Znalost je na nic, škola má naučit obsluhu Wikipedie? Ne!

Jak dlouhý je Karlův most? Tuhle otázku jsem před mnoha lety měl v jednom testu. Nechápal jsem, proč v testu psychologického profilu je tahle otázka, ale poctivě jsem ji zodpověděl podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Když se test s psychologem vyhodnocoval, zeptal jsem se ho zvědavě, jak se k testování vztahuje znalost délky Karlova mostu. Psycholog mi vysvětlil, že jde o posouzení schopnosti vyhodnotit situaci, se kterou je člověk zběžně obeznámen. Že součástí testu není odpovědět přesně, ale tím, že se zhruba trefíte prokázat, že máte smysl pro proporce a odhad. Pak se podíval na moji odpověď a tím se to trochu pokazilo, protože to byla tříodstavcová analýza rozebírající různé možnosti v průběhu doby, ale to už s příběhem nesouvisí.

V poslední době stále častěji slýchám, že znalost není důležitá, že důležitá je schopnost najít. Že školy nemají nabiflovat, ale naučit používat vyhledávací nástroje. Považuju to za nebezpečné a hloupé. Neznalost nelze nahradit vyhledáváním. Tvořit můžete, pokud máte na čem stavět, co modifikovat. Když tvoříte, nemůžete ztrácet čas tím, že si základní znalosti vyhledáváte. A z ničeho nic nepovstane. Z neznalosti nevznikne nové dílo ani dobrá odvozenina díla stávajícího, protože jak byste mohli odvozovat, když neznáte východiska. Základem nového je znát staré. Jistě, nemusíte znát staré do detailu. Není podstatné, abyste přesně věděli, jak dlouhý je Karlův most, ale je důležité, abyste měli nějakou představu o proporcích. Abyste v případě potřeby věděli, co máte hledat a jak zhruba hledané vypadá. Abyste tím měli i smysl pro realitu.

Je to rozkmitaná čára jako na osciloskopu, která se od někdejšího biflování překlápí k vyhledávání. Potřeba je obojí. Znát i hledat. Od školy je potřeba, aby naučila znát, protože to je velmi těžké a je toho hodně, co je potřeba znát. Hledání se učí mnohem snáze, když se může stavět na znalosti. V naprosté většině případů ani nemůžete předem říct, co bude v životě či v práci potřeba znát, komparativní výhodou se může stát cokoliv. Proto by člověk neměl jakoukoliv znalostí pohrdat a opomíjet ji.

Pokud člověk může něco ulehčit dětem, tak je to naučit je poznávat. Každému funguje něco jiného, je to intuitivní, ale těžko slovy popsatelný proces budování chrámu ducha. A jeho zvládnutí rozhoduje o tom, zda výrobní pás vymýšlíte nebo obsluhujete.

Mimochodem, správná odpověď je cokoliv kolem 516 metrů. Ne “pamatujte na to, že vím, kde parkujete a půjdu odsud dříve…”

iPhone 7 a technologická saturace

Mám iPhone 5s a na jazyku otázku, proč bych měl přejít na sedmičku, telefon o tři generace novější. Dobrá odpověď mi chybí, ale tohle není příběh obyčejného Apple hejtu. To je příběh generace.

iPhone byl před deseti lety zjevením. Materializací snu. Snu o tom, že kdykoliv bude potřeba, budu moct vyřídit pracovní věc bez ohledu na to, že zrovna nejsem v práci. Že dostanu zprávu o emailu a budu moct vyhodnotit, zda je důležité na něj reagovat. Tenhle sen jsme s Petrem Mitošinkou začali snít někdy v roce 1996, když jsme spustili první tuzemskou službu, která uměla vzít váš email a poslat jej jako SMS zprávu. Jenže s iPhone to bylo ještě pohodlnější, ještě efektivnější, jedním slovem parádní.

O deset let později se instantní email stal zvykem se všemi výhodami i devastujícími prvky jako to, že zaměstnavatel či zákazník očekává, že jste neustále na příjmu. Roste počet lidí, kteří si vypínají automatický push zpráv na své mobily nebo dokonce firemní emaily na mobilu vůbec nemají, stejně jako rychle narostl počet firem, které prostě předpokládají, že za drobný příspěvek k platu budete používat svůj mobilní telefon a své mobilní číslo na pracovní záležitosti.

iPhone se stal synonymem produktivity, zosobněním neustálého tlaku, kdy musíte být k dispozici vždy a všem. Teoreticky si můžete vybrat, kdy, co a komu odpovíte, ale tuhle svobodu volby neunesl každý. Být produktivní je mantra, jen tak koukat do stropu se nenosí, v nejlepším případě se můžete honosit prokrastinací, neproduktivnímu šmrdlání prstem po displeji tabletu za účelem lovu dalších zbytečných informací, které nepotřebujete, jen vás zajímají. Většina z nás se přizpůsobila jazyku moderních sociálních sítí, v nichž se zákazníkovi (jakkoliv potenciálnímu) neodporuje, pochlebuje, chováme se k němu jako k děcku, neboť má onu údajnou moc do světa vykřičet, že mu jeho bebíčko nebylo správně pofoukáno. Za slovo “zákazník” doplňte “šéf” či snad “partner” a další – protože až tak daleko někdy situace dochází.

Nový mobilní telefon se z nástroje, který život ulehčoval a umožnil nám práci vyřídit v případě nouze, změnil v součást mašinérie, která požaduje naši výkonnost vždy a všude. A nejde jen o práci. Slastné okamžiky ve svém životě si nemůžete vychutnávat, měli byste je sdílet, protože bez sdílení není toho pravého prožitku. Byli byste prázdní, neuspokojení, kdybyste pod fajnovým zážitkem neměli pár lajků a alespoň jeden závistivý komentář. Prožitek by nebyl naplněn, kdyby nebyl sdílen s kýmkoliv.

