Proč mohou odborníci vyučovat?

Po internetu lítá článek Radka Sárköziho věnovaný školství a Pirátům. Článek zapomněl říct mnoho věcí, takže toto je moje douška na doplnění.

Chystaná novela školství má totiž umožnit vyučovat na školách i lidem, kteří nevystudovali pedagogickou fakultu a/nebo nemají formální vzdělání v oboru. Změnu v novele podporují a připravují Piráti a to je pro dotyčného pána důvod k nadpisu „Piráti s Plagou a Drahošem chtějí potopit učitelskou profesi„.

Potopení školství má spočívat v tom, že „do škol nastoupí diletantni“, čehož si kvalitní a vzdělaní pedagogové všimnou, „až přijdou o práci, protože je nahradil amatér bez pedagogického vzdělání“.

Když ze článku vyškrtáte emoce, nezbude mnoho, což je škoda, protože se mělo ještě hodně dodat. Musím to tedy udělat za pana Sárköziho před tím, než si něco málo k němu a hlavně jeho podniku nazvanému Pedagogická komora (což je zapsaný spolek, nikoliv profesní komora) řekneme.

1) Přijetí člověka bez patřičného vzdělání musí schválit ředitel školy, jmenovaný zřizovatelem školy. Na spiknutí proti pedagogům by se tedy musel podílet jejich zástupce.

2) Útok odborníků z praxe na školství těžko bude veden za účelem osobního obohacení, protože učitelé nejsou zrovna nejlépe placeni.

3) Odborník si bude muset pedagogické vzdělání doplnit, pokud by chtěl učit delší dobu a nepředstavoval jen kratší záskok.

Nic z toho se do článku nevešlo, přitom to může významně měnit optiku.

Proč tedy tedy připustit do škol i lidi bez pedagogického vzdělání?

Starší novelou, která vyžadovala povinné pedagogické vzdělání, došlo k rozsáhlé destrukci u řady předmětů, například u pokročilé výuky jazyků i odborných předmětů. Co vám pomůže, že jste renomovaný překladatel z italštiny nebo skvělý programátor, který se živí komerčními kurzy a ze soucitu (pro peníze opravdu ne) byste odkroutit dvě vyučovací hodiny týdně na gymplu vašich dětí, když to nemůžete udělat bez pedagogického vzdělání. Státní školy se tehdy rozdělily do dvou oblastí: na ty, kde na to vedení rezignovalo a předměty omezilo a pak na ty, které ustanovení obcházejí jak se dá i za cenu vyšších nákladů. A pak samozřejmě na školy soukromé, které si to zaplatí. Že vás programovat v Pythonu nebo italsky ba dokonce anglicky nenaučí dlouholetá pedagožka, si lze domyslet. Léta tu vzniká systém trojích škol. Soukromých placených, státních zdarma, kde se ředitel umí postarat a pak ty ostatní. Svědčí to školství? Těžko.

A tím se dostáváme k druhému problému. Pojem „dlouholetá pedagožka“ není dehonestační, ale záměrný. České školství trpí výrazně věkovou a generační skladbou. Řada pedagogů je v předdůchodovém věku, což znamená, že budou ve vlně odcházet do důchodu. Jejich pozice přitom mladí absolventi pedagogických fakult nejsou schopni v počtech nahradit.

Přístupů je více, žádný ale není samospásný. Samozřejmě lze motivovat absolventy pedagogických fakult, kteří odešli mimo vzdělávací sféru, aby se do ní vrátili. Lze prodlužovat odchody do důchodů a tlačit na přesluhování, což je pochopitelné především u dobrých, osvědčených pedagogů. Ale lze také připustit alespoň dočasné posílení novou krví, tedy lidmi, kteří se ve dvaceti letech svého věku nerozhodli vystudovat „pajdák“, ale nyní k tomuto poslání dorostli. Jen už nevidí životní perspektivu trávit léta na pedagogické fakultě. Že bude potřeba umést všechny tři cestičky, aby české školství nešlo s kvalitou ještě výrazněji dolů, je asi zřejmé.

