Moc-li je spokojen zarytý Applista s Androidím mobilem?

Mám ho už zhruba půl roku. Huawei P9 Lite ve verzi 3GB RAM. Chtěl jsem si vyzkoušet, jestli telefon za polovinu ceny iPhone SE a se stejnou deklarovanou hardwarovou výbavou pod Androidem bude užitný.

Pokračujte ve čtení článku…

Robotická umělá inteligence na CeBITu 2017

Na CeBITu vystavujeme hned vedle japonského robotického pavilonu. Je to poněkud deprimující, protože sice je nedaleko Jablotron a s Turrisem tu tedy děláme alespoň určitou českou dvojku, jenže proti robotům všeho typu je to přeci jen trochu chabé. Vypadá to, jako bychom za světem měli obrovské zpoždění. Máme?

Pokračujte ve čtení článku…

iPhone 7 a technologická saturace

Mám iPhone 5s a na jazyku otázku, proč bych měl přejít na sedmičku, telefon o tři generace novější. Dobrá odpověď mi chybí, ale tohle není příběh obyčejného Apple hejtu. To je příběh generace.

iPhone byl před deseti lety zjevením. Materializací snu. Snu o tom, že kdykoliv bude potřeba, budu moct vyřídit pracovní věc bez ohledu na to, že zrovna nejsem v práci. Že dostanu zprávu o emailu a budu moct vyhodnotit, zda je důležité na něj reagovat. Tenhle sen jsme s Petrem Mitošinkou začali snít někdy v roce 1996, když jsme spustili první tuzemskou službu, která uměla vzít váš email a poslat jej jako SMS zprávu. Jenže s iPhone to bylo ještě pohodlnější, ještě efektivnější, jedním slovem parádní.

O deset let později se instantní email stal zvykem se všemi výhodami i devastujícími prvky jako to, že zaměstnavatel či zákazník očekává, že jste neustále na příjmu. Roste počet lidí, kteří si vypínají automatický push zpráv na své mobily nebo dokonce firemní emaily na mobilu vůbec nemají, stejně jako rychle narostl počet firem, které prostě předpokládají, že za drobný příspěvek k platu budete používat svůj mobilní telefon a své mobilní číslo na pracovní záležitosti.

iPhone se stal synonymem produktivity, zosobněním neustálého tlaku, kdy musíte být k dispozici vždy a všem. Teoreticky si můžete vybrat, kdy, co a komu odpovíte, ale tuhle svobodu volby neunesl každý. Být produktivní je mantra, jen tak koukat do stropu se nenosí, v nejlepším případě se můžete honosit prokrastinací, neproduktivnímu šmrdlání prstem po displeji tabletu za účelem lovu dalších zbytečných informací, které nepotřebujete, jen vás zajímají. Většina z nás se přizpůsobila jazyku moderních sociálních sítí, v nichž se zákazníkovi (jakkoliv potenciálnímu) neodporuje, pochlebuje, chováme se k němu jako k děcku, neboť má onu údajnou moc do světa vykřičet, že mu jeho bebíčko nebylo správně pofoukáno. Za slovo “zákazník” doplňte “šéf” či snad “partner” a další – protože až tak daleko někdy situace dochází.

Nový mobilní telefon se z nástroje, který život ulehčoval a umožnil nám práci vyřídit v případě nouze, změnil v součást mašinérie, která požaduje naši výkonnost vždy a všude. A nejde jen o práci. Slastné okamžiky ve svém životě si nemůžete vychutnávat, měli byste je sdílet, protože bez sdílení není toho pravého prožitku. Byli byste prázdní, neuspokojení, kdybyste pod fajnovým zážitkem neměli pár lajků a alespoň jeden závistivý komentář. Prožitek by nebyl naplněn, kdyby nebyl sdílen s kýmkoliv.

A to je ten moment, kdy chci vycouvat. Tři generace starý iPhone poskytuje služby, jaké potřebuji a neřeší trable, které mě trápí, především pak výdrž a odolnost. Snad jen ta voděodolnost mě láká, ale za dvacet let jsem mobil utopil jen jednou, čert to vem. Naopak by pro mě bylo ještě těžší být rezistentní celospolečenskému tlaku na sdílení a vždypřítomnost. Jenže ten starý iPhone taky odumírá, tři roky tuhého provozu se na něm projevují, dobíjecí konektor nedobíjí, displej se odchlipuje a tak dále.

Méně je více. Nový telefon umožní ještě lepší sdílení. Ještě lépe uskladní moje fotografie v cloudu, kde je mohu ještě lépe a odkudkoliv sdílet. Do větší paměti mohu nainstalovat mnoho dalších aplikací, samozřejmě jen za účelem vyzkoušení, na čem dnešní doba ulétává. Nic z toho striktně vzato nepřispěje k mé produktivitě, jen k roztříštění pozornosti a rozdrobení komunikačních kanálů. Ale doba to chce, doba to žádá.