A to je ten moment, kdy chci vycouvat. Tři generace starý iPhone poskytuje služby, jaké potřebuji a neřeší trable, které mě trápí, především pak výdrž a odolnost. Snad jen ta voděodolnost mě láká, ale za dvacet let jsem mobil utopil jen jednou, čert to vem. Naopak by pro mě bylo ještě těžší být rezistentní celospolečenskému tlaku na sdílení a vždypřítomnost. Jenže ten starý iPhone taky odumírá, tři roky tuhého provozu se na něm projevují, dobíjecí konektor nedobíjí, displej se odchlipuje a tak dále.

Méně je více. Nový telefon umožní ještě lepší sdílení. Ještě lépe uskladní moje fotografie v cloudu, kde je mohu ještě lépe a odkudkoliv sdílet. Do větší paměti mohu nainstalovat mnoho dalších aplikací, samozřejmě jen za účelem vyzkoušení, na čem dnešní doba ulétává. Nic z toho striktně vzato nepřispěje k mé produktivitě, jen k roztříštění pozornosti a rozdrobení komunikačních kanálů. Ale doba to chce, doba to žádá.

Stává se obyvatelstvo Země celistvým živoucím organismem, Gaiou z Asimovy Nadace v momentě, kdy každý sdílí s každým všechno a vzájemně je to lajkováno a prožíváno, ačkoliv toho člověka osobně neznáme? Je tohle nový model spolusoužití, kdy být handicapován znamená nemít telefon umožňující takové sdílení? A je novým sjednocujícím prvkem skupiny lidí nikoliv dnes již hodně rozvolněný národ, ale používaná technologie, jak dovozuji v jedné své povídce?

Jdu si opravit nabíjecí konektor v 5s a šetřit na sedmičku. Snad za těch pár let, kdy našetřím zbytečnou třicítku, kterou jinak v rodině neužiju, zlevní. A to přes to, že žádný další sen, na jehož materializaci bychom čekali, není na dohled a virtuální realita jím nebude.

Jak se GPS spam dotýká měst

I GPSka dělá problémy se spamováním. Zdálo by se, že je to technologie dost neutrální, ba i zajištěná na to, aby se nic takového nestávalo, jenže to tak docela není pravda. Dnes není problémem jen samotné zajištění a neprolomitelnost technologie, ale i její masové používání. To vede k dosud nedomýšleným důsledkům. Jako v případě GPS a inteligentních navigací.

Pokračujte ve čtení článku…

Hypermarket je místo předvolebních příběhů

Brandýské Tesco je místo předvolebních příběhů. Stojím v pátek dopoledne před pultem se sýry a salámy, přichází obsluha a mladík se mě ptá, co si dám. Ještě než dořeknu své přání, ozve se vedlestojící senior a začne nadávat, že jsme ho předběhli. Omlouvám se mu, že jsme ho přehlédl a říkám prodavači, ať obslouží nejdříve pána. Tím by teoreticky nedorozumění mohlo skončit, jenže moje provinění je zřejmě závažnější, než jsem mohl kdy domyslet, protože zástupce seniorátu pokračuje ve výlevu na mou hlavu, teď už dost vulgárně, jak že jsem ho to mohl přehlédnout, to jsou doprdele lidi, samej debil.

Vysvětluji, že jsem myslel, že je s paní přede mnou, protože vůbec nestojí ve směru šipky nákupu a tak, ale měl jsem mlčet, protože jen přidává na nadávkách. Vyloženě sympaťák. Konečně je obsloužen, přicházím na řadu já. Senior bohužel pořád postává u pultu a chrlí to svoje “to jsou dneska lidi, hajzlové, ne lidi” a i prodavač vypadá, že má cukání pána přiložit do chlaďáku. Co teprve já, ajťák, který není na tak intenzivní lidskou vřelost zvyklý.

V takových chvílích vždy přemýšlím, co by udělaly moje morální vzory. Asi nejlákavější je přístup, který razil vzor mého dospívání, americký filosof druhé poloviny dvacátého století Rocky Balboa, nejlépe znázorněný v jeho populární sérii filmů věnovaných budování argumentační převahy.

Ve chvíli, kdy pán spustí “a to takový lidi dneska choděj do politiky, to tady pak má vypadat, rozkradený, svinstvo, fuj, volby zase nahovno”, mi to dojde. Otáčím se k němu, na tváři ten nejsladší a nejupřímnější úsměv, jaký zvládnu vykouzlit s hořkostí a adrenalinem v krevním řečišti. Napřahuji k němu pravici a říkám mu “Když už mluvíte o těch volbách a teď jsme se tak hezky seznámili, doufám, že dáte svůj hlas naší kandidátce komunistů, kde mě najdete.” Nadechoval jsem se, abych ještě něco řekl, ale pán zmlkl, jako když utne. Nafukuje se jako žába, pak naprázdno otevírá pusu, pak bere košík a prchá.

Jak říkal další morální vzor mého dospívání Dale Carnegie: “Prohru pro sebe proměňte ve výhru pro národ.” Minus jeden hlas pro komunisty.

Ale zase tak chytrej, jak jsem si myslel, nejsem. Samozřejmě mě mělo napadnout za pánem zavolat, že svůj hlas může hodit i našim koaličním partnerům z ČSSD a ANO…

Takhle my si tu užíváme volby.

