Hrdinové českého broadbandu

Napadlo vás někdy, jak málo víme o lidech, kteří stojí v pozadí toho, co každodenně používáme? Například: tušíme, kdo stál v pozadí českého broadbandu a má zásluhu na tom, že jsme se dostali alespoň tam, kde nyní jsme? Většinou jsou to jména, která nejsou všeobecně známá, ale to zásluhy oněch lidí neumenšuje. A myslím, že je spravedlivé, jejich roli zaznamenat. Berte to tak, že je to můj osobní výběr, pár lidí, jejichž práce na poli broadbandu si vážím – lidí, kteří ji dělali z nadšení a s nadšením. Nebyli to povětšinou znudění ředitelé telekomunikačních firem, kteří se nechali někam dotlačit ubíhajícím trhem, ale naopak to byli ti, kdo sami trh někam tlačili a strkali.

Zdeněk Deu Janda a David Čermák

Tohle duo znáte spíše pod jménem jejich projektu CzFree.Net. O něm se na Marigoldovi v dřevních dobách psalo velmi často, většinou kriticky. Zapadnout by nemělo jedno: jestliže jsem kritizoval dílčí záležitosti CzFree.net, s celkovou myšlenkou jsem sympatizoval velmi. Jen jsem nevěřil, že se podaří ji podaří v podobě zdarma fungující rozsáhlé broadbandové bezdrátové sítě uskutečnit. Budoucnost mi dala za pravdu, což ale neznamená, že by jejich snažení nemělo smysl – ba právě naopak. CzFree.Net se od svého vzniku v roce 2002 stala podhoubím řady projektů, které se přetavily v komerčně fungující sítě či projekty a byla (kromě existence SPT Telecomu) hlavním důvodem, proč má ještě dnes Česká republika největší počet poskytovatelů připojení do internetu v zemích EU.

Zdeněk Janda přezdívaný Deu se staral o hardwarový základ budoucí nekomerční bezdrátové sítě CzFree.Net. Antény, odladění karet s podporou WiFi. A vytvořil a spravoval diskusní fórum. David Čermák se staral o software pro budoucí síť a především vytvořil online mapu, kde si každý mohl najít nejbližší přípojný bod. Spolu s nedostatkem vhodných možností připojení tahle relativní jednoduchost a snadnost vytváření propojení akcelerovala rozvoj broadbanu v Česku o světelné roky. Po dlouhé čtyři roky měla síť CzFree.Net větší počet vysokorychlostně připojených uživatelů, než měl Český Telecom klientů na ADSL. Z CzFree.Net myšlenkově i technicky vzešla celá řada úspěšných regionálních poskytovatelů připojení k internetu, kteří dnes již zdaleka nemusí používat jen WiFi, naopak velmi často ve svém regionu pokládají optické či metalické sítě či používají profi rádiové spoje. Inu, už je to deset let poté. Stojí za to vzpomenout alespoň namátkou sítě jako KLFree (psal jsem o něm třeba zde), Pilsfree nebo Czela.Net. Bez Jandy a Čermáka by u nás rozšíření bezdrátových sítí nepřišlo tak rychle a expanze radiového broadbandu by nás nakonec i mohla minout, práce těchto dvou pánů významně oslabila pozici Českého Telecomu na trhu připojení k internetu.

Co jsem o tom psal tehdy já? Přečtěte si: 

