Umělointeligenční asistenti a pochybnosti nad existencí svobodné vůle

Představte si, že máte elektronického asistenta, kterému dáte přístup do vašeho kalendáře i emailu, on tím zjistí, koho máte rádi a začne vám každý týden v neděli večer připravovat agendu na příští týden. Navrhne vám, s kým jít na oběd, komu poslat přání k narozeninám či k nové práci. Vy to můžete upravit, jenže fakt je, že s Bárou je fajn, už jste ji dlouho neviděli, oběd s ní je dobrý nápad. A s Lukášem jste v hospodě taky dlouho nebyli. A neprošvihli jste narozeniny mámy. I dárek vám to navrhlo.

Zajímavé na té myšlence je několik věcí.

Za prvé, takové programy už jsou, sice v různém stupni kvality a zveřejnění, ale zlepšují se a netřeba pochybovat o tom, že jednou dosáhnou požadovaného stupně kvality.
Za druhé je zajímavé sledovat, jak se k takovému programu budete chovat. Viděl jsem krátký výstup testů z Apple, kde se ukázalo, že v rozmezí 3-8 týdnů takovému programu povolí naprostá většina uživatelů vést komunikace autonomně. A to dokonce i tehdy, když program generuje chyby – prostě pak lidé šli na schůzku, kterou by si sami úplně nenaplánovali. (Apple ovšem test generovalo skupinou psychologů místo umělé inteligence, chtělo jen zjistit, jak se budou lidé chovat.)
Třetí otázka byla spokojenost. Většina testovaných uvedla, že program významně zlepšuje jejich životní spokojenost a partnerské vztahy. Menšina si stěžovala na časovou zátěž, kterou jim osobní schůzky generují, úpravou software na nižší počet osobních schůzek se i oni stali spokojenými uživateli. Jiné větší výhrady nebyly.
Čtvrtá otázka je ještě zajímavější. Co se stane s naší vnitřní entitou, kterou jsme dosud označovali za svobodnou vůli? V okamžiku, kdy jsme přistoupili na to, že počítač ví a zorganizuje vše lépe a my to jen provedeme, jsme ještě obdařeni svobodnou vůlí? Je manifestací svobodné vůle skutečnost, že můžeme vždy schůzku navrženou strojem zrušit, vzít zpět? Je svobodnou vůlí souboj mezi tím, chovat se sobě prospěšně na návrh druhých a chybně na protest proti lepšímu návrhu? Budeme si raději vědomě škodit, jen proto, že tím vyjádříme svoji svobodu? A neděláme to už?
Otázka pátá: jak se k sobě budeme chovat ve chvíli, kdy víme, že velkou část osobní komunikace začíná stroj? Vadí nám přání nebo pozvání, které nerozlišíme od autentického, když ho podle stroj v zastoupení člověka?
A otázka šestá, asi nejzajímavější. Když se takový asistent osvědčí, kde se to zastaví? Necháme jej řešit stále více svých osobních věcí, abychom měli čas na práci? Pracovních, abychom měli čas na sebe?

Budou naše životy hodnotnější, když je povedeme tak, jak nám budou stroje předepisovat se zahrnutím všech našich nejniternějších osobních preferencí, i těch, které si vědomě neuvědomujeme, nepřipouštíme?

Udělejte si mentální cvičení a tyto otázky si zodpovězte. Můžete si to přidat na profil Facebooku a za rok, dva, šest, deset vám to FB připomene. Uvidíme/te, jak se budou vaše preference měnit 🙂

PS: Ten problém už fakticky existuje, jen v jednodušším levelu a jmenuje se Waze (jo, ta autonavigace). O tom, jak se to ve Waze projevuje a jaké jsou s tím zkušenosti, zase někdy příště…

Velká analogová data a důležitost jejich otevřené analyzovatelnosti

Byl to původně marketingový buzzword americké firmy National Instruments, která se tím snažila prodat více svého počítání: Big Analog Data, Velká analogová data. NI dokládala, že firmy mají hromady dat z analogových senzorů a těm datům je třeba porozumět. Dojímavý příběh automobilu Landrover, z něhož v reálném čase padají data z pětiset senzorů a NI dodalo udělátor, díky němuž automobil jezdí. Laurin s Klementem by si mohli hlavu ukroutit údivem, že jim auto jezdilo i bez toho.