A morální ponaučení? Nelez do krámu v čase, ve kterém ho mají některé skupiny obyvatelstva rezervovaný pro sebe.

Krajské a senátní volby mají snadné řešení: vyházet lístky pošuků a zlodějů

Senátní a krajské volby v našem dvojměstí. Obálka nacpaná dvěma velikostmi hlasovacích lístků a nutností nastudovat program tak třiceti subjektů. Včera jsem si nad tím drbal hlavu, jak se k tomu jako občan seriosně postavit. Pak jsem se rozhodl pro reverzní inženýrství, když jsem ten ajťák. A začal jsem vyhazovat zloděje, pošuky a panikáře/strašáky, protože ani jedno do politiky nepotřebujeme. V senátkách vyletěl pán od Okamury, od Sládka, z DSSS a Svobodných, pak z KSČM a Huml (vítače rusáků tu nechceme) a nakonec pán z ANO a holčina z ODS, protože zlodějské strany nebrat. Zbyly dva lístky Strana zelených a jejich Mach (neplést s mimoněm od Svobodných) a Holeček ze Starostů a Nezávislých, jejichž programy si jdu pročíst. Podobně dopadly zastupitelstva, kde vyletěli všichni předešlí plus Cibulka a pár pošuků jako Koruna česká, Ne zdravému rozumu (či jak se ten blok jmenoval, přišlo mi to příhodné) a podobně. Zůstalo mi na hromádce KDU, Starostové a Piráti. Takže je jasno, bylo to rychlé a bezbolestné. Děkuji tímto lakmusovým papírkům, jako je pozice ke kradení a k strašení imigrací, že mi letošní volby usnadnily. Do toho mi přišlo z rakouské ambasády, že mám 4.12. naklusnout volit prezidenta, měl jsem za to, že jsem ho volil nedávno, ale ten čas letí. Aha, tak ne, tak ona se volba opakuje. Až na to, že mám propadlé rakouské doklady a musím je stihnout prodloužit 🙂

Blokování divných lidí na Facebooku je psychohygiena

Několik lidí v poslední době přemýšlí o tom, zda mají někoho zablokovat jen proto, že je jim na Facebooku protivný, nepříjemný – a zda se tím neuzavřou do nějaké „sociální bubliny“, kterou si někdy zřejmě slibovali od Facebooku překonávat. Vypadá to, že existuje nějaká představa, že si musíte pouštět kohokoliv do „svojí bubliny“ jen proto, abyste „nebyli odtrženi od reality“. Ale HOVNO. Do obýváku si taky nepouštíte každýho, ale jen někoho, kdo je vám sympatický a chcete ho tam usadit. K tomu, aby člověk verifikoval své představy s realitou, mají sloužit noviny publikující výzkumy, výsledky voleb a další věci založené na statistice a ověřených informacích. Ne to, že si necháte do obýváku mezi své přátele vlézt kohokoliv, kdo tvrdí, že se tam chce usalašit a mezi vašimi přáteli něco povykládat. Tohle je jen vyčůraná metoda, jak zabrnkat na city/ještinost dotyčného a tlačit jemu a jeho přátelům jakoukoliv informaci včetně ideo-sraček a zneužívat toho, že vy narozdíl od nich máte slušný a obsáhlý seznam skutečných přátel, kteří si jdou přečíst ledasco, co je pod vaším příspěvkem napsáno. To není ani o toleranci, ani o uzavírání své bubliny, ale o vaší ohleduplnosti k sobě, svému času a svým skutečným přátelům. Omluvte můj njůspík.

Česko je ekonomika prostojů

Z letních zpráv mě zaujala jedna. Produktivita práce v Česku je poloviční oproti Německu. Našel jsem hromadu vysvětlení od méně odborných jako “český líný kurvy” až po maximálně ekonomická (medián přidané hodnoty se v Německu realizuje nad bazálním českým produktem) atd. Moje trocha do mlýna? Česko je ekonomikou prostojů. Nad tím prorůstovou a produktivní ekonomiku nevybudujeme nijak snadno.

Prostoje jsou v Česku všude. Přijdete k doktorovi a čekáte hodinu, dvě a více ve frontě, která nemá konce. Když potřebujete vyřešit jakoukoliv prkotinu, abyste si vzali půldenní volno. Věci, které jinde jdou korespondenčně, v Česku znamenají sehnat si výpis, potvrzení a donést žádost. Úřad máte hodinku od práce, hodinku zpět do práce, dopoledne je v prčicích. Přidejte nějakou tu rezervičku na nepředvídatelnou dopravu po rozflákaných silnicích a nikdo ze zaměstnavatelů se ani nepozastavuje nad tím, proč si “vyměnit řidičák” odskočíte na půl dne. Ale taky tenhle předpoklad započítá do mezd.

Stejně tak pošta a její dodání balíčku do ruky. Řemeslníci, kteří přijdou na smluvený termín plus mínus dvě hodiny kouknout na rozbitou ledničku. Však víte, ta doprava a před tím řešili na úřadě tu novou evidenci.

To všechno jsou prostoje. Už je ani nevnímáme. Už se jim ani nedivíme. Už k nám tak nějak patří. Dá se na ně vymluvit: však víte, ta doprava (o dvě ulice vedle), ty úřady, ti ostatní. Alespoň, že se dá na to postěžovat si kolegům u kafíčka ve firemní kuchyňce.

Tohle mě vždy překvapuje na německém světě. Když se pracuje od do, tak se od do pracuje. Pokud se žením, beru si dovolenou, novou občanku si vyzdvihnu cestou do práce na úřadě nebo na poště, doktor se domlouvá na termín, kdy má na mě opravdu čas. Nikoho by nenapadlo, že to jde jinak.