Stává se obyvatelstvo Země celistvým živoucím organismem, Gaiou z Asimovy Nadace v momentě, kdy každý sdílí s každým všechno a vzájemně je to lajkováno a prožíváno, ačkoliv toho člověka osobně neznáme? Je tohle nový model spolusoužití, kdy být handicapován znamená nemít telefon umožňující takové sdílení? A je novým sjednocujícím prvkem skupiny lidí nikoliv dnes již hodně rozvolněný národ, ale používaná technologie, jak dovozuji v jedné své povídce?

Jdu si opravit nabíjecí konektor v 5s a šetřit na sedmičku. Snad za těch pár let, kdy našetřím zbytečnou třicítku, kterou jinak v rodině neužiju, zlevní. A to přes to, že žádný další sen, na jehož materializaci bychom čekali, není na dohled a virtuální realita jím nebude.

Apple, lightning a sluchátka

Včerejský keynote Apple potvrdila dlouho předpokládané. Firma u iPhone 7 odstraní analogový konektor pro připojení sluchátek a napříště bude možné používat sluchátka jen přes Lightning konektor a nebo bezdrátově připojená přes bluetooth.

Pokračujte ve čtení článku…

Něco málo k vybíjení baterií zejména u iPhone v chladném počasí

Baterie jsou jako lidi. Nejlépe je jim za pokojové teploty. Když ji nemají, je to problém. Zatímco staré těžké NiCd akumulátory dodávaly spolehlivě elektřinu i v -40°C, moderní Li-Iont baterie s tím mají problém a většina moderních akumulátorů v teplotách pod -20°C nefunguje nebo nefunguje spolehlivě. Čím nižší teplota, tím vyšší je vnitřní odpor baterie a tím těžší je pro baterii chemickou reakcí vyrobit energii.

Pokračujte ve čtení článku…

Pouzdra a obaly pro iPhone, iPad – jejich nástrahy a problémy

Chtěl jsem si na cestě vlakem do Ostravy rozečíst právě vyšlou Kahnemanovu knihu věnovanou myšlení (ta se bude v Česku blbě prodávat, my na tyhle extrémní sporty nejsme). Dnes vyšla, jenže v knihkupectví na hlaváku ji neměli, je k dispozici jen elektronicky (a tohle chci mít papírově) a tady by se sice hodila vsuvka o tom, že synchronizovat vydání elektronické a papírové není od věci na obě strany, ale pustím se do něčeho jiného.

Psal jsem na Twitteru pár poznámek k pouzdrům pro iPhone a iPad, otázek mi na to došla celá řada, takže se o tom rozepíšu více.

Pokračujte ve čtení článku…

Co by měl obsahovat příští iPhone čili rozprava o budoucnosti mobilních telefonů

Když v roce 2007 na trh přicházel iPhone, způsobil revoluci a proměnil od základů trh. Když byl letos představen iPhone 5, řada komentátorů včetně mne prohlásila, že je spíše očekávaným telefonem (případně rovnou zklamáním). Čekalo se více. Jenže… co? Co by mohl nový iPhone (a obecně jakýkoliv mobil) mít, aby byl další revolucí v mobilech? Pokračujte ve čtení článku…

Příští dějství Apple se vybojuje v mobilním kontextu

Pochybnost, zda Apple ví, kam kráčí, je v komentářích po vydání Mountain Lionu všudypřítomná. U nás ji nejsrdnatěji presentoval Petr Staníček v blogpostu, který následně převzala i Lupa, takže ptaní po tom, zda je Apple bezradný, můžeme považovat za mainstreamovou otázku. 

Odcitoval bych závěr Pixyho zamyšlení, který zřejmě rezonuje v srdcích mnoha Mackařů a jenž je základem posměchu ovčích blech: Ani zdaleka nezahazuju své macy do kontejneru a neběžím s jásotem do prvního supermarketu pro Dell s Windows 7. Jen pořád intenzivněji vnímám jakýsi pomyslný graf, na němž dvě křivky radikálně mění svůj vzájemně se vzdalující směr a náhle nečekaně míří k sobě, k možnému bodu protnutí kdesi v budoucnu…

Ponechám stranou polemiku toho, zda je situace skutečně taková, jakou ji Petr Staníček popisuje, důležité je, že ji tak zjevně vnímá nemálo lidí, kteří mají s platformou Apple dalekosáhlou zkušenost. Sám musím souhlasit s tím, že situace se tak jeví a s oficiálními informacemi, které Apple vydává, se nutně musí zdát, že něco není v pořádku. Že Apple tápe, zatímco Microsoft se zorientovává a Google běží. 

Potíž tohoto vnímání souvisí s rozdílnou časovou presentací firemních vizí. Zatímco v případě Apple je situace jednoduchá a firma žádné své budoucí plány nepresentuje, Microsoft se v mobilním světě snaží průběžně představovat své plány s výhledem minimálně rok dopředu a širokým spektrem vizí, zatímco Google se soustředí především na vize a mírně ubírá z konkrétních plánů. O Apple jistě víme jen to, co se právě prodává. U Microsoftu tušíme, jak skvělé výrobky dá na letošní vánoční trh a u Google víme, že jednou budou Google brýle fakt v prodeji. A porovnávat iPhone 4S s Windows 8 nebo Google Glasses, to je opravdu záležitost využití stroje času. 