Ani o tom pan Sárközi nemluvil. A teď k tomu, za koho mluví. Jméno Sárközi je čtenářům povědomé. Právem, je to jméno někdejšího francouzského prezidenta a lidem tohle dobře spíná, někde jsme to jméno už slyšeli. Náš český Radek Sárközi si založil spolek Pedagogická komora, který se snaží vydávat za profesní sdružení pedagogů. Není jím. Reprezentuje malý počet pedagogů, skutečné číslo nelze ověřit a vlastní proklamace cca 3000 členů (ze 135 tisíc pedagogů regionálního školství) jsou nedoložitelné. Výhodou takto pojmenované instituce je, že se snáze dostanete do médií i k dotacím. Ve skutečnosti ale pedagogy pan Sárközi nereprezentuje a na internetu najdete řadu článků na toto téma. Nicméně pro mě je to zajímavý pokus, zda jeden člověk dokáže vhodně zvolenou rétorikou změnit školství do svého směru, v tomto případě bohužel do směru utrakonzervativního.

Závěrem?

Je nesporné, že lidé bez pedagogického vzdělání by neměli řešit pedagogické problémy s žáky. Neměli by řešit jejich dlouhodobé kázeňské problémy, neměli by jim poskytovat psychologické či pedagogické vedení, ale rozhodně jim mohou předávat informace z oboru, ve kterém jsou odborníci. Jejich invazi do vzdělávání spolehlivě brání nastavení platové ohodnocení, ředitelé škol a jejich zřizovatelé.

Mnoho jevů v dnešním školství by se dalo označit profesi potápějících, ale tohle ne.

Za tajemstvím jednoduchého zaplacení jaderné elektrárny jističem

Stovky miliard korun za výstavbu jaderné elektrárny zaplatíme podle vládního návrhu zákona zvýšením sazby za rezervovaný příkon jističů. Zní to nezajímavě a nepochybně to uteče běžnému laickému čtenáři. A protože útok na výši platby za jističe se pravidelně opakují, rozhodl jsem se oprášit svou čtyři roky starý článek z doby posledního takového ataku, který překvapivě (pro někoho) zprostředkovalo ERU. Už jedna věc by měla zarazit: mluví se o stamiliardách. A zároveň se tato částka má financovat něčím tak nepodstatným, jako je tarif za jistič, o němž si většina lidí nemyslí nic. To není jako vzít si úvěr od Ruska nebo USA nebo „zadlužit naše děti“. Ve skutečnosti je to ještě horší.

Pokračujte ve čtení článku…

Pandemie: ještě není vyhráno!

Je to všude kolem nás. Taková ta latentní pochybnost, proč se snažit, proč ještě něco řešit. Proč nosit roušky, proč připravovat novou verzi Chytré karantény, když hygienici nepobrali ještě tu první generaci. Proč vyvíjet eRoušku, když za pár týdnů dodá Google/Apple svoji verzi a na těch našich místních lze pořád hledat chyby. Vždyť nákaza ustupuje, počty mrtvých i nakažených klesají, proč se ještě snažit?

Protože není vyhráno. Nevíme ani za mák, co způsobilo, že COVID-19 ustupuje. Nošení roušek? Jenže ustupuje i  tam, kde roušky nenosí. Karantény? Ustupují i tam, kde nejsou tak důsledné. Teplé počasí? I ve studených zemích ustupuje, i v teplých se šíří. Netušíme, proč nákaza polevila, ačkoliv nás vláda přesvědčuje o  tom, že je to výsledek jejích geniálních opatření. Proto není vyhráno.