Myslel jsem, že to vymizí s generací, která nezažila komunizmus. Nemizí. Je to dědičná vlastnost. I ti, kdo se narodili po roce 1990 snadno podléhají prostojům, jen jim už moderněji říkají „prokrastinace“ a přecházejí je s vysvětlením, že když už pracují, pracují tak efektivně, že zase za chvíli potřebují vypustit. Ale no tak…

Inu, další bod, kde máme němce co učit, protože takhle se vytváří ta pravá životní pohoda, nenechat se svazovat časem…

Publikováno pět minut po začátku pracovní doby.

O vlivu liberality akademického vzdělávání na ekonomický výnos z nových odvětví na příkladu vzniku standardu GSM

Já vím, že nemáte rádi dlouhé články. Ale jak tak teď píšu knihu o mobilních sítích a zároveň Martin Jaroš pro Hnutí NE píše o reformě vzdělávacího systému v Česku, přišla mi jedna kapitolka z knihy jako dobrá ukázka toho, PROČ je reforma vzdělání u nás tak důležitá. Abychom si vědomili, že nejde jen o to, že nějaký báby ve školách budou důstojněji žít a občas tam půjde dělat i chlap, ale abychom si uvědomili, že kvalitně fungující vzdělávání rozhoduje o tom, jak budeme žít o deset a více let později my. A že kvalitní školství není věc „politického programu“, kterým se mlátí strany po hlavě, ale životní nutnost, která vyžaduje kontinuitu a shodu „napříč politickým spektrem“.

TLDr; verze článku: Švédsko v 70. letech investovalo do univerzit a akademického výzkumu, zjednodušilo napojení škol na soukromý sektor. Díky tomu byl Ericsson schopen představit kvalitní návrh pro standard GSM, který byl 1987 přijat a celá skandinávská ekonomika z toho těžila 20 let a těží dosud (přímo přes 150 000 pracovních míst, nepřímo statisíce dalších, miliardy korun). Německo spolu s Francií přes svou velikost nebylo schopné zmobilizovat tolik odborných sil, aby zvládli vytvořit svůj kvalitní návrh, který by vyhovoval podmínkám. Ale Německo se poučilo a reformy také později provedlo, jenže mobilní éru už zdaleka tolik nevytěžilo. Vítěz vzal téměř vše a tím se stal Ericsson, Nokia a další skandinávské firmy.

A celá verze pro zvědavé následuje… Pokračujte ve čtení článku…

Dotace nejsou čisté zlo, jsou dobrý sluha ale špatný pan

Všimli jste si, jak často brojí ta nejobskurnější patra tuzemské politiky proti dotacím? A jak v kontrapunktu k tomu málo o dotacích hovoří státy, které je ve skutečnosti platí? Zdálo by se, že dotace jsou smrt Evropy stejně, jako pomazánkové máslo nebo křivá okurka, protože deformují společnost, ničí podnikatelského ducha a jsou čisté zlo. Ve skutečnosti jsou dotace dalším “vrtěti psem” – pro někoho výtahem k moci (Mach), pro jiné odvádění pozornosti a kultivace jednoduché pozornosti (Zeman) či prostě jen přežívání v patrech vyšší politiky (Huml a další řádka pofiderních politiků z ČSSD i ODS). Na to, abyste došli k takovému závěru, stačí trocha selské úvahy. Jen mít čas ji provést. Pojďme na to spolu.

Dotace mají být škodlivé, protože ničí podnikatelské prostředí a podnikatelského ducha, dají se rozkrást a zneužít. Tolik hlavní výhrady. Dotace jsou finanční příspěvky, které poskytuje jeden subjekt druhému bez toho, že by očekával přímý profit pro sebe zpět. Dotace jsou tedy formou investice, ačkoliv její přímý výnos bude užívat ten, kdo dotaci dostal.

V rámci EU jsou dotace projevem solidarity bohatších regionů s chudšími, tento projev solidarity plyne z vědomí, že nikdy nevíte, kdy se situace obrátí a pro všechny je výhodnější plynulejší distribuce bohatství, než ostrý protiklad chudoby a bohatství. Tím se nijak neříká, že všichni mají mít stejně, jen rozdíly nemají být tak výrazné. S příchodem východoevropských zemí k principu solidarity přibylo vyrovnání s poválečným uspořádáním. Západní Evropa se pokusila formou dotací nějak redukovat zaostávání východní Evropy způsobené faktickým výsledkem války, kdy východ Evropy padl do područí Ruska a tím fakticky ekonomicky zaostal a zchudl. EU se rozhodla, že než si vyčítat, kdo měl co udělat, bude lepší zlepšit situaci lidí dnes a tady. Svobodně se tak rozhodly bohatší státy s vědomím toho, že oni na to budou příspívat východní Evropě. Tolik k původu eurounijních dotací. Neříkám, že je to čistý altruismus, byl v tom nepochybně i kalkul udržení stability v regionu, protože přeci jen kdyby začaly v Polsku či Maďarsku masivní sociální nepokoje, povstání a bouře, bylo by to nepříjemné i pro země EU, ale tohle nechme stranou, je to samostatné velké téma.