Dost lkaní. Zkusíme se teď podívat suše a bez emocí na to, kam Apple kráčí, abychom si laťku srovnali. Řeč bude právě a jenom o Apple. 

Pokračujte ve čtení článku…

Hnidopišství, detailismus, souvislosti a Apple

Už jsem tuším zmínil, že jsem se dal do psaní knihy o Apple. Dvě krátké ukázky jsou ostatně tadytady. Tedy abych to upřesnil, většinu materiálů jsem někam psal, měl někde v šuplíku a tak různě, rozhodl jsem se to zcivilizovat a dát ven jako knihu, kupodivu jsem se s tím obtěžoval natolik, že jsem se domluvil i s vydavatelem, což u mě v případě knih nebývá vůbec obvyklé. Až se bude vydání blížit (něco jako březen), upřesním více.

No, podstatné na tom všem je, že jsem se rozhodl knihu o Apple pojmout mírně jinak, než bývá zvykem. Vlastně to bylo hlavním důvodem, proč jsem ji chtěl napsat. Četl jsem jich dost, ale většina z nich se rozpitvává v tom, jak Woz a Jobs prodávají kalkulačku, aby měli na první díly. Zajímavý, to možná jo, ale pro dnešní dobu už poněkud nerelevantní. Oproti tomu poslední dekáda Apple, která je pro digitální svět klíčová, je většinou braná hodně hopem a většinou po linii Maců, což opět je spíše zajímavé, než relevantní. Těžko mi vymluvit, že Apple promlouvá do digitálního světa hlavně přes trio iPod – iPhone – iPad, počítačová platforma hraje podpůrnou roli, takovou tu letadlovou loď, úderné zbraně už jsou jinde.

Takže kniha je Apple X – o Apple produktech od doby, kdy se do firmy vrací Steve Jobs (1996). No a protože jsem původně chtěl psát především o průvanu, který Apple udělal v mobilní platformě, začal jsem psát o iPodu s tím, že to bude na pár stránek, takový povšechný úvod. No a tohle mě přivedlo k mojí úvaze o rozdílu mezi hnidopišství, detailismem, precizností a pátráním po souvislostech. Proč?

Víte, proč se prosadil hudební přehrávač iPod? Určitě máte nějaký názor, který osciluje mezi „pouhopouhý marketing“ u Applehaterů po „páč byl nejlepší“ u isheeps. V těchto dvou polohách se pohybuje většina knih, co jsem četl. A, jak to bývá, ani jedno není správně.

Vezměme si Isaacsonův oficiální životopis Jobse. K iPodu, stežejnímu produktu poslední dekády Apple, se dostává někde za stranou 450 ze 670 a bere to poněkud hopem. A protože jsem hnidopich, kontroluji. To, že se nezmiňuje, že většina firmiček, které nějak přispěly ke konstrukci iPodu (soundjam, portalplayer atd) měla někoho ze zakladatelů v Apple, to bych pochopil, že autor vynechává, protože nepíše učebnici ekonomie a snaží se nezahrabat do detailů. Ale když píše o marketignu iPodu, papouškuje o reklamní kampani firemní legendu: Apple vyjel s obrovskou kampaní a ta prosadila iPod. Moudrý Steve do ní vrazil 75 mega z rozpočtu reklamy na iMac a srazil konkurenci na kolena.

Ipod kampan

Diskrétně si odkašlávám a otevírám pár ročenek. Pamatuji si to mírně jinak. A skutečně. Až do konce roku 2003, tedy po dva první roky života iPodu, Apple iPod reklamou příliš nepodpořil. Zatímco Isaacson líčí kampaň, jako by se připravovala k uvedení iPodu na trh, ve skutečnosti jde o kampaň Siluety, kterou Apple spustil na podzim roku 2003. Sice se stala legendární, ale před tím Apple vyjel několik nevýrazných kampaní, navíc podfinancovaných. Opomněl to Walter zmínit? A proč? Jsem já hnidopich, detailista? Přitom se mi v kontextu toho všeho zdá důležité, že za rozjezd iPodu nemohla reklamní kampaň. A také to, že Apple si, podobně jako ostatní, nedovolilo udělat masivní reklamní kampaň na produkt, který umožnil pirátské přehrávání hudby a s velkou propagací začalo až ve chvíli, kdy spustilo iTunes Mucis Store.

Na podobné zmatky kolem Apple narážím přitom dnes a denně. Čtu moudrá vyjádření analytiků o tom, proč iPod uspěl, všichni kritizují váhavost, s jakou Apple uváděl iPod pro Windows. Jenže víte, že v roce 2001 to nebylo možné? Že ve světě PC existovalo jen rozhraní USB 1.1, které bylo pomalé a hudba se do MP3 přehrávače kopírovala zatraceně dlouho, zatímco Macy měly FireWire, které překopírovaly CDčko MP3 za dvě minutky? Dobře si pamatuji, jak jsem krmil svůj MP3 přehrávač tak, že jsem se na něj třičtvrti hodinu snažil dotlačit hudbu a jak nebetyčně mi to pilo krev. Až nástup USB 2.0 v průběhu roku 2002 to spravil.