Optimistický scénář říká, že s drobnějšími vlnkami pandemie vymizí a  vsákne se mezi ostatní „rýmičky“. Ten pesimistický říká, že za pár týdnů po uvolnění opatření udeří druhá vlna, která bude devastující zejména v zemích, které se nijak nepřipravily a neudělaly nic. Zatímco třeba USA nebo Německo mobilizují svůj průmysl k tomu, aby byly soběstačné v  dodávkách respirátorů, dezinfekcí či výzkumu vakcín, u nás se nestalo nic, krom toho, že homeopatická šamanka převzala záštitu nad tzv.  výzkumem vakcíny. A že se mobilizovali soukromníci – za své.

Měl-li bych si vsadit, druhá vlna přijde. Možná nebude globálně tak ničivá, ale zasáhne hlavně ty země, které nedbaly prvního varování. Ty, kde vláda nevykouzlila kapacity na výrobu důležitých náležitostí a  nepřipravila průmysl a společnost na „nový normál“. Například a zejména Česko. Ty státy, kde se společnost nechala ukolébat tím, že je vše skoro v pořádku, opatření je možno ignorovat, ačkoliv za cenu čtyřmiliardových denních škod na ekonomice. Například Česko.

Pandemie byla příležitostí. Asi ji bohužel nevyužijeme. Ale snad nás neporazí.

Ještě není konec.

Ekonomika koronaviru: když motýl ve Wuhanu kýchne

Nemůžu vám říkat nic o medicíně koronaviru, bo tomu nerozumím. Povím vám ale něco málo o ekonomice v momentě, kdy nachcípaný motýl máchl křídly ve Wuhanu.

Před pár dny skončil čínský nový rok, měsíční období, ve kterém čínské fabriky v podstatě nefungují, protože dávají kolem svátků lidem volno. Letos od 10. ledna do 10. února. Není to příjemné pro Evropu i Ameriku, která je zvyklá kvůli „optimalizaci“ skladových zásob jet v just-in time režimu výrobních procesů, ale měsíční výpadek je každoroční a fabriky jsou na něj připravené. Letos se ale do toho všeho namontovaly dvě další události.

Pokračujte ve čtení článku…

Udělali jste dost, abyste naplnili cizí očekávání? A svá vlastní?

Když jsem před skoro dvaceti lety prodal svou nejznámější firmu, varovali mě lidé před tím, že narazím na mnohé. A na mnohé jsem také narazil. Nejpodivuhodnější se mi však postupem doby zdála cizí očekávání. Tak nějak se předpokládalo, že všechno, na co sáhnu, dělám s nesmírně komerčním záměrem. Očekávalo se, že můj dotek promění vše ve zlato.

Tak například jsem se jednoho dne stal spolumajitelem sklářské firmy. A dostával jsem řady zvědavých dotazů od těch, kdo věděli, proč považuju sklo za tak perspektivní obor. Po pravdě jsem říkal, že vůbec. Bylo to bráno za výmluvu a ten pocit zesílil, když jsem se podílu zbavil, jak jinak, než dobře. Že jsem podíl získal od známého jako umoření dluhu, nevěděl vlastně nikdo. Jiná strategie v tom nebyla. Byl jsem o to podivnější tajnůstkář, který nechtěl nechat ostatní přiživit se na svém jistě promyšleném úspěchu.

Očekávání. Jsou parazitem úspěchu. A dokážou zamotat hlavu. Když jsem začal před pěti lety běhat, bylo to pro radost a z řady jiných důvodů, ale dotazům, co tím sleduji, se nedalo vyhnout. Nic. Radost. To nebyla dobrá odpověď.

Myslel jsem, že je to prokletí speciálně moje, související s tím, že ve dvaceti letech jsem měl úspěch a ten se teď bude vždy automaticky očekávat. Jenže si stále častěji všímám, že nepřiměřená očekávání jsou metlou i mého okolí. I ostatních. Stačí, abyste něco vystudovali, vypracovali se, něčemu se s vášní věnovali a již nastupují porovnání a očekávání. Očekává se, že to „k něčemu bude“ a tím něčím se myslí samozřejmě sláva a/nebo peníze. Vzniká tak latentní celospolečenský nárok na úspěch. Vyžaduje se, očekává se. Pouhá radost není úspěchem, je nekompletní. Je sexem bez orgasmu.

