Pustit se do budování firmy a produktu od počátku a mít to všechno na triku, je zajímavý zážitek. Znovu se mi vrací v energomonitoru. Sháníme prostory, lidi, řešíme události jako nevyclitelná zásilka i dramata typu “folii na výlohu nelze lepit, když mrzne”, to všechno najednou, za plného provozu.

(ano, máme svého červeného slona. S Pavlem se hádáme, zda přijde k přesunu, protože přes něj není vidět na štít, nebo zda je vlastně moc fajn)

Energomonitor je pro mne zvláštní tím, že jde o průsečík se starým světem fyzického zboží. Ano, v několika firmách máme eshopy, jenže to je něco jiného. To u dodavatele něco objednáte a ono to doputuje. V energomonitoru si to musíme navrhnout, odzkoušet, vyrobit, dopravit, zkompletovat. Vyrábíme. Navrhnout aplikaci, naprogramovat. Programujeme. A prodávat.

Prodávání energomonitoru je kapitola sama pro sebe, která mne vrací na úplný počátek mého internetování v roce 1996, kdy jsme přišli s internetovou reklamou, začli jsme obcházet reklamky a klienty, vysvětlovali jsme, co to je. Nikdo to neznal. Bylo to divné. Edukace trhu obcházením, rozdáváním letáků, účastí na veletrzích. Tvrdě vydřené. Dneska se všechno posílá emailem, biduje v rýltajmu, samoobslužné systémy.

Stejně tak energomonitor dnes. Nikdo netuší, že by mohl mít službu, která by mu v reálném čase měřila a vyhodnocovala spotřebu elektřiny. Nikdo to nehledá. Je těžké cílit reklamu v AdWords – klíčová slova indikující online měření elektřiny vlastně nikdo neužívá, klíčová slova vedoucí obecněji k elektřině jsou zase přeplacená srovnávači cen elektřiny. Navíc se ukazuje, že většina našich typických zákazníků ani nic takového po netu nehledá. Musíme za nimi, hezky pěšky, žádné emaily. Objíždět konference, obrážet schůzky, největší virtualitou jsou letáky či inzeráty v oborovém tisku, v časopisech jako Silnoproud (to není žádná kafkárna, ale seriosní titul věnovaný energetice). Hledat partnery, kteří osloví své klienty, kteří energomonitor začlení do svého řešení energetických úspor.

A tak se vracíme na začátek, o dvacet let zpět. Navrhujeme papírové letáky, papírové desky na letáky. Nedávno se mě dokonce někdo zeptal, jestli bych mu to mohl poslat faxem a zřejmě to nebyl vtip.

Na druhou stranu je řada věcí mnohem dál. Přes portály typu Na volné noze lze během chvíle najít copywritera, grafika, který vám ještě ten den dá vědět, zda leták navrhne a za chvíli už vám putuje emailem pédeefko. Nemusíte se potkávat, stačí skajpnout, emailovat. Na Twitterový dotaz se objevují specialisti na Arduino, kteří mají radost z toho, že je tu někdo, kdo s ním dělá něco vychytaného a smysluplného. Jsou tu už věci, které lze řešit velmi dobře od stolu. To před těmi dvaceti lety nebývalo, ostatně nejsem si jist, zda bývalo Arduino, ale víte, jak to myslím…

A jsou i jiné skvělé věci. Chtěli jsme si pořídit solidní CRM přístupné přes web, propojitelné přes API (takže ne Outlook, ne MS Dynamics). Byl větší problém si vybrat, než najít, byl větší problém si nakonec stanovit, co od toho přesně chceme a projít aplikace, než že by nebylo, kde brát. Zatím jsme u OnePage, Highrise byl až příliš jednoduchý a málo tlačil na pilu. OnePage je sympatický polský produkt, který dynamicky jede, jen mám občas podezření, že jsem jeho šéfdesigner podle toho, jak trápím jejich support.

Hromada produktů je pro produktové řízení, skvělý je Basecamp (tam už ta zkušenost byla). Na přehled o budoucím vývoji je fajné Trello.com, ale k tomu jsme se ještě neodhodlali a šudlám to v Google Docs plus OmniGraffle (Mac soft). A protože jsme hodně geograficky dislokovaný tým (část firmy je na Moravě, část v Praze, pár lidí roztroušených ještě jinde), začínáme komunikovat přes Yammer, když už se zdá, že ta odloučenost vadí. Zase – nevím, jak nám to půjde, nasazení Yammeru jsem už dvakrát zažil, vždycky se ukázalo, že je to zajímavé, ale musí se opravdu i vedení snažit tlačit na jeho užití. A teď, jak tyhle věci propojit? Pavel se děsí toho, že používáme už tak pět rozdílných služeb, které nejsou navzájem propojené, já tvrdím, že každé “oddělení” má tu jednu svoji majoritní a do ostatních neleze – proč by programátor lezl do CRM. A k tomu propojení skrze celou firmu by mohl pomoci právě Yammer. Co se nám vcelku osvědčuje, je Zapier, který přes API propojuje jednotlivé systémy a například nám vytahává z došlé pošty emailové adresy a už je rovnou zakládá do OnePage. Co se nám naopak neosvědčuje, jsou různé integrované služby typu Podio, které se snaží nabízet všechny firemní systémy v jednom – jenže žádný tak, jak by nám vyhovoval (a ne, nebudu si to hodiny přizpůsobovat).

Na co se těším, až do nového systému začleníme QR platby a nějaký český fakturační systém s rozumným API. S českými službami je právě obrovský problém v jejich nepropojitelnosti. API nabízí velmi málo z nich. Jenže my potřebujeme, aby naše web aplikace po objednání služby založila kontakt v CRM, z CRM se po uzavření dealu rovnou poslala data do fakturace, vše zase zpět dorazilo do firemních statistik a spárovalo se s bankou. Chvála FIO – to API má. Jenže například VoIP služby nic takového nemají, přitom by se mi zdálo, že by nepřijaté hovory mohly padat přes API do našeho CRM. Takhle chodí zmeškané hovory emailem a provedené se neukládají nikam.

Pak ještě Fakturoid – a pak už veřejně jen máloco (klidně řekněte, o čem českém víte). Vím, že se ledaskam dá napsat a oni mi něco spíchnou, jenže to se mi moc nezdá. Bojím se toho, že když je to jen pro mne, tak to rychle přestane být podporováno. Líbí se mi americký způsob, kdy se jednotlivé služby propojují samy ze své iniciativy. V OnePage je přímé propojení na MailChimp pro zasílání email kampaní i třeba do formulářové služby Wufoo, mezi sebou si takhle přehazují klienty. Výhoda pro mne, výhoda pro ně. Když to nejde, zkoušíme propojení přes Zapier a jak nejde ani to, je to problém, protože to už bych musel utrácet drahý čas programátorů a ještě dražší čas můj na to, definovat jim, jak přesně to má fungovat, zatímco v nativním prostředí či v Zapieru si to rychle naklikám dle svých potřeb.

A co je parádní překvapení na závěr? DopisyOnline od České pošty. Zaregistrujete se, přes API do toho cpete data, ono to tiskne a obálkuje a rozesílá, vy na to ani nemáknete. Zpětný kontakt s vámi je formou měsíční faktury. Sice je to dost oldschool web, ale API je funkční, web Pošty vídat nemusíte.

Fajné jsou také “business dashboardy”, které vyzobávají přes nejrůznější API to, jak běží váš webový business. Zobrazují na jednom místě, kolik máte nových kontaktů, kolik jste proinzerovali v AdWords i jak běží návštěvnost. Taková “business inteligence pro chudý” – ale příjemná. Zkuste třeba Cyfe.com nebo Geckoboard. Je to zajímavá zkušenost – a na skutečnou BI ještě není čas, i když Velkých Dat už máme opravdu slušnou zásobu.

Nu, líbí se mi to, všechno. Je to nové, je to k objevování, je to inspirující. A není nad to se k takové práci vracet s odstupem.

Mimochodem, na facebookovou stránku energomonitoru občas cpeme nějaké postřehy k energetice. Lajkněte, jestli vás zajímají takové drobnosti.

Do éry multimediálních zázraků je v knize stále daleko. Mimo jiné proto, že schopnost zvládnout jejich produkci je za hranicí “jednočlověčího týmu”, který se dnes typicky podílí na napsání knihy a rozšíření týmu přináší problémy nejenom ekonomické, ale zejména realizační, založené na problémech se sdílením vize takového díla.

Když přemýšlím, jak by mohla vypada příští kniha vydaná čistě elektronicky, tak zhruba takto:

Samostatná aplikace pro majoritní mobilní platformy. Čtenář si kupuje jednotlivé kapitoly, které vycházejí vlastně hned po jejich dopsání autorem (případně civilizací korektorem). Vydání nové kapitoly signalizuje push zpráva, notifikace. Cca 50 kapitol po 6000 znacích dává týdenní periodicitu, 5 Kc za kapitolu pak 250 Kč za rok zábavy. Možnost komentovat pasáže a vidět, co a jak komentovali ostatní. To je všechno, víc zatím není třeba, než nějaký backend pro zadávání textů, jejich editaci (basic HTML postačí) a statistiky. Inapp objednávky textů a měsíční předplatné… Závěrem to vydat jako klasický ebook za paušální peníze.

