří si chtěli udržet nějakou sebeúctu: konzum se začal označovat za rozmařilost. Asketičnost je ctností. Jako si nemůžete přisednout ke stolu štamgastů ve venkovském pajzlu, když nejste jeden z nich, ať jste sebebohatší, je těžké směňovat peníze za sebeúctu a sociální reputaci tam, kde peníze nejsou běžné a jejich původ bývá vnímán jako pochybný a úctu vylučující. V zemi, kde se ze slova podnikatel stala nadávka, by to nemělo překvapovat. To je ta odvrácená strana mince, vyhranit se proti konzumu, na jehož budování se v práci tentýž člověk podílí. I to nás ve vlastních očích vystrkává na periferii Západu: západní konzum nás živí, ale sami se z něj vylučujeme dříve, než se stane zjevným, že na něj nemáme prostředky.

Jsou to dva malé příklady, těžké k pochopení z centra velkoměsta a budete mi za ně jistě nadávat. Pochybnost o cestě neznamená ji zavrhnout, ale lépe studovat mapu.

A bonusový příběh: běžel jsem daleko od Brandýsa, bylo horko, voda v softflašce mi dávno došla. Na dohled vesnická hospůdka. Splavený vcházím do dveří a poroučím si půllitr. Hospodský na mě kouká a pak mi říká, že to není hospoda, ale soukromý klub a musím být členem, což obnáší zaregistrovat se. K tomu je třeba občanka. Tu s sebou na běhu nemám. „Tak to leda by vás někdo pozval,“ říká hospodský a pán od stolu mává, ať mi to natočí na něj. Podávám mu padesátku, aby netratil. „To nech, šak si náš, jak tu tak běháš,“ říká pán a já sedám ke stolu a poslouchám chvíli zkazky o servisní podpoře Johna Deera.

Tajné ingredience rituálů pro děti

Mám rád naše společné rituály s dětmi. A vidím, že děti to (tedy do jistého věku) baví. Tak například smažení palačinek. Původně to vzniklo jako ryze praktická záležitost: abych uvařil dětem místo ženy. A Vojta chtěl samozřejmě pomáhat, to mu byly tak tři roky. A samozřejmě hromada mouky a mléka byla po lince i podlaze. Chvíli jsem přemýšlel, jestli ho mám seřvat, seřezat nebo obojí, ale protože jsem zrovna lezl do skříně se skleničkama, vyndal jsem panáka, nalil si ho plný rumu a oklopil ho do sebe. Vojta hned chtěl vědět, co dělám. Pravil jsem, že zkouším, zda se nezkazila naše tajná přísada. A nalil jsem na dno panáka a vyklopil jsem ho do těsta. “Pst, to nikdo nesmí vědět, to je rodinné tajemství,” přiložil jsem si prst na ústa a Vojta kýval hlavou, že jasně, že tajemství. No a po decce rumu už mi tak nevadilo, že mouka je všude, marmeláda taky a tak vůbec, Vojta vesele pomáhal, pak jsem ho osprchoval a všem bylo blaze bez křiku.
Od té doby se z palačinek stala ritualizovaná tradice. Dělám je zpravidla v úterý, když děti přijedou z angličtiny, všechno už má zavedený postup, přesný proces včetně použitých nástrojů. Čtyřletá Mařenka samozřejmě chce také pomáhat, protože už rituál zná od mala. To jsem ji držel v náručí, míchal jsem těsto, obracel palačinky a vymysleli jsme si, že má funkci Hladiče, tedy někoho, koho při vaření kdykoliv můžeme požádat, aby nás pohladila a ona nás mile pohladí. Teď už je Míchač a někdy i Nalévač, míchá nebo nalévá těsto a za další rok, dva, když se bude pilně učit, bude možná i Obraceč, šéfmistr, který umí otočit palačinku. Stojíme u plotny, někdy i se Sofkou nebo Lídou, děláme kopec palačinek, na který jsem po letech precizoval recept – a Vojta vždycky křičí, jestli jsme tam dali tajnou přísadu a já vždycky přechutnávám, jestli se nezkazila.
“Jak jsi na to přišel, dávat tam tu tajnou přísadu?” ptal se včera (jako skoro vždycky) Vojta. “To mám od svojí babičky, tvojí prabáby,” vysvětloval jsem pohotově.
“A ta to má odkud?”
“Ta zase od svojí báby a ta od svojí báby a tak dál, až jedna z nich to měla od svého otce, který přivezl rum z Nového světa na Santa Marii, lodi, podle níž se jmenuje Maří,” směju se (a ponechávám jako návodné k prohlédnutí skazky, že Santa Maria ve skutečnosti ztroskotala).
“Je dobře, že ho vždycky ochutnáš, aby nezkazil ty palačinky. Úžasně po něm nesáknou olej,” dodává vědoucně Vojta, zatímco Mariánka se už dávno cpe palačinkama a já kývám hlavou, protože přesně tak to je. Rituál se musí dodržovat, protože je naprosto optimalizovaný a jediná součást se nesmí vynechat.
Dobrou chuť.

