Jak moc vymknutá je doba z normality, když je pozvánka na snídani problém?

Dostal jsem email. Četl jsem ho v autě cestou na výstaviště CeBItu, kde vystavujeme naše superbezpečné (naučil jsem se nové slovo!) routery Turris, takže jsem mu nevěnoval hned tolik pozornosti. Ministr financí Andrej Babiš mě v něm zval na páteční snídani. Až večer, když jsem pročítal vzkazy a zprávy se ukázalo, že z pozvánky je povyk nad poměry.

Nešlo o to, že nezval jen mě, ale více lidí – to bylo z emailu tak nějak odvoditelné. Šlo spíše o to, zda je v dnešní době přípustné jít na snídani s Andrejem Babišem. Dovolím si tedy k tomu svůj pohled a zároveň malý brainstorming.

Zastávám v dnešní době stále raritnější a za překonanou považovanou myšlenku, že má smysl scházet se a jednat. Že to je součást života lidského společenství, vyjednávat kompromisy a nacházet řešení pro res publica. Ne dělat revoluce. Vím, že doba šílí po revolucích, ale neoblibuju revoluce, protože vím, že při nich umírají lidé a umím dost počítat na to, abych věděl, že statisticky by se umírání týkalo i někoho z mých blízkých.

Nemám rád rozdělenou společnost, nemám rád přesně a nepřekročitelně definované tábory a strany, protože to znesnadňuje jednání a věcnou argumentaci. To je dobré jen ve válce a všimněte si, že ani války se už tak nedělají.

Proto principiálně nepovažuju žádost o schůzku za nic podezřelého, podivného a něco, co bych měl automaticky odmítat jen proto, že je to člověk z myšlenkového tábora, v němž se nenacházím. Uvědomuji si, že k tomu ten druhý přistupuje s nadějí, že z toho něco vytěží, například že mě ovlivní, ale považuju za možné, že jsem něco přehlédl a sebe za dost kritického k tomu, abych byl schopen argumenty druhého vyhodnotit. Ovšem stejně k tomu přistupuji já: s nadějí, že mé názory budou brány v potaz a něco ovlivním.

Chápu, že se tu a tam ve společnosti vyskytnou lidé, se kterými se prostě nejedná, protože jsou prostě a jen zavrženíhodní. Příklad tradiční debatní redukce je samozřejmě Hitler. Hitler?

Opravdu jste si mohli dovolit s ním nejednat? Kdy byla ta hranice, kdy se s ním mělo přestat jednat? Ve chvíli, kdy rozkopal držku prvnímu komunistovi za hlasitého potlesku? Kdy vládl prezidentskými dekrety? Kdy vpochodoval do porýní a napravil výmarskou křivdu? Když obsadil německá území v umělém Československém státě? Nebo až když se pustil do Polska? Nebo když došlo na ty cizáky, kteří ohrožovali spokojený život Němců, způsobovali hrůzné vraždy a likvidovali ekonomiku? Nemyslím muslimy, myslím židy. Na každou z těch událostí se tehdy dalo dívat velmi nejednoznačně a každá strana sporu se snažila vyložit ji po svém. I dnes, kdy už jsme poučeni o výsledcích konference ve Wahnsee fotkami z Osvětimi, si nejsme zcela jisti, kdy přesně se ze hry vysokou holí stalo zlo.

Přemýšlel jsem vždy nad tím, kdy to Hitlerovi současníci v Německu poznali. Kdy se jim ukázalo, že Hitler je zkáza. Kdy se to ukázalo Čechům, kteří ve valné většině po celou válku spolupracovali. Čtu teď na doporučení Petra Koubského paměti důstojníka SS, který za války likvidoval (=vraždil) nepřátele na Ukrajině. Zpravidla nevinné lidi, zejména židy. Kdy mu to došlo? A proč s převahou nesmírné životní zkušenosti hned v úvodu knihy říká, že ví, že ho odsoudíme, ale je si téměř jistý, že bychom udělali to samé? A proč mu to ještě ke všemu věřím? Protože stojí psáno „Nerozlišuj nerozlišitelné“? Nebo proto, že vím, že okolnosti k tomuto vyvrcholení dospěly a je jedno, jak se ta konkrétní osoba bude jmenovat, jisté ale je, že se najde, protože je po ní poptávka a s tím nic nenaděláme teď, s tím jsme měli dělat něco před dvaceti lety.

