Často mi píšete, že vás zajímají praktické politické problémy, takže dnes se podíváme na další důležité téma. Je jím cena bydlení. Téma jsme pro vás zpracovali s pirátským kolegou Matoušem Vančou, vedoucím expertního týmu pro místní rozvoj a také středočeským kandidátem v do Poslanecké sněmovny. A pokud chcete, k dispozici je i audioverze tohoto článku.
Bydlení dostupné v 3D: Deregulovat, digitalizovat, diverzifikovat.
Strategii nazývám Bydlení dostupné v 3D: Deregulovat, digitalizovat, diverzifikovat. Ve zkratce? Méně razítek, ta opravdu nutná obíhají digitálně a především více možností, jak, co a kde stavět. A za jaké peníze. Nestačí vám volební heslo? Tak se na to podívejme do detailu!
Už bývám na ten příměr alergický. Na to, jak motýl v Číně mávne křídly a v Brazílii je z toho bouře. Ale je to dobrý a srozumitelný příměr o tom, jak provázané jsou i vzdálené systémy. Dnes si to ukážeme na příkladu momentálního nedostatku mikroprocesorů, což je klíčové téma pro všechny výrobce, od výrobců automobilů, až po výrobce spotřební elektroniky.
Poznámka: tento článek byl původně součástí mého newsletteru vydaného 21.2.2021, ale stále je důležitý, tak jej uvolňuji veřejně.
Ve středu jsme na zastupitelstvu Brandýsa-Boleslavi schválili Zásady pro výstavbu ve městě, které stanoví rámec spolupráce s developery. Zásady se nevztahují na individiální výstavbu. Na přípravě zásad spolupracovali občanská sdružení Naše Dvojměstí a Podpora Občanů i politické strany Piráti, STAN a ODS a hnutí Pro zdraví a sport. Tato široká spolupráce by měla zajistit, že jde o podmínky dlouhodobé, které se nebudou s každou radnicí měnit. Zároveň Zásady odstraňují dosavadní praxi individuálního sjednávání podobně koncipovaných příspěvků developerů, které bylo netransparentní.
Zásady také reagují na velmi dramatickou situaci města v blízkosti Prahy. Do Brandýsa s 20 tisíci obyvateli se v nebližšších několika letech má přístěhovat cca 8000 nových obyvatel, pro které město není schopné z daňových výnosů a vlastního rozpočtu dostatečně rychle postavit obslužnou infrastrukturu. S nárůstem obyvatel o polovinu prostě není možné v rámci Rozpočtového určení daní vůbec počítat. Zastupitelé tedy stáli před volbou výstavbu bytů úplně zablokovat, zdevastovat kvalitu života ve městě pro stávající obyvatele, nebo kodifikovat a sjednotit kompromisní cestu výběru příspěvků, který je dnes obecnou praxí u nové výstavby.
Podle těchto zásad budou muset developeři (nikoliv individuální stavebníci) zaplatit za každou nově postavenou bytovou jednotku či dům částku podle metrů čtverečních v rozmezí 130 – 260 000 Kč. A u této částky stojí za to se pozastavit. Tato částka se totiž téměř nepochybně promítne do zvýšení ceny bytů a je dobré vysvětlit, proč a nač.
Jaké jsou výhody:
developeři jsou si před městem rovni, všichni mají stejné podmínky
chceme jim maximálně pomoci s administrativou, pokud podmínky splní
ochráníme stávající obyvatele, aby jim noví obyvatelé nesnížili kvalitu života
novým spoluobčanům zajistíme příjemné životní prostředí
budeme regulovat množství nové bytové výstavby na úroveň únosnou pro město a jeho obyvatele (nárůst je limitován na 7500 obyvatel)
Proč?