Láká to vyzkoušet. Na úvaze drhnou dvě věci: najde se dost lidí, kterým bude vyhovovat čtení na kapitoly? A fakt, že pro to není žádná taková aplikace, což by mohlo spravit pár korun a řádků kódu…

Když jsem se tu nedávno rozepsal o tom, kolik programátorů je třeba na vesmírný bitevní křižník, dostal jsem na to obrovské množství reakcí počínající slušným výběrem na trhu dostupných sedativ přes nadšený souhlas a otázky, co s tím. Tak vytáhnu podobně těžký kalibr – bohužel již také mnohem méně promyšlený. Nebo spíše: hodně promyšlený, ale nezrealizovaný.

Když jsem byl malý, byl jsem si vcelku jistý, že poletím na Mars. Někdy zhruba touhle dobou, spíš o pět let dříve. Dnes, o tři desetiletí později, je celkem jisté, že na Mars už nepoletím. Moje letové okno se uzavírá rychleji, než se otevírají možnosti naší kosmonautiky. Poletí-li někdo na Mars, budou to mnohem spíše moje děti. Naše děti. Pokud.

Pokud co? Pokud budou schopny plán takového rozsahu zrealizovat. Pokud budou něco více, než dělníci v montovně. A tady už se vracíme k našemu starému tématu – vzdělávání. Jedna z otázek, kterou jsem dostal, se týkala toho, jak učím své děti programovat. Nu. Nijak. Pár pokusů o skutečné programování bylo, ale minuly se účinkem. Dostupný výukový software je nebaví. Karel byl dobrý, ale rychle se vyčerpal. Baltazar a Baltík už nezaujaly vůbec. Pár pokusů na škole ukázalo, že nic lepšího není a většina výuky IT končí u psaní ve Wordu. Království za Excel a pár presentací v PowerPointu. Někdy je to samozřejmě chyba učitelů, jenže rychle zjistíte, že velký výběr nemají. Existují robotické stavebnice přímo dělané k výuce, jako jsou sady Lego Mindstorm, jenže o tom ví málokterý učitel a navíc vybavit tím třídu na úrovni je tak za dvacet kKč. Navíc je to málo.

A někde v tomhle simplexním bodě jsem si uvědomil, že tohle je něco, co nemůžeme nechat na škole. Dokonce je to ostuda, nechat to na škole. Je nás tu chytrých lidí, jak … vy víte co. Umíme řídit obrovské projekty, designovat je, programovat je, administrovat, umíme to tlačit klasicky, objektově, skrumově, agilně i chaoticky, v Javě, Ruby, Céčku, Perlu, Plusku či Pajtnu, jak se nám za chce. A to je něco, co těžko můžeme chtít po základních školách a v co těžko můžeme doufat u ministerstva školství, kterému by z toho nic za provizi nekoukalo. Pokud mají naše děti mít šanci, že za dvacet třicet let poletí na Mars nebo budou dělat cokoliv jiného smysluplného, musíme se o to postarat sami. Jiná konstelace momentálně není na dohled. A tady je moje představa, jak na to.

V prvé řadě: jde o hru. V řadě druhé, o hru s přesahem do reality. V řadě třetí o hru s přesahem do reality, která propojuje děti přes web s jejich vrstevníky i s experty. O hru, která není povinná a které se může účastnit kdokoliv, koho rodiče přihlásí nebo nějaký dospělý doporučí. Proč? Protože ten dospělý bude jeho tutor, někdo, komu se bude dítě zodpovídat. A co je cílem hry? Jak jinak, než letět na Mars.

Jak se letí na Mars? Nu, postaví se raketa, sežene se kosmodrom, vycvičí se kosmonauti a už se letí. Když se nad tím váš analytický mozek zamyslí, už se vcelku jednoduchý úkol jako “postavit raketu” rozpadá na řadu podúkolů, jako: co ji pohání, z čeho se postaví, jak komunikuje se Zemí, kolik kyslíku a Harribo medvídků musí vést sebou a jiné důležité otázky. A tady začíná to učení. Děti mají své úkoly, které jim rozdělují vedoucí týmů z řad dospělých. Vidí, na čem jako tým pracují, komunikují spolu videokonferencemi, interním komunikačním systémem, účastní se porad a představují to, na co přišli. Musí připravovat podklady, procházet a vyhledávat nejrůznější údaje, postupují ostatním výsledky své práce. Učí se o aerodynamice stejně, jako o chemických sloučeninách, vše alespoň zhruba rozvrstveno tak, aby mladší nebyli zásadně znevýhodněni před staršími.

Hra prochází od prvního náboru účastníků projektu, kteří vstupují do jednotlivých výzkumných týmů, přes první dílčí návrhy až do stadia, kdy jsou hotové plány lodi a kdy je třeba začít pracovat na letovém plánu. Vzdělat se v astronomii, vymyslet dráhu letu, ale také naprogramovat přistávací modul, navigaci či komunikaci lodi a sledovat simulaci letu. Samozřejmě v nějakém prostředí pro děti uzpůsobeném, ale s reálnými parametry a jen nutným stupněm zjednodušení.

A konec? Po roce, možná po dvou. Vyhodnocení přínosů jednotlivých týmů. Připravený projekt, vytištěný ve formě knihy pro všechny účastníky. A především: zkušenost s tím, jak vyvinout, spolupracovat a koordinovat obrovský projekt, v němž musíte od každého trochu. Kde využijete každou znalost, jaké jste byli schopni dosáhnout. Kde se naučíte znalosti získávat a kombinovat je se znalostmi ostatních. Na první pohled je to málo, ale ve skutečnosti mnoho. Velmi mnoho.

Celou hrou děti provází odborníci. Profesionálové, kteří si na to udělali čas už třeba proto, že jejich děti se účastní. Nebo proto, že je ukecáme, však jich všichni známe kolem hodně. Astronom připraví kurz o nebeské mechanice. Zkušený letecký konstruktér přiblíží teorii projektování. Sociolog udělá úvod do komunikace s neznámými etniky. Programátoři budou provádět vývojem software a dozorovat jej. Jaderný fyzik vyloží zádrhely atomových pohonů nebo nebezpeční explozí na Slunci pro cestování vesmírem. Nic praktického, co by pomohlo zlepšit prospěch ve škole, ale zato něco, co pomůže dětem ujasnit si, co je zajímá a zda setkání s expertem na dannou věc jim nepomůže o obor najít zájem. Najít se.

Už jsem říkal, že pro hru se používají nejmodernější internetové technologie. Videokonference, webové služby, simulační rozhraní v prohlížeči, ovšem i mobil. Ale zároveň je to doplněno o korespondenci, poštou zasílané formuláře i SMS. A taky osobní setkání: návštěva na hvězdárně, v ocelárně, elektrárně, prostě všude tam, kde na člověka může dýchnout něco z praxe. Jde o to, naučit děti komunikovat všemi kanály, nevylučovat je ze hry jen proto, že jim něco nevyhovuje a také pro to, naučit je, pro který typ komunikace je která technologie nejlepší. Zorientovat se.

Z popisu asi všichni jasně cítíme, že to nebude ani levná věc, ani organizačně jednoduchá. Nelevná je kupodivu menší problém – těch pár stovek tisíc na poslepování a nakreslení mashupu, který udělá dětem radost, se vždycky najde. To bych si troufnul. Ostatně soudím, že by si rodiče hru pro své děti zaplatili v řádu tisícikorun ročně, i fond pro chudší talentované by tu mohl vzniknout.

Horší je ta organizační věc. Není to malé rozsahem a co je zádrhel, chce to někoho, kdo rozumí tomu, jak a co děti kterého věku lze učit. Začít do nich hustit integrály asi nemá smysl, dobře zjednodušit to, je základ celé hry. A to je něco, kam si netroufám.

Tady někde představa končí. Myšlenka hry, která možná pár desítek nebo stovek dětí postrčí od toho, dělat autolakýrníky k tomu, nová auta na vodíkový pohon konstruovat. Jak ale sami uznáte, tohle je něco, co ministerstvo školství nikdy neuskuteční.

Jediná šance je, že si pomůžeme sami.

Jenže myšlenku už nosím v hlavě … nu, dva tři roky. A stále nic. Málo času, málo sebemotivace. Takže ji vykopnu dál. Třeba nás to všechny někam posune a najde se motor, spínač. Nebo nic. Je to lepší, než zapomenout. A tak to prosím i berte.

Málokdo asi očekával, že volby prezidenta v Česku budou takový mazec. Zatím jsem si z toho dělal legraci, říkal jsem, že “to hodím Zemanovi” a když vyhraje, odstěhuju se do Rakouska a zbytek téhle realityshow dokoukám na ORF. Jenže to přestalo být vtipné. Víc reálné. Proč?