Pokračujte ve čtení článku…

K čemu technologické firmy potřebují antropology

TL;DR: Posledních 15 let výrazně roste zaměstnanost antropologů v technologických firmách. Při návrhu produktu je potřeba někdo, kdo rozumí tomu, jak lidé v různých kulturách mohou chtít zařízení či službu používat. Největší zaměstnavatelé: vláda, Apple, Microsoft. V Česku ale chováme k softskills často opovržení a mezi techniky jsou brány nezřídka jako méněcenné. Pokračujte ve čtení článku…

Trocha toho sexismu v Google a uklidnění situace vyhazovem

Zaměstnanec Google sepsal obsáhlý elaborát o tom, že ženy se moc v IT neuchytily. Poukazuje na řadu důvodů. Google reagoval s drobným odstupem a problém vyřešil: zaměstnance vyhodil, protože „porušil řád firmy“. Teď firma dostává pěknou čočku ze všech stran. Já těch deset stran jeho zprávy pročetl a viděl jsem v tom hlavně kritiku způsobu vzdělávání žen v oblasti technických věd. Sorry, je velmi těžké čekat stejný výkon od dvou jedinců, jejichž celoživotní vzdělávání se diametrálně lišilo a to zatím vypadá jako fakt podmíněný celospolečensky (nikoliv biologicky). Považuji za fér to konstatovat a zabývat se tím.

Krok Google považuji za alibistický, zbabělý a nešťastný pro všechny, včetně člověka, jemuž se firma pokusila zničit život. Připisuji si to na dlouhý seznam důvodů či spíše důkazů, proč už delší dobu považuji Google za zlo. #googlemanifesto

ICO čili Initial Coin Offering, kryptoinvestice bez regulace

ICO je způsob, jak (zejména) blockchainové společnosti mohou sehnat peníze mimo klasické finanční sféry. Je to drobná ekonomicko-společenská zajímavost na pomezí revoluce, hry a podvodu, tak jako momentálně všechno kolem kryptoměn. ICO je odvozeno zcela nepokrytě od IPO, veřejného úpisu akcií, protože nejčastější výklad toho slova je vlastně veřejný úpis elektronických podílů. Je to způsob, jak podpořit něčí podnikání výměnou za podíl na výnosech, potenciál růstu vašeho podílu nebo jen za dobrý pocit. Pokračujte ve čtení článku…

Pořád je tu prostor pro další operační systém

Dlouhodobě razím teorii, že na práci mám mít jiný počítač, než „na zábavu“. Nejde jen (ani tak) o bezpečnost, jako i o psychickou pohodu, kdy vím, zda zrovna pracuju za peníze, nebo se jen tak pro radost v něčem vrtám. Uznávám, že se to těžko vysvětluje, ale snažím se tyhle momenty oddělovat nejenom prostorově, i virtuálně. Na pracovním počítači nemám soukromý email, na osobním pracovní atd.

Drobný zádrhel je, že soukromým počítačem je iMac z roku 2008. Pravda je, že jsem ho upgradoval, co to jen šlo a těch 6GB paměti i SSD mu hodně prospělo, přičemž na moje psaní a občasné obrázkování to stačí. Jenže Apple přestal po skoro deseti letech tento model podporovat, nelze na něm přejít na vyšší verzi Masoxu a to začíná dělat těžkosti, protože některé updaty už ji vyžadují, stejně jako některé funkce iCloudu, který jsem naštěstí kvůli bezpečnosti z větší části přestal používat. A tak mě začala honit mlsná, koupit si něco jiného.

