Když bylo pět HTML příkazů, udělali jste si web sami i s obsahem

Když jsem s internetem začínal před dvaceti lety, stačilo vám na vyprodukování webu na úrovni doby znát přesně pět „příkazů“ jazyka HTML. Zvládnul jsem to i já, přes noc. Dneska je to jinačejší fičák. Jasně, nepotřebujete člověka na UX, ani grafika či kodéra, když nechcete něco zase tak moc luxusně unikátního, ale zase potřebujete sehnat šablonu a vizuální nástroj, kterým ji přizpůsobíte, protože jinak jste si to mohli naprgat celý od základu sami, než se hrabat v cizím kódu. Už jen ten výběr: šablon free i za třicet doláčů jsou tisíce, všeho druhu. Většina z nich vypadá líp, než většina českých webů. Ale pak si do toho hrábnete a kvalita jde rázem dolů, jak si tam zavlékáte chyby a potíže.

LTE Akademie

Přemýšlím, jaké jsem měl štěstí, že jsem začal v době, kdy těch „příkazů HTML“ bylo pět. Jestli mi z toho nezůstala ta utkvělá představa mojí generace, že tvořit na internetu je tak lehké a jak je možné, že ty mladší generace to nedělají.

Když si zkouším sám nahodit server od začátku, jen takovou vzdělávací blbůstku, o které si říkám, že ji Česku dlužím, jsem z toho nakřivo. Jasně, všechno se dá řešit, template umím ohnout a tak dále, ale instinktivní řešení je prokopnout displej. Vylezli jsme z éry, kdy tvořit na úrovni bylo jednoduché a jsme v éře, kdy už to tak jednoduché není, hlavně proto, že úroveň se posunula a ne všechny nástroje ji dotáhly. Už není vůbec jednoduché to zprodukovat sám. Asi tak, jako zprodukovat film. I „jednoduchý“, ale atypický projekt už je vlastně rozsáhlý, zaslouží si svého projekt managera, grafika, kodéra a implementátora.

Nic, berte to jen jako povzdech nad klasickým sluníčkářským O tempora, o mores.

Letošní Silvestr v Kolíně nad Rýnem (mikropoznámka)

Němci dali menší kouř policii za nezvládnutí letošního silvestra v Kolíně nad Rýnem. Tentokráte nedošlo na znásilnění, ale policejní mluvčí ve tweetu o  průběhu silvestra použil označení „nafris“ pro lidi původem ze Severní Afriky, což se někomu zdálo poněkud urážlivé. Za policii se postavila celá řada politiků, kteří konstatovali, že když je to jediný problém ze silvestra, tak to byl fajn silvestr a mluvčí policie se omluvil s tím, že potřeboval do tweetu zkrátit slovo, což pochopil i zatvrzelý zelený. No a kdyby vás zajímalo, jakým masakrem zpacifikovala safrikány německá policie, tak to byly preventivní lustrace. Tisícovku jich rovnou před dómem lustrovala a několik stovek vyvedla (neměli doklady v pořádku) a zároveň je upozornila, že když se něco stane, mají jejich záznamy a budou předvoláni (což v Německu také znamená případně i předvedeni), aby podali zprávu o tom, co viděli. Zdá se, že to k pochopení dotyčným stačilo. Je příjemné, že v Evropě existuje společenství lidí, které je schopné o problému racionálně uvažovat a řešit jej. A zároveň blahopřeji Uherskému Brodu ke zrušení vánočních trhů z důvodů obav před terorismem.

Spadnout do exekucí je jednoduché a promítá se to do celé společnosti

Dnešní téma sociálních sítí je chudoba a exekuce. A silácké řeči, jak do problémů přijdou jen nemakačenkové a lidé hloupí, kteréžto nikoho ostatně nepotřebujeme.

Zajímavostí české verze exekucí je pro mne to, jak snadno do nich spadnete. Nepatřím mezi úplné sociální případy a ačkoliv mi na tomto světě patří jen naděje na spásu, neřekl bych, že někdy do exekuce spadnu. Stalo se, dvakrát. První případ probírat nebudu, ten je zajímavý právně a vztahově, ale ten druhý, to je takový dobrý příklad toho, jak to funguje, byť byl na moji firmu, ne přímo na mne. Pokračujte ve čtení článku…

Turismus jako znásilnění místa (poznámka k meditaci)

O víkendu jsem doprovázel naše čínské partnery na Karlštejn (jejich návštěva je samostatná story na nikdy jindy, seznámit se s čínským miliardářem v teplákách a CTO velké mobilfouní firmy je samo o sobě zajímavý).