Zjednodušeně řečeno Zásady srovnávají podmínky pro všechny developery. Doposud bylo zvykem, že v rámci tzv. Plánovací smlouvy se developeři zavazovali městu přispět na uhrazení infrastruktury, která souvisela s navýšením počtu obyvatel, jenže v každé smlouvě to bylo jinak. Bylo to stresující pro developery, neměli jasný rámec a bylo to tak, jak kdo co uhádal. A vypadalo to i pro-korupčně a dělalo to zlou krev ve městě. Nově jsou podmínky pro všechny stejné: zaplatíš, stavíš, nezaplatíš, nestavíš. To je snad vcelku pochopitelné.
Nač?
Kardinální otázkou, která není lidem tolik přehledná je, proč by se mělo platit za výstavbu na pozemku, který si developer koupil a zaplatil. Co se tedy skrývá pod oficiálním vysvětlením „příspěvek na infrastrukturu“?
Město má s každým obyvatelem náklad. Když jich do dvacetitisícového města přibudou desítky ročně, není problém a město to vstřebá. Když se postaví sídliště typu Sedmikráskov a najednou přibude 1000 obyvatel a stovky aut, je to problém. A když v příštích letech má přibýt několik tisíc obyvatel, je zaděláno na malér. Je potřeba zvýšit kapacitu silnic, postavit nové chodníky k sídlišti, odvádět z nich dešťovou vodu, platit za její vsakování nebo hůře posílat ji do čističky. Posílit kanalizaci, posílit vodovody. A za tím je jednoduchá matematika. Nová čistička odpadních vod, která umožní vyčistit vodu po dalších 10 000 obyvatelích, bude stát 250 milionů Kč, tedy 25 000 Kč. Pokud počítáme s tím, že v jedné bytové jednotce budou bydlet průměrně 3 lidé (statistika říká, že 2,7, ale takhle se to v příkladě lépe počítá), musí město investovat 75 000 Kč na každý byt. Pokud to neudělá, potečou splašky po silnici.
A teď třeba školy. Škola pro 500 dětí stojí půl miliardy korun, jedno místo tedy stojí cca 1 milion Kč. Sídliště pro 1000 lidí by za normálního rozložení věkové struktury přineslo spíše malé desítky dětí, jenže starší lidé hypotéku nedostanou a tak se do nových bytů postěhují hlavně mladší a takové sídliště vygeneruje zátěž více jak stovky dětí. Pokud pro sídliště o 300 bytech potřebujete 80 míst ve školách, potřebujete na byt 250 000 Kč na investici do nových míst ve školách. A to jsme nepočítali školky.
A co doktoři? To stojí další peníze. A že budou občané posílat petice, aby na nové sídliště občas zavítali měští strážníci, takže bude potřeba nové přibrat? Dát další dotaci dobrovolným hasičům na techniku? Přistavět nové sportoviště? Obecní důchoďák, alespoň na něj přispět kraji? Sociální programy? To už jsou vlastně jen drobné.
Když si spočítáte, kolik by mělo město utratit na jednu nově vzniklou bytovou jednotku, dostanete se k částkám mezi 500 000 až jedním milionem korun, podle toho, co všechno máte odvahu započítat, v případě Brandýsa – Boleslavi je 750 000 Kč zcela obhajitelná částka.
Zaplaťte to z našich daní! Ne?
Namítnete, že na tohle platíte daně. Ale nalijme si čistého vína. Z daní běžného občana první část vezmou důchody těch, kdo už nepracují. Druhou část vezmou investice do mládeže, která ještě nepracuje. Třetí část jsou průběžné platby zdravotního systému a teprve čtvrtá část je průběžná platba celostátní infrastruktury, kde ovšem mezi sebou bojuje výstavba nové dálnice s přimícháváním biosložky do benzínu nebo Čapím hnízdem. Pro obce zbývá pramálo. Dvacetitisícový Brandýs-Boleslav sice na daňových příjmech získá cca 13.000 Kč na obyvatele, ale většinu z toho obratem povinně vydá (sociální platby, platy ve školství, běžný provoz města atd.) , „volná“ částka je okolo 90 milionů Kč. Z této částky opravujete školy a důchoďáky, stavíte chodníky, čističku, ulice i cyklostezky. A kolik kilometrů městských silnic postavíte z řekněme pěti milionů ročně? Tak pro představu: kilometr silnice první třídy stojí 100 milionů Kč, kilometr dálnice klidně půl miliardy a u cyklostezky počítejte od dvou milionů za kilometr výše. Na něco z toho je možné získat dotace, ale dotace mají svůj rytmus, který je jiný, než životní rytmus obyvatel. To, že zrovna několik let není dostatek peněz na čističky město nějak vyřešit musí.