Hloupé je, co. Nejbližší podobný iMac stojí cca 35 000 Kč, což by mi přišlo fér na pracovní počítač, nikoliv ale na domácí šudlání. Hloupé je, že Mac Mini i s nákupem displeje nevyjde o mnoho levněji, takže jsem v Apple světě uvázl na mrtvém bodě, leda bych šel shánět po bazarech.

Říkal jsem si, že na to moje domácí internetování musím pořídit něco levného. Vždyť to, co chci, umí každý tablet za bůra a kdyby k němu šel připojit velký displej, myš a klávesnice, nebylo by o čem. Jenže takhle daleko náš svět zase není.

Můžete mít levný počítač s Windows a se vším, co na Windows nesnáším, tedy maximem opruzu typu „zrovna budeme aktualizovat“ či šílené grafické rozhraní. Asi nejblíže mým potřebám je nakonec Chrome OS, který se ale u nás příliš nevede, hlavně ve verzi Chromeboxu. Kromě toho je i na mne ten koncept příliš nový na to, abych do toho dal bůra plus nákup displeje jen tak, bez větší úvahy. Už proto, že občas přeci jen potřebuji stáhnout fotky z fotoaparátu a alespoň mírně je upravit a někde skladovat, k čemuž by jistě externí disk postačil, ale jak si s tím Chrome OS poradí?

Člověk by řekl, že za tu dobu se objeví nějaký lehký Linux, který by něco takového zvládl vytvářet v uspokojivém hávu, ale všechno, co jsem viděl, je parní válec v provedení turbo a s karbonovou šasi. Prošel jsem dokonce exitické alternativy, jako jsou pozůstatky BeOS aka Haiku, ReactOS nebo Remix OS, který mi přišel nejzajímavější, protože má dokonce desktop o velikosti dlaně a s plnou výbavou, bohužel v o generaci staré verzi a na novou verzi sebe sama tam nejde přejít kvůli podpoře čipsetů. Jak banální. Nicméně Remix OS je desktopová verze Androidu, docela příjemná, čistá, zajímavá – k prozkoumání (třeba potíže s českou klávesnicí atd). Může dobře oživit staré PCčko, jenže já nechci mít staré PCčko, těžkopádné, velké a hlučné, já bych rád nějaké MiniPC, až na to, že žádné vhodné se nevyrábí nebo není snadno dostupné. Nadšení, které by mne chytlo za srdce, se nedostavuje nebo až u cenovek, kde není důvod nedat za už jen drobný příplatek přednost Macu. Nebo u Intel procesorů subAtomární úrovně.

A tak to končí jako vždycky. iMac bude sloužit dál a já se tu a tam mrknu na aliexpress a alzu, jestli nějaké slušné MiniPC není k dispozici, nebo zda se k nám nezačal vozit nějaký zajímavý chromebox.

Negativní efekty moderních technologií: případ Big Data, Baracka Obamy a Obamacare

Moderní technologie přinášejí zlepšení do našich životů a vnímat je jakkoliv jinak je zpátečnické. Před pokrokem se nelze schovat. Tolik obecná proklamace. Jenže stále častěji je patrné, že bezbolestný vstup moderních technologií do lidských životů, kdy naplňovaly jen potřebu a latentní poptávku, je ten tam. Ano, nakonec se ukázalo, že kvůli emailům nezkrachovaly poštovní úřady a i když k jisté restrukturalizaci tržních vertikál docházelo, v úhrnu jednotlivé vertiákály naopak rostly díky intenzifikaci využití a tím i zvýšení dostupnosti produktů z dané vertikály. Jenže doba pokročila a ukazuje se i odvrácená strana pokroku.

Je způsobeno složitostí současného světa, že je těžké domyslet právě ty negativní efekty. A je příliš snadné je bagatelizovat, ačkoliv vstupují do životů milionů lidí a ničí je nikoliv tím, že je nutí najít si novou práci či rozšířit si znalosti, ale rozsáhlou změnou podmínek, jimž se jednotlivec těžko přizpůsobuje. To vede k růstu nespokojenosti ve společnosti a k hlubším transformačním procesům, začasté revoluční povahy.