Jsme v tom samém stavu s Andrejem Babišem? Je to opravdu člověk, který je takovým zlem, že se s ním ani nemluví? Je to už člověk, který ohrožuje demokracii, strojí proti ní úklady? Nebo ji jen kritizuje, vědom si jejích limitů? Copak jsem si sám kolikrát neřekl, že parlament je žvanírna a senát zbytečný? Copak je nepřípustné tu a tam přemýšlet o tom, zda politický systém neuspořádat lépe? Copak od toho není vynález slova, aby se o takových věcech dalo veřejně přemýšlet a zjišťovat, jak to vidí ostatní? Ovšemže přemýšlet o tom je něco jiného, než to začít bezhlavě měnit. Stalo se to ale? Například to EET: chvilku se o tom mluvilo, pak to sice bez rozmyslu spadlo a všichni se museli přizpůsobit, jenže to byl volební slib. O EET se zvolením Babiše vlastně nedalo pochybovat a příšerné bylo jen provedení, ne to, že udělal, co slíbil a s čím byl zvolen. Což nemění nic na tom, že pro společnost i ekonomiku považuju EET za průšvih,

Dnešní doba je vyhrocená. Jakákoliv pochybnost je těžko přípustná, jakákoliv kritika je chápána jako vyhlášení války. Když procházím komentáře lidí k pozvání, je to, jako by se člověk měl sejít s ďáblem a nemohl by odejít bez podepsání bezvýhradné poslušnosti. Copak je to takhle, copak je to myslitelné? Nemám vlastní kritické myšlení? S ministrem Babišem jsem se osobně v širším kroužku už sešel, jsem tedy už postižený a proto mám pochybnosti tam, kde je ostatní necítí? Nepřijde mi to. Chci si poslechnout autentického nezprostředkovaného člověka. Abych měl srovnání. Možná mi to nic nepřinese, možná na něco změním názor, i když pochybuju, že zrovna na snídani se mnou přinese složku o spolupráci s StB nebo o tom, že změní Česko tak, že bude „znovu velkým“. Samozřejmě, že mou trvalou výhradou je, že morální obnovu země nemůžou dělat morální relativisté či lidé bez morálky – a bez morální obnovy se Česko nikdy nestane nejenom velkým, ale ani rozvinutou zemí.

Nejsem z lidí, které by posadilo na prdel pozvání na snídani od miliardáře a ministra financí. Možná tak před dvaceti lety, ale dneska jsem si vědom toho, že se mi to občas stane. Sešel jsem se s politicky důležitějšími i finančně zajištěnějšími lidmi a týmu, který pozvánku psal, to nepochybně bylo známo, takže nemyslím, že počítali s tím, že se z toho posadím na zadek. Stejně tak si nemyslím, že setkání se mnou je skvělý úlovek do kampaně, i když by se zneužilo jakkoliv. Pravda, pár lidí si mě pamatuje, jenže ostatní mě neznají a prohlašovat plošně, že „mi Zandl dal za pravdu“ k ničemu nebude, protože mě plošně nikdo nezná. Nejsem Gott, Bohdalka nebo Okamura či jiná elita národa. A těch pár lidí, co si mě pamatují, k těm zase doputuje moje zpráva, že to takhle nebylo. Předpokládám, že i tohle si umí každý spočítat.

Jsme praštěná doba, když musíme přemýšlet o tom, jestli je možné sejít se s někým, s kým nesouhlasíme. Když je potřeba to obhajovat. Jsme už dost praštěná?

