Developer a jeho fotokouzla.

Zásady výstavby ve městě, které se nechce stát noclehárnou Prahy

Ve středu jsme na zastupitelstvu Brandýsa-Boleslavi schválili Zásady pro výstavbu ve městě, které stanoví rámec spolupráce s developery. Zásady se nevztahují na individiální výstavbu. Na přípravě zásad spolupracovali občanská sdružení Naše Dvojměstí a Podpora Občanů i politické strany Piráti, STAN a ODS a hnutí Pro zdraví a sport. Tato široká spolupráce by měla zajistit, že jde o podmínky dlouhodobé, které se nebudou s každou radnicí měnit. Zároveň Zásady odstraňují dosavadní praxi individuálního sjednávání podobně koncipovaných příspěvků developerů, které bylo netransparentní.

Zásady také reagují na velmi dramatickou situaci města v blízkosti Prahy. Do Brandýsa s 20 tisíci obyvateli se v nebližšších několika letech má přístěhovat cca 8000 nových obyvatel, pro které město není schopné z daňových výnosů a vlastního rozpočtu dostatečně rychle postavit obslužnou infrastrukturu. S nárůstem obyvatel o polovinu prostě není možné v rámci Rozpočtového určení daní vůbec počítat. Zastupitelé tedy stáli před volbou výstavbu bytů úplně zablokovat, zdevastovat kvalitu života ve městě pro stávající obyvatele, nebo kodifikovat a sjednotit kompromisní cestu výběru příspěvků, který je dnes obecnou praxí u nové výstavby.

Podle těchto zásad budou muset developeři (nikoliv individuální stavebníci) zaplatit za každou nově postavenou bytovou jednotku či dům částku podle metrů čtverečních v rozmezí 130 – 260 000 Kč. A u této částky stojí za to se pozastavit. Tato částka se totiž téměř nepochybně promítne do zvýšení ceny bytů a je dobré vysvětlit, proč a nač.

Jaké jsou výhody:

  • developeři jsou si před městem rovni, všichni mají stejné podmínky
  • chceme jim maximálně pomoci s administrativou, pokud podmínky splní
  • ochráníme stávající obyvatele, aby jim noví obyvatelé nesnížili kvalitu života
  • novým spoluobčanům zajistíme příjemné životní prostředí 
  • budeme regulovat množství nové bytové výstavby na úroveň únosnou pro město a jeho obyvatele (nárůst je limitován na 7500 obyvatel)

Proč?

Zjednodušeně řečeno Zásady srovnávají podmínky pro všechny developery. Doposud bylo zvykem, že v rámci tzv. Plánovací smlouvy se developeři zavazovali městu přispět na uhrazení infrastruktury, která souvisela s navýšením počtu obyvatel, jenže v každé smlouvě to bylo jinak. Bylo to stresující pro developery, neměli jasný rámec a bylo to tak, jak kdo co uhádal. A vypadalo to i pro-korupčně a dělalo to zlou krev ve městě. Nově jsou podmínky pro všechny stejné: zaplatíš, stavíš, nezaplatíš, nestavíš. To je snad vcelku pochopitelné.

Nač?

Kardinální otázkou, která není lidem tolik přehledná je, proč by se mělo platit za výstavbu na pozemku, který si developer koupil a zaplatil. Co se tedy skrývá pod oficiálním vysvětlením „příspěvek na infrastrukturu“?

Město má s každým obyvatelem náklad. Když jich do dvacetitisícového města přibudou desítky ročně, není problém a město to vstřebá. Když se postaví sídliště typu Sedmikráskov a najednou přibude 1000 obyvatel a stovky aut, je to problém. A když v příštích letech má přibýt několik tisíc obyvatel, je zaděláno na malér. Je potřeba zvýšit kapacitu silnic, postavit nové chodníky k sídlišti, odvádět z nich dešťovou vodu, platit za její vsakování nebo hůře posílat ji do čističky. Posílit kanalizaci, posílit vodovody. A za tím je jednoduchá matematika. Nová čistička odpadních vod, která umožní vyčistit vodu po dalších 10 000 obyvatelích, bude stát 250 milionů Kč, tedy 25 000 Kč. Pokud počítáme s tím, že v jedné bytové jednotce budou bydlet průměrně 3 lidé (statistika říká, že 2,7, ale takhle se to v příkladě lépe počítá), musí město investovat 75 000 Kč na každý byt. Pokud to neudělá, potečou splašky po silnici. 