Je nakonec hodně jedno, jestli vyhraje Zeman nebo Schwarzenberg. Oba mají tolik škraloupů, které se nutně v sedmdesáti letech života za čtyř-pěti různých režimů nashromáždilo, že oči přecházejí. Kalouskové, Šloufové, hajlující tcháni či slib komunismu, to je nakonec jedno a jen podle míry své příchylnosti věříte jedné či druhé straně, jak moc to myslí upřímně. Obtížně lze vyvážit vidinu opoziční smlouvy vidinou Kalouska na postu guvernéra ČNB. Těžko lze z vykydané špíny poznat, kde se vyloupne klenot, kde vyroste dobře prohnojená tráva a kde se budou dál prasata válet.

Co je mnohem horší a co přestalo být vtipné, je rozdělení společnosti. Pravda, to nevzniklo kvůli prezidentským volbám, ale poprvé se objevilo ve vší nahotě. Se vší důrazností a negativy, které z toho plynou. Slyším to kolem sebe každý den: jak může někdo volit Zemana? Já vám řeknu, proč ho někdo může volit, je to vcelku jednoduché.

Miloš Zeman není kandidát levice. Je kandidát rukodělně pracujícího člověka. Toho, který dře fyzicky a dnes a denně poslouchá v televizi, že se bude muset uskromnit. Že prožral svou budoucnost, říká mu ministr financí Kalousek. Že mu jako málo kvalifikované síle hrozí nezaměstnanost. Že veškerá jeho budoucnost je nejistá. Těžko se divit voliči (zpravidla postaršímu), že se zachová racionálně, odmítne zemřít, ale místo toho volí někoho, kdo to říká jinak. Kdo to říká tak, jak on to vidí: ti, kdo prožralu budoucnost, jsou bílé límečky. Nemakačenkové, kteří si v ofisu válí šunky, berou velký peníze, šulí daně a dělají ze sebe honoraci. Ti, kteří by nevydrželi den na šachtě, směnu na traktoru, za volantem busu či na pásu ve fabrice. A je to Miloš Zeman, koho lze obdivovat za to, jak tuhle měšťáckou pakáž utře, kdykoliv na ni narazí. Třeba toho namyšleného Moravce, který se jeho – budoucího prezidenta – dovolí hodně ostře zeptat. Takovému namyšlenému pisálkovi, který si myslí, že lejna šalamounova pozřel, dobře padne odpověď začínající slovy “Podívejte se pane redaktore, nebudu vám říkat, že jste úplný hlupák, protože evidentními pravdami se nebudeme zabývat”. Cožpak by takový redaktůrek nedostal po zásluze přes držku, jen co by otevřel dveře hospody a cožpak by mu to stejně neřekl každý z nás, říká si rukodělný volič a volí ze svých řad. Bodrého Zemana s rukami, co se práce neštítily, dvěma bradami a před panstvem neshrbeného, naopak Švejkovsky naladěného, nemakačenky utírajícího.

Karel Schwarzenberg není kandidát pravice. Je kandidát bílých límečků, rukou nepracujících voličů – hlavodělců – zpravidla městské generace, která nepoznala ani fabriky, ani pole. Imponuje tím samým, čím Zeman – jenomže těm svým. I on pojmenovává věci takové, jak jsou viděny. I on oslovuje své publikum jeho jazykem: vypráví historky spíše intelektuální, když je potřeba, dělá si legraci sám ze sebe.

Kdo chápete a rozumíte Schwarzenbergovi, nemůžete chápat a rozumět Zemanovi. A opačně. Proto jedna i druhá strana se ptá, kdo za debila by volil toho druhého. Nu, je to jednoduché. Ti druzí. Ti, které nepotkáváte. Ti neviditelní. Ve vašem případě pravděpodobně ten autobusák, co vás vezl ráno do práce a kterého nevnímáte. Prodavačka, co vám namarkovala svačinu. Ten blbec z posypového vozu, co se někde válel a protáhl cestu až tak pozdě. Ti, kdo vyrobili jídlo, co jste dneska jedl. Jsou to pro vás zbyteční lidé. To samé mohl vyrobit někdo v Číně a tu samou práci mohl udělat ukrajinec, či dokonce slovák. Je éra globalizace a když někdo chce obstát, musí se pro vás roztrhnout, je tak?

Propast, která ve společnosti vznikla mezi takzvanou “pravicí” a “levicí”, je děsivá. Nevážíme si nejenom svého politického přesvědčení, svých názorů, ale pomalu a viditelně ani sebe jako lidí navzájem. Jsme navzájem přesvědčeni o své postradatelnosti, zbytnosti. Zatímco autobusáka by mohl nahradit ukrajinský řidič a brzy už i Google autobusy, menedžra z fabriky, toho hlavodělce – nemakačenka, co celý den kulové dělá a jen se vybavuje s německým zákazníkem, by měli vydlažbit úplně, toho ani není třeba nahrazovat. Jsme si navzájem sobě zbytní. Neříkáme to nahlas, k tomu nám ještě pár mentálních bloků zbylo, ale jsme o tom přesvědčeni uvnitř.

V takovéhle chvíli není možná rozumná dohoda, kompromis. Bude to jen silou vyhraná volba, která druhému nevyhovuje vůbec. Následek polarizované společnosti.

Je to následek mnohého, především politiky posledních dvaceti let. Hnali jsme se kupředu, neohlíželi jsme se zpět, jenže kdo nezajišťuje trén, přichází o frontu. Nechali jsme tápat starou generaci v nejistotě, však ten marast byla její vina. Zapomněli jsme, že mají volební práva a neuvědomili jsme si, že jsou to lidé, kteří mají své pocity. Jedním z nich může být i frustrace. Politika posledních dvaceti let neprovedla nic podstatného stran vytvoření únosné budoucnosti. Vzdělávání, sociální reformy, zdravotnictví, to všechno nás utvrzuje v dojmu, že lépe už bylo. Někdo se chytil a stal se novým proletariátem, z kubikulu openspace kanceláří se považuje za příslušníka střední třídy a tím za vyhraněně pravicového voliče. Někdo se vyšvihl mezi finanční elitu, jenže česká praxe potvrzuje pravdivost Marxovy myšlenky, že za kumulací velkého kapitálu vždy v počátku stála nějaká zlodějina. Ostatní jsou jen kanonenfutr, mazivo v soukolí českého kapitalismu, které lze přeci kdykoliv nahradit. A těch pár spravedlivých … rozkoukávají se, vykuleně zírají na to, co se stalo s jejich milovanou zemí a dělají nejrůznější zoufalé positivní vlny evoluce, které je tak těžké pochopit, jako je těžké brát vážně. Ostatní se jejich dobré vůli smějí, protože nemají, jak ji pochopit.

Námi opuštěné křesťanství hlásalo, že cesta je důležitější, než cíl. My víme, že to tak není. Co je na účtě, to se počítá, po původu se nikdo neptá a když už někdo, pak jen proto, aby získal svůj podíl. Ale najednou se probouzíme do světa, který je za hranou toho, co jsme byli ochotni unést, kolik jsme byli ochotni slevit ze svých zásad. Do světa, kde už se významně projevilo, že ekonomika etiky (či jak Sedláček říká, ekonomika dobra a zla), má své opodstatnění. Že náklady externalit dobrých skutků jsou v dlouhodobém měřítku nižší, než u skutků špatných. Čili, že dobro se skutečně vyplatí. Jenže jsme až po krk ve zlu. Po krk v ústupcích, kterým by církev bez rozpaků dala nálepku dáblova pokušení, kdyby ji ještě někdo bral vážně. Bylo nám jedno, že se porušují zákony, kumuluje moc mediální, prolíná s politickou, pak už se zákony neporušovaly jen trochu, ale rovnou ohýbaly a chybělo jen málo, aby se ohnula i Ústava. Opoziční smlouva, pravicová arogance á la ODS a Klaus, rozštěpení společnosti. Deformace našeho právního i etického vědomí do ještě větší hrůznosti, než za komunismu, kdy jsme věděli, že tak to dobré není, ale nesmí se to říkat veřejně. Teď víme, že se to takhle vyplatí vždy.

Těžko s tím v pátek a v sobotu něco uděláme, ať vybereme kohokoliv. Musíme se začít poslouchat. Přemýšlet o důvodech, proč někdo zastává postoje, jaké zastává a být si jisti, že odpověď “je to debil”, není správná. Být přesvědčení, že takzvaná pravicoví i levicová politika nakonec musí konvergovat k jednomu a to k tomu, aby se všem lépe žilo. že nelze žít na úkor ostatních a že k tomu jednostranné uvažování svádí.

Když bych nakonec sám za sebe měl shrnout, komu dám svůj hlas, bude to – přes miliardy výhrad – Karel Schwarzenberg. Důvod je jeden: tam, kde mluvil, nelhal. Nikdy se neukázalo, že by lhal o privatizaci, o svém minulém vztahu k dekretům, nikomu nepřibájil nacistické hrady, či nás nelakoval s opoziční smlouvou. Nepomlouval, neosočoval. Nerozděloval. Čeho se bojím, je to, o čem mlčel, jenže téhož se bojím u Zemana.