Nevěřím, že nejednat s Babišem k něčemu povede. Věřím tomu, že mi to nic konkrétního teď nepřinese a dost možná se to druhá strana pokusí proměnit v okamžitou výhodu. Věřím ale také tomu, že nechat otevřená dveře k jednání znamená moci jednat v době, kdy doba tak šílená nebude a kdy bude možné něco dojednat. Vím, že se mi už mnohokrát takhle zdánlivě silově neřešitelnou situaci i v pro mě nesouměřitelné pozici podařilo zvrátit. Trpělivým jednáním, vyčkáváním, otevřenými možnostmi.

Tahle racionalita mi v české politice tak chybí a tak silně teď cestou z Německa vnímám, jak ji na zdejším prostředí oceňuju.

Na závěr je třeba říct, že na páteční snídani beztak nemohu. Celofiremní porada, kterou je příliš těžké odložit či změnit. Bez výmluv. Nakonec mě to mrzí nejvíce, protože to bude vypadat buďto jako výmluva, nebo že vlastní osud kladu nad zájem společnosti. Ale je to matematika: tady chybět nebudu, chutnat nikomu nepřestane a bude jiná příležitost, zatímco kvartální plán na duben nepočká…

Tak. A teď jsem zvědav, kdo si po přečtení toho článku udělá nezlomný názor, že jsem přešel do tábora Babišových podporovatelů. Slepé dobro je stejná hrůza, jako slepé zlo, věřte mi.

Lekce ze stereotypů

Balada o klišé. Balím se na CeBIT a dochází mi, jak málo slušného oblečení mám. Zhubnutí šatníku nesvědčí. A pak boty: mám na běhání, do terénu, slušného neutrálního nic. Říkám si, že mě jistě nebudou posuzovat podle oblečení, ale podle mé pronikavé inteligence, s níž jim budu presentovat naši práci.
Na nádraží zjišťuju, že rychlík do Hamburku má dvacet minut zpoždění. Že mě to nepřekvapuje. Opírám se na Hlaváku o zábradlí a všímám si váguse, který se plíží k piánu. Obezřetně váguse sleduju, mám dvacet minut čas a jsem zvědavý, jak se pokusí to piáno ukrást. Zmenší si ho do kapsy?
Vágus si odborně vytočí židličku jedním trhnutím ruky a holení její točení zastaví na milimetr přesně. Sedá za piáno a mě dochází, že krást se nebude. Přerovnává si ledvinku u pasu, aby mu netlačila do pupku, baže má přes metrák a půl. Popotáhne si šusťáky, lyžařskou čepici značky Adidas starou půl století si vytáhne z čela. A udeří do kláves. Hraje čtvrt hodiny, chvíli úryvky z Rachmaninova, jindy to buďto nepoznávám, nebo jen tak improvizuje. Děkuji Bohu za to, že mi dává lekce ze stereotypů.
Přicházejí dvě turistky. Poslouchají, pak se mě anglicky ptají, o co jde. Přemýšlím, co na to mám říct. Že nějakej vágus umí trochu na piáno mi přijde banální. Vysvětluju jim, že jde o jednoho z nejznámějších českých pianistů. Turistky fascinovaně hledí na váguse a všichni tři ho najednou vidíme úplně jinýma očima. Představujeme si ten tým kostymérů, kteří ho takhle skvěle namaskovali, nebo těch několik dní, které se na tuhle scénu třásl, až si ji dopřeje. Nebo… nebo nevím co, nechtěl jsem nám ten prožitek kazit.
Hraje prý excelentně, říká jedna a ona to prý musí poznat, protože taky hraje. Já poznám prd a skoro se stydím, ale zase proč nedarovat dvěma turistům zážitek ze země tak emancipované, že její název se v jazyku sousedů stal synonymem pro bordel.
Turistky odcházejí, zdvihá se i pianoidní vágus. Jde ke mě, šouravým krokem, čehož si všimnu, až když je u mě, protože se snažím zaostřit na panel, jestli náhodou nehlásí, že vlak přeci jen dorazí.
„Víte, von si na mě už každej nevzpomene,“ povídá vágus. „A já už taky dneska moc veřejně nehraju. Ale když jsem tady to piáno viděl, tak jsem si k tomu sednul.“
Moje příručka Ajťákovo kompendium pro interakci s humanoidními objekty na tohle nepamatuje, takže se omezuji na neutrální poděkování za produkci. Zjevně touché, pánovi to stačí a vesele kráčí vstříc světu ledvinek, tepláků a třírohých lyžařských čepis.
Konečně jsem doostřil. Vlak opravdu přijede a dav hamburkuchtivých se vrhá vpřed, unášejíc mě.