Ještě lepší je bordel ve fiskálním a kalendářním roce. Apple totiž končí jeho účetní rok v září, takže vánoční tržby se zahrnují do finančních výsledků prvního fiskálního kvartálu následujícího roku. To byste se divili, kolik lidí se v tom plácá (včetně mě, občas se mi to podaří napsat obráceně). Jenže i z toho vznikají komické situace, když někdo označí applácký začátek roku za mimořádně úspěšný, nebo se mu nepodaří spárovat výsledky Apple udávané ve fiskálním roce s výsledky konkurence udávané v kalendářním roce.

Kapitolka o iPodu, která měla být pouhou zmínkou, pár řádky o jeho významu a o tom, co a jak změnil, se poněkud rozrostla. Dobře se mi na něm dokladuje způsob, jakým Apple akvíroval firmy (šlo mu o zkušené týmy, produkty většinou vyhazoval), jakým stavěl svůj produkt, jakým budoval marketing kolem něj. Jak rychle nalézal a ještě rychleji opouštěl slepé cesty a naopak se urychleně vlamoval do těch, kde zaznamenal úspěch.

Sám jsem zvědav, co z toho všeho povstane. Možná to budu muset dramaticky proškrtat, ale prostě mi to nedá, nepodívat se, jak dopadla firma, jejíž technologii Apple krátce používal a opustil (koupilo ji Yahoo! v roce 2004 za 160 mega dolarů a v roce 2008 všechno vyhodilo a odepsalo). Která? Musicmatch. Neznáte? Neznáte! Bodejť by jste znali.

Víte, co je na tom vtipné? Nakonec jsem zjistil, že za úspěchem iPodu jsou trencle maratonského běžce. Jedny trencle, které změnily dějiny. Jak to? Inu, dotyčný běžec si do kapsy u trenýrek strčil iPod a vyrazil na městský závod. Jenže iPod byl tak těžký, že mu před zraky kamer stáhl ty trenýrky. A Tony Fadell, konstruktér iPodu, praštil do stolu a přesvědčil všechny, že musí nabízet i malý iPod, který nebude maratoncům stahovat kaťata. A tak zkonstruoval iPod Mini, kterého se za rok prodalo tolik, co za všechny tři předchozí roky všech iPodů. A pak Nano a Shuffle, kterých se prodalo ještě víc. Pohádky o tom, že rozhodla možnost legálního nákupu hudby nebo dokonalá marketingová strategie, si nechme do oficiálních životopisů. Ve skutečnosti jsou za úspěchem iPodu trencle. Jsem o tom přesvědčen.

Jsem přesvědčen, že pro dobrý produkt je důležité nejenom to, že ho děláte dobře, ale také to, že ho děláte tak dlouho, abyste se dočkali těch svých trenclí. Toho momentu, který nesmíte propást, musíte jej využít a z dobrého produktu se tehdy stane produkt legendární, aniž byste vlastně věděli, jak se to přihodilo, kde se to mihlo.

Nu a na mne zůstává ta míra – vybalancování mezi hnidopišstvím, detailismem a perfekcionalismem. Aby to, co z toho zůstane, byly relevantní souvislosti.

PS: Kniha má zatím pracovní název Apple X – Desetiletí v záři Apple. Ještě přemýšlím o lepším, kdyby vás něco napadlo, sem s tím, pak byste měli nárok na jednu papírovou grátis.

Za tajemstvím notifikací v iOS5 a vývoje architektury mobilních operačních systémů

Je chvíle, tak se podívejme na to, jak Apple řeší šlamastiku s absentujícím dashboardem a co je nového v notifikacích na iOS5.
Především, androidisti si zvykli mi podsouvat v komentářích, že jim cpu Apple jako jediné řešení. Nikoliv. Každý prosím, nechť si používá, čeho jest mu libo. Máme tu pět velkých mobilních operačních systémů (iOS, Android, WP/WM, RIM a Symbian), hromadu malých, takže snad si vybere každý. Já se jen snažím vysvětlit, proč zmíněná řešení použil Apple a co v nich vidím za positiva. To, že Apple nepovoluje všechno, co technologie umožňuje, je logická daň za požadavek, který na platformu má, co se výdrže a odezvy zařízení týká. A zdá se, že řada lidí to oceňuje, logicky ale ne všichni. Ti mohou sáhnout po jiném zařízení. Vysvětlit něco se znalostí pozadí není totéž, jako něco bezhlavě propagovat. Pokud to nechápte, jděte prosím sem, tu vám bude dobře.

notifications-center-240788.pngKe stejnému kroku sahá řada dalších výrobců. Stojí za to si povšimnout, že ačkoliv velká část mobilních telefonů je vybavena přisvětlovací diodou u fotoaparátu, jen velmi málo telefonů umožňuje tuto diodu rozsvítit trvale a používat ji jako baterku. Ačkoliv by to uživatelé pravděpodobně někdy ocenili a technicky je to triviální věc. Důvod? Ona taková Cree ledka sosá akumulátor dost slušně. Ale to si necháme zase někdy na jindy včetně zkazek, že se vám zdá, že Android/iOS/Symbian telefon vašeho kolegy vydrží zrhuba stejně, jako váš iOS/Symbian/Android.