Koho zvolíte vy, je vaše věc. Neexistuje menší zlo, v tom je ta pointa. Zlo je zlo – jen se v různé míře děje vám a ostatním. Volte tak, aby se nedělo vám a těm, na kterých vám záleží. Nic lepšího nevymyslíte.

Snad jen tolik jsem chtěl říct, že čím na větším počtu lidí vám záleží, tím je to lépe pro všechny. Ale to nelze ovlivnit teď, v předvečer voleb. To musí být ve vás.

—

Aktualizace: 

Dlouho jsem o rozdělené společnosti nechtěl psát. Nemám to tak promyšlené, některé věci ještě neumím zformulovat. Vidím to rozdělení, cítím ho, umím jej ukazovat na jednotlivostech, ale aby z toho bylo dobře vyargumentované téma pro článek, na to bylo ještě brzy.

Samozřejmě jsem za svůj včerejší post dostal čočku. Mnoho lidí rozdělení nevidí. Vidí jen svou stranu a ty křupany na straně druhé, což bych si skoro dovolil považovat za důkaz mého tvrzení. Co je oprávněně kritizovatelné, je ta dělící čára. Nazvat ji křupani versus noblesa, jak vyplývá z některých názorů, se mi nechce. To ji determinuje a diskusně zabaluje. Když někoho budete označovat za křupana, dialogu to nepomůže. A dialogu je třeba. Jistěže řada rukodělných nepodporuje Zemana. Jistě, že řada hlavoudělných ano. Promítá se sem vzdělání, ale podle mně do značné míry i to, zda je dotyčný zaměstnanec, OSVČ, freelancer nebo člen managementu.

Skvěle mi v přemýšlení pomohla kniha Paula Krugmana (blog) Skoncovat s krizí. Konkrétně kapitola 5 Druhý zlatý věk popisuje příjmovou diferenciaci a to, co z ní vyplývá ekonomicky i politicky. Naprosté odtržení třídy superbohatých od zájmů těch ostatních. Kamarád pravil, že autor je debil. Možná je, ale jednak jeho myšlenky vysvětlují hodně z toho, kam jsem se já zabrousit neodvážil, protože ekonomika je široké pole, jednak ho dovedly až k Nobelově ceně, což se počítá.

Možná, jednou, se mi podaří dotáhnout to do projekce na naši společnost a vysvětlit pochopitelně, kde rozdělení vidím a čím nám škodí. Zatím jsem ze sebe vydal tolik, kolik jsem uměl v době, kdy se mi zdálo důležité to zmínit. Abychom byli pamětlivi toho, že nejsou my a oni. Že žijeme každý sami za sebe stejně tak, jako každý za všechny ostatní. Že zodpovědnost, morálka a etika nejsou vyprázdněné pojmy, jak nám tvrdí Václav Klaus, ale součást nejenom slušných životů, ale i ekonomické prosperity. A že když se necháme vmanévrovat do rozdělení národa tak primitivními kecy, jaké v těchto volbách slýcháme, uškodíme jen sami sobě.

Snad to z toho alespoň někdo pochopil…

V publikování jsem vyzkoušel ledasco a už to by vydalo na knihu samo o sobě. Jednu věc, na kterou narážím nejčastěji, je vnitřní motivace. Závidím autorům, kteří mají svého vydavatele a editora a dostávají od něj cholerické telefonáty, kdy onen řve, že autor jest kurva, která slíbila dodat text před půl rokem a stále ani čárka, autor křičí, že v takovém kravále se nedá dělat a že už chtěl jen dopsat závěr, zatímco na obrazovce notebooku volí v iA Writeru Create a new file. A s chlapským “jdi do prdele” se oba v dobrém rozloučí. Protože tak to má být a všichni to vědí, že takto je svět v pořádku. Autorovi se dostává motivace a tlaku, vydavatel vnáší do projektu přidanou hodnotu uvážlivého project managementu založeného na úměrném užití slangu a argotu.

Blbé je, když se dostanete do situace, že nemáte motivační faktor. Pak pilujete, hrajete si se slovíčky, pročišťujete dějovou linku, ale na papíře stále prázdno, text nehotov. Znám to sám od sebe.

Sám mám řadu rozpracovaných knížek, které kysnou na tom, že jsem je teoreticky dodělal, to jest sám v sobě jsem dosáhl stavu jejich dopracování, kdy už vím velmi přesně, jaký mají výsledek, ale část z toho není digitalizována (tedy převedena z hlavy do textového souboru). A za deset let se toho nahromadilo neúrekom.

Historie českého internetu – původně vznikla někdy v roce 2002 jako kniha s Markem Antošem. Napsáno úvodních cca 150 000 znaků, část z toho vyšla na Marigoldovi a Lupě poté, co se ukázalo, že není dohled, kdy bych to dopsal. Nevýhoda: historie je to, co bylo před hodinou, takže by bylo pořád, co psát. Občas si připíšu další kapitoly a povaluju je na disku nebo je vyhodím na marigolda, jako teď tu část věnovanou historii weblogů. Problém? Říct si, kde je konec, přesně si stanovit záběr a nivelizovat hladinu důležitosti, dokopat se do toho, doplnit příběhy, které jsem v pozadí neznal a nevymlouvat se na to, že Ivo nemá čas ověřit pár historek z počátků Seznamu.

Hermeneutika smrti autorského práva – opět tak do poloviny sepsané texty věnované historii autorského práva (Benátky, Holandsko, Anglie, Rakousko a Čechy) a východiska k budoucímu uspořádání. Vychází to z textů, které jsme připravovali pro EK i senát US, něco z toho mám německy, něco anglicky, něco česky. Začal jsem s tím v roce 2008, kdy mě naštvalo, že v češtině nic není, kromě pár bakalářek. Kolem ACTA debat mi to přišlo aktuální, teď se vymlouvám na to, že je to literatura pro fajnšmekry a není třeba to dodělávat. Ale vždycky, když čtu nějaká blábol o tom, jak to bylo kdysi, se mi zase zdvihne hladinka, jenže to nestačí.

Příběh strýčka Martina – mé opus magnum. Vycházel ve webové podobě, cca 450 000 znaků románu bylo dopsáno už před dvěmi lety po pěti letech práce. Jen tak na okraj k tomu vznilo více jak dvacet wikipedistických hesel v češtině a němčině. Srdcovka. Akorát je potřeba ji finalizovat (opatřit poznámkami, neb – jak moudře podotknul jeden recenzent – číst to bez doktorátu z historie, to znamená otevřít si k tomu pár lexikonů) a vymyslet, co s tím. Papíroví vydavatelé zděšeni, teď se smiřuju s tím, že to na papíře nikdy nevyjde a doklepu to elektronicky, jenže to už je zase malá motivace.

UMTS a LTE sítě – skvělý projekt s Kamojedovem a Poupínem. Ten první se jej bohužel nedožil a někdy se bojím, zda i my s Poupínem se jej po deseti letech dožijeme. Opět jsme někde na polovině potřebného textu, další část suší Poupíno. Musel bych se dokopat k tomu, popsat i věci, které mě bytostně nezajímají, jako jsou transportní protokoly, což je hromada práce (tak na tři dny psaní a dva měsíce rozhoupávání se). Přidejme k tomu naprostou neatraktivitu takového textu pro vydavatele a asi tušíte, odkud pramení malý posun

Kancléř páně – středověká detektivka vzniklá ze závisti k Szapkowskeho schopnosti napsat Boží bojovníky a z proklínání prvních čtenářů Strýčka Martina, že tam cpu něco jiného, než jen historický příběh. Rozpracování je zatím nejmenší, věnoval jsem tomu zatím stěží 200 hodin času na rešerše. Ve scriptoriu knihovny se mě zvědavě ptali, kdy tu disertaci budu odevzdávat. Ovšem to byla jen kostra příběhu, která přijde po sepsání k vyhození. Studium pozdně přemyslovských pramenů je větší drama, než těch ranně přemyslovských, kde to dost zjednodušuje fakt, že prakticky žádné nejsou.

Flotila útočí - druhý díl Flotily Země (měla 33 tisíc stažení jen na Palmknihách, to už je skoro klasika . Dvacet let po bitvě u Barzy vyráží Flotila zasadit drtivý preventivní úder Anoplurně. Nudná kronika běžného života vesmírné vojenské elity – boje, zrady, vášně a hrdinství. Textově rozsáhlejší, než původní Flotila, více knižní, méně ploché tím, že to není jen příběh jedné bitvy. Na druhou stranu, většinu toho mám jen v hlavě, takže i když mentálně nejrozpracovanější, fakticky nejméně zdigitalizovaný titul.

Vypadá to grafomanicky. Vím. Většina té práce se ale rozplynula v průběhu deseti let a velká část práce je ještě přede mnou. Taková ta nepříjemná, najít někoho, od koho si nechám poradit a dotlačím se k tomu, poraděné zrealizovat. Jsem rád, že se mi podařilo zkoncentrovat se před dvěmi lety k tomu, abych vydal Koncernovou pětiletku (to je taková srdcovka) a vloni knihu Apple: cesta k mobilům. Jenže zároveň na tom vidím, že kvalitní editace knížky je základ. U Apple se to nepodařilo, v nakladatelství to šlo nahonem a podle toho to taky dopadlo: jsou tam slušně řečeno rezervy.