To bylo zatím příliš obecné povídání, takže zkusím něco konkrétního. Případ “Obamacare”, tedy Zákonu o ochraně pacientů a dostupné péči.

V Česku obecně nejsou prerekvizity zavedení Obamacare příliš známé a zákon je vnímán spíše negativně, jako příliš socialistický, podobně jako Obamova vláda. Obamacare čeká na své objektivnější zhodnocení a tohle ponechám stranou, my se podíváme na to, jak nástup analýzy velkých dat (Big Data) předurčil reformy zdravotního pojištění vedoucí k tomu, co se souhrnně nazývá Obamacare.

V roce 2000 bylo v programu soukromého zdravotního pojištění v USA přes 72% americké populace, v roce 2010, v posledním roce před zavedením Obamacare už jen 64% populace. Za propad v číslech mohla hlavně hispánská menšina, která přidala 27 milionů obyvatel, ale jen 42% z nich si pořídilo soukromou zdravotní péči. Ostatní spadali do státních programů zdravotního pojištění jako Medicaid, které výrazně limitují dostupnou zdravotní péči tím, že na ni citelně omezují platby.

Pátrání po příčinách tohoto “nezájmu” hispánské menšiny o soukromé zdravotní pojištění není snadné. Do jisté míry se na něm podílí menší zaměstnanost v této komunitě, někdy i nelegální způsob obživy, jenže soukromé pojištění si lze platit i z práce na černo. Výrazným faktorem v osmiprocentním propadu uživatelů soukromého pojištění se tak zdá být hlavně pokročilá datová analytika. Do té americké soukromé zdravotní pojišťovny masivně investovaly od přelomu tisíciletí a velmi výrazně zlepšovaly prediktivní modely. Díky tomu začaly výrazně deferenciovat platby a dostupnost pojištění pro jednotlivé rizikové skupiny. Situace ve výrazně urychlila po roce 2005, kdy prediktivní modely i výpočetní výkon a dostupnost dat pro ně dosáhly kritické úrovně, při níž byly pojišťovny schopné “diagnostikovat” pacienta na bázi dat podobně kvalitně, jako lékař při vyšetření.
Doposud velmi plošně dostupné soukromé zdravotní pojištění tím přestalo být pro řadu lidí dostupné. Buďto byli přímo odmítáni nebo jim byla nabízena velmi nevýhodná smlouva. Výdaje za zdravotní pojištění za deset let vzrostly na více jak dvojnásobek, násobně před inflací a růstem mezd. Situace se ještě zhoršila důsledkem krize v letech 2008-2010, kdy se podíl lidí nekrytých soukromým pojištěním ještě zvýšil. Na státní zdravotní pojištění Medicaid spadlo velké množství lidí, kteří potřebovali zdravotní péči, jenže státní pojištění nehradí tolik prevenci, jako až akutní zákrok. Na státní úhradu se tak navalilo větší množství akutních zákroků, což navíc zhoršovalo kvalitu životů lidí – namísto včasného řešení zdravotních problémů formou prevence či včasným zákrokem byli nuceni čekat až na akutní ošetření, které si vyžádalo dlouho rekonvalescenci, obnášelo pracovní omezení i dlouhodobé zdravotní následky. V roce 2010 třetina nepojištěných dospělých měla problémy se splácením účtů za zdravotní péči, v roce 2013 už více jak 40% lidí, pětina nepojištěných přišla těmito dluhy do vážných finančních potíží, jež jim například neumožňují splácení či získání hypoték na bydlení.

Výsledek byl jednoduchý a očekávatelný: výrazně vzrostla finanční nákladnost amerického zdravotního pojištění pro lidi. Zatímco v roce 2000 se zdravotní péče podílela 13% na HDP, o deset let později to bylo 17% a nyní atakuje dvacetiprocentní hladinu. V roce 2011 šlo o dvouapůlnásobek průměrných výdajů zemí OECD.