Dotace v rámci EU jsou především infrastrukturní a “do budoucnosti”. Infrastrukturní znamená příspěvek na silnice či jiné dopravní projekty. Po pravdě, takhle to funguje od dopravního pravěku: stát buduje a platí silnice v regionech, za to čeká, že lidem se bude v regionech lépe žít, bude tam lepší zaměstnanost atd. Podobně je to v oblasti dotací do “občanské vybavenosti” jako jsou školy, školky, mateřská centra atd. Po pravdě řečeno tady neexistuje žádný trh, který by se dal deformovat, tyto oblasti fungovaly vždy převážně ze státních peněz, to dotace nijak nemění. Mění pouze způsob, jakým se zpracovávají tendry a zakázky. Povšimněte si, že všechny finanční skandály, které se v poslední době provalily, souviseli s eurodotacemi. Má to dva důvody: za prvé ten, že bez eurodotací by se v Česku dneska nic neuskutečnilo. Za druhé ten, že eurodotace mají relativně slušné kontrolní mechanismy a i na dálku se v nich podezřelé záležitosti najdou, ačkoliv se třeba zpracující personál na České straně snaží o opak. Povšimněte si také, jak často se opakují zprávy o “hrozbě zastavení dotací” – což je už v signální soustavě EU dost závažné sdělení znamenající zhruba “někdo u vás krade a z čísel je to jasně vidět, jen nevíme kdo”. Závažnost sdělení prostému občanovi není zřejmá, ale souvisí s ní fakt, že dotace se zpravidla v takovém případě nepodaří dočerpat. Plyne z toho několik poznatků. Především, EU ví, že se dotace rozkrádají, ale do určité míry to považuje za daň systému, kdy nelze přesně stanovit, co je rozkrádání. Je rozkrádání to, že se zakázka přihraje člověku, jehož znáte, nebo je to obezřetnost, kdy jste použili služeb prověřené firmy o níž víte, že věc dokončí včas a dle požadavků? Za druhé, většina kontroly prvního sledu rozkrádání dotací je v rukou českých úředníků a ti mohou zpronevěry dotací rázně ukončit, stejně jako stopnout nesmysly. A za třetí: pro valnou většinu infrastrukturních projektů je tento způsob financování zcela normální a proti němu si vyskakují hlavně politici a jedinci, kterým lepší eurounijní kontrola oproti rokům před 2006 rázně sestřihla penězovody. Jde jim o fakt, že přišli o vliv, ne o fakt, že by se špatně hospodařilo s penězi EU a na tuhle motivaci je dobré u nich pamatovat.

A tady je dobré jít do reality. V rámci výstavby infrastruktury se používá pravidlo 70/30 – kdy 70% nákladů platí dotace EU, zbytek poskytuje ČR. Jestli se vám zdá špatný stav současných silnic, tak si uvědomte, že by byl ještě třikrát horší, kdyby do české infrastruktury EU peníze nepumpovala. Jen v Brandýse bychom neměli most (starý spadl), opravený zámek, náměstí a postupně neopravovali už značně nesjízdnou silnici 610 skrze město. Nebyla by tu nová mateřská školka, neopravily se jiné školky a školy. Tam všude přímo či nepřímo (třeba přes Norské fondy, které Norsko na základě dohody s EU pumpuje do regionů) putovaly peníze z EU. A samozřejmě taky cyklostezky. Nic z toho by občané nikdy neplatili přímo. Zámek není jejich, na tak velkou opravu by město nikdy nemělo, takže by to zatáhl stát z erárního, nebo by spíše spadnul. Silnice by dál byly rozflákané, školka nebyla, most by se flikoval tak, jak se flikoval léta před tím (třeba dřevěnou lávkou). Tohle všechno peníze EU pomohly řešit a silně pochybuju, že by se našel jiný zdroj peněz. Nenašel. Rozhlédněte se kolem sebe, kolik staveb, které denně používáte jako samozřejmost, má na sobě cedulku s hvězdičkou “postaveno s podporou EU”. Nebude toho málo.

Jistě, jak praví pan Mach a Svobodní, měli bychom to nechat ruce trhu a nedeformovat podnikatelské prostředí. Třeba složit se, když stát ani město nemá. Školka v Brandýse stála od boku 15MKč, chodí tam tak padesát dětí. Nevím, kolik rodičů by přispělo na stavbu třetinou mega bezúročné půjčky za každé dítě po dobu, kdy bude ve školce. Ani já ne. Jistě, že by se to nějak vyřešit dalo, ale bylo by to na dlouhé lokte, na desetiletí, po které se tyhle věci vyvíjely v západní Evropě – příliš dlouho na běžný lidský život. A to je smysl dotace: přeskočit pomocí peněz dobu zbytečného nepohodlí a suboptimálních řešení. Samozřejmě, že ani ty silnice z pohledu vesmíru nepotřebujeme.

Samozřejmě, že s dotacema je to jako se vším, kde jsou peníze. Vždycky se najde nějaký chytrák a s ohledem na množství peněz se takových chytráků nějaké množství najde. Problém je, když je dotyčný politik a na ruku mu jdou úředníci připravení ho přikrýt. Ještě větší problém je, když je tím politikem třeba ministr financí a jeho voličům to nevadí, naopak berou ukradení dotací za něco, čemu se dá zatleskat, protože někdo převezl tu zlou Evropu. A samozřejmě se vždycky najde přičinlivý starosta, který zjistí, že dotace na rozhledny právě frčí a tím, že jeho město je v nížině, není třeba si lámat hlavu. Neúčelné stavby, které někdo zase “přikryje” a kontrola EU je bere jako to “rozkradení v normě”.