A teď třeba školy. Škola pro 500 dětí stojí půl miliardy korun, jedno místo tedy stojí cca 1 milion Kč. Sídliště pro 1000 lidí by za normálního rozložení věkové struktury přineslo spíše malé desítky dětí, jenže starší lidé hypotéku nedostanou a tak se do nových bytů postěhují hlavně mladší a takové sídliště vygeneruje zátěž více jak stovky dětí. Pokud pro sídliště o 300 bytech potřebujete 80 míst ve školách, potřebujete na byt 250 000 Kč na investici do nových míst ve školách. A to jsme nepočítali školky.

A co doktoři? To stojí další peníze. A že budou občané posílat petice, aby na nové sídliště občas zavítali měští strážníci, takže bude potřeba nové přibrat? Dát další dotaci dobrovolným hasičům na techniku? Přistavět nové sportoviště? Obecní důchoďák, alespoň na něj přispět kraji? Sociální programy? To už jsou vlastně jen drobné.

Když si spočítáte, kolik by mělo město utratit na jednu nově vzniklou bytovou jednotku, dostanete se k částkám mezi 500 000 až jedním milionem korun, podle toho, co všechno máte odvahu započítat, v případě Brandýsa – Boleslavi je 750 000 Kč zcela obhajitelná částka.

Zaplaťte to z našich daní! Ne?

Namítnete, že na tohle platíte daně. Ale nalijme si čistého vína. Z daní běžného občana první část vezmou důchody těch, kdo už nepracují. Druhou část vezmou investice do mládeže, která ještě nepracuje. Třetí část jsou průběžné platby zdravotního systému a teprve čtvrtá část je průběžná platba celostátní infrastruktury, kde ovšem mezi sebou bojuje výstavba nové dálnice s přimícháváním biosložky do benzínu nebo Čapím hnízdem. Pro obce zbývá pramálo. Dvacetitisícový Brandýs-Boleslav sice na daňových příjmech získá cca 13.000 Kč na obyvatele, ale většinu z toho obratem povinně vydá (sociální platby, platy ve školství, běžný provoz města atd.) , „volná“ částka je okolo 90 milionů Kč. Z této částky opravujete školy a důchoďáky, stavíte chodníky, čističku, ulice i cyklostezky.  A kolik kilometrů městských silnic postavíte z řekněme pěti milionů ročně? Tak pro představu: kilometr silnice první třídy stojí 100 milionů Kč, kilometr dálnice klidně půl miliardy a u cyklostezky počítejte od dvou milionů za kilometr výše. Na něco z toho je možné získat dotace, ale dotace mají svůj rytmus, který je jiný, než životní rytmus obyvatel. To, že zrovna několik let není dostatek peněz na čističky město nějak vyřešit musí.

V praxi tak z přerozdělení daní dostávají některé obce velmi málo a souvisí to navic s trvalým bydlištěm, které si lidé nemění. Respektive jen tři věci ovlivňují příjmy města – počet obyvatel, počet žáků ve školách a rozloha města. 

Přitom požadavky i očekávání občanů jsou vysoká. Dlouhá léta se situace řešila narůstáním infrastrukturního dluhu: zvyšovaly se počty žáků v základních školách, čeká se hodiny ve frontě u praktického doktora, zanedbávala se údržba silnic i mostů (až ten v Brandýse spadl a dalších mnoho let se řešil) nebo se za sportem chodí do přírody místo na stadion, který není. Situace navíc není všude stejná, zdaleka nejhorší je v obcích takzvaného Železného pasu, tedy kolem Prahy, kam se vystěhovali ti, kdo pracují v Praze a na bydlení v Praze nemají šanci dosáhnout či chtěli něco jiného. Obce ani finanční legislativa nejsou schopny takový prudký nárůst zvládnout..

Brandýs-Boleslav tedy stál před rozhodnutím, zda dále prohlubovat infrastrukturní dluh a snižovat kvalitu života stávajících občanů, nebo nechat nové zájemce o bydlení ve městě zaplatit alespoň část podílu na nákladech. Zvolil druhou cestu.

