Marigold.cz » Tabu kolem nás a tabu v nás
    FotonMag.cz         Chronomag.cz         Energomonitor.cz    

Tabu kolem nás a tabu v nás

6.3.2013

Byl jsem na věru zajímavé debatě. Kubánská blogerka Yoani Sanches ve Francouzském institutu v rámci festivalu Jeden svět vlastně křtila film sama o sobě a o dalších persekuovaných blogerech nazvaný Zakázané hlasy. Film byl hodně silný a emotivní zážitek, to už tyhle dokumenty bývají. A už, když jsem se zdvihal ze sedadla a přemisťoval se do diskusního panelu, přemýšlel jsem, co na to říct. Žádná moje zkušenost nebyla ani vzdáleně poměřitelná s tím, co Yoani zažila.

Yoani Sanchez

Yoani je vlastně blogerská a novinářská celebrita oceněná nejenom pozorností, ale i cenami a pochvalnými zmínkami od řady aktivistů i politiků, samozřejmě vyjma vlastních. Marigoldímu čtenáři její vliv asi nejlépe přiblíží fakt, že má na Twitteru více jak 400 000 sledujících, přičemž na samotné Kubě má Twitter 120 uživatelů.

O tom ale mluvit tolik nechci. Nerozumím kubánským problémům, vím o nich povrchně a zprostředkovaně, ačkoliv síla sdělení i osobnosti na mne udělala hluboký dojem, neumím k tomu nic zasvědceného dodat. Ale použiju to jako dobrý odrazový můstek pro naše problémy.

Diskusní panel se právem soustředil na Yoani, ta ale hodně přehrávala pozornost k nám dvěma českým spoludiskutérům (já a Martin Marek) a ptala se nás na české zkušenosti. Například, jaká máme blogerská a novinářská tabu.

Máme? Zamyslete se nad tím.

Víme první i poslední o úplatcích, milenkách i sexuální orientaci . I o politice si můžeme žvanit a psát, co nám je libo. V tomhle mi přišla zkušenost naše a její naprosto neporovnatelná.

Ale svá tabu skutečně máme. Naši minulost. Ne tu osobní, ale národní. Žijeme obklopeni mýty a bílými místy, která se neodvažujeme zaplnit. Jakákoliv debata o komunistické éře je u nás zakázána autocenzurou, nebo se omezuje na povrchní konstatování, že “oni byli ti špatní”. Ale konkrétní role jednotlivců? Našich přátel a rodičů? Co byl legitimní odpor, co přisluhovačství, co přežívání, co se dalo a mělo dělat, co bylo nutnost a zbabělost? O tom radši mlčíme. Ze strachu před vinou vlastní a našich blízkých. Když jsem to tu nakousl na Marigoldu, byl jsem sepsut, co že to vytahuji, že je to jasné. Vypískán.

Naše blízká minulost je naše tabu.

Stejně tak naše bílá místa. Hrdě se bijeme za starobylost národa, ale nechceme si přiznat, že náš národ je skutečně otázkou dvou století, čímž se nelišíme od jiných, ale na rozdíl od jiných jsme byli jako národ na pokraji zkázy. Hlásíme se k mytizovanému odkazu předků, velkých politiků a válečníků, ale odmítáme si přiznat historické reálie. I to, že samotným se nám do hrdých a vznešených válek už nechce. Hrdě se hlásíme k odkazu Karla IV., ale jakmile někdo připomene, že to byl císař německý, prskáme vzteky. Natož, aby nám připomněl, že jeho politika stála především na výnosnosti českých stříbrných dolů, jejichž produkce dělala více jak polovinu produkce evropské a za jejichž výnos si dvě koruny královské koupil už Václav II. Podívejte se teď do diskuse, kolik lidí mi půjde vysvětlit, že tak to vůbec není…

Považujeme se za národ tolerantní, tím ale zaměňujeme skutečnost, že jsme národ ateistický a bezvěrecký. Ve skutečnosti patří češi (a to myslím vážně a mám to ověřenou dlouhou zkušeností i mnoha rozhovory s lidmi věcí znalých) mezi nejméně tolerantní a snášenlivé národy Evropy. I to je naše tabu. Nemyslíme si to, upřímně si to nemyslíme. Máme rádi kohokoliv, bez výjimky (pokud je stejný, jako my). A platí to až na úroveň osobnosti, neumíme vyjít sami jedni s druhým, jakmile je tu alespoň určitá odlišnost. Chodci nesnáší řidiče, řidiči cyklisty, cyklisti bruslaře, bruslaři pejskaře. Ruší matky s kočárky i matky bez kočárků. Kojící či přikrmující. Jediné, co je nám jedno, zda tak činí v kostele nebo ne. Jsme rozdělený národ – rozdělený ne sociální situací, ale rozdělený po všech liniích, ve kterých se lze lišit. Nejsme ani dvojí lidé, jak jsem dříve napsal – to bychom se ještě mohli a uměli domluvit. Jsme atomizováni, fragmentováni a tím také bezmála paralyzováni. K nedohodnutí. A jen málo z nás se to snaží překonat, jen málo z nás si to připouští, natož uvědomuje. 