S těma rozhlednama je to typické. Podle běžného člověka neúčelná stavba. Zkuste být rodinou s dětmi v “málo atraktivním regionu”. Pokud nechcete o víkendu vyrazit s dětmi jen na shopping, je nakonec slušná rozhledna lákavou atrakcí, na kterou se dá vyrazit a mikroregionu vydělat alespoň obědem nebo limoškou v restauraci ve vesnici. Je neuvěřitelné, co tohle dělá. Sám s dětma intenzivně navštěvuju dva mikroregiony, Liberec a Pardubice. Zatímco v Liberci a okolí je hodně možností všech cenových kategorií co dělat, v Pardubicích chcípl pes a pokud není výstava na zámku (nějaká, co tam není už deset let), je těch možností zatraceně málo (porovnejte si obě města třeba na Kudy z nudy). Rozhledna je typická stavba, která má zlepšit život v mikroregionu. Zda se bude stavět rozhledna, koňská farma pro chudé s názvem Čapí hnízdo nebo něco ještě jiného, o tom rozhoduje místní úředník na základě kritérií, které jsou docela volné. A také to, co v regionu lidé vymyslí a jsou ochotni a schopni dělat pro zvýšení kvality života svého a spoluobčanů.

Jistě známe špatné příklady. Starostu, který dostal dotaci na výstavbu kanalizace v obci, celou rozkopal a kanalizaci postavil. O nějakou dobu později vypsali dotaci na tlakovou kanalizaci a tak rozkopal obec znovu a postavil ještě tu. Firmu, která obcházela magistráty a nabízela jim zprostředkování dotace na výstavbu serverovny s tím, že město za serverovnu nebude nic doplácet. Cyklostezky končící v polích, protože proticesta nebyla postavena, cyklostezky se stromem zaasfaltovaným do povrchu. Ne vždycky známe celou pravdu. Často byla chyba na straně naší, našich úřadů, ne EU – a stala by se zjevně tak jako tak.

A jak narušují dotace podnikání? Dvěma způsoby: někdo přijde k zakázce a někdo přijde přímo k dotaci. Dotace nejsou jen infrastrukturní, ale na zvyšování konkurenceschopnosti firem, aby obstály na sjednoceném trhu. Proškolení lidí, zvýšení bezpečnosti, ale i nákupy strojů a automatizace. Když jedna firma dotaci má a ostatní ne, jistě ji to zvýhodní. Ale ono to s sebou nese závazky (udržet pracovní místa, udržet kvalitu atd), navíc o dotaci si mohli požádat i ostatní firmy. Ne vždycky si příjemce dotací ten závazek uvědomí a poradenská firma mu ho ne vždy správně zdůrazní a spočítá. Dotace není dar, musí se s ní pracovat v podnikání uvážlivě. Že to někoho znevýhodní? Tak to v podnikání chodí, jsou nějaké podmínky na trhu, k nim patří i peníze putující od státu – a když s tím někdo neumí pracovat, proč by měl na trhu obstát? Jen proto, že jiný trh je jiný, “čistější”? Ale kdepak, trh se dnes mění, je nestabilní, jestli podnikatele srazí to, že nezískal dotaci, stejně by dlouho nepřežil. Stejně tak se musí vyrovnat s tím, že jeho konkurence získala dotace, najednou má kvalitnější, ale i nějakými podmínkami doplněné služby.

Jistě, že by bylo ideální, kdyby vývoj Česka nepřerušilo čtyřicet let komunismu. Ještě v polovině devadesátých let to bylo pro moji generaci slušné téma na stížnosti. Jenže teď jsme čtvrt století po pádu komunismu, máme ledasco za sebou, ale také vidíme, že dohonit a natož předhonit Západ není vůbec nic jednoduchého. Dotace nám pomáhají k lepšímu životu. Považovat je za zlo, je čirý nevděk. Je to, jako stěžovat si na elektřinu a to i s ohledem na počet mrtvých po úrazu elektrickým proudem. Projděte se svým městem, spočítejte tabulky “Podpořeno EU” a sedm projektů z deseti škrtněte. Nebyly by.

A politici, kteří na dotace nadávají? Ať řeknou, kde ty peníze na projekty vezmeme. Zatím stále jsme čistý příjemce dotací z EU (ať to odpůrci EU přepočítávají jak chtějí).

Na dotacích vidím několik problémů, ano, problémy mají. Tak za prvé, je málo zkušeností se zpracováním projektů. Česko není země projektového řízení, jako západní Evropa, jenže s projektem se při dotaci počítá. Dělá nám to problémy – před i při dotaci. Vytvořit podklady, mít vše promyšlené a dělat podle toho, nemít to jen pro dotaci, ale jako skutečné podklady. Na to narážíme.

Za druhé, dotace jsou často na projekty, které ne vždy jsou vnímány jako prospěšné, protože je ne celá společnost akceptuje a česká společnost je hodně polaritní. Třeba cyklostezky – proč bychom měli pro pumičkářský svině něco takového stavět, když cyklisti patří do plynu, to ví každý? Města jsou pro auta!

A za třetí a od druhého se odvíjející – neblaze neseme, když je nám nějaká agenda “vnucována” direktivně. A dotace EU se takhle snadno politicky přeložit dají, což populisticky orientovaní politici zneužívají. Takže místo radosti z podpory kvality našeho života jsme naštvaní, že se dělá něco, co právě teď nechceme.

Za čtvrté, dotace EU jsou často orientovány na budoucnost, na něco, k čemu jsme ještě nedorostli. Třeba právě kvalita osobního života, to je něco, čemu starší generace opravdu moc nehoví a oceňují to jen někteří. Nebo na konkurenceschopnost firem, přičemž změna je dost skoková. Nebývá to vnímáno positivně ani dobře, viz předchozí dva body.