Třetí cesta je mimo možnosti zastupitelů města. Restrukturalizovat daňové přesuny, nevynakládat státní peníze za nesmysly, zohlednit skutečné místo bydlení lidí do daňových transferů. To je správná cesta, kterou bude možné projít až po říjnových volbách. Do té doby má vládní prioritu přimíchávání biosložky nad školou pro vaše děti – ale to už jste asi tušili.

Krize a zánik vlastnictví

Následující delší článek rozebírá současnou krizi soukromého vlastnictví, která hrozí přerůst v jeho zánik. Pokud byste chtěli audioverzi tohoto článku ve formě podcastu, najdete ji zde. Eroze vlastnictví probíhá na několika frontách. Některé statky (jako nemovitosti) se staly tak drahé, že jej běžný člověk nemá šanci vlastnit. U jiných technologický posun umožňuje přesunout se od vlastnického modelu k pohodlnému modelu platby za použití (například bike-sharingové a v budoucnu i car-sharingové služby). A typicky cloudové služby nám dnes za měsíční poplatek nabízejí to, co jsme si zvykli dříve vlastnit, například hudbu nebo filmy. Připočítejme k tomu uměle podporovanou potřebu sdílet, kterou obsluhují datové cloudy. Cloudové služby (kam počítám i velké sociální sítě) se také snaží omezovat vlastnictví námi pořízených dat, když si pod nejrůznějšími záminkami osobují práva o našich datech spolu- či zcela rozhodovat. Vzniká digitální ne-vlastnictví, stav, kdy stále více statků přechází od formy uživatelem vlastněného statku, do formy služeb třetích stran placených na periodické bázi či za užití a kde o podmínkách služeb rozhodují jejich poskytovatelé. 

Pokud se tyto technologické přesuny dokonají, bude zde rozsáhlá nabídka ne-vlastnictví, která začne vytlačovat doposud převažující vlastnictví výtlakem technologických korporací provázaných s médii. Ne-vlastnit bude moderní, ale také nebude cesta zpět, neboť postupně bude mizet možnost vlastnit – jak z důvodů technických, tak finančních. Bude obtížné se z nevlastnictví vymanit. Proč říkám vymanit? Negativním dopadem světa, kde za většinu věcí platíme měsíční poplatky, je také snižování měsíčního množství peněz, o kterých může přímo a svobodně rozhodnout občan. Většinu měsíční výplaty prostě dáme za pronájmy, za ne-vlastnictví. Takový stav bude omezovat svobodu, bude pro společnost destabilizující a bude dále rozevírat nůžky mezi zejména technokratickou elitou a běžnými občany. Technologické korporace budou zvyšovat svůj vliv na životy lidí a budou aspirovat na skutečnou protiváhu státní moci. 

Velmi důležité bude, zda se podaří prosadit samoregulaci odvětví, nebo zda se podaří jiným způsobem zasáhnout do podmínek ne-vlastnictví tak, aby nebylo jedinou a jednosměrnou variantou, ale jednou z alternativ.  

Tyto regulační záchytné body jsou:

  1. o datech uživatele a datech pořízených o uživateli rozhoduje uživatel, vlastní je. 
  2. data pořízená uživatelem či o uživateli musí být technologicky neutrální, přenositelná
  3. pokud jsou data online zpracovávána, musí být také online přenositelná všem, koho uživatel k jejich použití zmocní. 
  4. mají vzniknout neutrální datové výměnné body a audit nakládání s uživatelskými daty
  5. neoprávněné nakládání s daty je závažný trestný čin, přičemž trest má dopadnout na korporaci i její vedení

Jen tak se podaří zamezit tomu, aby se z ne-vlastnictví stalo novodobé nevolnictví. Teprve za situaci plné ochrany a mobility dat bude možné z ne-vlastnictví udělat evoluční výhodu digitalizované společnosti.  

Pokračujte dále do kompletního článku…

Pokračujte ve čtení článku…

Proč mohou odborníci vyučovat?

Po internetu lítá článek Radka Sárköziho věnovaný školství a Pirátům. Článek zapomněl říct mnoho věcí, takže toto je moje douška na doplnění.

Chystaná novela školství má totiž umožnit vyučovat na školách i lidem, kteří nevystudovali pedagogickou fakultu a/nebo nemají formální vzdělání v oboru. Změnu v novele podporují a připravují Piráti a to je pro dotyčného pána důvod k nadpisu „Piráti s Plagou a Drahošem chtějí potopit učitelskou profesi„.