Karel Kulhlavý aka Clock a Ronja

Konstruktéra optického pojítka Ronja si většina lidí pamatuje pod přezdívkou Clock. Karel Kulhavý se počátkem tisíciletí rozhodl zkonstruovat vysokorychlostní optické pojítko (10 Mb/s byla tehdy nějaká rychlost), které by umožnilo připojení na kilometrovou vzdálenost s použitím relativně levných a bezproblémově dostupných součástek a mohlo být publikováno pod licencí GLP. A jak si usmyslel, tak se stalo, Ronja spatřila světlo světa někdy v roce 2002 a záhy se stala preferovanou technologií páteřních sítí v CzFree.Net. Bylo to oboustranně prospěšná symbioza – zatímco CzFree.Net se staral o marketing a přísun lidí, kteří se mohli a chtěli podílet na stavbě pojítka, Karel Kulhavý v rámci uskupení Twibright Labs bádal a vylepšoval, což mu šlo dobře. Presentaci projektu najdete zde http://www.slideshare.net/guest9a276f/ronja-prezentace-in-czech a vlastně úvodní a historický článek uvádějící do problematiky Ronja, dcera matfyzáka, najdete zde.
http://www.root.cz/clanky/ronja-dcera-matfyzaka/
Ronja umožnila CzFree.Net a začínajícím komerčním bezdrátovým sítím vystoupit ze stínu nespolehlivosti WiFi, které se v těchto sítích nezřídka používalo i jako „páteřní spoj“. Ten obsluhovala duplexní, rychlá a spolehlivá Ronja, takže první experimentátoři získavali zkušenosti se světelnými a vlastně profesionálními spoji bod-bod a zákazníkům mohli nabídnout službu, která snesla srovnání s běžnými komerčními nabídkami k připojení. Nevýhodou Ronji se stalo to, že se nikdy neposunula rychlostně v ověřeném návrhu nad 10 Mb/s. Prý proto, že Clockovi deset mega stačilo. Jenže CzFree.Net začla rychle tlačit bota – deset mega bylo na páteřní spoje vytížené sítě rychle málo. O přechod na 100 Mb/s optickou technologii se staral Láďa Myslík s projektem Crusader, jenže stovková technologie již nebyla tak levná, ani tak jednoduchá, aby se na ni horempádem přecházelo a v době, kdy už by se odůvodnění pro větší nasazení v síti našlo, byly k dispozici i jiné varianty dodávané komerčně.

Na Marigoldu jsem psal třeba tenhle článek: duben 2003 – Tvůrce optického pojítka Ronja odchází z CzFree. Zhrzen nebo vykopnut?

Jan Sedlák a In4Wifi

I jméno Jana Sedláka najdete kolem CzFree.Net, což jen potvrzuje mé tvrzení, že tato aktivita byla pro český broadband velmi významná. Jan Sedlák vybudoval přípojný bod sítě CzFree.Net v Nuslích, ale to nebyl jeho hlavní přínos. Rychle pochopil, že lidé by chtěli tu správnou techniku a tak ji začal dovážet a prodávat. V té době nebylo snadné sehnat správnou WiFi kartu a ještě dostat odborné rady. Jeho společnost I4Wifi (původně InWifi a i4 Portfolio) vyrostla z malého skladu ve sklepě Sarajevské ulice ve velkou firmu, která měla v roce 2011 obrat přes čtvrt miliardy korun, ale i to jsou „jen“ obchodní výsledky, pro které si Honza Sedlák zápis mezi hrdiny broadbandu nezasloužil. Podstatná byla jeho schopnost vytipovávat zajímavou techniku, přizpůsobovat ji českým potřebám nebo výrobce k přizpůsobení dotlačit. Zákazníkům tak zajistil levnou a přitom kvalitní techniku, jejímž nasazením se blížili výsledkům, jaké nabízela drahá profesionální telekomunikační technika a tedy velké telekomunikační firmy. Začínajícím sítím Sedlákův přístup nabídl možnost rychlé výstavby sítě za nízkých investic (pamatujete Mikrotik nebo karty Zcom XI-626?) a velmi benevolentní přístup ke know-how. Tak se spolupodílel na rozvoji regionálních poskytovatelů internetu, zvýšené konkurenci, zlepšené dostupnosti služeb a snížení cen za připojení. Jeho firma je dnes jedním z nejvýznamnějších hráčů v oboru a „tradičním dodavatelem“ pro regionální poskytovatele internetu.