Když se letos dotlačím k tomu, dodělat další (asi to postihne Strýčka Martina, protože to už je mi i interně trapné), bylo by to dobře, jen s energomonitorem a dětmi bývá potíž, kdy a jak. A to už jsme zase u té motivační otázky.

Co safra dneska motivuje autory, když to nejsou peníze?

Přemýšleli jste někdy o tom, kolik programátorů je potřeba pro obsluhu vesmírné bojové lodi? Pokud ne, je teď správná chvíle to napravit. A pokud netušíte, proč byste nad tím měli přemýšlet, tak je správná chvíle přemýšlet, proč byste vůbec měli přemýšlet, protože tahle otázka je nadmíru aktuální. Vysvětlím, proč.

Když jsem před lety psal knihu Flotila Země (jejíž druhý díl stále nosím v hlavě), byla to na jednu stranu legrace, na stranu druhou v ní je hodně věcí, které pokládám pro budoucnost za klíčové ať tak nebo onak. Jedním z těch problémů je význam programátorské profese.

Uvedeme se do děje. Flotila Země vyráží bránit planetu Země do boje s invazí anoplurnských vetřelců. V několika nestřežených okamžicích popisuji bitevní lodi Flotily, ačkoliv jsem pamětliv dobrých rad profesionálních autorů, že takový popis má být vágní, aby si pod ním čtenář mohl představit, to své. Zásada je, nepopisovat mimozemšťany, protože každý ví nejlépe, jak má emzák vypadat a když se do toho jako autor netrefíte, budete nahraní. Totéž platí pro popis vesmírných lodí – popište je do detailu a za sto let se vám budou smát, protože jste je vymaloval, jak auta ve století páry.

Nu a jak byste si představili, že má být takový bitevní křižník Flotily velký? Pět metrů? Padesát? Pět set? Na to je těžká odpověď, kterou si jako autor musíte obhájit sám před sebou. I vzal jsem papír a začal jsem počítat. Zásadní je cena. Aby příběh fungoval, musí být postavení Flotily drahá věc, nemůžete tedy mít křižník pětimetrový, protože takovou plechovku si spíchnou lidi na koleně. Musí jít o logisticky rozsáhlý celek, který není jednoduché a tedy ani levné postavit. Takže se začnete blížit spíše těm pěti stům metrům.

Pojďme na to z druhé strany. Křižník Flotily je vybaven střeleckými věžemi, v nichž jsou dvouhlavňová fázerová děla, obsluhována jsou ručně. Najdete zde torpédový úsek. A co dál? Kantýnu, ubikace mužstva, velící můstek, koupelnu, sklady. Jenže pro kolik lidí? K obsluze střeleckých věží patří čtyři, dalších pět šest si vymyslíte a obhájíte: kapitán, navigátor, spojař, zbrojař, dva piloti. To je na půlkilometrový křižník ale dost málo, to se tam potkají jednou za půl roku.

Můžete se z toho vykroutit, zaplnit půl kilometru křižníku motorem, ale je to trochu zbabělé. Už proto, že dlouhodobá zkušenost ukazuje, že ve vojenské technice pohonné agregáty a sklad paliva spíše nepřesahují třetinu lodi. Co vrazit do zbyku lodi jiného, než lidi?

Takže přifukujete lidmi. Jenže, co tam ti lidé budou dělat? Většina věcí na bitevním křižníku musí být nutně mechanizovaná, automatizovaná. Nepotřebujete nabíječe děl, protože fázery živí reaktory. Nepotřebujete přihazovače uhlí do reaktorů, protože energii obstarávají koncentrory, jejichž princip si v úctě k budoucím zájemcům o Nobelovu cenu necháváte pro sebe. Asi všichni chápeme, že na vesmírném křižníku byste neměli potkat chlápka s lopatou nebo vozíkem granátů. To všechno obstarávají automatické systémy či roboti, protože jinak to není budoucnost a navíc převážet torpéda v silně radioaktivním prostředí a ve vakuu není zrovna zdravé.

Takže co tam ty lidi budou dělat? Ano, tušíte správně, programovat. Protože – a to je moje představa – základní obslužnou veličinou kosmické lodi budou programátoři. Lidi, kteří se postarají o přeprogramování porouchaného robota. Kteří zvládnou opravit zaseklý výtah nebo předělají detekční algoritmus neutrinového analyzeru, který zůstal do startu neodladěn. Protože, když se tohle podělá ve vesmíru, máte pech. Nejbližší backup je světelné týdny daleko a těžko můžete za bitvy rozbalovat zálohy navigačního paprsku faserového děla z cloudu na Amazonu.

Abych situaci dramatizoval, přimyslel jsem si svévolné modifikace, které se v programových systémech lodi vytvářejí pohybem v hyperprostoru. Počítače, usoudil jsem, budou na pohyb v hyperprostoru náchylné, budou se chovat při určitých rizikových manévrech nestabilně a bude třeba je opravovat. Přirozenou součástí posádky vesmírné lodi tedy budou zkušení programátoři, usoudil jsem. O čemž mne pravidelně utvrzují problémy s vesmírnými sondami bez lidské posádky, které si spletou metry a stopy či mají jiné podobné obtíže.

Může to být nepodstatné zjištění a trochu mne mrzí, že se jeho ověření zřejmě nedožiju. Už dnes si ale všímám(e), že rozsáhlé softwarové systémy vyžadují pravidelnou údržbu. Pro případ jiné povídky (Garangova limita) jsem popisoval neurlingvní programování, metodu, kdy výsledek průběhu software ovlivňuje jeho “emociální stabilita” tedy to, zda se mu líbí nebo nelíbí dojít k takovému výsledku. Ukázalo se, že podobný přístup se již používá například v rozsáhlých amerických energetických sítích, které se při stresu – tedy v momentě, kdy jdou věci špatně – mají tendenci chovat jinak, než v klidu. Slovy “mají tendenci” samozřejmě popisuji jim programátory vtělené chování, vyhodnocení stresové situace a plánované zhroucení systému je ale v případě energetických sítí lepším východiskem, než jejich zhroucení neplánované. Celá věc ovšem potřebuje programátora – psychiatra, která systém uklidní, že se věci dávají do pořádku a vyvede jej ze stresu, protože tento stav není jednoduchým binárním přepínačem “JE/NENÍ stres”. Jde o chování, které systém vyvodil z řady vstupů, které jeden člověk nemůže sám snadno vyhodnotit, takže ani nemůže vyhodnotit, jak stres systému odstranit.

Programátor se tedy do budoucna stane zcela běžnou komoditou, běžnou součástí pracovních týmů. Dokonce bych řekl, že s postupným rozmachem automatické výroby prostorových objektů nahradí on ve spojení s 3D tiskárnami řadu dosud běžných profesí, které vytlačí do niky vývojových specialistů. Proč byste měli umět obrábět kov, když předmět ze syntetického materiálu podobných vlastností pro vás vytiskne vaše domácí 3D pár minut poté, co si dotyčný předmět zaplatíte na iTunes Objects?

Ano, jistě tu budou specialisti ve vývojových laboratořích specializovaných institucí, kteří budou pracovat s materiály, s nimiž 3D tiskárny běžně pracovat nebudou a které se běžně zpracovávat nebudou. Kolik dnes znáte tkalců lnu, kteří jej doma spřádají. Kolik přadlen vůbec znáte? A pak, samozřejmě, kromě vzácně se vyskytujících a dobře placených specialistů, tu budou umělci vtiskující netradičním materiálům své netradiční – a považte ručně zpracované a pokud možno neopakovatelné – vize.

Poněkud to naznačuje, že programátor se postupem doby stane funkcí nikoliv horní části společenského žebříčku (jak mívají ve zvyku se dnes považovat), ale naopak tou nejběžnější a tedy i společensky a příjmově spíše níže položenou. Jejich velká potřeba bude znamenat, že to bude dělat každý. I tady jistě bude fugnovat rozvrstvení. Rutinní kodéři opravující něco tak obyčejného, jako jsou zaseklé zásobovací úseky kosmických lodí či nanoboty výrobních granvaskulinních linek. Ale pak také výzkumníci bádající nad novými algoritmy. Datamineři, hledající utajené souvislosti. Archeowarové, lidé, kteří se budou specializovat na historický kód v jazycích, které dávno vymřeli, jako je Fortran nebo Slovenština. Dokulogové, kteří rozpoznají a budou schopni zpřístupnit i takové datové formáty, jako je ten s příponou .602 v kódování Kameničtí a dají vám výklad několika názorů o původech těchto praslov.

Samozřejmě, že až jim za sto let řeknete, že je vlastně vnímáte jako jednu profesi, poprskají vám vzteky nátělník. Dokulog či archeowarista, to je přeci softskill, humanitní vzdělání, které se hrabe ve starých zaprášených archivech. Tydýt, kterého nevzali na slušnou školu. Rutinní programátor, to je absolvent učňáku, kterému nezbyde nic jiného, než do smrti opravovat chyby v kódu na kasách Teska. Jóóó, elita umí používat neurolingvu na kvantových počítačích a tlačí se do paralelního zpracování v hyperprostorové obálce, tak je to a ne jinak, budou se hádat na Zdrojáku za sto let. Jak vás mohlo napadnout, že je to ta samá práce? Vždyť to není v ničem stejné!