V poslední době na to u lidí kolem čtyřicítky let věku narážím stále častěji. Jsou v něčem dobří. Velmi dobří. A když se jich ptám, proč si to nechávají pro sebe, tak namítají, že to nebude mít úspěch. Nemohou napsat tu knihu, kterou nosí léta v hlavě, namalovat ten příběh o kterém sní, postavit to zařízení či stavbu, ačkoliv píší, kreslí, konstruují či staví širokodaleko nejlépe. Nemohou stavět, nemohou běhat, protože by to nebyl úspěch a ten se přeci očekává. Nebylo by to tak přelomové dílo, jak se čeká. A tak dílo vůbec nevzniklo, nebo se někde ve sklepeních piluje k nedosažitelné dokonalosti desetiletí, protože sám autor má na sebe takové nároky, jakým nemůže hned z kraje dostát. Znám to, takhle mám mnoho rukopisů knih, které oprašuji k dokonalosti a k zapomění.

Úspěch není přirozenou součástí díla. Není nárokový. Není dokonce ani zasloužený. Ale rozhodně není možný bez radosti a už vůbec ne bez toho, pokusit se.

A tak, až něco zkusíte, něco, co jste třeba nikdy nedělali, smiřte se s tím, že se mnohem spíše „ztrapníte“, než že budete mít úspěch a vytvoříte přelomové dílo. To ke zkoušení patří. A nikdo z lidí s normální životní zkušeností se nebude smát, spíše bude přemýšlet o vaší odvaze zkoušet. Nenechte se dotlačit do toho, že se budete celý život bát zkoušet nové jen proto, že cítíte tlak nároku na úspěch. Žádný není. Nedlužíte jiným, jen sami sobě šanci to zkusit.

Ostatní, ať si klidně jdou koupit podíly ve sklárnách, když neposlouchají, že jste prostě jen chtěli mít sklárnu.

S ekologií je to jako s hubnutím a náš úkol pro rok 2020 je to pochopit…

S ekologií je to jako s hubnutím. Nepomůže začít počítat kalorie nebo nachozené kroky či snad utrhovat si od úst. Musíte úplně změnit svůj životní styl, abyste svůj život neučinili nesnesitelným sebetrýzněním a sebebuzerací. Musíte přijmout za své jiné pohybové i stravovací návyky, jinak se utýráte věčným evidováním každého pozřeného sousta nebo úvahami o tom, kolik kilometrů na kole vám ospravedlní obědovou přežíračku v trendy restauraci. Nic. Žádná. Prostě se nepřežíráte. Novou cností není nekonečná poživačnost, ale snad až asketická střídmost.

Ekologický přístup k životu, trvale udržitelný způsob života, má s hubnutím mnoho společného. Nejenom v metaforickém slova smyslu. Nejde jen o to, že trvalý růst organismu i společnosti je rizikový a vlastně těžko realizovatelný, doslova hrozící zhroutit se vlastní vahou. Ekologii, stejně jako hubnutí, je něco, co připouštíme jako potřebné, ale je to pro nás obtížně proveditelné. Je jednodušší hubnutí i ekologii bagatelizovat slovy „na něco se umřít musí“, než přistoupit k řešení.

Pokračujte ve čtení článku…

Sledovací kapitalismus

Liberální kapitalismus má jedno kouzlo: každý si v něm může dělat, co chce, pokud tím neomezuje někoho jiného a na tomto pravidle se snaží s drobnými korekcemi stát moderní svět. Už dlouho teoretikové všech stran barikád, od ekonomů, přes sociologů až po politology a věrozvěsty apokalypsy přemýšlejí nad tím, co by mohlo tuto kouzelnou formulku úspěchu narušit. Cožpak není liberální kapitalismus vše-absorbující už z podstaty věci?