Miloslav Sova a Internet pro všechny

Miloslav Sova v roce 2002 inicioval výzvu za rozšíření internetu v České republice Internet pro všechny, v níž požadoval přiblížení cen za připojení k internetu na evropskou úroveň a další věci, které jsou optikou dneska možná trochu naivní. Jenže tehdy taková doba byla – ceny neurčoval trh, ale regulace a chamtivost Českého Telecomu, dnešní Telefonica O2. A tahle chvályhodná naivita Mílovi zůstala dodnes. Jeho výzvu tehdy podepsalo více jak čtrnáct tisíc lidí a nezůstalo jen u výzvy. Sova začal systematicky mapovat situaci, vytvářel databázi poskytovatelů internetu, jeho web jim pomáhal vyměňovat si zkušenosti a uživatelům hledat dodavatele v okolí. Později začal pořádat konference věnované bezdrátovým sítím (Kam kráčí bezdrátové sítě), které se staly významnou platformou pro výměnu zkušeností jak regionálních, tak nyní už i velkých telekomunikačních operátorů. Byl to Míla Sova, díky jehož práci se zvyšovalo obecné povědomí o tom, že připojení k internetu nabízí i menší poskytovatelé. Internet pro všechny jim nahrazoval drahé marketingové aktivity a dodnes je místem sdílení zkušeností.

Renato Soru a Video on Line

Jediný cizinec na seznamu je Renato Soru, někdejší ředitel a zakladatel Video on Line. Firma na trh vstoupila v roce 1995 a nabídla něco, na co měl tehdy právo jen SPT Telecom a Eurotel – přístup k internetu. Za pětistovku plus poplatky za připojení. Fantastická nabídka, která ve skutečnosti internet v Česku rozjela. Soru na tom nebyl škodný, VOL je prodán za deset milionů dolarů Deutsche Bank, ale italská „matka“ je budoucí Tiscali. Dnes je Soru podle časopisu Forbes jedním z nejbohatších lidí světa s majetkem přes 4 miliardy dolarů a je milé, že původ tohoto zbohatnutí tkví v úspěšném projektu VOL v Česku.
Drb o tom, že VOL vstupuje na trh, tehdy přinesl Jiří Peterka. 

Skončím dvěmi jmény, která už bohužel nejsou mezi námi. Obě dvě jména patří ředitelům, jenže ředitelům obdařeným nejenom razítkem, ale i vizí.

Eduard Eck aka Kamojedov a Eurotel CDMA

Tím prvním je Eduard Eck přezdívaný Kamojedov, ředitel pro strategii datových služeb Eurotelu. Byl to on, kdo v roce 2002 prosadil v rámci Eurotelu plán na přeměnu analogové sítě NMT v datovou síť na standardu CDMA EV-DO (spuštění popisuju zde – byl jsem to já, kdo to propíchl a tím jsme se s Kamojedovem i seznámili). Ta měla nabízet nejdříve čtvrt a půlmegové, později megabitové rychlosti přenosu mobilních dat. A byl to také on, kdo byl v Eurotelu hybatelem myšlenky „datové připojení za paušál“. Jeho charismatu a finančním argumentům bylo těžké odolat, takže Eurotel skutečně v dubnu 2003 nabídl mobilní data za paušál, tehdy těžko myslitelný krok. Nebylo to rychlé, šlo o datové přenosy přes GPRS, ale bylo to na úrovni doby a bylo to jako zázrak. T-Mobile rychle reagoval, Českému Mobilu (dnešnímu Vodafone) to trvalo dlouhou dobu, než byl schopen na krok Eurotelu reagovat a obě firmy nemohly nabídnout nijak rychlé připojení až do většího rozšíření UMTS v roce 2009.

Byl to Eduard Eck, kdo významně přispěl k rozhýbání českého mobilního broadbandu. Svého zaměstnavatele dotlačil k nabídce mobilního broadbandu v té době celosvětově významně ojedinělé a donutil jeho konkurenty reagovat tak, jak si nepředstavovali, že budou muset reagovat. Srazil T-Mobile hřebínek (v té době si T-Mobile zvyklo tvrdit, jak je inovativní) a umožnil Eurotelu se pro další dlouhou dobu profilovat jako exkluzivní dodavatel telekomunikačních služeb. Bohužel je tomu rok, co Eduard Eck zemřel, tou dobou ale již pracoval u dodavatele infrastrukturního hardware.