To by ale také znamenalo, že programování se bude muset posunout do nižšího věku. Nebude příliš realizovatelné, aby se s učením programování začínalo v dvaceti letech věku někde na vysoké, bude to zřejmě jedna ze základních dovedností na základní škole. Pravděpodobně (doufejme) bude mít modernější formu, než vypisování textových příkazů do textového editoru.

A tím se vracíme k tomu, proč otázka, kolik bude třeba programátorů na vesmírné bojové lodi Flotily, je tak důležitá pro českou ekonomiku. Na nic z toho nejsme připraveni. Neumíme dětem zprostředkovat počítače o moc lépe, než jim na nich pustit nějakou hru. Neučíme je problémy analyzovat, učíme je pamatovat si fakta, které uchovává Wikipedie bříška jejich prstů daleko. Neučíme je volit strategie, neučíme je rozhodovat se nad nespojitými daty, neučíme je uvažovat nad názory druhých.

Pokud je to nenaučíme, nebudou za sto let naši potomci vepředu, na špici. Nepomůže jim už ani to, že máme tradici vaření piva, protože to budou syntetizovat nanosynty v každé domácí ledničce dle definice koupené elektronicky v místním hypermarketu. Nepomůže jim lákání turistů na památky Karla IV., protože jen ichtyl by jezdil někam fyzicky, když mnohem lepší je to ve virtuálu.

Může se nám to nelíbit, můžeme s tím nesouhlasit, ale jedinou alternativou k tomuto vývoji je zhroucení civilizace. A to není alternativa nijak mnoho atraktivní.

Takže přemýšlejme, co s tím. To, že vás nic nenapadá teď hned, neznamená, že bychom otázku počtu programátorů na vesmírné lodi Flotily měli pouštět ze zřetele…

Vysvětlit, proč někomu člověk chce dát hlas v nadcházejících prezidentských volbách, je úkol nevděčný. Na každý arugment se najde řada protiargumentů, tu špatných a smyšlených, tu jen nedomyšlených, někdy i pravdivých. 

Prezidentský post má v České republice tradičně spíše korekční nádech, tedy výsadu korigovat přehmaty, kterých se dopustila vláda či jiné státní orgány. Například amnestií. Není to moc výkonná, není to moc zákonodárná, ale spíše representativní a určitý morální opěrný bod. Zatímco representaci, věřím, zvládnou s pomocí vizážistů a detoxikačního pracoviště všichni uchazeči, o morální zodpovědnosti mám spíše pochybnosti a proto jsem škrtal u papírově nejsilnějších uchazečů, jako je Zeman (Opoziční smlouva), Fischer (Kriminální provedení podpory obnovitelných zdrojů a členství v KSČ) a Schwarzenberg (Kalousek). 

Nakonec mi zůstala dvě jména. Táňa Fischerová a  Vladimír Franz. A proč jsem se nakonec rozhodl pro Táňu Fischerovou? Znám ji osobně, z kdysi dávna, pamatovat se na mne nebude, proč taky. Ale zanechala ve mně (a pozdější prací prohlubovala) dojem spravedlivé a cílevědomé ženy, která se zasazuje o slabší a o to, aby morálka nezůstala jen prázdným slovem, neužitečným ekonomicky nepodloženým termínem, jaký z něj dělá Václav Klaus. 

A to je to, co chci po našem prezidentovi. Aby byl tím, kdo by byl ochoten nahlas říct, že tohle není politika, ale nemorální kšeft. Abychom měli někoho, kdo nám pomůže odlišit dobré od zlého, abychom neměli neustálý dojem, že žijeme v říši za zrcadlem. Abychom se nedozvídali, že špinavé peníze neexistují, že korupce neexistuje.

Může být, že s tím sama nic nenadělá a je to velmi pravděpodobné. Jednotlivec nemůže sám změnit směr dějin. Ale může ostatním pomoci probudit se ze sna. Už to by byl obrovský impuls. 

A to je ten důvod, proč Táňu Fischerovou volím. Pro naději, že i někdo nahoře a někdo slyšitelný uvidí zemi takovou, jakou ji vidíme my dole.

Uznávám, že se do druhého kola asi nedostane. Slýchám názory, že takto svůj hlas zahodím ve prospěch toho či onoho. Co naplat. Radši ho zahodím, než abych volil místo dobra jedno z menších zel.  Je tedy docela pravděpodobné, že pokud do druhého kola postoupí Fischer a Zeman, už volit nepůjdu. Neumím zvolit dobro ze dvou zel. 

A vám přeju, abyste při volbě našli svoje dobro.

Napsal jsem to na Twitter jako hlášku, kterou bez souvislostí a delšího povídání není možné tak snadno pochopit těm, kdo technologie dlouhodobě nesledují: “Konglomerát Internetu věcí a Velkých dat otevírá obrovské příležitosti ke vstupu do odvětví v celé řadě segmentů a bez nadsázky jej můžeme považovat za podobně důležitou změnu a trend, jakým byl nástup internetu v devadesátých letech. Pokud je vám líto, že jste tehdy u toho nebyli, teď máte možnost.”

Jde o citát z mého článku na Insideru, to je ovšem placený deník, takže k online verzi se nedostanete, pokud si ho nepředplácíte. Navíc článek je určen lidem méně technickým, než může být marigoldí čtenář.

Jsem toho názoru, že senzory propojené do internetu (to je ten Internet věcí) spolu s otevřeným formátem dat a postupující kvalitou data miningu i velmi špatně strukturovaných dat (to jsou ta Velká data) budou jedním z určujících faktorů dalšího rozvoje internetu. To se hezky říká, ale proč by to tak mělo být?

Na internet se přesouvá obrovské množství komunikace strojů, což moderně označujeme jako M2M komunikaci. Zatím jde nejvíce o uzavřené výměny dat, kdy si mezi sebou povídají bankovní systémy, zabezpečovačky a alarmy, ale stále častěji i nejrůznější senzory. Třeba ty ve vaší kapse. Koupil jsem si FitBit, v nové verzi už je přes můj iPhone připojen do sítě a synchronizuje, jakou námahu právě podstupuji a kolik kalorií pálím. Tohle, že je ta velká věc? To samozřejmě ne. Velká věc se to stává až ve chvíli, kdy toho je už opravdu hodně. A kdy mícháním dat v kotlíku vznikají dříve netušené věci. Můj oblíbený příklad: kdo by kdy tušil, že rychlost pohybu mobilních telefonů v mobilní síti nahradí složité kamerové telematické systémy a budou schopny nejenom v reálném čase vyhodnocovat, ale i predikovat dopravní situaci.

Tím, jak si stroje z nejrůznějších důvodů umí povídat po internetu, začínají vytvářet samostatnou a svébytnou internetovou subvrstvu. Komunikaci, do které člověk nevstupuje, protože by jí nerozuměl, asi tak něco, jako čínský internet. Tušíme, že je, víme, že je velký, ale čerta starého nám po něm. Na druhou stranu tušíme, že vyrábět a dodávat něco pro čínské uživatele, to musí být lukrativní business, když se do něj umíte namočit.

A tohle někde číhá kolem Internetu věcí a Velkých dat. Obrovský ekosystém, ve kterém je potřeba všechno, od hardware, přes software, objevené nové postupy i zavlečení postupů starých. Suma sumárum, chytré hlavy, které s něčím přijdou a jdou za tím, aby umožnily komunikovat automobilům. Proč by safra měl někdo umožňovat komunikovat automobilům? Protože zakrátko začne být povinné, aby v sobě měly radar a mezivozidlovou komunikaci. Protože jedno auto na dálnici sdělí druhému, že začalo ostře brzdil a to druhé začne brzdit ještě dříve, než si jeho řidič uvědomí, že by měl. Jenže většina z toho existuje jen v konceptech, myšlenkách nedotažených k skutečně hodnotnému produktu.

Vidím to v energetice. Koncepce Smart Grid je nepochopena, pokud je pochopena, je nedoceněna, pokud je doceněna, přistupuje se k ní s elegancí řezníka Špejlíka.

V podstatě všechno z toho, co známe z klasického internetu, kromě pár podkladových technologií, můžete v Internetu věcí zapomenout. Na stroje nemůžete působit PPC reklamou, je ale pravděpodobné, že jednou vznikne nějaká forma reklamního cílení na stroje. Jaká, to si teď hned neumím představit, ale jen o pár měsíců později se objeví firewally, které ji budou filtrovat a spolu s nimi příručka Marka Prokopa o MSEO či školení Dana Dočekala o strojních sociálních sítích.