Snížení dostupnosti komerčního pojištění mělo ještě jeden zajímavý efekt: snížení pracovní mobility a elasticity pracovního trhu. Lidé měli obavy hledat nové zaměstnání, když to obnášelo riziko přehodnocení jejich zdravotní pojistky, přičemž si řada firem nemohla dovolit paušálně nabízet pojistku jako benefit, ačkoliv dříve tomu tak bylo.

Big Data nejsou samozřejmě jediným viníkem, jsou ale symptomem toho, co levicoví ekonomové označují za privatizaci zisků a externalizaci nákladů. Zdravotní pojištění nebyl ani před rokem 2000 nijak špatný business, přičemž největším omezením vstupu do odvětví byly vysoké vstupní náklady. Zvýšení výtěžnosti zavedením datové analytiky výrazně zvýšilo ziskovost na úkor obslužnosti populace a nevedlo ani k poklesu nákladů pojištěných jednotlivců. Úspora z datové analytiky se zkrátka nepřenesla na pojištěné, ale byla trasformována do zisku, přičemž nebylo prakticky myslitelné, aby vyrostla nová konkurence kromě státní, protože prostředí jeví prvky oligopolu. To byl nakonec také důvod, proč se Barack Obama rozhodl pro Obamacare, jedinou druhou realistickou možností by byla striktní regulace odvětví hraničící se zestátněním.

Americké zdravotnictví není z problémů venku, to ani zdaleka. Je přitom ale zajímavé, jak moc za ně může pokročilá technologie, u níž byste to nečekali zdaleka tak prvoplánově, jako třeba u jaderné bomby.

Velká ponaučení z malého Babišova plakátu

Když jsem včera ráno vstal a udělal práci, prošel jsem si zprávy a sociální sítě, jimž vévodila Babišova akce s plakátem, jímž sugestivně naznačoval, jak se jej snaží ČSSD umlčet. A první, co mě napadlo, že je to skvělá nahrávka na smeč. To muselo někoho v marketingu ČSSD napadnout. Udělat plakát a říct mu, že PROTO. A vyjmenovat ty důvody, přesně ten seznam, na který měl už tolikrát odpovědět.

Pokračujte ve čtení článku…

Facebook Manifesto: Budování Globálního Společenství

Tento text považuji za jedno z nejdůležitějších součastných politických prohlášení, snad jen s tou výhradou, že jej nevydal žádný klasický politik, ale “majitel” největšího lidského společenství světa Facebooku: Mark Zuckerberg. Či spíše právě proto jej považuji za velmi důležité a velmi jasně to ukazuje kontury dnešní politiky, kdy směr vývoje lidské společnosti i nástroje k tomu spolu s vizí nabízí šéf firmy, nikoliv politik. Text bývá označován za manifest globalizace. 

Ponechám zatím bez odpovědi, zda Zuckerbergův manifest považuji za řešení, nebo spíše budoucí problém, v každém případě ale uznávám důležitost první otázky, kterou Mark otevírá:

Stavíme svět, který všichni chceme?

A nad tím bychom se měli zamyslet podobně, jako to činí Zuckerberg. 

Ke kvalitě překladu: nemohl jsem mu věnovat tolik času, kolik bych chtěl. Kromě toho nejsem zkušený překladatel, text bych do češtiny pravděpodobně významně upravil, jenže tuto vášeň jsem v sobě potlačil, abych neskryl ducha textu pod svým přizpůsobením. Proto je překlad více otrocký, než květnatý. Žel jsem jiný český překlad nenašel, vezměte tedy za vděk mým. Pokud najdete chybu, překlep atd, mailujte mi na patrick.zandl zavináč marigold.cz … Jen pro pořádek připomínám, že výraz community, který Facebook sám do češtiny překládá jako komunita, jsem já překládal jako společenství, protože mi to za prvé přišlo češtější, za druhé jsem původní úzus neznal (FB mám v angličtině). 

Vydáno na Facebooku 16.2.2017 jako Building Global Community

Pokračujte ve čtení článku…