Ivan Laška je můj tajný kandidát na českého broadbandového hrdinu. A můj osobní vzor. Budiž mu k dobru připočteno, že tento pán ze země vydupal v roce 1990 vznik Eurotelu jako prvního česko-amerického podniku. Nepochybná byla jeho obrovská znalost, s níž vybudoval, řídil a prodal celou řadu telekomunikačních firem. I to je „jenom business“. Pro mě byla důležitá jeho lidskost. Několikrát jsem zažil, jak se osobně zasadil za stírání rozdílu mezi „starými“ a „novými“ firmami. „Tak to těm klukům dej“, zavolal do firmy, v níž měl podíl – a najednou měl malý regionální provider (=dva kluci s anténou na kurníku) k dispozici optické vlákno či prostor v kolokačním centru, což bylo něco, s čím by je normálně obchodník pohrdavě vyhodil, že na to nemají. Ivan Laška byl nejenom inspirací, ale i tím, kdo stíral rozdíl mezi „starým“ a „novým“ telekomunikačním světem. Jeho vliv na český broadband byl stejně všeprostupující, jako vliv zakladatelů CzFree.net, jenže zatímco oni přicházeli ze spoda, on podával ruku ze shora. I tím byl výjimka. I o Ivanu Laškovi bohužel už hovoříme v minulém čase, zemřel v srpnu 2010 a budiž toto moje poklona člověku, který mne tolik ovlivnil a tolik pomohl. Jeho životopis najdete zde

Nu, přinesl jsem osm jmen. Jistě by šlo přihazovat další jména. Už tak je to dlouhý článek. Možná na závěr bych vzpomněl na to, čím to začalo. Na Bojkot a Internet proti monopolu v roce 1998. Povstání lidí proti cenovému diktátu Telecomu. Začátek hledání alternativ. Konec monopolu.

Aktualizace: když tak přemýšlím, kdo mi tu chybí (a nevím, jak moc právem a neprávem), tak například Petr Král a jeho InWay. Zdeněk Sivek a Dial Telekom. Ti oba dva vybudovali úctyhodné projekty a ještě v době, kdy se to neslušelo, konkurovat Telecomu. Ten druhý vede obrovskou firmu dodnes. Pe3ny.net (Martin Kříha) a Mattes AD, 802.cz a lidé kolem toho. Ale to už jsme hodně od ideí a šíření k infrastruktuře, i když svého času přelomové. Do komentářů vesele navrhujte další jména a proč zrovna oni. 

Zlatá éra weblogů 6: od blogů zpravodajských médií přes politblogy k Žít Krno

S blogy si z počátku české zpravodajské portály, natož papírová média, nevěděly rady. Novináři je sice nezřídka používali jako návodný zdroj informací či vysvětlení nebo jiného pohledu na popisovanou událost, zejména, když věděli, že blog píše insider, někdy též žádali blogera o oficiální článek pro své médium, ale jinak žádná spolupráce neexistovala.

Pravda je, že se postupně média shlédla v modelu „naši novináři blogují“ a vznikly nejrůznější formy novinářských zápisníčků, jenže interní redaktoři kladli velmi účinný odpor tvrzením, že mají vlastná práce dost. A tak se vlastně žádný interní blog neuchytil. A naopak vznilo několik blogů neoficiálních, jako třeba Lihové noviny či blog lidí z MF Dnes, kde byly naopak tepány interní nešvary a redakční postupy (na což také rychle dojely). Takové blogy sloužily jako vývěva novinářských frustrací a tak nepřekvapí, že jejich mateřská média měla spíše snahu je potírat, než podporovat.