Samozřejmě se tomu teď můžete smát. Proč by. Proč by si spolu měly povídat elektroměry, automobily, zahradní hadice s vaším čerpadlem a hodinkami. Neexistuje dnes žádný přímočarý koncept, který by takové věci ospravedlnil a nedal by se dnes řešit jinak. Jenže, když přicházel internet, ani ten neměl přímočarý neredundantní koncept. Proč používat internet, když totéž umí pošta a noviny. Internet byl jen rychlejší, ale složitější.

Je to stejný případ. Je dobré, aby spolu i věci komunikovaly. Aby součástka ve vašem autě přiznala, že je rozbitá – a to už dnes považují automechanici za normální. U pár autosoučástek nezůstane.

Teď jde o to, zkusit koncepty protřepat a vysypat z nich nějaký nepřímočarý. Marně přemýšlím o příkladu jiném, než na jakém pracujeme. Ten náš si ještě nechám pro sebe. Ale jestli máte odvahu a fantazii dělat něco jiného, než třístou kopii Slevomatu, tak je ta pravá chvíle přemýšlet o Internetu věcí a analýzách obrovského množství dat, které bude Internet věcí produkovat a které bude třeba lidem zpřístupnit. Proč? Protože koncept Velkých dat (Big Data) bude rozhraním mezi internetem lidí a mezi internetem strojů.

Popusťte uzdu své fantazii. Prokažte odvahu. Překvapte mne.

Držím vám palce.

Vrací se to vždy, když přijde řeč na komunismus. Kdo byl vlastně vinen? Kdo byl ten spravedlivý, kdo byl ten dobrý a kdo byli ti zlí? A hlavně, kdo jsme byli mi, naši rodiče a prarodiče, kteří v komunismu žili, učili se a pracovali?

Hlubší rozprava o komunistických vinách mi v české společnosti zatím unikla. Tu a tam zašumí kolem Mašínů, ale jinak se mi zdá, že se jí s větším umem, než němeci katarzi z nacismu. Maximem naší katarze jsou Pelíšky. V zásadě se ustanovila obecná celospolečenská shoda nad tím, že “dobře”, to jsou signatáři Charty a podobných protikomunistických prohlášení. A “špatně” jsou největší a nejzprofanovanější jména komunistického režimu. Husák, Jakeš, Štěpán. Opravdu.

Opravdu? Jestli se dobře pamatuju, nikdo z nich nebyl “dost špatně” na to, aby si odseděl v kriminále nějaký větší flastr, snad s výjimkou Štěpána. Pokud něco doputovalo před soud, byly to ojedinělé a konkrétní excesy, jako prokurátorka z procesu s Miladou Horákovou či sadistický bachař, jehož atraktivitu zvyšoval fakt, že byl otcem šéfa stávající parlamentní strany. Drobotina. Většinu z nich nakonec soudí až soud nejvyšší, soud Boží.

Zdá se tedy, že ani v tom, kdo byl “špatně”, nemáme moc jasno. Ne dost na to, abychom to uměli promítnout do soudu světského. A ten Boží se prozatím nedozvíme. Co tedy alespoň soud dějin? Jsme třiadvacet let od revoluce schopni rozlišovat?

Byl špatně ten, kdo vstoupil do komunistické strany v letech padesátých? Ten, kdo do ní vstoupil před Pražským jarem a po něm nevystoupil? Nebo naopak ten, kdo vstoupil v letech sedmdesátých a prošel normalizací? Co je ta špatná hranice účastenství na moci? Být řadovým členem elitní strany? Bez protestu se podřizovat vůli strany, vyrábět ve fabrikách ve prospěch strany? Být vedoucím dětí v pionýru? Co dělali vedoucí v jiskřičkách a v pionýru? Zavrženíhodnou masáž dětí ve prospěch režimu nebo obětavou zájmovou vedoucí, kterou kéž by moje děti našly dnes? Ta naše, co si tak pamatuju, byla spíš to druhé a z toho prvního si pamatuju jen nekonečnou bžundu při probíhání s IPCHO zamořeným prostorem. Takže je to individiuální? Záleželo na každém, jak se zhostil toho, co činil? Mohla být i pionýrská vedoucí stejně dobrý člověk, jako signatář Charty?

Asi někde odtud plyne ono Havlovské odpuštění, ten generální pardon všem “na druhé straně”, se kterým v roce 1990 Havel přišel. Namísto zatýkání, poprav, persekucí kohokoliv, kdo se kolem komunismu nějak mihnul, jen zdvořilé “co jsme si, to jsme si”. S jedinou stopkou v podobě lustračního zákona, institutu, který měl zamezit tomu, aby se do klíčových pozici ve státě dostali zpět lidé někdejšímu nedemokratickému režimu nějak zavázaní. V momentě, kdy jste chtěli řídit tento stát a být v nějaké bezpečnostně či morálně náročné pozici, už pardon nestačil. Už jste museli prokázat, že obstojíte. Museli jste být lustrováni.

Jenže tohle odpouštění je něco, k čemu se v té době dopracoval Havel a pár jemu blízkých, ale my sami jsme k němu zatím zřejmě nedorostli. Nechápeme jej, považujeme jej spíše za slabost, než za znak vyspělosti, protože si neumíme připustit ani důležitost té otázky, kterou Havel zodpověl, natož, abychom uměli uvažovat o odpovědi.

Mělo se tehdy střílet, slýchám nejednou. Neměl být Sametová. Jenže… jenže koho střílet? Střílet mohli Němci, když vpadli 1939 do Polska, protože měli seznamy a nevadilo jim, když hmátli vedle. Krev netekla z jejich. My bychom museli střílet do vlastních řad. Naše rodiče, naše příbuzné, přátele, sousedy. Honit čarodějnice se vším, co to obnáší.

Komunismus, ve své ideové podstatě, chtěl být spravedlivý. Každému podle jeho potřeb. Socialismus, jako vývojově předcházející stádium komunismu, se musel smířit s tím, že každému podle jeho zásluh a možností společnosti. Fakt, že řada lidí alespoň ze začátku komunismu věřila a považovala jej za východisko z marasmu kapitalistického imperialismu (ten měl na kontě dvě krize a dvě světové války za právě proběhlé půlstoletí), by nás neměl dnes překvapovat. Sovětský svaz právě vyhrál vražednou válku a po pravdě, vyhrál ji vlastně sám. Hrdinsky sám proti celé Evropě. Vždyť i české fabriky dodávaly zbraně a výstroj pro německou armádu. Podpora komunistů nebyla v roce 1945 ani 1948 nijak malá. Dlouhou dobu trvalo, než jsme přišli na ty poznámky pod čarou volby komunistů. Třeba na cenu, jakou SSSR za vítězství ve válce zaplatilo bez mrknutí Stalinova oka. Dlouhou dobu nám trvalo, než jsme přišli na to, že socialismus a komunismus nejsou totéž a ani k sobě nesměřují. A že vždy je to o lidech.

Tohle vědomí je také dnes náplastí na naši celospolečenskou vinu. Nemohli jsme za to “my”, ale “oni”. Naši rodiče, kteří z povinnosti šli do KSČ, aby nám zajistili dobré studijní možnosti nebo sobě udrželi zajímavou práci a to už v době, kdy bylo zřejmé, že kominusmus ani SSSR nejsou tím, za co se vydávají. Že to, co nemůžeme vyčítat našim dědům po válce z jejich nadšení, můžeme o dvacet let později vyčítat našim rodičům za jejich vypočítavost. A na jejich obranu se můžeme pokusit říct jediné: udělali, co se dalo dělat. Tankům invazních armád Varšavské smlouvy se nedalo bránit. Opravdu nedalo? Opravdu jsme se nevzdali příliš snadno, rychle? Kde je hrdost našich dědů, kteří raději narukovali do předem prohrané války proti fašistickému Německu? Opravdu bylo naší vědomou strategií to “nějak přečkat”?

A kdo tedy byli “oni”? Ti, kdo za to mohli? Komunistické vedení? Možná. Podloudné proudy v KSČ? Také možná, ale snadnější odpověď je najít “oni” někde jinde, mimo náš národ. Nejlépe v Sovětském svazu, který chtěl věčné časy a nikdy jinak.

Odpovědět si otázku po hledání komunistické viny tak, že za to mohli sovětští komunisté a ti naši nemohli nic dělat proti proudu dějin a vůli KSSS, je příliš jednoduché. Že bychom nic proti invazním vojskům nezmohli, je příliš prostá odpověď. Že tehdejší světový mír již podruhé stál na jednoduché okupaci Československa, do jehož obrany se nesměly zapojit západní mocnosti, je příliš samolibá odpověď. Bagatelizuje naše provinění, naši zbabělost. Přeceňuje náš význam.

Takže odpověď na to, kdo jsou zločinci komunismu, zůstává, alespoň pro mne, stále nerozluštěna. A stále neodbytněji mi připadá Havlovská odpověď na tuto otázku tou nejmoudřejší. Odpouštíme vlastním, protože chápeme, že se mohli mýlit. Pamatujeme na vlastní, protože chápeme, že by se mohli mýlit znovu a toho nám netřeba – učíme se z chyb. Trestáme konkrétní zločiny, jako jsou vraždy a krádeže, protože pro ně omluva není žádná. A musíme se naučit žít s tím, že jsme v duchu zbabělci a oportunisti. Že třikráte přeražená páteř v průběhu jednoho století zanechala stopy hlubší, než aby se daly snadno zahladit. Že nakonec mohl mít pravdu jeden z nejvýznamnějších válečných politiků v Česku, když pravil, že Češi jsou jako cyklisti, neboť se nahoře hrbí a dole šlapou.