Klíčem k náhradě liberálního kapitalismu (ponechme stranou, proč jej nahrazovat, ti vidí každý jinak) je zjevně ono “dělat, co chce”. Totalitní režimy se snažily vyšlechtit nového člověka tím, že dostatečně dlouhé šnůře generací budou nakazovat, co mají chtít a pomocí různé formy plánování tyto modifikované potřeby uspokojovat. Což naráželo na mnohé potíže, od neschopnosti plánovat v takovém rozsahu, až po ne/úspěšnost v oblasti změny návyků.

V poslední době se zdá, že se další vývojový směr kapitalismu našel: sledovací kapitalismus. S pomocí sledování a výkonných i chytrých počítačů je možné cíleně působit na jedince a modelovat jej do masy, která touží po tom, co je mu k toužení předestřeno. Ještě před pár lety byly prostředky pro uskutečnění sledovacího kapitalismu nedostupné nebo neefektivní (massmédia), jenže dnes jsou samozřejmostí. A to je důvod, proč se tématu zastavit.

Pokračujte ve čtení článku…

Česká dvě procenta pro NATO aneb Kdo řekl, že král je nahý?

Tohle eskaluje rychle. Mikuláš Torrent Ferjenčík napíše ve facebookovém statusu, že 2% z HDP na obranu jsou v nejbližší době nedosažitelné při  udržení ostatních závazků vlády. A najednou se vyrojí hromada všech těch liberálních i konzervativních politků, kteří ho začínají natírat za to, že zpochybnil naše závazky k NATO. Naše závazky k NATO zpochybňuje fakt, že je neplníme. A neplníme je dlouhodobě. Mně osobně žlučí hnul bývalý ministr obrany Alexandr Vondra, který na Twitteru Mikuláš Ferjenčíka napálil, přiložil nálepky „neomarxismus“ atd. Přitom to byl on, za jehož ministrování obrany dosáhly procentta výdajů na obranu lokálního minima, nikdy před ním nebyly nižší.

Takže zpět na zem. Realita je taková, že při současných závazcích (mezi něž třeba počítat platy učitelů, důchodů, zlevněného cestování a asi tak miliardu jiných vládních slibů) se k těm 2% požadovaným NATO nedohrabeme. Dovadní politika byla, že to neřešíme a doufáme, že NATO to nebude stát za to vyhazovat nás. Jsme černý pasažér. No a někdo nahlas řekl, že král je nahý. Kdyby to udělal někdo z liberální kavárny, kdo je volebně nevýznamný, byl by potlesk. Jenže tu pravdu nakonec řekl Pirát :

Je to tenhle doublethink, který české politice ubližuje. Protože část voličů je spíše citlivá na jméno nositele zprávy a část voličů je spíše citlivá na zprávu samu. Čímž se obě skupiny nikdy nemohou pochopit.

A než se případně zeptáte: K NATO vydali Piráti hodně oficiálních prohlášení a jsou snadno k dohledání. Ve zkratce: NATO ano, zvýšit výdaje na obranu ano, jenže ne tak rychle, jak to slibuje (a  neplní) ANO, ale tak, jak je realistické v našem rozpočtu. Kromě toho překontrolovat metodiku výpočtu těch procent a sjednotit ji napříč NATO, protože ji státy používají rozdílně. Modernizovat armádu ano, ale hlavně směrem, kterým se očekává moderní válka.

A k tomu jestřábímu pohledu na zbrojení ve stylu „Vyzbrojíme se a všechno zvládneme, budeme tvrdí a neústupní“.

Jenže to má malá ale:
1) za posledních 100 let jsme vedli dvě útočné války (proti Maďarsku a Polsku, daly by se označit za obranné, to podle politické příslušnosti mluvčího) a jednou jsme byli okupováni spojencem (SSSR). Jednou u nás byly umístěna vojska našeho spojence/ochránce/okupanta (Německo, slovo dle nálady mluvčího). Ať jsme měli jakoukoliv armádu, nebyla nám mnoho platna a spíše jsme měli dojem, že nás ze všeho vyseká, čímž jsme podcenili vztahy se sousedy.
2) naše stávající armáda se chce nějak vyzbrojit, ale nedá se zbavit dojmu, že se vyzbrojuje na minulou válku. Budeme mít asi dostatek transportérů a opravených tanků, ale málo PVO, nemluvě o dronech, nemluvě o kyberarmádě.