Pokračujte ve čtení článku…

Budoucnost médií starých, nových i těch ještě nenarozených

Ptáme-li se (třeba pod vlivem minulého článku), jaká je budoucnost médií, dostává se nám zhusta odpovědi, že je těžké ji předjímat. To ale není tak docela pravda. Trendy, které již dnes jsou zřejmé a ověřené, je již možné odvodit a vztáhnout k budoucnosti.

V tomto případě prakticky bezezbytku platí de Montaignovo  „Všechno, co bylo, už tu není a všechno, co bude, tu ještě není.“ Jenže to, co v mezidobí vzniká, vidíme nyní a vidíme to zřetelně. A v Česku to ještě zvýrazňuje unikátní místní situace.

V materiálu budu poněkud rozlišovat mezi zpravodajskými a zábavními médii. Zatímco zpravodajská média přináší zprávy, zábavní média zábavu, která nemusí a většinou také nemá se zpravodajstvím nic společného. V Česku jsme si to nezvykli rozlišovat, ale Blesk nejsou zpravodajská média založená na zaznamenání a výkladu náhledu na svět, ale médium zábavní, jehož jedinou úlohou je pobavit, ukrátit volnou chvíli. Bulvární média západního stylu, která tento přístup místy kombinují, v Česku neznáme.

Pokračujte ve čtení článku…

Zlatá éra weblogů 5: Czech BlogWar, Blogologie a spor o Denisu Kerou

I český internet měl své blogové války, blogwary, tedy velmi emotivní přestřelky vedené prostřednictvím příspěvků a komentářů na blozích. Jedna z nejdrsnějších “blogwars” a s překvapivě dlouhodobými důsledky se strhla v červenci 2004. Jejím základem bylo vystoupení Denisy Kere na vídeňské konferenci BlogTalk. Denisa Kera byla jednou z formujících sil Studia nových médií (Stunome) na FF UK a ačkoliv nepatřila mezi „hardcore“ jádro českých blogerů, patřila mezi lidi, kteří české blogosféře věnovali značnou pozornost posílenou akademickým, výzkumným zájmem. A právě ono „výzkumničení“ se stalo trnem v oku. Pokračujte ve čtení článku…

Zlatá éra weblogů 4: Chytré agregátory blogů a zpráv

Zastavme se ještě na chvíli u vyhraňování blogů oproti klasickým médiím. V roce 2004 jsme ještě ve fázi, kdy svou pozici vůči mainstreamovým médiím hledaly blogy. Jen o pár let později už tomu bude opačně.

V jednu chvíli se zdálo, že budoucností digitálních médií je chytrý agregátor, který bude třídit a skládat stránky z blogů podle toho, jaká témata vás zajímají. Ostatně, podobných pokusů se od roku 2002, kdy Google představil „výstřižkovou“ službu News (v podobě Zprávy od roku 2007 i v češtině) objevila v zahraničí celá řada.

Pokračujte ve čtení článku…

Zlatá éra weblogů 3: Příchod politického a společenského aktivismu

Jedním ze zajímavých rysů české weblogerské scény v ranném období (2002-2003) byla její vyhraněnost. Z velké části šlo o weblogy zaměřené na webdesign, diskutující témata validity, kaskádových stylů a rozvoje prohlížečů v rámci ACID testů. Je to ale logické, jen technicky orientovaní lidé schopní tvorby vlastního HTML vzhledu a instalace potřičných nástrojů, mohli začít blogovat.

Pokračujte ve čtení článku…

Zlatá éra weblogů 2: Flashmob v Carrefour

Chvilkové okouzlení „subkulturou weblogů“ vedlo až k tomu, že někteří alternativní optimisté je začali považovat za nový projev občanské společnosti či novou formu kultury a intelektuálního projevu, který prosakuje i mimo internet. Nejnižší demonstrací takových tužeb byly weblogerské formy řetězovek, kdy bylo třeba zodpovědět pár otázek či přepsat dvacátou větu dvacáté stránky rozečtené knihy a poslat štafetu dále, tedy vyzvat další blogery, aby udělali totéž.