Potopení školství má spočívat v tom, že „do škol nastoupí diletantni“, čehož si kvalitní a vzdělaní pedagogové všimnou, „až přijdou o práci, protože je nahradil amatér bez pedagogického vzdělání“.

Když ze článku vyškrtáte emoce, nezbude mnoho, což je škoda, protože se mělo ještě hodně dodat. Musím to tedy udělat za pana Sárköziho před tím, než si něco málo k němu a hlavně jeho podniku nazvanému Pedagogická komora (což je zapsaný spolek, nikoliv profesní komora) řekneme.

1) Přijetí člověka bez patřičného vzdělání musí schválit ředitel školy, jmenovaný zřizovatelem školy. Na spiknutí proti pedagogům by se tedy musel podílet jejich zástupce.

2) Útok odborníků z praxe na školství těžko bude veden za účelem osobního obohacení, protože učitelé nejsou zrovna nejlépe placeni.

3) Odborník si bude muset pedagogické vzdělání doplnit, pokud by chtěl učit delší dobu a nepředstavoval jen kratší záskok.

Nic z toho se do článku nevešlo, přitom to může významně měnit optiku.

Proč tedy tedy připustit do škol i lidi bez pedagogického vzdělání?

Starší novelou, která vyžadovala povinné pedagogické vzdělání, došlo k rozsáhlé destrukci u řady předmětů, například u pokročilé výuky jazyků i odborných předmětů. Co vám pomůže, že jste renomovaný překladatel z italštiny nebo skvělý programátor, který se živí komerčními kurzy a ze soucitu (pro peníze opravdu ne) byste odkroutit dvě vyučovací hodiny týdně na gymplu vašich dětí, když to nemůžete udělat bez pedagogického vzdělání. Státní školy se tehdy rozdělily do dvou oblastí: na ty, kde na to vedení rezignovalo a předměty omezilo a pak na ty, které ustanovení obcházejí jak se dá i za cenu vyšších nákladů. A pak samozřejmě na školy soukromé, které si to zaplatí. Že vás programovat v Pythonu nebo italsky ba dokonce anglicky nenaučí dlouholetá pedagožka, si lze domyslet. Léta tu vzniká systém trojích škol. Soukromých placených, státních zdarma, kde se ředitel umí postarat a pak ty ostatní. Svědčí to školství? Těžko.

A tím se dostáváme k druhému problému. Pojem „dlouholetá pedagožka“ není dehonestační, ale záměrný. České školství trpí výrazně věkovou a generační skladbou. Řada pedagogů je v předdůchodovém věku, což znamená, že budou ve vlně odcházet do důchodu. Jejich pozice přitom mladí absolventi pedagogických fakult nejsou schopni v počtech nahradit.

Přístupů je více, žádný ale není samospásný. Samozřejmě lze motivovat absolventy pedagogických fakult, kteří odešli mimo vzdělávací sféru, aby se do ní vrátili. Lze prodlužovat odchody do důchodů a tlačit na přesluhování, což je pochopitelné především u dobrých, osvědčených pedagogů. Ale lze také připustit alespoň dočasné posílení novou krví, tedy lidmi, kteří se ve dvaceti letech svého věku nerozhodli vystudovat „pajdák“, ale nyní k tomuto poslání dorostli. Jen už nevidí životní perspektivu trávit léta na pedagogické fakultě. Že bude potřeba umést všechny tři cestičky, aby české školství nešlo s kvalitou ještě výrazněji dolů, je asi zřejmé.

Ani o tom pan Sárközi nemluvil. A teď k tomu, za koho mluví. Jméno Sárközi je čtenářům povědomé. Právem, je to jméno někdejšího francouzského prezidenta a lidem tohle dobře spíná, někde jsme to jméno už slyšeli. Náš český Radek Sárközi si založil spolek Pedagogická komora, který se snaží vydávat za profesní sdružení pedagogů. Není jím. Reprezentuje malý počet pedagogů, skutečné číslo nelze ověřit a vlastní proklamace cca 3000 členů (ze 135 tisíc pedagogů regionálního školství) jsou nedoložitelné. Výhodou takto pojmenované instituce je, že se snáze dostanete do médií i k dotacím. Ve skutečnosti ale pedagogy pan Sárközi nereprezentuje a na internetu najdete řadu článků na toto téma. Nicméně pro mě je to zajímavý pokus, zda jeden člověk dokáže vhodně zvolenou rétorikou změnit školství do svého směru, v tomto případě bohužel do směru utrakonzervativního.