Přidej prosím Pane k mnoha zázrakům, jichž jsme byl dnes přítomen, také to, že se můj vlak protne s tím ICEčkem, které mě z Berlína má dopravit do Hannoveru. Myslím protne časově, ne fyzicky, víš jak. A děkuji za lekci o klišé.

S Turrisem na CeBit

Balím se na CeBIT. Naposledy jsem na něm byl ještě někdy v Mobil serveru, tak kolem roku 2003 řekl bych. A poprvé v životě tam budu vystavovat. Naše routery Turris se vmáčkly mezi stánek Telefonica, ZTE a japonský robotický pavilon v hale 12. Jsem zvědav, co všechno se změnilo. Jo tohle třeba: já jedu vlakem. Z Prahy do Hannoveru s přestupem v Berlíně za šest a půl hodiny, to je dost dobrý. Nic, jdu si prostudovat témata, o kterých nesmím mluvit a země, do kterých se router nesmí prodávat, ale počítejte s tím, že budu příštích pár dní s cebitem otravovat…

Jak si uspořádat den, práci, život a kalendář?

Tohle bývá časté téma okultní manažerské literatury. Pracuj jako Jobs, mysli jako Edison, buď kreativní jako Musk, vynalézavý jako Tesla a inspirativní jako Micheal Angello. Dovolte mi osobní přesvědčení: pro to, abyste dokázali veliké věci, nepotřebujete být pronikavě geniální, ale musíte mít sebeorganizaci, tedy to, co se označuje jako “tah na branku”. Ve skutečnosti je to ale schopnost vzpomenout si na jednoduché úkoly, které musíte udělat a ty pak udělat ve správném pořadí. A i když nechcete být miliardářem a změnit svět, tahle schopnost se hodí. Takže se u ní na chvíli zastavím, protože mě zajímá, jak to dělají jiní.

Pokračujte ve čtení článku…

Na co asi myslel šéf Finanční správy Janeček, když vydal tenhle blábol…

Přemýším, co se líhne v hlavě lidem, když jdou vydat za státní instituci nějakou podobnou zprávu. V tomto případě co se asi tak honilo v hlavě šéfovi Finanční správy Janečkovi, jenž se výslovně opřel do Michal Blaha tímhle způsobem. Když si tu zprávu přečtete, názor může oscilovat jen na dvou pólech: „chci rychle spáchat sebevraždu“ a „nějakej póvl občanskej tu nebude držkovat, tak aby pochopil, za co dostal za uši, až ho teď sejmu“. Tu první polohu chápu, tu druhou moc ne, protože narozdíl od pana Janečka Michala Bláhu znám nějakých dvacet let a naběhnout na něj s takovou bandurskou, to si na vás vysloveně smlsne, protože to bude považovat za důkaz toho, že systémově jste špatně vy, ne on. Jestli v tom Janeček a Finanční správa spatřovala nějakou mezipolohu, tak mi to není vůbec jasný. Komu by asi tak člověk měl věřit? Michalovi, který tu vybudoval a zpeněžil (a zdanil) pár firem a je tady dvacet let transparentním člověkem, o jehož názor se můžete opřít, nebo úředníkovi, který celý život pracuje ve státní správě s roční výjimkou v nějaké chemičce po škole a o kterém nevíte ani zbla, kromě toho, že jím vedený státní úřad ve spěchu připravil implementaci pofidérního projektu, který nápadně připomíná projekt zvoraný, jímž kriminalizuje kohokoliv, kdo měl ještě nějakou chuť platit daně? Doufám, že ještě pořád jsme země, kde tahle otázka je řečnická.