Máme svá tabu. Máme své mýty. Třiadvacet let po revoluci jsme svobodnější materiálně, ale ne ve vlastní duši. A je nám i zatěžko si to přiznat, abychom s tím nemuseli nic dělat.

flattr this!

Chcete přispěv na provoz Marigolda?
Můžete přes systém Flattr (umí i opakující platby - tlačítko výše) nebo PayPalem (tlačítko Donate níže).

Patrick Zandl @ 21:46 - Líbil se článek?

Počet komentářů: 9

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (hlasováno 23×, průměr: 4.87)
Loading ... Loading ...


9 Comments »

  1. Z pohledu jeste ne tricatnika (byl sem v druhe tride v 89) mam k te nasi zemi dost rezervovany vztah, nemam co rict generaci mych otcu a dedu kteri resi zda bylo dobre vstoupit do strany nebo ne, co udelali masinove, jak zrudny byl ten rezim…

    To je kazdeho svedomi jak se zachoval v te dobe, nelze to zobecnovat a rikat ze “tamti vstoupili,podepsali tak jsou takovi a takovi… “. Tyhle debaty jsou uz jen kecani a to mame take jako narodni sport. Kazdy ve sve hlave vi jak ferove a neferove se zachoval v dobe kdy o neco slo.

    Narodni historie je pekna vec ale uvedomme si z kolika ruznych uhlu se da na historicke udalosti a politiky divat – ucebnice dejepisu je spis nase predstava o tom jak to mohlo byt, nezapomente ze historii pisou vitezove – proto jedine co si o nasi historii myslim je to ze nase zeme ma dlouhou a bohatou historii :)

    My – generace ktera nezazila minuly rezim – sme strasne bezstarostni, nemame zadne opravdove problemy a ja sem za to vdecny ze jsem se narodil zrovna tesne pred 89.

    Comment by Martin — 6.3.2013 @ 23:11

  2. Řekl bych, že takové věci označovat slovem tabu je poněkud silná káva. Vždyť obecně se mezi humanitně vzdělanými lidmi ví, že Karel IV. byl jeden z málo významných německých císařů, že věčně neměl prachy a nemohl tedy jednat se šlechtou jako rovný s rovnými, že odsouhlasil největší židovský pogrom do 2. světové války, že byl fanatik epespáres… ale taky spíš mimoděk jím vrcholil zlatý věk pro země Koruny české a že nenechal vedle sebe vyrůst silného nástupce a že když přišly studené roky po jeho smrti, smíchal se z toho smrtící koktejl husitských loupeží a všeobecného zmatku.

    Že komunismus byl špatný ještě o něco víc než jeho pokrevní bratr nacismus. A že se o tom lidi stydí mluvit není tabu, ale spíš podvědomá touha se té hanby zbavit a vytěsnit ji a zároveň ze sebe nedělat kašpárka, protože současná generace není schopná pochopit, co a jak jsme vlastně prožívali. Když vyprávím svým kamarádům vysokoškolákům už asi deset let při neformálních debatách své zkušenosti z komunistického režimu (nijak dramatické v rámci té doby), připadám si jako moje babička, když mi vyprávěla na přelomu 60. a 70. let o tom, jak prožívala válku. Nemohl jsem tehdy vstřebat, o čem to vlastně mluvila. Ta zkušenost z válečného týlu mi naštěstí chyběla.

    Comment by Kuba Turek — 6.3.2013 @ 23:43

  3. Patricku, ani nevíte jak Vám rozumím…
    Historie nám opravdu nastavuje zrcadlo, ale současně platí, že se v různých aspektech opakuje.
    Lidé rádi ztrácí “historickou paměť”, neradi slyší “přímou pravdu” a s oblibou řeší problémy sousedů.