Závěrem?

Je nesporné, že lidé bez pedagogického vzdělání by neměli řešit pedagogické problémy s žáky. Neměli by řešit jejich dlouhodobé kázeňské problémy, neměli by jim poskytovat psychologické či pedagogické vedení, ale rozhodně jim mohou předávat informace z oboru, ve kterém jsou odborníci. Jejich invazi do vzdělávání spolehlivě brání nastavení platové ohodnocení, ředitelé škol a jejich zřizovatelé.

Mnoho jevů v dnešním školství by se dalo označit profesi potápějících, ale tohle ne.

Za tajemstvím jednoduchého zaplacení jaderné elektrárny jističem

Stovky miliard korun za výstavbu jaderné elektrárny zaplatíme podle vládního návrhu zákona zvýšením sazby za rezervovaný příkon jističů. Zní to nezajímavě a nepochybně to uteče běžnému laickému čtenáři. A protože útok na výši platby za jističe se pravidelně opakují, rozhodl jsem se oprášit svou čtyři roky starý článek z doby posledního takového ataku, který překvapivě (pro někoho) zprostředkovalo ERU. Už jedna věc by měla zarazit: mluví se o stamiliardách. A zároveň se tato částka má financovat něčím tak nepodstatným, jako je tarif za jistič, o němž si většina lidí nemyslí nic. To není jako vzít si úvěr od Ruska nebo USA nebo „zadlužit naše děti“. Ve skutečnosti je to ještě horší.

Pokračujte ve čtení článku…

Pandemie: ještě není vyhráno!

Je to všude kolem nás. Taková ta latentní pochybnost, proč se snažit, proč ještě něco řešit. Proč nosit roušky, proč připravovat novou verzi Chytré karantény, když hygienici nepobrali ještě tu první generaci. Proč vyvíjet eRoušku, když za pár týdnů dodá Google/Apple svoji verzi a na těch našich místních lze pořád hledat chyby. Vždyť nákaza ustupuje, počty mrtvých i nakažených klesají, proč se ještě snažit?

Protože není vyhráno. Nevíme ani za mák, co způsobilo, že COVID-19 ustupuje. Nošení roušek? Jenže ustupuje i  tam, kde roušky nenosí. Karantény? Ustupují i tam, kde nejsou tak důsledné. Teplé počasí? I ve studených zemích ustupuje, i v teplých se šíří. Netušíme, proč nákaza polevila, ačkoliv nás vláda přesvědčuje o  tom, že je to výsledek jejích geniálních opatření. Proto není vyhráno.

Optimistický scénář říká, že s drobnějšími vlnkami pandemie vymizí a  vsákne se mezi ostatní „rýmičky“. Ten pesimistický říká, že za pár týdnů po uvolnění opatření udeří druhá vlna, která bude devastující zejména v zemích, které se nijak nepřipravily a neudělaly nic. Zatímco třeba USA nebo Německo mobilizují svůj průmysl k tomu, aby byly soběstačné v  dodávkách respirátorů, dezinfekcí či výzkumu vakcín, u nás se nestalo nic, krom toho, že homeopatická šamanka převzala záštitu nad tzv.  výzkumem vakcíny. A že se mobilizovali soukromníci – za své.

Měl-li bych si vsadit, druhá vlna přijde. Možná nebude globálně tak ničivá, ale zasáhne hlavně ty země, které nedbaly prvního varování. Ty, kde vláda nevykouzlila kapacity na výrobu důležitých náležitostí a  nepřipravila průmysl a společnost na „nový normál“. Například a zejména Česko. Ty státy, kde se společnost nechala ukolébat tím, že je vše skoro v pořádku, opatření je možno ignorovat, ačkoliv za cenu čtyřmiliardových denních škod na ekonomice. Například Česko.

Pandemie byla příležitostí. Asi ji bohužel nevyužijeme. Ale snad nás neporazí.

Ještě není konec.

Ekonomika koronaviru: když motýl ve Wuhanu kýchne

Nemůžu vám říkat nic o medicíně koronaviru, bo tomu nerozumím. Povím vám ale něco málo o ekonomice v momentě, kdy nachcípaný motýl máchl křídly ve Wuhanu.

