Chodník není ani pravý, ani levý (mýty komunální politiky)

Chodník není ani pravý, ani levý (neboli dělba pravice/levice není mrtvá) – pozor, je to delší

Na některá tvrzení z komunální politiky se rychle stávám alergický. Zejména na floskuli „chodník není ani pravý, ani levý“. Tím dotyčný zpravidla chce vyjádřit, že je (samozřejmě narozdíl od vás) apolitický, jeho rozhodování je nezastřené politikou a tak dále a tak okolo.

Pokračujte ve čtení článku…

Po krku si v politice jdou nejvíce ti, co mají nejvíce společného

Jeden z mnoha problémů dnešní politické scény je, že po krku si jdou nejvíce ti, kteří mají nejvíce společného. A naopak protiklady se tolik nedusí. Třeba komunisté: existuje v Česku několik komunistických stran, ale jsou marginální, pro neobornou veřejnou existuje jen KSČM a prakticky to i tak je. A ta se tedy nepotřebuje vymezovat proti marginálním komunistickým stranám – pokud se chcete realizovat jako komunista, je pro vás mnohem zajímavější dělat nějakou frakci v rámci KSČM, než si zakládat jinou komunistickou stranu.
Pokračujte ve čtení článku…

Rozdělená společnost: příkopy, které si hloubíme sami

Dlouhou dobu jsem se věnoval a věnuji ruské dezinformační scéně a osvětě ve věci hybridní války Ruska. Kromě věcí, které jsou už dnes obecně známé mne zaujalo tohle: všichni se mne neustále ptají, zda mohu vyjmenovat ty, kdo za tím stojí a ukázat na jejich ruské financování. A to je ten háček. Nejsou to nějací ONI, kdo by za tím vším stál – nějací cizinci, které sem dovezla ruská armáda jako speciální výsadek. Jsme to my, jsou to naši vlastní lidé. Ti, kteří jsou latentně nespokojení a zpravidla upřímně věří tomu, že jejich cesta je lepší nebo je alespoň dobré vytvářet protiváhu proti oficiální politice. A proto je velmi obtížné s tímto přesvědčením bojovat. Nelze zformovat digitální armádu a „střílet digitální agenty cizích mocností“. Maximem možného byl seznam ruských agentů včetně kulturního atašé ruské ambasády, který byl předložen (znovu a znovu) české vládě ve Skripalově aféře, aby se z nich jako maximum možného poslali domů tři „odborníci na kulturu“.

Napsat článek na tohle téma je nesmírně nebezpečné a téměř zbytečné. Dostane se mi hromadného odsouzení ze všech stran. K tomu se ještě dostaneme. Pokud se rozhodnete číst dále, pokuste se tak činit s otevřenou myslí. Pokračujte ve čtení článku…

Technologická revoluce ve volnoběhu

Víte, kdy vznikly poslední skutečné primární vynálezy? Takové ty vynálezy, co změnily svůj obor a jsou základem dalšího odvětví? Řekli bychom, že vznikají každý den. Ale není to pravda. Doba primárních vynálezů skončila v šedesátých letech minulého století. V roce 1954 mikrovlná trouba a s ní užití mikrovln. V medicíně roce 1957 antikoncepční pilulka. A v roce 1958 laser. Ostatní vynálezy mají základ v době ještě starší – třeba takový tranzistor v roce 1948 a počítače jako takové jsou ještě starší. Princip LED pochází z dvacátých let, první praktické výrobky se objevily v letech šedesátých.

Tento stav je mementem, o němž se stále neumíme kvalifikovaně rozhodnout, jak k tomu došlo. Běžný občan vnímá dnešek jako dobu překotného vývoje, tryskající inovace a chvátajícího pokroku. Jenže z pohledu skutečného technologického vývoje jde o drobné inkrementální vylepšování, jež dovedlo decentralizovanou vojenskou síť ARPANET určenou ke koordinaci odpálení jaderných zbraní k internetu bojujícímu o lajky a názory na zubní pasty. Pokračujte ve čtení článku…

Neznámí lidé a sůl země

Stačí mi otevřít si noviny, abych se dozvěděl, že téhle zemi už není pomoci. Zbídačená, s neschopným politickým vedením, zakletá. S obyvateli, z nichž polovina je dementní, druhá v emigraci či jak to říká její vlastní prezident. Bralo mi to chuť do života. Pak jsem přestal číst noviny.