Dát generální odpověď na to, kdo jsou ti špatní, nakonec neumíme. Nevíme, jestli ti, kdo vstoupili do strany zla, nebo i jen ti, kteří ve zbrojovkách vyráběli zbraně milicím či v armádě a policii tu a tam zkomplikovali život nepřátelům režimu. Zda bratři Mašínové spáchali vraždu, když picli nevinného četníka, nebo zda bojovali proti režimu a picli komančskou svini. Máme v tom snadno jasno do chvíle, než si uvědomíme, že taky mohli postřílet naše rodiče a naše příbuzné ve fabrice, která svým výrobním úsilím přispívala k udržení “socialismu”.

Zdá se nakonec, že odpověď bude nakonec navýstost individiuální. Že narýsovat univerzálně platnou čáru mezi dobrými a špatnými za našeho života nepůjde. Že bude třeba důsledně rozlišovat slova a skutky, zbabělost od pasivního protestu, zlodějinu od aktivníh odboje. Máme na to Ústav pro výzkum zločinů komunismu. A měli bychom být zvědavi na to, co vyzkoumal.

Hledat vinu, odhalovat zlo, je vždy těžké, když je mezi námi, když je v nás. Dozvídáme se špatné nejenom o ostatních, ale i o sobě. Ale rezignovat bychom na to neměli. Ani u ostatních, ale především ne u sebe.

Jednoho dne se jeden chytrý člověk sám sebe zeptal, co že se stane s dušemi těch, které milujeme, ale kteří jsou zatracení před tváří Boží, neboť nedošli jeho milosrdenství. Má-li být ráj místem, kde dosáhneme odměny a všech radostí, k čemu bude matce veškerá radost ráje, když se zde nesetká se svým hříšným synem? Chápal, že novozákonní ráj je místem odměny, místem blažení, jenže co to bude za blaženost, když se zde nesetkáme s lidmi, kteří nám jsou milí, ale kteří z nějakého důvodu ráje nedosáhli?

Tahle otázka strašila křesťanny už více jak tisíc let. Většina církevních otců (a v době, o které vedeme řeč, šlo spíše o mládežníky, než otce) tento problém taktně obcházela s tím, že Bůh učiní dobře a že v ráji blaženi budeme a bude naše odměna takto vrchovatou učiněna.

Onen chytrý člověk usoudil, že Bůh slitovný a milosrdný přeci nedopustí, abychom byli od svých blízkých v ráji odloučeni. Jenže jak se jejich přítomnost skloubí s tím, že oni ráje nedosáhli, mají projít Očistcem či přímo propadnout Peklu? Rozpor být v Ráji a nebýt na něm účasten, vyřešil šalomounsky. Ráje nehodní v něm budou, ale budou si své Peklo, svůj Očistec, nosit v sobě. Budou mít svůj Stín, který je potrestá za to, čeho se dopustili. Uvidí ráj ostatních, uvidí jej na dosah ruky a uvidí, že oni jej dosáhnout nemohou bez přičinění na milosti Boží.

Jenže byl také chytrý dost na to, aby, když vstal od sklenky hustého italského vína, při níž takto rozjímal, se rozhlédl po okolním světě. Co uviděl, odpovídalo tomu, o čem rozvažoval. Svět je vlastně takovým místem, kde si lidé v duši nosí vlastní pekla a žijí s těmi šťastnými, aniž by se jim samým dařilo štěstí dosáhnout. To, že lidské bytosti nejsou schopné, ačkoliv mají mnoho příkladů a návodů, štěstí samy dosáhnout, vzal jako úradek Boží, jako trest, jako peklo v nás samých. Jako cestu, jako výzvu. Těch málo, kterým se podaří toto překonat, považoval za očistcem prošlé. A svět kolem nás po Ježíšově nanebevstoupení prohlásil za ukončený, za místo, kde Bůh odměňuje Peklem a Rájem tím, co si v sobě nosíme. Žádné další vykoupení už neočekával, protože vykoupení v Ráji, to by bylo proti víře. To dá rozum.

Potrvá ještě několik let, než se mu podaří přemluvit papeže Lucia III., aby jej zbavil opatského úřadu. A potrvá ještě dalších třináct let od jeho smrti, než jeho učení odmítne Lateránský koncil. A další léta, než kritika jeho díla především Tomášem z Akviny (v té době ještě nikoliv svatým) dosáhne prohlášení jeho práce za herezi, aniž by na jednu ze základních otázek prostého křesťana nabídla dobrou odpověď.

Přesto se dnes, den před prohlášeným koncem světa, nelze zbavit dojmu, zda Joachim z Fiore neměl pravdu. Zda svět už neskončil a my nehodní si nenosíme peklo v sobě.

Velký Joachimův příznivce Dante Alighieri by jistě natruc Akvinskému a všem tomikům poznamenal, že pokud zítra konec světa nepřijde, bude to jen důkaz, že Joachim z Fiore měl pravdu. Byla by to lehká manipulace, ale sedla by … inu, jak prdel na hrnec.

Budiž to pro nás chvíle připomenutí. Kolik z pekla nosíme v sobě. Kolik z milosti Boží si zasloužíme. A co uděláme pro to, abychom si ji zasloužili.

Přijměte přání hezky prožitých svátků.

Ptáme-li se (třeba pod vlivem minulého článku), jaká je budoucnost médií, dostává se nám zhusta odpovědi, že je těžké ji předjímat. To ale není tak docela pravda. Trendy, které již dnes jsou zřejmé a ověřené, je již možné odvodit a vztáhnout k budoucnosti.

V tomto případě prakticky bezezbytku platí de Montaignovo  „Všechno, co bylo, už tu není a všechno, co bude, tu ještě není.“ Jenže to, co v mezidobí vzniká, vidíme nyní a vidíme to zřetelně. A v Česku to ještě zvýrazňuje unikátní místní situace.

V materiálu budu poněkud rozlišovat mezi zpravodajskými a zábavními médii. Zatímco zpravodajská média přináší zprávy, zábavní média zábavu, která nemusí a většinou také nemá se zpravodajstvím nic společného. V Česku jsme si to nezvykli rozlišovat, ale Blesk nejsou zpravodajská média založená na zaznamenání a výkladu náhledu na svět, ale médium zábavní, jehož jedinou úlohou je pobavit, ukrátit volnou chvíli. Bulvární média západního stylu, která tento přístup místy kombinují, v Česku neznáme.

(pokračování článku…)

Odložil nedočtený výtisk Hospodářských novin a zaklonil hlavu. Nechtělo se mu o tom přemýšlet, byl rozmrzelý, že se nechal nalákat bulvárním titulkem o zítřejším konci světa a věnoval těm pár odstavcům svůj čas.

Májové.

Májovky četl, když byl mladý a všichni vědí, že ten podvodník Ameriku nikdy neviděl, natož aby z ní byl schopen většit konec světa, odfrkl si pohoršeně, ale pak ho potěšilo, že si ještě vzpomíná na podstatné detaily z dětství, kdy si myslel, že místo středního bankovního managementu bude geologem. Ještě, že se na to vykašlal včas.

Čas. Podíval se na zápěstí na hodinky. Stylové digitálky, které nosil vždy na večerní jogging a sundával až do postele, ukazovaly, že se blíží půlnoc.

Ještě jednou mrknul na číslíčka.

23:59:59

Měl rád, když se blížila půlnoc, bavilo ho sledovat, jak se čísla vynulují. A byl rád, když se stihl podívat přesně vteřinu před půlnocí na hodinky, stávalo se mu to natolik často, že to považoval za nějaký způsob vyvolení. Koloběh života, zafilozofoval si.

24:00:00

Zamrkal překvapením. Znovu zaostřil na displej.

23:59:59

Vteřina před půlnocí. Samozřejmě. Nepil. V pořádku.

23:59:58

Znechuceně sledoval, jak na displeji ubývají vteřiny. Takže se mu ještě ten krám rozbil. Sundal znechuceně hodinky z ruky a položil je na stolek.

23:59:51

Zaklonil hlavu. Musí jít spát. Zítra je Ta Porada. Povýšení? Možná. Kéž by. To je teď nejdůležitější. Soustředit se na poradu.

Skrze střešní okno pozoroval hvězdy. Vždy jej to uklidňovalo.

Jedna hvězda po druhé pohasínaly, jako vteřiny na displeji jeho rozbitých hodinek.

Oslovili mne lidé (Marek Odstrčilík) z Xmana (to je magazín iDnesu), že by se mnou chtěl udělat rozhovor. Něco na pomezí technických trendů a osobních dojmů a příběhů, což se do takového magazínu hodí. A chtěli jsme být positivní. I vznikl takový rozhovor a vyšel na Xmanu. A to je ta zajímavá zkušenost.

(pokračování článku…)