Notifikace iOS versus Android

Řekl jsem, že notifikace iOS jsou diametrálně jinak udělané, než u Androidu. Opět to není vidět na první pohled. V čem? iOS narozdíl od Androidu má za sebou backend servery, které zprostředkovávají notifikace z internetu. V Androidu může notifikaci poslat jen běžící lokální aplikace, nebo to musí vývojář řešit po svém (a od verze 2.2 pro úplnost dodám, je tu C2DM). Na iOS je to naopak uděláno proto, aby si aplikace mohla registrovat požadavek (naslouchání na novou IM zprávu třeba), uklidila se z paměti a až přijde notifikace, aby se mohla obnovit do původního stavu s notifikací, což dělá dojem, že aplikace multitaskuje.

A to je také důvod, proč se Apple s notifikacemi nějakou dobu potýkal. Už za současného stavu, kdy jsou v iOS4 notifikace často na prd, neboť se „ztrácí“ (neexistovala historie), se jich poslalo 100 miliard. Bylo třeba naškálovat servery a serverové řešení, protože se smysluplnnou historií notifikací se dá čekat, že provoz exploduje. To, že je notifikace umístěna v horním řádku jako na Androidu, je logické – Apple zde umisťuje notifikační zprávy jako ikonky zmeškaných hovorů již od počátku, ještě v době, kdy Android neexistoval. Hovořit v tomhle případě o opisování je dobrý příklad fanatismu – notifikace v horním řádku mají mobilní telefony již od pradávna, měl ji už můj první Benefon v NMT síti.

Notifikace versus Dashboard

Technický rozdíl mezi notifikací a dashboardem? Z hlediska spotřeby vcelku podstatný. Notifikace zprávu přijímá, dashboard se dotazuje. Dotazovat se, znamená cyklicky, tedy s větší spotřebou. Přijmout zprávu znamená, dostat jen informaci o změně. Zase, jde o procenta baterie a to není málo.

Když jsem tedy mluvil o tom, že Apple pojme dashboard po svém, stalo se. Jen formou notifikací – jsou trvale přítomné na locknuté iOS5 obrazovce a umožňují i příjem zpráv z internetu formou push notifikací, tlačených, nikoliv vyžádaných zpráv. Což otevírá zajímavé možnosti bez nutnosti mít paměť zaplněnou běžícími programy.

lock-screen-notifications-240408.png
Tím také neříkám, že tenhle přístup Apple v iOS se musí dlouhodobě osvědčit, zatím ale vypadá jako progresivní. Rozhodnout se pro něj nemusíte, můžete si vybrat svobodně jiný systém a hlasovat nohama. Není ale bez zajímavosti, že podobné notifikace používá i BlackBerry a nakonec od Android 2.2 via Cloud to Device Messaging i Google.

Mobilní operační systémy

Pokud bych měl shrnout své osobní dojmy, Apple se nechal z velké části zdržet svým cloudovým řešením, které má dále posunout jeho prodej digitální hudby – serverová řešení mu nejdou tak dobře, jako Google. Tento backend handicap nyní snad srovnal a může dále škálovat funkce, která na cloudu závisí. A je třeba si všimnout, že jak Android, tak iOS, jsou na cloudu stále více závislí, mnohem více, než RIM Blackberry a citelně více, než Windows Phone. I u WP ovšem vývoj zřetelně jde tímto směrem.

Je stupidní, dohadovat se, kdo od koho opisuje. Za prvé je inspirace a vylepšování jiných řešení hnacím motorem vývoje, za druhé základní směr byl udán a zatím se nepodařilo najít jiný směr vývoje mobilních operačních systémů, než ten, který právě probíhá. Tedy, pokud se nechcete vrátit k vizi Windows CE a snaze transformovat Windows XP na mobilní telefony. Tímhle směrem kráčí Google i Apple a i ostatní. Apple vsadil na „řízenou kvalitu“, tedy na to, že upřednostňuje přívětivost, odezvu a výdrž před otevřeností, Google naopak vsadil na otevřenost. Obě firmy v poslední době slevují ze svých pozic, protože vidí, že trh to umožňuje či vyžaduje. Google zavádí omezení, Apple otevírá více možností. Proč, to je zase jiné téma.

A proč vám Steve Jobs nedopřeje alternativní dashboard pro iOS?

To je dobrá otázka, která padla v komentářích k mé minulé mikrostati věnované dashboardu, takové té „úvodní obrazovce“, kam se na vás valí všechny záležitosti, které musíte vyřídit, abyste žili se svým zařízením v míru. Proč vám Apple nedopřeje možnost instalovat dashboard jako alternativu? Proč nám vnucuje jedinou cestu?