Před pár dny skončil čínský nový rok, měsíční období, ve kterém čínské fabriky v podstatě nefungují, protože dávají kolem svátků lidem volno. Letos od 10. ledna do 10. února. Není to příjemné pro Evropu i Ameriku, která je zvyklá kvůli „optimalizaci“ skladových zásob jet v just-in time režimu výrobních procesů, ale měsíční výpadek je každoroční a fabriky jsou na něj připravené. Letos se ale do toho všeho namontovaly dvě další události.

Pokračujte ve čtení článku…

Udělali jste dost, abyste naplnili cizí očekávání? A svá vlastní?

Když jsem před skoro dvaceti lety prodal svou nejznámější firmu, varovali mě lidé před tím, že narazím na mnohé. A na mnohé jsem také narazil. Nejpodivuhodnější se mi však postupem doby zdála cizí očekávání. Tak nějak se předpokládalo, že všechno, na co sáhnu, dělám s nesmírně komerčním záměrem. Očekávalo se, že můj dotek promění vše ve zlato.

Tak například jsem se jednoho dne stal spolumajitelem sklářské firmy. A dostával jsem řady zvědavých dotazů od těch, kdo věděli, proč považuju sklo za tak perspektivní obor. Po pravdě jsem říkal, že vůbec. Bylo to bráno za výmluvu a ten pocit zesílil, když jsem se podílu zbavil, jak jinak, než dobře. Že jsem podíl získal od známého jako umoření dluhu, nevěděl vlastně nikdo. Jiná strategie v tom nebyla. Byl jsem o to podivnější tajnůstkář, který nechtěl nechat ostatní přiživit se na svém jistě promyšleném úspěchu.

Očekávání. Jsou parazitem úspěchu. A dokážou zamotat hlavu. Když jsem začal před pěti lety běhat, bylo to pro radost a z řady jiných důvodů, ale dotazům, co tím sleduji, se nedalo vyhnout. Nic. Radost. To nebyla dobrá odpověď.

Myslel jsem, že je to prokletí speciálně moje, související s tím, že ve dvaceti letech jsem měl úspěch a ten se teď bude vždy automaticky očekávat. Jenže si stále častěji všímám, že nepřiměřená očekávání jsou metlou i mého okolí. I ostatních. Stačí, abyste něco vystudovali, vypracovali se, něčemu se s vášní věnovali a již nastupují porovnání a očekávání. Očekává se, že to „k něčemu bude“ a tím něčím se myslí samozřejmě sláva a/nebo peníze. Vzniká tak latentní celospolečenský nárok na úspěch. Vyžaduje se, očekává se. Pouhá radost není úspěchem, je nekompletní. Je sexem bez orgasmu.

V poslední době na to u lidí kolem čtyřicítky let věku narážím stále častěji. Jsou v něčem dobří. Velmi dobří. A když se jich ptám, proč si to nechávají pro sebe, tak namítají, že to nebude mít úspěch. Nemohou napsat tu knihu, kterou nosí léta v hlavě, namalovat ten příběh o kterém sní, postavit to zařízení či stavbu, ačkoliv píší, kreslí, konstruují či staví širokodaleko nejlépe. Nemohou stavět, nemohou běhat, protože by to nebyl úspěch a ten se přeci očekává. Nebylo by to tak přelomové dílo, jak se čeká. A tak dílo vůbec nevzniklo, nebo se někde ve sklepeních piluje k nedosažitelné dokonalosti desetiletí, protože sám autor má na sebe takové nároky, jakým nemůže hned z kraje dostát. Znám to, takhle mám mnoho rukopisů knih, které oprašuji k dokonalosti a k zapomění.

Úspěch není přirozenou součástí díla. Není nárokový. Není dokonce ani zasloužený. Ale rozhodně není možný bez radosti a už vůbec ne bez toho, pokusit se.

A tak, až něco zkusíte, něco, co jste třeba nikdy nedělali, smiřte se s tím, že se mnohem spíše „ztrapníte“, než že budete mít úspěch a vytvoříte přelomové dílo. To ke zkoušení patří. A nikdo z lidí s normální životní zkušeností se nebude smát, spíše bude přemýšlet o vaší odvaze zkoušet. Nenechte se dotlačit do toho, že se budete celý život bát zkoušet nové jen proto, že cítíte tlak nároku na úspěch. Žádný není. Nedlužíte jiným, jen sami sobě šanci to zkusit.