Když se bavím s lidmi, je to úplně jiné. Země kypí životem, nápady, invencí. Pravda je, že invence se často musí vyřádit tam, kde jí je škoda – například v tom, jak věc uskutečnit a nezbláznit se z administrativy. Všímám si toho hlavně v posledních měsících, kdy kvůli Pirátům lítám po kraji a bavím se s lidmi, s nimiž bych se normálně nepotkával. Jen tady v Brandýse za poslední dobu: někdo tu zprovoznil obecní pec, jiný pořádá včelařský den, úklid parku nebo pouštění lodiček. Autogramiáda knihy místního autora o bitvě, kterou si už nikdo nepamatuje či vyprávění cestovatele.

Nedávno zemřel člověk, který stál za Twitterovým účtem Cvrliky. Občas jsme si napsali, vždycky jsem si říkal, kdo to tak může být. Jistě někdo známý, dobře psal, měl cit, to si nevypěstujete jen tak. A pak, když jsem si přečetl jeho jméno, neříkalo mi to nic. Ani Google neporadil. Byl to prostě jen takový obyčejný člověk, který něco dělal dobře a neměl z toho nic, než radost.

Okřídlený výrok říká, že tací lidé jsou solí téhle země, jejím základem a je to pravda ve všech směrech. Tenhle svět by nijak nechutnal, nevoněl, kdyby tu nebyly tisíce jménem takřka neznámých lidí, kteří se berou za to, aby byl život v něm lepší. Jsme požehnaná země, když jich tu tolik máme. Hledejme je, važme si jich, i když třeba teď hned jejich práci nepotřebujeme, jen proto, že jsou tu jiní, pro něž je potřebná. Pomohou nám přežít ty, kteří tací nejsou. A kteří z téhle země udělali něco, kvůli čemu je lepší neotevírat noviny. Třeba nakonec znovu najdeme hodnotu v lidech a jejich práci, ne ve slibech, kterými se nezarmoutí…

Kde se vzaly dva miliony voličů Miloše Zemana

Kde se vzaly ty dva miliony lidí, kteří dali hlas Miloši Zemanovi? Otázka v mojí bublině i v médiích, na kterou přicházejí hodně zjednodušené odpovědi. Je to ta méně vzdělaná část národa, zkrachovalci, ti hloupí. Vesničani. Rozhodli se kvůli svojí hlouposti.

Ne. Ukážu vám na jednom konkrétním příkladu ze stovek existujících problémů, že šlo o velmi racionální volbu lidí, kteří se dostali mimo systém a volí nesystémové lidi.

Měl jsem tu čest s výzkumem mezi Zemanovými příznivci. Hlavním důvodem výzkumu byla sice kyberbezpečnost, ale sociodemo se nedalo okecat. Pokračujte ve čtení článku…

5G Jobs Offloading čili mizení práce kvůli sítím 5G

Infrastruktura mění pracovní příležitosti v místě, kde je – i kde není. Pozorovali jsme to u dálnic a víme, že je to obousečná zbraň. Dálnice přinese do kraje pracovní příležitosti, jenže nejenom ty lepší, ale i ty prekariátní, jakou nesou sklady, výrobní haly a montovny. Místo, kde dálnice není, může naopak těžit z odlehlosti a stát se rájem luxusnější verze turismu. Dopady jsou těžko odhadnutelné v globálu a zhusta záleží na lokální připravenosti, podmínkách a aktivitě místních lidí či existenci někoho osvíceného, kdo se do záležitosti ponoří a pohne ji svým směrem.

Pokračujte ve čtení článku…

K zákazu kouření: kde selhala samoregulace, udeřil stát

O zákazu kouření už bylo napsáno už skoro všechno. Nebudu se opakovat a nudit banalitami, jenže hřebíček na hlavičku se uhodil málokde.