Já vím, že o EET nepíšu, natrápil jsem se s ním v polovině roku dost a dost, neúspěšnou aktivitou a nechce se mi to rozebírat. Ale souhlasím se vším, co kolem toho Michal Bláha říká a všechny jeho výhrady jsou i moje výhrady. Chci to říct veřejně, aby to nevypadalo, že je v tom Michal sám. EET je marný projekt, který ničí tuhle zemi a lidi v ní. Možná vydělá pár korun, ale rozhodně ne tolik, kolik dobré vůle a vztahů zničil. A těžko tolik, kolik peněz ve skutečnosti stojí. Pane Janečku, jste mrzký člověk. Moje daňové povinnosti, na kterých se budete mstít, si snad dohledáte sám… #sorryjako

České zprávy na internetu? Info.cz zajímavý, Seznam Zprávy zatím problémy se závažností témat

České zpravodajství na internetu? iHned za peníze, takže nemohu posoudit jinak, než z novin, kde to vypadá jako ekonom-komix. iDnes a Lidovky opravdu citelný příklon k majiteli. Aktuálně po odchodu základních lidí citelně dolů. Info.cz mě příjemně překvapilo a nadchlo do momentu, ale vždycky mě sejme článek z Reflexu (příšerný časák). Seznam Zprávy by byl dobrý, ale lineup hlavní stránky je zamořený krimizprávami a pitominami, takže to zajímavé mi tu uteče. Echo příliš stručné a často povrchní tam, kde to nerad, ale často se tam najdou zajímavé věci. Forum24 už nestíhám brát. Obecně jsou česká média (čtená z mobilu) strašně negativní, takže na ně nelezu, když nemusím, protože bych si to jinak hodil. Prý je dobrý web Rozhlasu a České televize, ale já audiovizuální obsah už konzumovat nestihám a nechci, takže tam ani nelezu.

Takže nakonec zůstávám u Flipboardu, Sueddeutsche, Guardianu a hlavně doslechu od známých a přátel, kteří témata sledují a někde je propíchnou, když vyjde něco zajímavého…

České školství je dobrý příklad místní schopnosti budovat paralelní struktury

Můj minulý příspěvek o českém školství vzbudil nebývalý ohlas a vlnu reakcí všeho druhu. Původně jsem navíc chtěl psát o něčem mírně jiném. Totiž, že mě fascinuje česká schopnost okamžitě začít budovat paralelní struktury a vypořádat se s problémem mimo hlavní dějovou linku. Dědictví komunismu? Spíš nejenom toho. Pokračujte ve čtení článku…

Po čistce zase v práci

Vloni jsem se rozhodl, že je potřeba pár věcí udělat od základu jinak. Že už to nejde jen „vylepšovat“. Typicky uspořádání života a práce. Za léta se mi nahromadila řada aktivit, které jsem dělal prostě proto, že jsem je vždycky dělal, kdysi z nějakého důvodu, ale ten už se dávno vytratil, přitom jsem kvůli nim nemohl dělat jiné. Často šlo o věci s drobným generovaným příjmem, které mi bylo možná kvůli tomu líto opustit, nebo to někomu prospívalo a dělalo radost. Do toho bylo potřeba připustit že každodenní provoz v Energomonitoru neutáhnu, protože přijet někam na porady po čtyřech hodinách ve vlaku a takhle to otočit ideálně několikrát, je dost záhul. A bude lepší ponechat to na mladších a na lidech v místě. Moje chyba, že jsem si to nepřiznal dříve, trvalo mi to tak o půl roku déle, než muselo.