Proč nejsem politik? Taková mikroúvaha o tom, proč lidé nejdou do politiky.

Co dělat s nastalou vnitropolitickou situací? Na to není lehká odpověď, která by se vám líbila. Pokud jste doufali, že zveřejním číslo účtu, vy pošlete pár stokorun a MY (=já a pár kamarádů) to dáme do kupy, tak vám na rovinu říkám, že by to bylo zase špatně. Asi tak po milionté byste naletěli vlastní lenosti. Vždycky, když čekáte, až se to samo spraví, tak se načekáte. Samo se nic dobrého neudá. Je třeba si to odpracovat. My všichni. To je moje osobní přesvědčení.

A na rovinu vám řeknu, proč já nechci do politiky a všemožně se tomu bráním. Ano, uvědomuju si, že mám dostatek inteligenčního i lidského kapitálu, abych se v době dohledné od momentu rozhodnutí dohrabal na slušné politické místečko. Program, který dostatečně rezonuje, adresář lidí, kterým se můžu připomenout s tradičním „kráčím vysoko, mávej mi, abych ti příznivě kynul, až usednu“ – to je všechno zvládnutelné. Proč tedy nejdu takhle změnit svět a spasit Česko, když na spásu všichni čekají?

Když pominu teologicky vágní úvahu, že Spasitel již přišel a jeho návrat přijde až v den posledního soudu, jsou pro mne důležité pragmatické úvahy.

Tak za prvé, politika je velmi drahá záležitost s nízkým příjmem. Hrubý plat poslance je 70 000 Kč, což vypadá na první pohled dojímavě, pokud máte na kase v Lidlu dvacku, jenže já se pohybuju ve světě IT, kde jsou to běžné peníze programátorů, projekťáků či grafiků.

Výměnou za takový příjem získám naprostý drobnohled nad veškerými příjmy a majetky i smečku slídilů všeho druhu v patách, kteří budou hodnotit všechno včetně oblečení na zahradě. Všichni mě budou kontrolovat a myslet si, že jsem povinen jim skládat účty. Přičemž ve vyšších patrech politiky (i businessu) je těžké s takovým příjmem vyjít, věřte mi, zejména když partner dělá nějakou práci s mizivým finančním hodnocení, třeba právě pokladní v supermarketu nebo profesorku na univerzitě. Počítat na schůzce, jestli si můžete dát aspoň minerálku, natož zda máte odvahu si to dát do nákladů nebo budete v slušném podniku sedět raději na sucho, je trapné, nepříjemné a rozdíl mnoho tisíc korun měsíčně. A bez schůzek a jednání jste voličům k ničemu. To jen pro představu, kde ty peníze mizí a takových děr a pastí (protože každé řešení té situace v sobě skrývá potenciální past) je celá řada…

Ztráta soukromí je příšerná věc a já se musím přiznat, že bych ji nesl obzvláště těžce. Nejde jen o soukromí osobní, pod drobnohledem jsou partneři i děti. Objeví se samozřejmě noví „přátelé“ a také s tím je těžké se vyrovnat. Cokoliv řekněte bude někdy použito a spíše proti vám. Pokud budete jezdit do práce autem, jste neeko, pokud vás bude vozit řidič, abyste využili čas, jste papaláš, pokud jezdíte MHD, mrháte časem, který patří daňovým poplatníkům, na kole jste zasranej sluníčkář a když přespáváte na karimatce na Úřadu vlády, tak dehonestujete republiku.