Průvodkyně nám ukazovala hrad a v jednu chvíli prohlásila, že tohle jsou privátní místnosti císaře, kde mohl rozjímat a meditovat. A protože tohle byl víkend, kdy mě hromadně doháněly stíny minulosti, sepnulo se mi to. Jak na všech těch zámcích a hradech za socíku průvodce/kyně ukazovaly soukromé meditační prostory a záhy prohlásili, že nyní je převzala vláda a dala lidu, aby se mohl podívat, jak si žili panovníci a šlechta dříve. A to, jak jsem jako dítě instinktivně cítil, že je to špatně, jen jsem nevěděl, proč. Pokračujte ve čtení článku…

Energomonitor na EUW 2016

I letos vystavujeme s Energomonitorem na European Utility Week, největší evropském energetickém veletrhu. Už je to potřetí, po loňské zkušenosti z Vídně, kde jsme vystavovali ve společném partnerském stánku CzechTrade jsme se letos rozhodli opět pro samostatný vlastní stánek. Zkusím vysvětlit. CzechTrade všechno dohaduje v dostatečném předstihu, zatímco my jsme zvyklí na „just in time“, už proto, že do poslední chvíle ladíme, co a jak tam budeme dělat. Tohle mělo za následek, že jsme si vloni včas neřekli, jak chceme náš stánek upravit a už to nešlo změnit. Byl potom takový … standardní. A to my neradi. Radši vystupujeme z davu, v rámci finančních možností. Takže letos jsme zase vzali stánek samostatně, byl pravda o něco dražší a byl s tím více práce, ale zase jsme si to udělali po svém.

Největší problém je vždycky s demopanelem. Letošní EUW bylo v Barceloně, kam bychom ho autem táhli dost těžko a letadlem extrémně draho. A protože už se u nás nějakou dobu připravoval přenosný panel pro partnery i pro veletrhy, použil se zde premiérově náš ekologický a skládací panel z kartonu, máme na něj i přepravní tašku. No a jelikož se na veletrhu objevilo pár firem, které ten náš původní demopanel okopírovali včetně sady ikonek, můžeme se příští rok těšit na větší množství kartonových demopanelů 🙂

Jinak naši lidi hlásí, že návštěvnost velká, zájemců hodně, protože obeznámenost s technologií průběžného měření spotřeby je zase větší a lidé už to běžně vyžadují (samozřejmě v cizině, u nás ne). Tak díky všem, kdo se o letošní expozici na EUW zasadili … ! (na dvou fotkách všichni čtyři výsadkáři)

Energomonitor na EUW 2016
Energomonitor na EUW 2016

img_1432

Jak hluboko je řízení letového provozu NATO

Včera večer jsem aktualizoval Průvodce Brandýsem a Boleslají od vrábského pohůnka a rozhodl jsem se některé aspekty usadit z dojmů na pevný základ. A protože jsem zrovna volal s armádním kamarádem, ptám se ho, jak hluboko je vlastně to podzemní boleslajské řízení letového provozu NATO, které si můj zápis do průvodce vysloužilo jediným kolmým nájezdem na dálnici v Česku.
“To je tajný,” dí zachmuřeně zodpovědný kamarád.
“Aspoň přibližně,” přemlouvám.
“Přibližně je to o patnáct metrů hloub, než kolik je průraznost nejnovější inteligentní ruské střely,” upřesňuje.
“To jsi mi říkal před deseti lety taky,” namítám. “Od té doby mají rusové nový technologie a účinnější rakety.”
“My máme taky nový technologie,” ohrazuje se dotčeně.
“Jaký?” ptám se zvědavě?
“Už tři roky novýho vrchního velitele. Propadáme se hanbou a zrychluje se to,” prozrazuje konečně voják NATO podstatu té zázračné technologie.
Kývám obdivně hlavou a přepisuju informaci do průvodce.
Díky za každý den, kdy mě ještě něco překvapí.

A co jste dělali vy, když zvolili Trumpa?

Dneska nás všichni budou oblažovat nářky nad výsledky voleb v USA. Volič intuitivně ztrestal ty, kdož mu stále dokola vysvětlovali, koho má volit ve svůj prospěch tím, že si zvolil jiného ke své škodě, ale vědomě. Jestli z toho bude konec světa, jak ho známe, nevím. Ale pro každý pád si zaznamenám, jak jsem trávil tu chvíli, když jsem se to dozvěděl, jako jsem si ji zaznamenal naposledy, když se něco takového stalo.