Ostatní, ať si klidně jdou koupit podíly ve sklárnách, když neposlouchají, že jste prostě jen chtěli mít sklárnu.

S ekologií je to jako s hubnutím a náš úkol pro rok 2020 je to pochopit…

S ekologií je to jako s hubnutím. Nepomůže začít počítat kalorie nebo nachozené kroky či snad utrhovat si od úst. Musíte úplně změnit svůj životní styl, abyste svůj život neučinili nesnesitelným sebetrýzněním a sebebuzerací. Musíte přijmout za své jiné pohybové i stravovací návyky, jinak se utýráte věčným evidováním každého pozřeného sousta nebo úvahami o tom, kolik kilometrů na kole vám ospravedlní obědovou přežíračku v trendy restauraci. Nic. Žádná. Prostě se nepřežíráte. Novou cností není nekonečná poživačnost, ale snad až asketická střídmost.

Ekologický přístup k životu, trvale udržitelný způsob života, má s hubnutím mnoho společného. Nejenom v metaforickém slova smyslu. Nejde jen o to, že trvalý růst organismu i společnosti je rizikový a vlastně těžko realizovatelný, doslova hrozící zhroutit se vlastní vahou. Ekologii, stejně jako hubnutí, je něco, co připouštíme jako potřebné, ale je to pro nás obtížně proveditelné. Je jednodušší hubnutí i ekologii bagatelizovat slovy „na něco se umřít musí“, než přistoupit k řešení.

Pokračujte ve čtení článku…

Sledovací kapitalismus

Liberální kapitalismus má jedno kouzlo: každý si v něm může dělat, co chce, pokud tím neomezuje někoho jiného a na tomto pravidle se snaží s drobnými korekcemi stát moderní svět. Už dlouho teoretikové všech stran barikád, od ekonomů, přes sociologů až po politology a věrozvěsty apokalypsy přemýšlejí nad tím, co by mohlo tuto kouzelnou formulku úspěchu narušit. Cožpak není liberální kapitalismus vše-absorbující už z podstaty věci?

Klíčem k náhradě liberálního kapitalismu (ponechme stranou, proč jej nahrazovat, ti vidí každý jinak) je zjevně ono “dělat, co chce”. Totalitní režimy se snažily vyšlechtit nového člověka tím, že dostatečně dlouhé šnůře generací budou nakazovat, co mají chtít a pomocí různé formy plánování tyto modifikované potřeby uspokojovat. Což naráželo na mnohé potíže, od neschopnosti plánovat v takovém rozsahu, až po ne/úspěšnost v oblasti změny návyků.

V poslední době se zdá, že se další vývojový směr kapitalismu našel: sledovací kapitalismus. S pomocí sledování a výkonných i chytrých počítačů je možné cíleně působit na jedince a modelovat jej do masy, která touží po tom, co je mu k toužení předestřeno. Ještě před pár lety byly prostředky pro uskutečnění sledovacího kapitalismu nedostupné nebo neefektivní (massmédia), jenže dnes jsou samozřejmostí. A to je důvod, proč se tématu zastavit.

Pokračujte ve čtení článku…

Česká dvě procenta pro NATO aneb Kdo řekl, že král je nahý?

Tohle eskaluje rychle. Mikuláš Torrent Ferjenčík napíše ve facebookovém statusu, že 2% z HDP na obranu jsou v nejbližší době nedosažitelné při  udržení ostatních závazků vlády. A najednou se vyrojí hromada všech těch liberálních i konzervativních politků, kteří ho začínají natírat za to, že zpochybnil naše závazky k NATO. Naše závazky k NATO zpochybňuje fakt, že je neplníme. A neplníme je dlouhodobě. Mně osobně žlučí hnul bývalý ministr obrany Alexandr Vondra, který na Twitteru Mikuláš Ferjenčíka napálil, přiložil nálepky „neomarxismus“ atd. Přitom to byl on, za jehož ministrování obrany dosáhly procentta výdajů na obranu lokálního minima, nikdy před ním nebyly nižší.