Toliko dotace v kostce.

Dotace jsou pobídka, možnost, jak se přiblížit rychleji Západu, jak zvýšit kvalitu našich životů. Je to příležitost. Je lepší ji využít, než nechat ji zneužít, ale je to na nás. Střezme se politiků, kteří říkají něco jiného, protože při té řeči nemyslí na vás, ale jen na sebe.

Uprchlíci a problémy s nimi (malá rodinná příhoda)

Rakousko. Spolková země Vorarlberg. Tak trochu konec světa, údolí v Alpách. Ptám se manžela sestřenice na uprchlíky. Prý mají, asi čtyřicet, ve vesnici s čtrnácti sty obyvateli. Ptám se na problémy. Hluboce se zamýšlí, pak říká, že jo, že jsou. Že si berou vždycky pár lidí do stavební firmy kde dělá a že se pořád točí, dlouho jim tam nezůstanou. Takže se musí pořád zaučovat noví. Což je škoda, prý jsou šikovní. A to je problém, je to práce navíc ty nové pořád školit. O vesnici vedle jsou nastalo, netočí se jim. Proč se takhle točí? Prý se zkouší, co bude lépe fungovat, mají na to nevládní organizaci, která vyhodnocuje, který z přístupů se nejlépe osvědčuje …

Kolik uprchlíků máme prý my? Říkám, že asi tak stovku, ale že většina už se vrátila domů. Kývá hlavou, že je to dobrý na tak malý město jako je Brandýs, takové výsledky s integrací. Radši mlčím a situaci neupřesňuju…

Kniha o mobilních sítích a 4G je v přípravě

Váha klesla pod 87 kilogramů a s tím souvisí socialistický závazek: vrátit se k přerušenému psaní. Taková malá sebemotivace. Oprášil jsem druhý díl Flotily, který jsem před rokem uložil k ledu, trochu poopravil, ale především vytáhl knihu o mobilních sítích. Ta má pohnutou historii. Začal jsem ji psát (včera jsem se díval) v roce 2004. Pak jsem zlanařil Kamojedova, což bylo poučné, neboť jsme se párkrát zhádali jak koně. Jak jsem teď kompletoval ty texty, procházel jsem ty vzkazy jako “opovrhuješ technologií, která bude esenciální”, na což mi zpět přišlo “je zřejmé, že směr je přesně v protisměru tady”. Moc hezké výměny. Obě námi obhajované esenciální technologie byly v Release 8 potichu vypuštěny a nikdy se nepoužívaly. Jak příznačné pro spory mezi techniky.

Příznačné také je, že tehdy jsem knihu dodělal do tří čtvrtin a dost možná bych z ní dneska už neměl takovou radost. Za prvé UMTS v roce 2004 bylo o dost jiné, než v jaké podobě se skutečné 3G/UMTS sítě prosadily a jak je známe dnes. Za druhé (a to především) byla kniha zoufale technická. Jedna kapitola za druhou docela nudně a technicistně popisuje, z čeho se skládají bursty či dost nesrozumitelně (=technicky) popisuje modulaci. Jasně, formálně je to správně, ale k učtení to je jen pro velkého technofandu. Vlastně jsem ji nedopsal proto, že jsem se chystal na kapitolu o protokolech používaných v rámci UMTS sítí a to bylo nesmírně nudné i na mne, takže jsem se k tomu odhodlával tak dlouho, až to úplně zapadlo.

Ze tří set tisíc znaků jsem vyškrtal skoro polovinu. Za prvé kvůli té přehnané techničnosti, pak také proto, že velká část UMTS z Release 4 a dřívější už se vlastně nepoužívá. Může to tam být “pro úplnost” – jenže je to na škodu čitelnosti, tak to šlo pryč. Pokud by vás zajímalo, jak vypadalo původní Jádro sítě, snadno to dohledáte, ale podstatně hůř dohledáte, jak se liší síť 3G od 4G v architektuře, jaké jsou přínosy jednotlivých technických změn atd. Což vás dneska bude zajímat více.

Ale proč jsem si na to vzpomněl. Píšu o telekomunikacích, je to k nevíře, už přes dvacet let. Na tom je dobrý to, že jsem pamětník. Blbý na tom je to, že jsem pamětník (takže jako že starej). No a jak tak aktualizuju jednu část o technologii, googluju všechno možný, všude je to nějak divně. Tak koukám na anglickou wikipedii, že to tam mají takhle divně popsaný a všichni to přebírají. Za prvé je to zjevně blbě. Součásti té technologie jsou zjevně nekompletní, na závěr už nejsou ani popsaný, jen vyjmenovaný a končí to třema tečkama. Dívám se na autora, který to takhle nechal. Ukazuje se, že jsem to byl já asi před šestnácti lety. Prostě jsem vyeditoval heslo, ale už jsem ho nedokončil a nechal to nedopracované. Za šestnáct let, kdy se text obalil omáčkou nejrůznějších přispěvovatelů nikoho nenapadlo, že ta základní kostra není hotová. A všechny články, až po docela odborný texty, tu informaci prostě přebírají tak, jak byla. Teď si ještě vzpomenout na heslo k téhle identitě na Wiki, když je na ní nefunkční email. Dost mě ale děsí, jak snadno se u frekventovaného hesla zavleče chyba, která se pak replikuje do dalších prací a šíří se. Neděsilo by mě to u češtiny (kolik diplomek převzalo moje staré texty o GSM, aniž by si všimlo, že technologie GSM se od roku 1997 posunula), ale u angličtiny mě z toho mrazí.