To byla ta jednodušší varianta. Složitější variantou byly právě průniky weblogů do reality. Jedním z prvních viditelnějších byl příběh Flashmobu v Carrefoure, dnešním Tescu na Novém Smíchově. V září roku 2003 se několik autorů weblogů nadchlo pro zahraniční flasmoby, tedy náhlé akce, jejichž účastníci činili něco legitimního, nicméně podivného. Například se prostřednictvím internetu vyzvali lidé, aby přišli do obchodního domu a žádali si k vyzkoušení postel, jak se jim v nich bude ležet. Jeden po druhém přicházeli a zkoušeli.

Pokračujte ve čtení článku…

Zlatá éra weblogů I. – počátky weblogů v Česku

Tichý skon českého blogovacího systému Bloguje.cz připomněl, že blogování jako fenomén internetové publicistiky je tu s námi už docela dlouho. Zažil strmý vzestup plný nadějí ve zrod občanské žurnalistiky, pak vystřízlivění, kdy se ukázalo, že novinářem nebude každý, kdo sežene klávesnici, pak vytlačování sociálními sítěmi a nakonec – a asi i u nás – prožívá určitou renesanci.

Pokračujte ve čtení článku…

Humorná storka z pamětnického archivu o resetování serverů

Jak jsem tak dával dohromady podklady k Siteláckému data centru a zmínil tam Podivný mlýn PVTčka, vzpoměl jsem si na le-gen-dární historku, která se k tomu pojí (a inspiroval Petr Koubský vzpomínkovým článkem). A tak ji dám k lepšímu.

Datuje se někdy k počátkům GSM sítí v Česku, rok 1997-8 řekl bych. Měli jsme server v PVT, takovou děsivou krabici, ale zakrytovanou, takže z venku to vypadalo dobře. Jen tím, jak to byla sbírka vyřazených dílů (short budget, pamatujete?), tak se to prostě občas kouslo.
A kouslo se to zase. Petr se nakvasil, žhaví línku do PVT, jenže už bylo pozdě večer, takže tam chytnul jen nějakého vrátného. Důležité bylo, že měl kartu od sálu, takže se dostal do bunkru k mašinám.
„Mohl byste nám resetovat server?“ zeptal se úlisně Petr pod vidinou toho, že se zbalí a pojede přes celé město to resetovat sám
Vrátný byl úslužný a ochotný. Petr se autorizoval podle procedury a pán šel dolů k serverům. Jenže si nevzal ty papíry, jaký číslo má náš server. Takže ho nemohl najít podle čísla. A to si zase nepamatoval Petr, protože to bylo nějaký interní číslo PVT.
„Co je na něm napsáno?“ zeptal se pán, kterému se nechtělo šlapat nahoru pro papíry?
Petr se zamyslel: „Je na něm nápis Mobil server“, vzpomněl si na viditelné odlišení.
„Už ho vidím,“ děl dobrý muž. „Co s ním mám dělat?“
„Velký tlačítko vidíte? Natvrdo ho stiskem a podržením resetujte,“ požádal Petr.
„Vidím, zmáčknu to,“ řekl pán a v tu chvíli spojení vypadlo.
Dalších deset minut se nedařilo do PVT dovolat a co bylo divnější, nedařilo se vůbec nikam dovolat. A protože server nenaběhl, Petr odjel do Podivného mlýna.
Co se stalo, se vysvětlilo až na místě. Pán dobře našel server a částečně odpovídal i popisu. Jen na něm nebylo napsáno Mobil server, ale RadioMobil, což je skoro stejný.
A byl to jeden z řídících a v té době nezálohovaných serverů mobilní sítě RadioMobilu.
To aby se vysvětlilo, proč se nedalo dovolat.
Akorát to reset tlačítko se muselo zmáčknout pořádně, jenže pán byl fakt ochotný pomoci 🙂