Zákaz kouření je především obrovským selháním samoregulace odvětví. A důkazem toho, že nejsme schopni se shodnout ani na vcelku banální věci, kterou by bylo jinak možné označit za základní slušnost: nehulit někomu do tváře a nechat někoho hulit, abych tak řekl. Respektovat svobody obou stran.

Kuřáci se dneska tváří, že je jim systematicky ubližováno a jsou pronásledováni. Ve skutečnosti za toho čtvrt století, co diskusi o kouření v hospodách registruji, se mi nesčetněkrát stalo, že na prosbu k lidem, kteří si sedli o stůl vedle a zapálili si, zda by nemohli alespoň při jídle nekouřit, mi někdo demonstrativně vyfoukl čmoud do obličeje. Stejně jako často típli. Ve skutečnosti měli posledních mnoho století kuřáci navrch nad nekuřáky a přizpůsobovalo se jim všechno včetně popelníků na úřadech (a kdy jindy si pamatujete, že se úřad přizpůsobil). Teprve před krátkou dobou se karta začala obracet. Zjednodušeně řečeno, byla to ta spodní sorta kuřáků, která nebyla ochotná přemýšlet o kompromisu a nějaké samoregulaci. Mohli to být hospodští z venkovských hospod, kdo by navrhli a realizovali nějaká opatření, která by uspokojila všechny. Nebyli. Nerealizovali. Jen ti osvícenější v množství spíše malém zavedli skutečně stavebně oddělené a větrané prostory, kde si jedni i druzí nevadili. Ti druzí neochvějně hájili své právo hulit kdykoliv a kdekoliv, pojali to jako svatou válku za svá práva. Jenže když se někde bojuje válka, vždycky někdo musí prohrát. A tak to už šlo po sestupné spirále, protože do věci se vložil stát a jeho regulace má být až tou krajní možností, když nic nespěje k dohodě. Nespělo. Šlo o válku. Tak na to vlítl s brutalitou sobě vlastní, padni komu padni.

Situace se teď vychýlila na druhou stranu. Teď zase bude pruda s militantníma nekuřákama, kteří seřvou a nechají policejně popotahovat kuřáka, kteří si zapálí v rohu dobře větrané místnosti u okna, kde nikoho neobtěžoval.

Řešením je, ukončit válku. Tolerovat se, dohodnout se, v rámci lidské slušnosti. V rámci respektování druhých na obou stranách. Jistě je to těžší na vesnici, kde hospoda a cigáro patří k sobě, ale je lepší dělat sádrokartonovou stěnu mezi lokálem, než stěnu z nenávisti mezi lidmi.

Jen to všem mělo dojít dřív. Kéž by nám to došlo alespoň teď.

Věnováno hospodským, kteří se s tím něco dělat snažili a teď na to doplatili, biti jsou z obou stran.

Nejvíce věříme Rusku … tedy to úplně ne, ale proč tolik alternativních pohledů?

Podle průzkumu nejvíce věříme Rusku. Tedy, průzkum to neříká zdaleka takhle, ale řada novin si to interpretovala tímto směrem, což samo o sobě je signál. Na první pohled je to z pražské redakce těžké pochopit. Zkusím vám dát druhý pohled z brandýského záhumenku.

Dva příklady toho, jak stojíme vedle Západu a těžko chápeme jeho pozici. Nalézáme v ní rozpory. Na jedné straně mírotvornost skrze bombardéry, na druhé důraz na ekologii, přičemž selský rozum říká, že stačí spíše méně spotřebovat, než vymýšlet ekologičtější balení.

Nejde o víru v Rusko, ale o chybnosti nad tím, zda západní společnost kráčí směrem, jenž běžný Čech intuitivně považuje za správný. A intuitivní odpověď není v tomto případě nadšený souhlas. Proč, to se většinou vysvětluje těžko a běžně to snadno zavádí vysvětlení do klišké jako „upadli do tenat proruské propagandy“ atd. Jenže by bylo těžké přesvědčit propagandu o alternativní pravdě v zemi, kde pluralita médií a světonázorů ještě nedávno dobře fungovala, kdyby nebyl tak markantní rozdíl mezi proklamovaným a skutečným.