Probudil mě Vojta, který přiletěl do ložnice s tím, že mu zoubková víla dala pod polštář figurku žirafy, sušenku a časopis Hrana. Chvíli poté začali jako každou středu lomozit popeláři, probudila se Mariánka, šel jsem dolů přichystat jim čaje ke snídani a nakrájet buchtu, na kterou se těšili od včerejška. Než se mi uvařila voda na kávu, vzal jsem si mobil a přečetl jsem si zprávy. Nepřekvapily mě, na vítězství Trumpa bych si vsázel, protože rozčarování voličů bylo hmatatelné i přes oceán.

A protože mi stálo za to, hned poté, co jsem děti vyexpedoval do školky, dát auto do pneuservisu a přezout na zimní, neočekávám konec světa v příštím pololetí. Beru to jako lekci. Cennou zpětnou vazbu běžného voliče k “elitám země”. Teď jde o to, kdo tu zpětnou vazbu vyhodnotí správně a v intencích demokracie. Hlasy “lůza volila” zaznívají i u nás a jsou spolehlivým znamením nepochopení.

Pro lepší vnímání situace doporučuji sledovat seriál Mladý papež.

Dovolte mi rovněž, abych se staženým hrdlem poblahopřál panu Miloši Zemanovi ke zvolení ve druhém volebním období.

Jaký obor si vybrat k dalšímu perspektivnímu sebevzdělávání

Mezi jeden z mých podivných zvyků patří vybrat si každý rok jednu věc, jedno téma, se kterým se detailně obeznámím. A letos bych potřeboval s výběrem pomoct.

O co jde. Z počátku to dělal nevědomky, posledních deset patnáct let jsem si proces téměř formalizoval. Například hodinařina. Chtěl jsem pochopit, jak se skládají kolečka k sobě a jak je možné, že ukazují čas. Nebo akciové trhy a daytrading. A protože mám určité množství času, který se efektivně nedá využít jinak, než k sebevzdělávání (třeba přesuny dopravou, kde bych ještě tak číst nesmysly), tak se tomu věnuji. Zvykl jsem si, že za rok se dá do tématu s tím časem a určitou úrovní zvídavosti i zkušeností proniknout hodně do hloubky, na slušně expertní úrovni. Pak už začíná chybět řemeslná praxe. Umím rozebrat a opravit hodinky, neumím je zkonstruovat a naučit se tohle je řemeslný cvik, který zabere moře času a už mě tolik nezaujme. Umím slušně daytradovat akcie v segmentu trhu, který mě zajímá, ale mimo se pouštím nerad, navíc rád experimentuju a mám malou averzi ke ztrátě, což je u takových věcí jako akcie nebo poker dost smrtící.

Můžete to považovat za povrchní zábavu. Pro mne je to určitý relax a druh prevence proti zakrnění světonázoru. Je snadné považovat poker za hazard, whisky za chlast, hodinařinu za debilitu – když o tom nic nevíte. Některá věc mě později pustí, jinou si oblíbím na dlouhou dobu a případně jí nahradím něco, co se mi neosvědčilo. Věci si vybírám někdy nahodile, často jak se dnes říká mimo komfortní zónu (letos běhání), ale zpravidla podle nějaké úvahy typu “tomu by se mohlo hodit rozumět”.

Co se té hloubky týká, většinou tím myslím dost hluboko, pokud se vyloženě neseknu v odhadu (DNA mě fakt nebavilo). Většinou začínám populárně naučnými pracemi, učebnicemi v oboru, online kurzy, pokračuju přes disertace lidí v oboru a práce v odborných periodikách, končím tím, že se potkávám či bavím se špičkama v oboru (zpravidla jsou dost přístupní komunikaci, když zjistí, že vás to fakt zajímá a už tomu na určité úrovni rozumíte).

Na příští rok uvažuju o věcech kolem IT. Ne snad vyloženě programování, tam už vím, že by mne to nudilo, ale spíše něco ve smyslu “programování v R a analýza velkých dat” nebo umělointeligentní systémy, neurolingvistika, neurograming. Taky věci trochu bokem, jako je státní správa a IT (e-gov) nebo hybridní druhy války (zatím vysoce na toplistu spolu s onou bigdata a R). To abych nabídnul rozptyl k uvažování o šířce a druhu problému. Nic není teď omezením.