Today obrazovka - dashboard pro Cydia. Oficiálně jej ovšem nenainstalujete.

Za prvé je vhodné poznamenat, že několik dashboardů či alternativních launcherů existuje, ale jen pro jailbreaknuté iPhony, protože se instalují přes Cydii. Takže to není omezení v návrhu systému, ale omezení v politice systému.Pokud už jste si nějaký neofiko dashboard instalovali, víte patrně odpověď.

Důvodem je výdrž baterie. iOS je, co se výdrže baterie týká, velmi obsesivní zařízení. Původní zákaz multitaskingu neplynul z toho, že by operační systém nebo procesor neutáhli multitask, ale z toho, že nebyly mechanismy, jak kontrolovat, kolik která aplikace žere baterky.

Řešením, s nímž se multitasking „povolil“, bylo jednoduché. Systém telefonu bude mít své vnitřní API, jemuž každý program předá úlohy, které se mají vykonávat na pozadí. A těchto úloh je předem definovaná sada (tuším šest nebo sedm), například čtení polohy a zavolání programu v závislosti na ní (víme, že čtení polohy u iOS nemusí nutně znamenat zapnutí GPS, záleží na požadované přesnosti). Nebo třeba poslouchání z internetu na portu a zavolání aplikace, pokud něco přijde.

Je možná zřejmé, o co je takový přístup lepší: věci, které vyžadují značné zdroje baterie, jsou centralizovány a řízeny operačním systémem. Je jedna centrála, která se stará o to, zda a jaké porty a adresy z netu se poslouchají či pingají a to v intervalech, které systém uváží za optimální. Kdyby se o to starala každá aplikace zvláště, při takových pěti spuštěných aplikacích by telefon byl trvale na datovém provozu a baterka by šla do kopru za několik hodin. Například WP7 tento systém více či méně převzal také, naopak Symbian ani Android jej nemají a na výdrži baterie se to projevuje brutálně.

Běžná iOS aplikace se tedy spustí a když ji chcete „mutlitasknout“, předá do API požadavky, kdy se má znovu zavolat (například u IM programu se má znovu zavolat, až přijde zpráva na port) a uklidí se z paměti. A protože visí v API, iOS vám ji mazaně ukazuje, jako žijící aplikaci, ačkoliv se celý IM program uklidil a neběží, kromě toho, že je registrovaný do chráněných procesů systému. Elegantní věc, které si vývojář většinou ani nevšimne. Až nastane událost, přijde vám na kecálek zpráva, API se mrkne, pro jaký program ta zpráva je (to mu řekla aplikace při uklízení), ten zavolá s patřičnými parametry a IM aplikace se obnoví i s oknem, že vám přišla zpráva. A vy si pořád myslíte, že se někde něco multitaskuje. Kulový kulový. Skutečný multitasking je v iOS vyhrazen jen některým aplikacím.

No a co to má společného s dashboardem? Aby dashboard fungoval, musel by viset na pozadí v multitasku a aktualizovat události na základní obrazovce podle toho, co se právě stalo. Čímž by systém předal vládu nad zdroji neznámé aplikaci, kterou může kdokoliv zbastlit podle svého. A nejde o grafický vzhled, jde o zdroje. Blbě naprogramovaný dashboard, který se bude příliš často aktualizovat, bude náročný jak na baterku, tak na výkon procesoru. A že by dobře naprogramovaný dashboard zkrátil životnost baterky spíše o jednotky procent, než o desítky? To je první věc, kterou se iOS konstruktéři naučili: procenta jsou hodně, únosná jsou až promile. Dejte procento k procentu a baterka je prázdná za půl dne, což je přesně to, co je nežádoucí.

Až budete přemýšlet o nějakém „monopolistickém omezení“, které iOS předkládá, vysvětlení zpravidla bude jednoduché: jde buďto o snížení nároků na odběr enegie, nebo na využití procesoru, nebo na obojí. Prioritou iOS zařízení je co nejvyšší výdrž a konstantní (=rychlá) uživatelská odezva. Že by to Apple mohl nechat na uživatelích, co si instalují? Ale prosím vás, to by dopadl jako Symbian a Android (i ten už se brání), které si uživatelé zaplevelí vším možným softwarem a pak se diví, že jim baterka zdechne ještě před večerem, ačkoliv když ten telefon kupovali, tak vydržela dva dny v kuse…

PS: Už minule jsem naznačoval, že v iOS 5 ze šlamastiky „není povolen dashboard“ Apple solidně vybruslil Centrálou Notifikací. A hned se ozvaly hlasy, že tím zkopíroval notifikace od Androidu, protože je posadil do horního řádku. No, je to komentář založený na tom, že to vypadá podobně. Ale pod kapotou je to diametrálně jiná technologie, která umožní ledasco. To, že letadlo a rogalo vypadá podobně, ještě neznamená, že to poskytne stejnou službu a pro notifikace prostě jiné logické místo není, než horní stavový řádek, který už od iOS pravěku se pro oznámení používá…. Ale o tom snad někdy příště.