Zatím je předčasné se radovat. Skládám střípky. Snažím se vytvořit něco čtivého pro normální lidi, proložené historickými traktáty o pozadí technologií (proč třeba má BTS GSM dosah 35 km? Protože zbyly 4 bity adresního prostoru) a racionalitě či racionalizaci volby jednotlivých rozhodnutí. Podle té knihy svou LTE síť nepostavíte, ale budete alespoň trochu chápat, jak funguje pro případ, že stejně jako já zastáváte názor, že bez znalosti se nedá tvořit.

PS: Kdy vyjde, netuším. Dokud to nedodělám, nebudu ani shánět vydavatele, sliboval bych vzdušné zámky. Původně jsem přemýšlel, že z toho bude jen taková Wiki na internetu, ale fakt je, že tohle přímo láká k přečtení si v klidu, na papíře. Jenže to jsou předčasné úvahy. Práce jsou na textu stále mraky a možná to zase o deset let odložím…

Nespravedlnost světa nemá smysl vybíjet si na malých a slabých

Včerejším příspěvkem o Indech v metru jsem chtěl říct jednu (pro mne dost podstatnou) věc: nespravedlnost světa nemá smysl vybíjet si na malých a slabých. Tím se nespraví nic, jen se zvýší obecná hladina nasranosti. Jo, nebaví mě islámský fanatismus, ale držkovat na osmahnuté chlapíky ztracené v metru, tím se válka s terorismem rozhodně nevyhraje.

Mám podobné případy z odlišných konců spektra. Před rokem jsem bloudil Letňanama a paní s kočárkem se mě rusky ptala, jak se dostane do nějaké ulice. Kouknul jsem do mobilu do mapy a poradil jí, načež okoloprocházející starší paní na mne houkla, jak jí můžu radit, když jsou to okupanti. Paní asi myslela Ukrajinu a jistě to myslela dobře.

Jindy jsem zase studoval popisek na máslu v Tescu u nás v Brandýse a agilní postarší pár mě upozornil, že ho nemám kupovat, protože je to polský máslo. Na to jsem tehdy neměl dobrou odpověď krom toho, že jsem ho koupil.

Cesta do pekla je dlážděna, znáte to. Lepší svět nevznikne tím, že zprudíte nezúčastněné, jen se stanete součástí té horší strany světa. Kde je odvaha a principiální postoj v tom, poslat do prdele ruského či indického turistu? Měli bychom tu sílu a morál stejně tak poslat do prdele Putina nebo Abu Bakra, kdyby se z kapoty opancéřovaného vozu zeptali na cestu k sídlu vlády gubernie či kalifátu na Hradčanech?

A naposledy o pekle, co si děláme sami. Minulého úterý jsem autem jel z Olomouce do Prahy. Za Hradcem jsem sjel na Benzinu koupit si kafe. Vlezu tam, přijde ke mně chlápek a začne mi sprostě nadávat. Záhy se vyjasnilo, že je to pán, který mě na dálnici problikával, ať se okamžitě zařadím do fronty mezi kamiony a nepřekážím mu v rychlém pruhu. Vysvětluju pánovi zdvořile, že jsem předjížděl kamiony, navíc maximální povolenou rychlostí a řadit se mezi ně, když nenechávají mezeru, to se mi fakt nechtělo. Navíc mě nemá co problikávat a má si držet odstup, takže silniční pravidla porušil on, ne já. Pán mi vysvětlil, že vůbec nemůžu vědět, jestli nemá právo prioritní jízdy, ačkoliv nemá maják, takže mě může problikávat a já mám vypadnout. Zdvořile se ptám, zda takové právo má, že nevypadá na spěchajícího, když má čas poflakovat se na kafi. Do toho mi prý nic není, to nemůžu vědět, mám se na jeho pokyn zařadit z pruhu. Ptám se ho, jestli ho napadlo, že i já můžu mít právo prioritní jízdy a jen nemít maják. Řve na mě, že nic takového nemám. Odpovídám, že to nemůže vědět a odcházím, neboť chuť prioritně ho odbavit skrze sklo obchodu je příliš velká a personál mi zjevně fandí.

Jsme příliš přesvědčeni o hodnotě vlastních práv. Buďme pamětlivi toho, že i ostatní mají práva. Třeba se zeptat na cestu. Třeba chtít jet bezpečně autem.

Indové přestupující v Ládví

Občas mě lidi pěkně serou. Dneska jsem vysvětloval skupině indů, že musí z metra na Ládví vystoupit a jet až dalším, když chtějí do Letnan. Anglicky moc nerozuměli, nebo mám moc německý přízvuk, tak jsme si to chvíli vysvětlovali. Sice jsem si vzpomněl ze školy na jeden epos, který začínal „i tady bylať cesta jeho jest u konce“ a mému přízvuku se dost nasmáli, bohužel už si nevybavuju, jestli má Mahabharata nějaký epos, co by začínal slovy „A tak přestoupil na další vůz metra“…
No, nějak jsme to dali, jenže v metru se do mě pak pustil nějaký dědek, co že prý pomáhám mohamedánům. Že nemůžu vědět, co tam chtějí dělat. Jako v těch Letňanech.
Vytočil mě do běla. Nakonec jsem mu osvětlil, že to nebyli muslimové a on se podezíravě zeptal, jak to můžu vědět.

Odsekl jsem mu, že hlavně proto, že sám jsem muslim, ale mě se bát nemusí, protože dělám na ruské ambasádě a mám na starosti ostrahu jaderných zbraní umístěných v Česku, takže jsem důvěryhodný.

Zajímavý je, že to mu přišlo úplně v pohodě… :(((