Takže jakkoliv se horuje pro investice do armády, nelze se zbavit dojmu, že pro svoji obranu uděláme nejvíce tehdy, když zvýšíme vzdělanost obyvatelstva. To za prvé. Za druhé, když se nám podaří vymyslet strategii obrany odpovídající současným metodám válek, což zemanovská generalita zjevně schopna není (to už by to udělala) a tudíž ani není důvod, jí poskytovat mnoho peněz na války staré.

A to jsou dva dobré důvody, proč mít pacifisty: aby vám připomněli, že není jen jeden pohled na věc a že se pravděpodobně chystáte udělat blbost, byť vedeni dobrými úmysly. Abyste měli možnost se zamyslet nad tím, zda to, co děláte, je opravdu promyšlené a správné. Abyste si mohli položit otázku, kde jsou naše investice do kyberbojiště…

Chodník není ani pravý, ani levý (mýty komunální politiky)

Chodník není ani pravý, ani levý (neboli dělba pravice/levice není mrtvá) – pozor, je to delší

Na některá tvrzení z komunální politiky se rychle stávám alergický. Zejména na floskuli „chodník není ani pravý, ani levý“. Tím dotyčný zpravidla chce vyjádřit, že je (samozřejmě narozdíl od vás) apolitický, jeho rozhodování je nezastřené politikou a tak dále a tak okolo.

Pokračujte ve čtení článku…

Po krku si v politice jdou nejvíce ti, co mají nejvíce společného

Jeden z mnoha problémů dnešní politické scény je, že po krku si jdou nejvíce ti, kteří mají nejvíce společného. A naopak protiklady se tolik nedusí. Třeba komunisté: existuje v Česku několik komunistických stran, ale jsou marginální, pro neobornou veřejnou existuje jen KSČM a prakticky to i tak je. A ta se tedy nepotřebuje vymezovat proti marginálním komunistickým stranám – pokud se chcete realizovat jako komunista, je pro vás mnohem zajímavější dělat nějakou frakci v rámci KSČM, než si zakládat jinou komunistickou stranu.
Pokračujte ve čtení článku…

Rozdělená společnost: příkopy, které si hloubíme sami

Dlouhou dobu jsem se věnoval a věnuji ruské dezinformační scéně a osvětě ve věci hybridní války Ruska. Kromě věcí, které jsou už dnes obecně známé mne zaujalo tohle: všichni se mne neustále ptají, zda mohu vyjmenovat ty, kdo za tím stojí a ukázat na jejich ruské financování. A to je ten háček. Nejsou to nějací ONI, kdo by za tím vším stál – nějací cizinci, které sem dovezla ruská armáda jako speciální výsadek. Jsme to my, jsou to naši vlastní lidé. Ti, kteří jsou latentně nespokojení a zpravidla upřímně věří tomu, že jejich cesta je lepší nebo je alespoň dobré vytvářet protiváhu proti oficiální politice. A proto je velmi obtížné s tímto přesvědčením bojovat. Nelze zformovat digitální armádu a „střílet digitální agenty cizích mocností“. Maximem možného byl seznam ruských agentů včetně kulturního atašé ruské ambasády, který byl předložen (znovu a znovu) české vládě ve Skripalově aféře, aby se z nich jako maximum možného poslali domů tři „odborníci na kulturu“.

Napsat článek na tohle téma je nesmírně nebezpečné a téměř zbytečné. Dostane se mi hromadného odsouzení ze všech stran. K tomu se ještě dostaneme. Pokud se rozhodnete číst dále, pokuste se tak činit s otevřenou myslí. Pokračujte ve čtení článku…