Proč nemá iPhone dashboard

Víte, proč nemá iPhone / iPad – tedy iOS platforma, dashboard, tedy takovou tu úvodní obrazovku, na které se sumarizuje, kdo vám právě volal, odkud vám přišel jaký email a kolik máte záznamů v kalendáři?

Je to poměrně zajímavý příběh. Všiml jsem si, že v recenzích to většinou recenzenti zmiňují jako zásadní zápor iOS platformy. Nemá dashboard, tím pádem se nehodí pro profesionální použití, je jen na šmrdlání prstíkem. Recenzent většinou před tím používal Palm nebo WinCE, kde dashboard je či může být a nyní mu chybí.

Dashboard pro Windows

iPhone byl od počátku zaměřen na uživatele, kteří doposud chytrý mobilní telefon neměli, protože pro ně byl příliš komplikovaný a na běžnou práci neužitečný. A jedním z průlomů výzkumu UI pro iPhone (tehdy ještě jen iPhone) byla skutečnost, že dashboard není zpravidla běžným lidem užitečný. Proč? Protože představuje shluk na hromadu naházených události bez nějakého smysluplnějšího třídění. A také stres. Kdykoliv se uživatel podívá na displej, vidí hromadu nevyřízených úkolů, nepřečtených emailů a kalendářových položek. Frustrace.

Průzkum Apple ukázal, že běžný uživatel je schopen úvahy „chci vidět, co potřebuju dnes udělat, tak si vlezu do kalendáře. A když chci vidět emaily, vlezu si do emailů.“ Spolu s notifikacemi, které vám dají vědět, že za chvíli máte vyrazit na schůzku, Apple ponechal třídění událostí na uživateli. A na tom, že ví, že na poznámky používá Evernote a je ochoten do něj vlézt a nepotřebuje vidět poslední poznámky na titulní obrazovce.

Je to mentální posun od dobrovolné sebebuzerace k managementu doprovázenému zabránění průšvihů připomínkami a avizacemi. U lidí se chytil.

Windows Phone 7 jde vědomě jinou cestou a když se na to podíváte podrobně, uvědomíte si, o co je přístup iOS moudřejší. WP7 vám může do dlaždice naservírovat jen kousek té informace, jen maličkou citaci. Z Facebook statutu jen pár slov, nezvládne tam nacpat celý. A v těch pár slovech ani nerozlišíte, jestli by vás zbytek zajímal. Míchající se zmatek.

wp7.png

Na obrázku je vidět, jak takové zmatky mohou vypadat – na pravo původní rozhraní WP7, nalevo se uživatel rozhodl, že si toho dá na titulní stránku systému ještě o něco více. Jistě mu to pomohlo …

Dělal jsem nějakou dobu nad Motoblurem od Motoroly. Doporučení znělo, vyhodit. Rychle se míhající útržky informací, které bylo těžké konfigurovat a bylo ještě těžší vymyslet smysluplnou konfiguraci. Například právě u FB statutů. Zatímco FB sám se snaží vymyslet, jaké statuty by vás zajímaly a třídit je (u průměrných 600 přátel to jinak nejde), Motoblur vám cpe jeden za druhý, protože to jinak z API nedostane a sám s tím nic nedělá. Výsledek? Uživatel je zahlcen šumem a nakonec na využívání Motobluru rezignuje. Naštěstí to samé v podstatě udělala Motorola, protože totéž naznala.

2864-4aaa558d1b1a8.jpg

Motoblur od Motoroly je centralizovaný chaos. Pokud někdo píše párslovní vzkazy, ze to v pořádku a na reklamních fotkách to vypadá hezky. V praxi to ale uživatelé k překvapení vývojářů nepoužívají. Proč? Protože je to chaos…

Dneska bude Apple představovat pátou verzi iOS, ve které učiní dosavadní doktríně „žádný dashboard na iOS zařízení“ citelný ústupek. Má proč. Postupně se iOS zařízení dostávají do rukou i těm, pro které nebyla určena: datovým profíkům, sebezničujícím time-managerům a technikům, kteří si chtějí všechno do detailu nastavit po svém. Do jisté míry to půjde, protože lidé a jejich potřeby jsou různí, peníze jen jedny.

Ale pro ty staré uživatele zůstává ono původní: nenechte se buzerovat. Mějte jen, kam odložit své myšlenky a data, která může nést pomocník za vás a ukáže vám je, až vy budete potřebovat. Je to zajímavý rozdíl, asi jako mezi tlačit a vézt se. Obojí jede, ale jen u jednoho udáváte směr.

Porovnání robotických vysavačů iRobot Roomba a CleanMate

Nedávno jsem spíše z legrace napsal článek o tom, jak všelijak se dají hackovat robotické vysavače. Ukázalo se, že slušné obliby došly vcelku vážně míněné, byť humorněji podané argumenty pro a proti dvěma v Česku asi nejprodávanějším modelům: CleanMate versus Roomba. Měl jsem možnost porovnat oba a ve více modelech a generačních provedeních. A aby to bylo snáze dohledatelné, vytáhnu toto porovnání zvláště.