V praxi tak z přerozdělení daní dostávají některé obce velmi málo a souvisí to navic s trvalým bydlištěm, které si lidé nemění. Respektive jen tři věci ovlivňují příjmy města – počet obyvatel, počet žáků ve školách a rozloha města.
Přitom požadavky i očekávání občanů jsou vysoká. Dlouhá léta se situace řešila narůstáním infrastrukturního dluhu: zvyšovaly se počty žáků v základních školách, čeká se hodiny ve frontě u praktického doktora, zanedbávala se údržba silnic i mostů (až ten v Brandýse spadl a dalších mnoho let se řešil) nebo se za sportem chodí do přírody místo na stadion, který není. Situace navíc není všude stejná, zdaleka nejhorší je v obcích takzvaného Železného pasu, tedy kolem Prahy, kam se vystěhovali ti, kdo pracují v Praze a na bydlení v Praze nemají šanci dosáhnout či chtěli něco jiného. Obce ani finanční legislativa nejsou schopny takový prudký nárůst zvládnout..
Brandýs-Boleslav tedy stál před rozhodnutím, zda dále prohlubovat infrastrukturní dluh a snižovat kvalitu života stávajících občanů, nebo nechat nové zájemce o bydlení ve městě zaplatit alespoň část podílu na nákladech. Zvolil druhou cestu.
Třetí cesta je mimo možnosti zastupitelů města. Restrukturalizovat daňové přesuny, nevynakládat státní peníze za nesmysly, zohlednit skutečné místo bydlení lidí do daňových transferů. To je správná cesta, kterou bude možné projít až po říjnových volbách. Do té doby má vládní prioritu přimíchávání biosložky nad školou pro vaše děti – ale to už jste asi tušili.
Následující delší článek rozebírá současnou krizi soukromého vlastnictví, která hrozí přerůst v jeho zánik. Pokud byste chtěli audioverzi tohoto článku ve formě podcastu, najdete ji zde. Eroze vlastnictví probíhá na několika frontách. Některé statky (jako nemovitosti) se staly tak drahé, že jej běžný člověk nemá šanci vlastnit. U jiných technologický posun umožňuje přesunout se od vlastnického modelu k pohodlnému modelu platby za použití (například bike-sharingové a v budoucnu i car-sharingové služby). A typicky cloudové služby nám dnes za měsíční poplatek nabízejí to, co jsme si zvykli dříve vlastnit, například hudbu nebo filmy. Připočítejme k tomu uměle podporovanou potřebu sdílet, kterou obsluhují datové cloudy. Cloudové služby (kam počítám i velké sociální sítě) se také snaží omezovat vlastnictví námi pořízených dat, když si pod nejrůznějšími záminkami osobují práva o našich datech spolu- či zcela rozhodovat. Vzniká digitální ne-vlastnictví, stav, kdy stále více statků přechází od formy uživatelem vlastněného statku, do formy služeb třetích stran placených na periodické bázi či za užití a kde o podmínkách služeb rozhodují jejich poskytovatelé.