Proč jsme nevěřili na novinařinu a jak jsme bránili Telecomu zlikvidovat seznam

Musím se přiznat, že jsem nikdy nevěřil na novinářská pravidla, zásady a etický kodex. Nikdy jsem se nepovažoval za novináře nejenom proto, že jsem žurnalistiku nevystudoval, v tom jsem ostatně odpovídal profilu průměrného českého technického novináře. Nešlo ani o pózu, jak se odlišit od ostatních, šlo spíše o to, že jsem tehdy považoval některé stávající novinářská pravidla za přežitá, nevyhovující a spíše směšná, než užitečná. Ostatně i proto se dodnes nepovažuji za novináře, spíše za publicistu, když už, tak analytika.

Etické kodexy novinářů jsou plné vznešeností a ideálů, které se právě díky svojí vznešenosti jen málokdy naplní. Nejvíce k smíchu je nestrannost a objektivnost, o níž jsem jako pečlivý návštěvník přednášek filosofie věděl své. Zaprvé – novinařina není žádná veřejná služba, leda byste pracovali ve veřejnoprávním médiu. Novinář představuje klasický vztah zaměstnanec – zaměstnavatel, kde zaměstnanec plní příkazy zaměstnavatele a pokud se mu nelíbí, může odejít, zatímco zaměstnavatel se prostřednictvím zaměstnance snaží vydělat peníze mimo jiné i na pokrytí zaměstnancova platu. To řadu médií žene do logického konfliktu zájmů, se kterým statut „veřejné a vyšší služby novináře“ nemá mnoho společného. Zjednodušeně řečeno: jako novinář jste objektivní do výše svého platu a do data výpovědi. Nemusí nutně rozhodnout to, zda jste napsali dobrý článek, ale jak tento článek vnímal inzerent vašeho média. To všechno nutně vede k autocenzuře nebo odchodu z branže – nepíšete o tématech, která by velký inzerent mohl považovat za nepřípustná. Zůstáváte tím spíše oním novinářem s vyšším posláním? Soudím, že nikoliv.

Pokračujte ve čtení článku…

Máme svého bezpečnostního specialistu a nepřijali jsme Torvaldse

I pro nás byl hackerský útok rozsáhlým poučením. Mimo jiné to byl rázný štulec k uvědomnění si skutečnosti, že takový projekt nejde dělat jako nadšenecký dlouho. Sumy za zálohovací jednotku, lepší hardware atd sice nebyly příliš vysoké, ale platit je jako hobby, by bylo přeci jen nepřiměřeným zásahem do osobního rozpočtu nás tří.

Hlavní změna ale přišla téměř bez našeho přičinění. Získali jsme svého bezpečnostního specialistu. Celá tato událost se postupem času změnila v naší firmě přímo v legendu – a legendy jsou tu proto, aby dojímaly, nikoliv aby se jim věřilo

Pokračujte ve čtení článku…

Jdeme do zpravodajského designu

Jak už jsem řekl, design Mobil serveru v prvních měsících neměl se zpravodajským vzhledem nic do činění, titulní stránka byla odkazovníkem na samostatné, jednoduše vedené rubriky. Nebylo to samoúčelné, původně jsme server chápali jako spojení nezávislých stránek, navíc jsme vůbec nepočítali s nějakým zpravodajstvím. Pouze jsme hodlali udržovat seznamy telefonů, přehled operátorských služeb a jejich ceníky, tedy všechno to, co operátoři ani výrobci mobilů na internetu v té době neměli. Každý z nás tří tedy měl na starosti svoji „sekci“ a tam si řádil po libosti. Jenže už krátce po neoficiálním startu v listopadu 96 a ještě silněji po tom oficiálním v lednu 97 se ukázalo, že tohle uspořádání není šťastné. Lidem se nechtělo procházet nezávisle na sobě aktualizované sekce a protože si všimli, že každá z těch sekcí se aktualizuje minimálně jedou týdně, chtěli, abychom odkazy na aktualizace centralizovali.

Pokračujte ve čtení článku…