Dám dva příklady. Nedávno se šéf pirátů Ivan Bartoš vyslovil s jistou zdrženlivostí a opatrností o NATO (a jeho kolega o dost placatěji a blběji, jak to už chodí všude). Od „pražské kavárny“ dostal okamžitě virtálních pár facek, aniž by byl brán v potaz důvod jeho virtuálně zdviženého ukazováčku (zatím ještě nikoliv prostředníčku). Dlužno ovšem říct, že NATO (tedy včetně USA) v posledních dvaceti letech převedlo to, že umí dokonale a za minimálních ztrát vyhrávat minulou válku. Co vyhrát neumí, je nynější mír. Pochybnost o tom, zda zásah v Iráku, Bosně, Afghanistánu či Libyi byl situaci nejprospěšnější, není otázka vůbec marná. Neměly být vedeny tyto intervence jinak? Časový odstup intervencí i jejich minimální reflexe mezi členy NATO a změna postupu napovídají, že jsme se nepoučili, přičemž poučení z vlastních chyb je považována za nejdůležitější součást inteligentního organismu. Na jednu stranu vykládáme o světovém míru, na stranu druhou jej vynucujeme válkou a bombardováním, což je těžké dialekticky skloubit a pochopit. Zakládá to pochybnosti, které by snad bylo možné obejít teoriemi o preventivních úderech, kdyby to byly pochybnosti jediné. Nejde o to, že by NATO bylo zpochybnitelné jako garant bezpečnosti na evropském kontimentu, ale o to, že vystupuje pochybně mimo něj a nezdá se, že by probíhala reflexe těchto pochybností. Jak toto skloubit? Humanitárními ohledy, které společně s pošuky v regionu proměníme v humanitární krizi?

Tím druhým příkladem je stav masivního konzumu v kapitalistické společnosti. Na konzumní společnost jsme za socialismu nebyli zvyklí, pravda hlavně proto, že nebylo co konzumovat. Pak přišel boom konzumu, invaze západního blahobytu a štěstí vytvářeného spotřebním zbožím. A pak vystřízlivění. Česko není dost bohaté na to, aby si konzum mohlo dovolit vždy a všude. Dostavila se očekávatelná reakce u těch, kteří si to začali uvědomovat a u těch, kteří si chtěli udržet nějakou sebeúctu: konzum se začal označovat za rozmařilost. Asketičnost je ctností. Jako si nemůžete přisednout ke stolu štamgastů ve venkovském pajzlu, když nejste jeden z nich, ať jste sebebohatší, je těžké směňovat peníze za sebeúctu a sociální reputaci tam, kde peníze nejsou běžné a jejich původ bývá vnímán jako pochybný a úctu vylučující. V zemi, kde se ze slova podnikatel stala nadávka, by to nemělo překvapovat. To je ta odvrácená strana mince, vyhranit se proti konzumu, na jehož budování se v práci tentýž člověk podílí. I to nás ve vlastních očích vystrkává na periferii Západu: západní konzum nás živí, ale sami se z něj vylučujeme dříve, než se stane zjevným, že na něj nemáme prostředky.

Jsou to dva malé příklady, těžké k pochopení z centra velkoměsta a budete mi za ně jistě nadávat. Pochybnost o cestě neznamená ji zavrhnout, ale lépe studovat mapu.

A bonusový příběh: běžel jsem daleko od Brandýsa, bylo horko, voda v softflašce mi dávno došla. Na dohled vesnická hospůdka. Splavený vcházím do dveří a poroučím si půllitr. Hospodský na mě kouká a pak mi říká, že to není hospoda, ale soukromý klub a musím být členem, což obnáší zaregistrovat se. K tomu je třeba občanka. Tu s sebou na běhu nemám. „Tak to leda by vás někdo pozval,“ říká hospodský a pán od stolu mává, ať mi to natočí na něj. Podávám mu padesátku, aby netratil. „To nech, šak si náš, jak tu tak běháš,“ říká pán a já sedám ke stolu a poslouchám chvíli zkazky o servisní podpoře Johna Deera.