Pokud se tyto technologické přesuny dokonají, bude zde rozsáhlá nabídka ne-vlastnictví, která začne vytlačovat doposud převažující vlastnictví výtlakem technologických korporací provázaných s médii. Ne-vlastnit bude moderní, ale také nebude cesta zpět, neboť postupně bude mizet možnost vlastnit – jak z důvodů technických, tak finančních. Bude obtížné se z nevlastnictví vymanit. Proč říkám vymanit? Negativním dopadem světa, kde za většinu věcí platíme měsíční poplatky, je také snižování měsíčního množství peněz, o kterých může přímo a svobodně rozhodnout občan. Většinu měsíční výplaty prostě dáme za pronájmy, za ne-vlastnictví. Takový stav bude omezovat svobodu, bude pro společnost destabilizující a bude dále rozevírat nůžky mezi zejména technokratickou elitou a běžnými občany. Technologické korporace budou zvyšovat svůj vliv na životy lidí a budou aspirovat na skutečnou protiváhu státní moci.
Velmi důležité bude, zda se podaří prosadit samoregulaci odvětví, nebo zda se podaří jiným způsobem zasáhnout do podmínek ne-vlastnictví tak, aby nebylo jedinou a jednosměrnou variantou, ale jednou z alternativ.
Tyto regulační záchytné body jsou:
o datech uživatele a datech pořízených o uživateli rozhoduje uživatel, vlastní je.
data pořízená uživatelem či o uživateli musí být technologicky neutrální, přenositelná
pokud jsou data online zpracovávána, musí být také online přenositelná všem, koho uživatel k jejich použití zmocní.
mají vzniknout neutrální datové výměnné body a audit nakládání s uživatelskými daty
neoprávněné nakládání s daty je závažný trestný čin, přičemž trest má dopadnout na korporaci i její vedení
Jen tak se podaří zamezit tomu, aby se z ne-vlastnictví stalo novodobé nevolnictví. Teprve za situaci plné ochrany a mobility dat bude možné z ne-vlastnictví udělat evoluční výhodu digitalizované společnosti.
Tenhle příběh se stane epickou ságou o mnoha rozměrech. Že někdo prostřednictvím mobilní aplikace zbohatne, to se stává. Výjimečně i v miliardových částkách. Jenže příběh aplikace Robinhood pro hru s akciemi (správa portfolia bych tomu neříkal) je mnohovrstevnatý a navíc poplatný době, která volá po vyrovnávání účtů Davidů s Goliáši. Takže popořadě.
Tento článek vyšel i jako Patrickův Podcast a můžete si jej přehrát.
Spoléháme se až příliš v poslední době na to, že karanténní opatření vytěsní COVID a vakcinace jej dorazí, načež zmizí ze scény a už se nevrátí. Jenže tohle není vůbec samozřejmé. Z COVIDu mnohem spíše bude „nový normál“: svět se změnil a už zřejmě nebude takový, jako býval. Boj s COVIDem bude podobně, jako s jinými chorobami, trvat desetiletí a kdo ví, zda to nedopadne jako s chřipkou – potichu se smíříme s tím, že určitý počet obětí je normální součást našeho života a z boje se stane soužití.
Tento článek byl původně můj čtrnáctý newsletter a podcast, ale je to tak závažné téma, že jej dávám ven veřejně. Newsletter si můžete objednat zde – zdá se, že letos jej budu mít věnovaný spíše regulaci a Číně, než vysloveně technologiím. A v podcastu si můžete článek pustit na Anchoru, najít na Spotify a dalších podcast službách. O čem to bude? Především o problémech, které začínají mít technogiganti s regulací a jak se do toho s grácií sobě vlastní, nechtěně a mimochodně vlomil Trump, far-right scéna a další.
Litva provedla zajímavou akci. Lidem, kteří se rozhodli zbavit starého automobilu nabídla dotaci 1000 euro na elektrokolo či elektrokoloběžku. S ohledem na to, že vozový park v Litvě nepatří k nejmodernějším, tvoří jej přestárlé koncernové ojetiny, mnoho automobilů ani tuhle hodnotu nemělo, takže pro obyvatele šlo o vcelku zajímavou nabídku. Už s ohledem na to, že za tisíc euro se slušné elektrokolo dá pořídit. Takže se původní osmimilionová částka rychle vyčerpala a vláda přihodila další tři miliony, čímž se počet elektroprostředků zvýšil o jedenáct tisíc a zároveň z autooběhu vypadly nejhorší vraky. Pro představu, představuje to jedno procento automobilů v Litvě. Zdroj: Electrek.