Co si vybrat? Co je dneska ještě nepodchycené, obecně nepochopené, má to před sebou zajímavý vývoj a budoucnost? Berme to jako malý crowdsourcing.

Objektivní a konzistentní? Zkuste myšlenkový experiment

Poslední lapálie s Primou a show Jana Krause ukazuje, jak moc problémů nám dělá kritické a nezaujaté myšlení, ačkoliv se jím zaklínáme a o své nestrannosti jsme přesvěčeni. Ve skutečnosti si tak racionalizujeme intuitivní inklinaci. Takže vám dneska svěřím jednu z věcí, kterou považuji za nezbytnou součást úspěchu každého analytika. Postup zvaný myšlenkový experiment, který vy/roz/vinula antická filosofie pro prověření záležitostí, které jinak z nějakých důvodů fyzicky či objektivně měřitelně ověřit nelze.

V případě událostí je to vlastně jednoduché. Zkuste se zamyslet nad tím, jak byste událost vnímali, kdyby se v ní obrátila znaménka, tedy kdyby v oné události figuroval někdo, kdo je vám sympatický proti tomu, když tam nyní figuruje osoba nesympatická nebo opačně.

Například ta Prima. Vystoupila tam řada osobností, které spojuje negativní postoj k Hradu. Pokud s nimi sympatizujete, je jednoduché opřít se do Primy, že jsou to cenzurní svině. Je to tak, nebo opravdu Prima měla do pořadu zasáhnout? Objektivně je to těžké vyhodnotit, ponechme teď stranou, že spíše než cenzura šlo o autocenzuru, v každém případě to byl sporný aspekt (a ponechme teď stranou, že Prima je soukromá TV a může si dělat v mezích zákona, co chce, k čemuž se ještě vrátíme).

Představte si teď opačnou situaci. Namísto Táni Fišerové a Bradyho a dalších se na pódiu shromáždí lidé jako Konvička, Vandas, A. B. Bartoš, Sládek, Okamura a další podobní, kteří se vyjadřují k tématu, které oblibujete, velmi negativně a Kraus jim zdatně sekunduje. Měla by takový pořad Prima odvysílat? Ačkoliv se pohybují podle vás za hranou zákona (ovšem podobně, jako zákon zapovídá hanobení prezidenta a symbolů republiky)?

Pokud si odpovíte v obou případech stejně, jste názorově konzistentní a s vámi je všechno v pořádku, plyne z toho jen to, zda máte postoj liberální nebo proetický.

Pokud si odpovíte rozdílně, připravte se na to, že bude za voly, protože nejste názorově konzistentní a bezhlavě fandíte své straně, což na vás někde v diskusi vybublá a popraví vás to. Můj oblíbený příklad je “Havlovo humanitární bombardování” – to mi vždycky vypálí antisluníčkáři, když přijde na debatu o humanitě a vojenských zásazích v zahraničí, čímž se snaží dokázat moji zaujatost a nekonzistenci. V rámci této debaty je vždy překvapí, že ve skutečnosti za Českou republiku schválil ono “humanitární bombardování” tehdejší premiér Miloš Zeman. A to už se samozřejmě nehodí.

Myšlenkový experiment má svá úskalí. Je silný, je jednoduchý, ale vyžaduje jak znalost kontextu, tak ochotu poslouchat. Například byste mi mohli vpálit, že jsem to byl já, kdo kritizoval Primu za zmanipulování zpravodajství a jak teď mohu být spíše nakloněn vyškrtnutí oné “agitační vložky” z Krausova pořadu.

Proč tedy? Krom toho, že Prima je soukromá TV a může si dělat co uzná její majitel za vhodné, je přeci jen vázána zákonem, který se týká především zpravodajství. A moje kritika tehdy směřovala k nezvládnutí zpravodajství jako žánru, kdy Prima v reportážích o uprchlících zamlčovala známé a dokladovatelné skutečnosti. Zákonný požadavek byl tedy rozhodující.

Tentokrát jsem si pomocí myšlenkového experimentu ověřil svoji pozici v Primácké lapálii. Prima má právo agitační vložku vyhodit či pořad celý odmítnout, protože takto si jej nesjednala. Pokud by to samé udělala i v případě příznivců Konvičky nebo Zemana, byla by i ona názorově konzistentní a nestranná. To bohužel není a proto také schytává vlnu kritiky a není se čemu divit, že ledaskomu ujede ruka.