U nás je velmi populárním produktem CleanMate společnosti Infinuvo, který je levnější (kolem 5 tisíc Kč, záleží na modelu a výbavě), jeho protipólem je Roomba, která stojí spíše dvojnásobek (nejlevnější stojí 8 000 Kč. Připlácíte si v případě Roomby za značku, nebo má i nějaké kvalitativní přednosti? Ano, jsou tu objektivní rozdíly a to tak, že značné, které umí používání robovysavače řádně znepříjemnit. Takže?

roomba.jpg

Především CleanMate nemá senzor přiblížení, takže zatímco Roomba před překážkou většinou zpomalí (pokud není moc malá) a jemně do ní ťukne, CleanMate do ní narazí v plné rychlosti a teprve nárazem překážku pozná. Může vám to připadat jako drobnost, ale až uslyšíte CleanMate, jak zoufale mlátí do zavřených dveří, argument pochopíte, nehledě k riziku rozbití váz či sošek stojících na zemi.

Druhou podstatnou výhodou Roomby je, že umí kopírovat zdi, protože si do určité míry mapuje pokoj. Tím dobře vysaje prach podél zdí. CleanMate jezdí vysloveně náhodně, nemá žádnou inteligenci a od zdí se jen odráží, nekopíruje je, prachu mu tedy podél zdí zůstane mnohem více. Je prostě méně pečlivý, protože je hloupější.

A do třetice, Roomba se umí vypořádat s problémy při pohybu, například zamotáním do kabelů elektriky, chlupů koberce a dalších překážek. Má terénní zdvihací kolečka a „cloumací“ inteligenci, opakovaným pokusem o změnu směru a zpětným chodem či nadzdvihnutím na kolečkách se pokusí dostat z kabelu nebo jiné překážky. To CleanMate neumí. Jakmile se zadrhne, přeruší program, zapípá a zdechne.

cleanmate.jpg

Totéž CleanMate udělá, když se zasekne pod příliš nízkým nábytkem nebo třeba trubkou běžící po zdi. CleanMate totiž má ťukací čelo oblé, snadno se pod nízkým profilem zasekne. Ostré „ťukací“ čelo Roomby se odrazí (nezaklíní se obloukem) a Roomba spolehlivě vycouvá. Je to rozdíl? Nu, je. Přijdete domů, těšíte se na robotem uklizený pokoj a zjistíte, že CleanMate chcípnul zamotaný v prodlužovačce na zemi, zatímco Roomba zvládla poklidit.

A na závěr: na CleanMate nepoznáte, zda douklidil, nebo z nějakého důvodu chcípnul, zatímco Roomba to výstražně indikuje diodou i hlasovým výstupem.

Mám-li srovnat kvalitu úklidu, subjektivně bych řekl, že Roomba sebere i jemnější prach a objektivní je, že je podstatně pečlivější a lépe projede celý pokoj. Na druhou stranu je náročnější na údržbu, občas musíte vyjmout kolečko (je to jednoduché) a vytahat z něj vlasy, obecně vlasy Roombě slušně zatápějí. CleanMate na to není tak háklivý, ale to je dané také jeho menší pečlivostí při sběru. Na druhou stranu kartáč Roomby se čistí podstatně lépe, než u CleanMate, kde se vlasy a hlavně prachové chuchvalce zapresují do štětin tak, že to nejde nijak kloudně vyndat. To se Roombě nestává, má kartáč líp vymyšlený a je k němu čistící kroužek.

To jsou prodejní argumenty, které pomohou vyrovnat se mentálně s tří a více tisícikorunovým rozdílem. Pokud nemáte malý byt v provedení mikro-loftu s plovoucí podlahou a bez předmětů na podlaze, CleanMate postačí, ale pokud máte byt s kabely na zemi, rozestavěným nábytkem a věcmi na zemi, které nechcete pořád uklízet, bude Roomba lepší volba.

Na závěr vás možná zaujme, zda si máte u Roomby připlatit za dražší model s programovatelnou automatikou, která spustí luxování v předem naplánovaný čas. Abych to shrnul: nutné to není, ale je to fajn, když si zvyknete. Roombu totiž můžete naprogramovat, aby se vydala luxovat třeba každý den ve vybranou dobu. Pokud máte pokoje prostupné bez vysokých prahů a zvláště, koupíte-li sadu s majákem, který Roombu nepustí do dalšího pokoje, dokud nemá jeden hotový, snížíte si denním luxováním prašnost v bytě, aniž by vás to stálo mnoho práce. Navíc každodenní prach je jemnější, takže Roomba zvládne vyluxovat tři pokoje pečlivě a vysypete z ní prach, až se vrátíte. Totéž můžete dělat ručně: zapnout Roombu, když odcházíte, jenže často na to zapomenete. Automatika je zkrátka lepší, ale za příplatek.