Pokračujte ve čtení článku…

Vaše děti a naše školství: obojí bez budoucnosti

Smiřte se s tím, že vaše děti jsou tvorové bez budoucnosti. Leda byste byli připraveni vyklopit pět až deset tisíc měsíčně. Takhle naplacato a natvrdo řečeno je současná situace v českém školství a zkrácená verze následujícího. Pokud nebudete schopni zaplatit svým dětem „nadstandardní“ vzdělání, dostane se jim vzdělání, které se neposunulo za třicet let od toho, jak jste ho znali vy (a jak ho ustavila josefinská reforma), přičemž za tu dobu přibralo problémy nové, aniž bych se zbavilo starých. Zahodíte všechny talenty dětí, ustane jejich zvídavost, stanou se Šedivými.

Pokračujte ve čtení článku…

Identifikace vlastním kontextem prostřednictvím blockchainu (lekce z futurologie)

Důvod, proč jsem se poněkud ponořil do blockchainu, je vlastně docela prostý. Potřeboval jsem vymyslet autorizační mechanismus, který by byl bezobslužný. Kde by jste nevyplňovali nic. Ani uživatelské jméno, natož heslo. Něco, co bych mohl drze použít do své knihy Flotila jako samozřejmý prvek budoucnosti. Tak samozřejmý, že si jednou řeknou, proč to nikoho nenapadlo, když je to tak zřejmý. A vymyslel jsem takovou ptákovinu, že to musí fungovat.  

Pokračujte ve čtení článku…

Jaký je přechod z Apple iPhone na vcelku levný telefon s Android 6

Jednou za čas se pokusím o přechod z iOS na něco jiného. Je to součást určité systémové hygieny. Chci mít přehled a přehled neznamená, že zařízení máte v ruce na pár hodin, jeho součástí je, že systém dlouhou dobu používáte jako svůj hlavní. Tak, abyste se zbavili původních návyků a přijali za své novou filosofii. Zatím vždycky to dopadlo neslavně, protože Android 5 je opravdu výrazně uživatelsky horší systém, než iOS té doby. 
Úvaha uživatelů je vždycky stejná. Proč si kupovat iPhone za deset až třicet tisíc, když srovnatelně vybavený telefon s Androidem stojí polovinu a možná méně. Fanatický příznivec Androidu s chutí porovnává nejnadupanější iPhone 7 Plus a jeho cenovku s něčím podobně velkým třeba od Xiaomi, kde rozdíl dvacet tisíc samozřejmě vzbudí jistý údiv. 

Pokračujte ve čtení článku…

Námět na nedělní přemýšlení: Společnost Blackboxu

V poslední době je zřejmě nejinspirativnější soustava myšlenek kolem konceptu blockchainu. K němu někdy jindy, tohle je jen námět na malé nedělní přemýšlení. Začínáme být společností blackboxu. Co to je a o co jde?

Pokračujte ve čtení článku…

Spadnout do exekucí je jednoduché a promítá se to do celé společnosti

Dnešní téma sociálních sítí je chudoba a exekuce. A silácké řeči, jak do problémů přijdou jen nemakačenkové a lidé hloupí, kteréžto nikoho ostatně nepotřebujeme.

Zajímavostí české verze exekucí je pro mne to, jak snadno do nich spadnete. Nepatřím mezi úplné sociální případy a ačkoliv mi na tomto světě patří jen naděje na spásu, neřekl bych, že někdy do exekuce spadnu. Stalo se, dvakrát. První případ probírat nebudu, ten je zajímavý právně a vztahově, ale ten druhý, to je takový dobrý příklad toho, jak to funguje, byť byl na moji firmu, ne přímo na mne. Pokračujte ve čtení článku…