Tento komentář vyšel v rámci Patrickova newsletteru, který si můžete zdarma objednat zde, vychází každý týden.
Patrickův Podcast je vlastně načtená verze mého newsletteru, zhruba pětina lidí dává přednost načtené verzi. Rozsah je do dvaceti minut a podcast lze odebírat jak přes službu Anchor, tak jej najdete na Spotify a dalších podcastových službách. Rozcestník najdete právě na Anchor.
Vybírám podstatné věci z technosvěta, v poslední době poněkud často regulační záležitosti (EU, USA i Čína mlátí přes prsty technogiganty), technicky důležité věci jako současné procesorové třenice nebo důležité momenty kolem umělé inteligence. Dvanáctý díl k poslechu:
A protože bych řekl, že toto je do Nového roku můj poslední článek, přijměte prosím přání zdraví a pevných nervů do nového roku 2020. Pro mne osobně to byl rok náročný, plný osobních zlomů a změn, ale to asi platí pro nás všechny. A z fotky to jasnější nebude 🙂
Po internetu lítá článek Radka Sárköziho věnovaný školství a Pirátům. Článek zapomněl říct mnoho věcí, takže toto je moje douška na doplnění.
Chystaná novela školství má totiž umožnit vyučovat na školách i lidem, kteří nevystudovali pedagogickou fakultu a/nebo nemají formální vzdělání v oboru. Změnu v novele podporují a připravují Piráti a to je pro dotyčného pána důvod k nadpisu „Piráti s Plagou a Drahošem chtějí potopit učitelskou profesi„.
Potopení školství má spočívat v tom, že „do škol nastoupí diletantni“, čehož si kvalitní a vzdělaní pedagogové všimnou, „až přijdou o práci, protože je nahradil amatér bez pedagogického vzdělání“.
Když ze článku vyškrtáte emoce, nezbude mnoho, což je škoda, protože se mělo ještě hodně dodat. Musím to tedy udělat za pana Sárköziho před tím, než si něco málo k němu a hlavně jeho podniku nazvanému Pedagogická komora (což je zapsaný spolek, nikoliv profesní komora) řekneme.
1) Přijetí člověka bez patřičného vzdělání musí schválit ředitel školy, jmenovaný zřizovatelem školy. Na spiknutí proti pedagogům by se tedy musel podílet jejich zástupce.
2) Útok odborníků z praxe na školství těžko bude veden za účelem osobního obohacení, protože učitelé nejsou zrovna nejlépe placeni.
3) Odborník si bude muset pedagogické vzdělání doplnit, pokud by chtěl učit delší dobu a nepředstavoval jen kratší záskok.
Nic z toho se do článku nevešlo, přitom to může významně měnit optiku.
Proč tedy tedy připustit do škol i lidi bez pedagogického vzdělání?
Starší novelou, která vyžadovala povinné pedagogické vzdělání, došlo k rozsáhlé destrukci u řady předmětů, například u pokročilé výuky jazyků i odborných předmětů. Co vám pomůže, že jste renomovaný překladatel z italštiny nebo skvělý programátor, který se živí komerčními kurzy a ze soucitu (pro peníze opravdu ne) byste odkroutit dvě vyučovací hodiny týdně na gymplu vašich dětí, když to nemůžete udělat bez pedagogického vzdělání. Státní školy se tehdy rozdělily do dvou oblastí: na ty, kde na to vedení rezignovalo a předměty omezilo a pak na ty, které ustanovení obcházejí jak se dá i za cenu vyšších nákladů. A pak samozřejmě na školy soukromé, které si to zaplatí. Že vás programovat v Pythonu nebo italsky ba dokonce anglicky nenaučí dlouholetá pedagožka, si lze domyslet. Léta tu vzniká systém trojích škol. Soukromých placených, státních zdarma, kde se ředitel umí postarat a pak ty ostatní. Svědčí to školství? Těžko.