Zkuste si to. Příště, až zase Zeman nebo Klaus něco plácnou, zamyslete se nad tím, jak byste ten samý výrok hodnotili, kdyby ho říkal Havel nebo Halík. Až zase budete číst nějaký novinářský soud, aplikujte myšlenkový experiment, ať víte, zda jde o agitaci nebo novinařinu.

Mimochodem, technologii myšlenkového experimentu mezi ajťáky (či  tehdy spíše mezi technovědci) zpopularizoval Albert Einstein, který pomocí ní formuloval teorii relativity. To pro případ, že byste myšlenkový experiment považovali za obskurní výmysl nemakačenků z humanitních oborů.

Snad jsem to vysvětlil srozumitelně.

Jak Amazon Echo zpopelňuje šance Apple na domácí revoluci

Už dávnou soudím, že jestli něco zásadně změní vyhledávání na internetu a s tím i pozici firem, které na vyhledávání zásadně závisí (třeba Google), bude to hlasové vyhledávání. Samozřejmě kromě toho, že vyhledávat přestaneme, k čemuž sociální sítě a bubliny v nich směřují.

Nerozumějte mi špatně. Hlasovým vyhledáváním nemám na mysli tu ikonku ve vyhledávacím řádku Google na vašem mobilu. Myslím tím hlasové asistenty jako Siry od Apple, případně Cortana Microsoftu. A samozřejmě Alexa od Amazonu.

Že Amazon provozoval vyhledávač jménem A9, ví v Česku málokdo. Nebyl špatný, ale neprosadil se. Ani v Americe. Jenže Amazon věděl, že je to dlouhý boj. Že ve webovém prostředí se už prakticky nemá šanci prosadit. Zkouší to jinak. V prostředí hlasu. Stejně tak Apple. Závislost na vyhledávání od Google nese Apple špatně, má svůj vyhledávač, jenže ten webové rozhraní nemá, je jen datovým pozadím pro hlasový asistent Siri. To samé se zhruba stalo s A9 Amazonu, to je dnes podkladem pro Alexu i další vyhledávací služby a webové rozhraní přestalo být potřeba.

Jak to? Vyhledávání se změnilo proti době před deseti lety. Tehdy jsme hledali dokumenty obsahující slovo. Dnes potřebujeme zpravidla přímo to slovo, konkrétní informaci. Kdy jede autobus, kde je v okolí restaurace nebo kontakt na instalatéra, nikoliv všechny stránky obsahující něco, co jako tato informace vypadá. A to jsou úlohy na hlasové vyhledávání. Stačí jeden kontakt, jeden čas, jedno jméno. A následná otázka “rezervovat místo” nebo “zavolat mu”, která vyhledávání povýší na asistenci.

Kouzlo skryté v Siri

Amazon říká, že reproduktor se hodí vždy

Tohle bylo dilema, který vyřešil Amazon o něco chytřeji: svými reproduktory Echo a menší variantou Echo Dot. Netrápí je napájení (jsou v zásuvce) ani většina náročných věcí v pozadí, které řeší iPhone. Soustřeďují se jen na to, být propojené do internetu, být reproduktory – a být instantním hlasovým rozpoznáváním. Po pravdě řečeno, jak Siri tak Echo v samotném koncovém zařízení dělají jen symbolický resampling, modelová data samotného dotazu posílají do cloudu (Alexa Voice Service v případě Amazonu), kde se významově vyhodnotí a teprve vyhodnocená se položí internímu vyhledávači. To ovšem nevadí, bez internetu dnes ničeho není.

V Evropě jsme ještě echo z Amazonu nezachytili plnou silou, reproduktory se prodávají jen na některých trzích kvůli propojení se službami i rozpoznávání jazyka. Ale v USA zatím kráčí k úspěchu. Zabíjejí hned několik much jednou ranou.