Takže zpět na zem. Realita je taková, že při současných závazcích (mezi něž třeba počítat platy učitelů, důchodů, zlevněného cestování a asi tak miliardu jiných vládních slibů) se k těm 2% požadovaným NATO nedohrabeme. Dovadní politika byla, že to neřešíme a doufáme, že NATO to nebude stát za to vyhazovat nás. Jsme černý pasažér. No a někdo nahlas řekl, že král je nahý. Kdyby to udělal někdo z liberální kavárny, kdo je volebně nevýznamný, byl by potlesk. Jenže tu pravdu nakonec řekl Pirát :

Je to tenhle doublethink, který české politice ubližuje. Protože část voličů je spíše citlivá na jméno nositele zprávy a část voličů je spíše citlivá na zprávu samu. Čímž se obě skupiny nikdy nemohou pochopit.

A než se případně zeptáte: K NATO vydali Piráti hodně oficiálních prohlášení a jsou snadno k dohledání. Ve zkratce: NATO ano, zvýšit výdaje na obranu ano, jenže ne tak rychle, jak to slibuje (a  neplní) ANO, ale tak, jak je realistické v našem rozpočtu. Kromě toho překontrolovat metodiku výpočtu těch procent a sjednotit ji napříč NATO, protože ji státy používají rozdílně. Modernizovat armádu ano, ale hlavně směrem, kterým se očekává moderní válka.

A k tomu jestřábímu pohledu na zbrojení ve stylu „Vyzbrojíme se a všechno zvládneme, budeme tvrdí a neústupní“.

Jenže to má malá ale:
1) za posledních 100 let jsme vedli dvě útočné války (proti Maďarsku a Polsku, daly by se označit za obranné, to podle politické příslušnosti mluvčího) a jednou jsme byli okupováni spojencem (SSSR). Jednou u nás byly umístěna vojska našeho spojence/ochránce/okupanta (Německo, slovo dle nálady mluvčího). Ať jsme měli jakoukoliv armádu, nebyla nám mnoho platna a spíše jsme měli dojem, že nás ze všeho vyseká, čímž jsme podcenili vztahy se sousedy.
2) naše stávající armáda se chce nějak vyzbrojit, ale nedá se zbavit dojmu, že se vyzbrojuje na minulou válku. Budeme mít asi dostatek transportérů a opravených tanků, ale málo PVO, nemluvě o dronech, nemluvě o kyberarmádě.

Takže jakkoliv se horuje pro investice do armády, nelze se zbavit dojmu, že pro svoji obranu uděláme nejvíce tehdy, když zvýšíme vzdělanost obyvatelstva. To za prvé. Za druhé, když se nám podaří vymyslet strategii obrany odpovídající současným metodám válek, což zemanovská generalita zjevně schopna není (to už by to udělala) a tudíž ani není důvod, jí poskytovat mnoho peněz na války staré.

A to jsou dva dobré důvody, proč mít pacifisty: aby vám připomněli, že není jen jeden pohled na věc a že se pravděpodobně chystáte udělat blbost, byť vedeni dobrými úmysly. Abyste měli možnost se zamyslet nad tím, zda to, co děláte, je opravdu promyšlené a správné. Abyste si mohli položit otázku, kde jsou naše investice do kyberbojiště…

Chodník není ani pravý, ani levý (mýty komunální politiky)

Chodník není ani pravý, ani levý (neboli dělba pravice/levice není mrtvá) – pozor, je to delší

Na některá tvrzení z komunální politiky se rychle stávám alergický. Zejména na floskuli „chodník není ani pravý, ani levý“. Tím dotyčný zpravidla chce vyjádřit, že je (samozřejmě narozdíl od vás) apolitický, jeho rozhodování je nezastřené politikou a tak dále a tak okolo.

Pokračujte ve čtení článku…

Po krku si v politice jdou nejvíce ti, co mají nejvíce společného

Jeden z mnoha problémů dnešní politické scény je, že po krku si jdou nejvíce ti, kteří mají nejvíce společného. A naopak protiklady se tolik nedusí. Třeba komunisté: existuje v Česku několik komunistických stran, ale jsou marginální, pro neobornou veřejnou existuje jen KSČM a prakticky to i tak je. A ta se tedy nepotřebuje vymezovat proti marginálním komunistickým stranám – pokud se chcete realizovat jako komunista, je pro vás mnohem zajímavější dělat nějakou frakci v rámci KSČM, než si zakládat jinou komunistickou stranu.
Pokračujte ve čtení článku…