    Nevím do jaké míry je to relevantní, čtu však nyní Paměti kata Mydláře, a myslím, že dávají dobrý obrázek nejen o době, ve které žil. Také mi objasňují spoustu událostí minulosti, které určitě ovlivnili budoucí český národ – za vlády Rudolfa II přišlo do Prahy a zemí českých mnoho “cizáků”, kteří neměli ty úplně nejlepší úmysly, atd. (Lang, Kelly, aj.)
    Kradlo se, okrádala císařská kasa, politikařilo se, likvidovali se protivníci… Z nemajetných se stávali superboháči díky podvodům, intrikám a mnohdy drsným metodám. Takže nic nového, současné dění je jakousi živou reminiscencí na časy dávno minulé.

    Comment by Martin — 7.3.2013 @ 11:08

  4. Podle mne ma proklamovana ceska tolerance dve slozky:
    Prvni je lenost (musim formulovat nazor, eskaluje se to a pozbudu ‘pohodicku’). Druhou slozkou je ‘zlodejska solidarita’ (dnes neprasknu ja tebe a zitra ty mne).

    Comment by VV — 7.3.2013 @ 13:06

  5. Mne tedy nejvíc vadí to omlouvání komunistické éry v posledních letech. To už lidé opravdu zapomněli, jak to bylo všechno strašné, ponižující a lidé žili dobrovolně s ohnutým hřbetem. Několik posledních voleb mi bohužel ukazuje, že lidé si asi chtějí pamatovat jen to hezké, i když toho bylo sakra pomálu :(.

    Comment by Jana — 7.3.2013 @ 14:53

  6. lidská podstata je stále stejná … mění se jen okolní prostředí (samozřejmě vlivem konání lidí) a tím pádem i vnější projevy a dopady lidského konání, společnosti …

    Comment by Viktor — 7.3.2013 @ 14:56

  7. Tohle se moc nemění. Nemusí jít o Karla IV, sv. Václava a podobně, viděli jsme přijetí negativnich zpráv o Václavu Havlovi. Řekl jste paní Sanches, že tady vám vynadají když se otřete o panovníka, který je mrtvý nějakých 635 let? :-D

    @Martin: S Mydlářem opatrně, je to trochu upravené a zromantizované. Jedna verze skoro až k nepoznání.

    Comment by MH — 7.3.2013 @ 18:43

  8. Obavam se, ze hlavni myslenka clanku (stejne jako v tech linkovanych) daleko vice odrazi nazor autora definovany prostredim, v nemz se pohybuje, nez realitu spolecnosti. Je vubec sporne, zda cosi, jako Objektivni pravda o spolecnosti existuje, a generalizace je nutne nepresna. Presto jde o zajimavy clanek nutici k zamysleni, jen mi nesedi ten kategoricky ton.

    Comment by Jarda — 11.3.2013 @ 10:48

  9. Pokud jde o nesnášenlivost Čechů tak škody, které minulý režim napáchal na myslích našich rodičů a prarodičů, jsou strašné. Touha po konformitě je ve spoustě lidí hluboce zakořeněná. Češi nesnášejí „scény“, rozruch, cokoliv co se liší od normálu. Kdo se vymkne, je potížista. Vaše příklady vcelku sedí, zejména řidiči jsou kategorie sama o sobě.

    Nebo je velmi poučné sledovat lidi stojící v supermarketu u kasy, to je sonda do duše národa! Zkuste začít něco s pokladní řešit, pro zbytek fronty budete rázem asociální živel. Ale i ti lidé sami na sebe kladou vysoké nároky, třeba máma nás vždy peskovala u pokladny, když se jí naše ukládání nákupu do vozíku nebo tašek nezdálo dost rychlé – hlavně „nezdržovat“. Není to tak, že bychom si neměli vážit času ostatních, ale vše by mělo mít své hranice.

    Nemám třeba rád rozmazlené fracky, ale míru sebeovládání, kterou některé matky vyžadují po svých dětech, opravdu nechápu. Děti prostě jsou hlučné a neposedné, a pokud to nedosáhne nějaké obtěžující míry, tak proč je zbytečně peskovat? Jenže to je právě ten problém, spousta lidí má na můj vkus tu míru nastavenou dost nízko. Třeba problematika Romů je zejména o odlišnostech a nikoliv primárně o penězích. Už jenom to, že jsou například při hovoru hlučnější, je pro většinu z nás nepřekonatelný problém.

    Jak už tu padlo, Češi nemají rádi konfrontaci a tím pádem se jen málo veřejně angažují, protože by nejenom museli vyjádřit svůj názor, ale i si ho obhájit. To by bylo na dlouho…

    Comment by Jan Angelovič — 14.3.2013 @ 22:17

RSS feed for comments on this post.

Leave a comment