A tím se dostáváme k druhému problému. Pojem „dlouholetá pedagožka“ není dehonestační, ale záměrný. České školství trpí výrazně věkovou a generační skladbou. Řada pedagogů je v předdůchodovém věku, což znamená, že budou ve vlně odcházet do důchodu. Jejich pozice přitom mladí absolventi pedagogických fakult nejsou schopni v počtech nahradit.
Přístupů je více, žádný ale není samospásný. Samozřejmě lze motivovat absolventy pedagogických fakult, kteří odešli mimo vzdělávací sféru, aby se do ní vrátili. Lze prodlužovat odchody do důchodů a tlačit na přesluhování, což je pochopitelné především u dobrých, osvědčených pedagogů. Ale lze také připustit alespoň dočasné posílení novou krví, tedy lidmi, kteří se ve dvaceti letech svého věku nerozhodli vystudovat „pajdák“, ale nyní k tomuto poslání dorostli. Jen už nevidí životní perspektivu trávit léta na pedagogické fakultě. Že bude potřeba umést všechny tři cestičky, aby české školství nešlo s kvalitou ještě výrazněji dolů, je asi zřejmé.
Ani o tom pan Sárközi nemluvil. A teď k tomu, za koho mluví. Jméno Sárközi je čtenářům povědomé. Právem, je to jméno někdejšího francouzského prezidenta a lidem tohle dobře spíná, někde jsme to jméno už slyšeli. Náš český Radek Sárközi si založil spolek Pedagogická komora, který se snaží vydávat za profesní sdružení pedagogů. Není jím. Reprezentuje malý počet pedagogů, skutečné číslo nelze ověřit a vlastní proklamace cca 3000 členů (ze 135 tisíc pedagogů regionálního školství) jsou nedoložitelné. Výhodou takto pojmenované instituce je, že se snáze dostanete do médií i k dotacím. Ve skutečnosti ale pedagogy pan Sárközi nereprezentuje a na internetu najdete řadu článků na toto téma. Nicméně pro mě je to zajímavý pokus, zda jeden člověk dokáže vhodně zvolenou rétorikou změnit školství do svého směru, v tomto případě bohužel do směru utrakonzervativního.
Závěrem?
Je nesporné, že lidé bez pedagogického vzdělání by neměli řešit pedagogické problémy s žáky. Neměli by řešit jejich dlouhodobé kázeňské problémy, neměli by jim poskytovat psychologické či pedagogické vedení, ale rozhodně jim mohou předávat informace z oboru, ve kterém jsou odborníci. Jejich invazi do vzdělávání spolehlivě brání nastavení platové ohodnocení, ředitelé škol a jejich zřizovatelé.
Mnoho jevů v dnešním školství by se dalo označit profesi potápějících, ale tohle ne.
Zanedlouho se bude rozhodovat o tom, zda Piráti půjdou či nepůjdou do koalice se STANem. Zajímavé je, že když poslouchám lidi v obou stranách (a v Brandýse jsme s nimi do místního zastupitelstva koalici už měli), slýchám prakticky vždycky to samé – na „ty druhé“.
Na úterní presentaci představil Apple dlouho očekávanou řadu počítačů vybavených vlastním procesorem Apple M1 namísto dosavadně používaných procesorů Intel. O tomto kroku se ví již nějakou dobu, byl i oficiálně oznámen Timem Cookem, jenže na konkrétní parametry se čekalo.
Starlink Elona Muska rozeslal „tisíce“ dalších pozvánek do betaprovozu internetu distribuovaného ze satelitů na nízké oběžné dráze (LEO). V betaprovozu stojí „better than nothing“ linka 99$, další pětistovku ovšem musí uživatelé vytlačit za terminál pro příjem satelitního signálu (článek). A linka prý momentálně frčí na nějakých 160 Mbps a 20 ms latenci, statisticky je lepší, než 95% linek v USA. Potud dobrý.