Tak především Echo je velmi slušný bezdrátový reproduktor, který se připojí k vašemu telefonu a hraje, co chcete. Za druhé umí streamovací služby jako Spotify či Pandora, nejenom firemní Amazon Music. Stačí na reproduktor zavolat, co má přehrávat a on přehrává. Především pro děti je to průlomová funkce. Rychle si ale zvykají i dospělí, protože hlasová interakce je v domácnostech běžná. Stačí se Alexy zeptat, jaká je předpověď počasí, požádat o objednání taxi, přidat schůzku do kalendáře či přečíst nejnovější zprávy. Dostanete konkrétní předpověď počasí pro vaši lokaci či oznámení o tom, že taxi k vám už jede, ne odkazy na stránky, kde byste si to pořešili. Tak jasně a snadno funguje. Ke smůle Apple je to návykovější a jednodušší, než na to samé zkoušet používat Apple TV (tu je třeba zapnout) nebo Siri na telefonu (na ni musíte mluvit zblízka)

A za třetí, Amazon uvolnil hlasové prostředí AVS (neplést s rovněž firemním AWS) pro vývojáře a sám pomohl zaintegrovat řadu produktů domácí automatizace. Můžete nechat zavírat dveře, měnit nastavení termostatu či zhasínat prostřednictvím Garageio, Hue, Nestu, Ecobee a dalších služeb. A zase: požádat Alexu, aby zatopila, je přeci tak samozřejmé, tak jednoduché. I proto Amazon kromě většího reproduktoru Echo zamýšleného pro obývák má i menší a levnější Echo Dot, které si můžete dát do ostatních pokojů jako místní naslouchadla a zároveň přehrávadla. Tomu všemu koncet Apple TV propojené přes Homekit a s iPhone, jenž teoreticky máte stále při sobě případně Watch, které máte už vážně pořád na sobě, nesahá jednoduchostí ani po kotníky. Výpočetně ano, ale jednoduchostí a přirozeností ani náhodou. Kouzlo reproduktoru okouzlilo i Google natolik, že představilo podobné řešení Home, ačkoliv se čekalo, že spíše bude tlačit svět směrem ke svým routerům.

Bod zlomu boje o centrum chytré domácnosti

Apple si samozřejmě tohoto bodu zlomu všimlo, když ochota amerických výrobců domácí automatizace propojovat se s dosti striktním Homekitem radikálně opadla v kontrastu s tím, jaké úspěchy slaví napojování na liberální Amazon Echo. Jak bude reagovat ale zatím jisté není. V jednom ale podstatnou výhodu má: zatím stále ovládá telefony, kam se Alexa nedostala a pro nutnost hluboké provázanosti s hardware ani jen tak nedostane, respektive nebude vpuštěna. Mobilní operační systém Amazonu Fire OS neuspěl a kromě pár firemních čtečkotabletů se mu ani větší rozšíření nevěští.

Na závěr se zastavíme u bezpečnosti. Echo i Siri stále poslouchají. Ačkoliv je sice má probudit až ono probouzecí slovo a teprve následující příkazy nahrávají a analyzují, podmínky obou služeb jsou velmi široce vymezené a nemusí tomu být na věky. Musíte tedy věřit, nebo se spokojit s menším komfortem a funkci “pasivního naslouchání” vypnout. Dokud to ještě jde.

Česka se nic z toho netýká. Alexa a tím i Echo je pouze v angličtině, Siri rovněž zatím česky není, ačkoliv se koncem příštího roku uvolnění české verze očekává a také ostatní si s češtinou moc neporadí. Takže zatím sledujeme boj o hlasové ovládání z povzdálí, i když kdo ví, co může být projekt tuzemského Seznamu s velmlouvavým názvem Reprák…

Trvalá pohotovost, soustředění a multitasking života i práce

Multitasking života a práce. Jestli nějaké slovní spojení může charakterizovat změny, jež přineslo poslední desetiletí, tak právě tohle. Nikdy před tím nedocházelo k tak rozsáhlému prolínání práce a osobního života, jako v posledním desetiletí. To, co se ještě před pár lety týkalo jen vrcholových manažerů či politiků, tedy nutnost být v případě potřeby na příjmu a řešit problém ohrožující život korporace či státu, je najednou běžná samozřejmost pro každého. Zatím to považujeme za výhodu nebo to neřešíme. Dostali jsme přeci v práci chytrý mobilní telefon zapůjčený zdarma. Notebook. No a že šéf píše o víkendu? Tak si to přečteme a když tak do pondělí promyslíme. Nic závadného to přeci není.

Problémy jsou dva. Tím prvním je multitasking, tím druhým trvalá pohotovost. Do téhle chvíle jsme měli svět práce a soukromí ve většině případů geograficky oddělený, pracovalo se jinde, než se žilo. Najednou, s chytromobilem v kapse, je práce tam, kde jste vy.

Pokračujte ve čtení článku…