Specialitou v Česku je okopávání kotníků. Tím jsme si vinni sami z posledních patnácti let (sám na tom mám svůj kousek viny, dělal jsem to taky), jde o takové to nekonečné drobné navážení se do všeho, co nám nemilý politik udělá, jeho věčné osočování a nadávání mu. V podstatě se k tomu přiklonila i značná část českých novinářů, když jim nějaký politik byl nesympatický a neměli, jak jinak se mu dostat pod kůži. Takhle ho snadno vytočili detailním pitváním čehokoliv, co řekl, až začal sám dělat blbosti (všimněte si, jak rozdílně se přijímají ne tolik odlišné bonmoty jednotlivých politiků). A to je jeden z dalších velkých morů České politiky: když jako politik někam přijdete, každý si myslí, že je vám roven a není mu trapné vám tykat, nadávat či osočovat. Je to nesmírně těžké to zvládnout i v light verzi, kterou jsem při některých aktivitách prošel.

To se teprve dostáváme k cílenému politickému boji. Ten u nás už dávno ztratil veškeré kontury gentlemanské konkurence, nejpozději za první Zemanovy a ještě silněji za Paroubkovy vlády. Špatně není lež, pomluva, sběr „kompra“, cílená diskreditace. Stalo se to řadě kamarádů a známých, kteří pracovali jako úředníci či státní zaměstnanci a kterých se někdo potřeboval zbavit. Klasický příklad byla role Stanislava Grosse při zatýkání Krejčíře a čistce v policii. Proti cílené kompromitaci se v podstatě není možné bránit, protože tu prakticky neexistuje vlivný nezávislý a kvalitní tisk (sorry, Reportéra se prodá o 250k výtisků méně, než by mělo) a nefungují soudy (jak dopadl soud ve věci Nečasovy vlády, kterou shodili před… Kolika už lety?). Možnost očisty nula, možnost dostat skutečnost k lidem pramalá, jediná obrana je koupit média nebo zformovat vlastní úderné jednotky jako prevenci, když je pojmenujete SA jako Soukromá Administrativa, nebude to už ani připomínat nevhodný bonmot.

Co bych proti tomu v politice získal? Oficiálně vlastně nic navíc, jen MOC. Za stejný příjem jen nekonečnou pracovní dobu, likvidaci rodinného života, soukromí, osobní dehonestaci na každém kroku. Těžko se divit, že dnešní politik se uzavírá do osobní bubliny, odtrhuje se od běžného života a opájí se mocí, případně hledá dodatečné příjmy, které jako politik nejlépe shromáždí z „dárků od příznivců“ čili zpravidla něčím na hranici korupce a za ní. Proto je česká politika taková, jaká je, protože tímto způsobem jsou do ní vyselektováni takoví lidé. Čest výjimkám, ale je těžké být výjimkou a nepodlehnout pokušení.

Jde to jinak? Jasně, že jde. Jenže se bohužel musíme vrátit na začátek, kde nastala ta chyba a kdy jsme dovolili iracionalitě, neslušnosti a nenávisti vstoupit do politiky. Jistě, že by ministr vlády mohl nastoupit do tramvaje, která ho doveze kousek před ministerstvo. Jistě, že by mohl sedět a pročítat si na tabletu podklady, aniž by ho někdo vyfotil a dal na Twitter s nějaký sžíravým komentářem. Jasně, že by mu někdo řekl „pane ministře, ten nový zákon o střetu zájmů mi nedává smysl v nastavení osobní zodpovědnost“ a byla by chvíle na dvě věty.

Předpokládám, že si z mého elaborátu vyberete, že horuju pro zvýšení platů ústavních činitelů. Pokud ano, asi se mi nepodařilo vysvětlit pointu mého sdělení, což je samozřejmě moje chyba…

Pointa měla být, že si to musíme odpracovat. Každý z nás. Každý nějak. Snad jsem napověděl, kde je dobrý začátek.

PS: Článek psaný v ichformě kvůli pohodlí, nikoliv kvůli ambicím. Zaměňte moje jméno za jméno jakéhokoliv člověka, kterého jste potkali a o němž jste přemýšleli, proč nedělá politiku a bude to zhruba tak stejně sedět.

Proč? Ano, pak bude líp…

Proč? Proto! Ano, bude líp...
Proč? Proto! Ano, bude líp…