Marigold.cz » Jak letět na Mars nebo-li skoro praktické zamyšlení nad vzděláváním dětí
    FotonMag.cz         Chronomag.cz         Energomonitor.cz    

Jak letět na Mars nebo-li skoro praktické zamyšlení nad vzděláváním dětí

6.2.2013

Když jsem se tu nedávno rozepsal o tom, kolik programátorů je třeba na vesmírný bitevní křižník, dostal jsem na to obrovské množství reakcí počínající slušným výběrem na trhu dostupných sedativ přes nadšený souhlas a otázky, co s tím. Tak vytáhnu podobně těžký kalibr – bohužel již také mnohem méně promyšlený. Nebo spíše: hodně promyšlený, ale nezrealizovaný.

Když jsem byl malý, byl jsem si vcelku jistý, že poletím na Mars. Někdy zhruba touhle dobou, spíš o pět let dříve. Dnes, o tři desetiletí později, je celkem jisté, že na Mars už nepoletím. Moje letové okno se uzavírá rychleji, než se otevírají možnosti naší kosmonautiky. Poletí-li někdo na Mars, budou to mnohem spíše moje děti. Naše děti. Pokud.

Pokud co? Pokud budou schopny plán takového rozsahu zrealizovat. Pokud budou něco více, než dělníci v montovně. A tady už se vracíme k našemu starému tématu – vzdělávání. Jedna z otázek, kterou jsem dostal, se týkala toho, jak učím své děti programovat. Nu. Nijak. Pár pokusů o skutečné programování bylo, ale minuly se účinkem. Dostupný výukový software je nebaví. Karel byl dobrý, ale rychle se vyčerpal. Baltazar a Baltík už nezaujaly vůbec. Pár pokusů na škole ukázalo, že nic lepšího není a většina výuky IT končí u psaní ve Wordu. Království za Excel a pár presentací v PowerPointu. Někdy je to samozřejmě chyba učitelů, jenže rychle zjistíte, že velký výběr nemají. Existují robotické stavebnice přímo dělané k výuce, jako jsou sady Lego Mindstorm, jenže o tom ví málokterý učitel a navíc vybavit tím třídu na úrovni je tak za dvacet kKč. Navíc je to málo.

A někde v tomhle simplexním bodě jsem si uvědomil, že tohle je něco, co nemůžeme nechat na škole. Dokonce je to ostuda, nechat to na škole. Je nás tu chytrých lidí, jak … vy víte co. Umíme řídit obrovské projekty, designovat je, programovat je, administrovat, umíme to tlačit klasicky, objektově, skrumově, agilně i chaoticky, v Javě, Ruby, Céčku, Perlu, Plusku či Pajtnu, jak se nám za chce. A to je něco, co těžko můžeme chtít po základních školách a v co těžko můžeme doufat u ministerstva školství, kterému by z toho nic za provizi nekoukalo. Pokud mají naše děti mít šanci, že za dvacet třicet let poletí na Mars nebo budou dělat cokoliv jiného smysluplného, musíme se o to postarat sami. Jiná konstelace momentálně není na dohled. A tady je moje představa, jak na to.

V prvé řadě: jde o hru. V řadě druhé, o hru s přesahem do reality. V řadě třetí o hru s přesahem do reality, která propojuje děti přes web s jejich vrstevníky i s experty. O hru, která není povinná a které se může účastnit kdokoliv, koho rodiče přihlásí nebo nějaký dospělý doporučí. Proč? Protože ten dospělý bude jeho tutor, někdo, komu se bude dítě zodpovídat. A co je cílem hry? Jak jinak, než letět na Mars.

Jak se letí na Mars? Nu, postaví se raketa, sežene se kosmodrom, vycvičí se kosmonauti a už se letí. Když se nad tím váš analytický mozek zamyslí, už se vcelku jednoduchý úkol jako “postavit raketu” rozpadá na řadu podúkolů, jako: co ji pohání, z čeho se postaví, jak komunikuje se Zemí, kolik kyslíku a Harribo medvídků musí vést sebou a jiné důležité otázky. A tady začíná to učení. Děti mají své úkoly, které jim rozdělují vedoucí týmů z řad dospělých. Vidí, na čem jako tým pracují, komunikují spolu videokonferencemi, interním komunikačním systémem, účastní se porad a představují to, na co přišli. Musí připravovat podklady, procházet a vyhledávat nejrůznější údaje, postupují ostatním výsledky své práce. Učí se o aerodynamice stejně, jako o chemických sloučeninách, vše alespoň zhruba rozvrstveno tak, aby mladší nebyli zásadně znevýhodněni před staršími.

Hra prochází od prvního náboru účastníků projektu, kteří vstupují do jednotlivých výzkumných týmů, přes první dílčí návrhy až do stadia, kdy jsou hotové plány lodi a kdy je třeba začít pracovat na letovém plánu. Vzdělat se v astronomii, vymyslet dráhu letu, ale také naprogramovat přistávací modul, navigaci či komunikaci lodi a sledovat simulaci letu. Samozřejmě v nějakém prostředí pro děti uzpůsobeném, ale s reálnými parametry a jen nutným stupněm zjednodušení.

A konec? Po roce, možná po dvou. Vyhodnocení přínosů jednotlivých týmů. Připravený projekt, vytištěný ve formě knihy pro všechny účastníky. A především: zkušenost s tím, jak vyvinout, spolupracovat a koordinovat obrovský projekt, v němž musíte od každého trochu. Kde využijete každou znalost, jaké jste byli schopni dosáhnout. Kde se naučíte znalosti získávat a kombinovat je se znalostmi ostatních. Na první pohled je to málo, ale ve skutečnosti mnoho. Velmi mnoho.

Celou hrou děti provází odborníci. Profesionálové, kteří si na to udělali čas už třeba proto, že jejich děti se účastní. Nebo proto, že je ukecáme, však jich všichni známe kolem hodně. Astronom připraví kurz o nebeské mechanice. Zkušený letecký konstruktér přiblíží teorii projektování. Sociolog udělá úvod do komunikace s neznámými etniky. Programátoři budou provádět vývojem software a dozorovat jej. Jaderný fyzik vyloží zádrhely atomových pohonů nebo nebezpeční explozí na Slunci pro cestování vesmírem. Nic praktického, co by pomohlo zlepšit prospěch ve škole, ale zato něco, co pomůže dětem ujasnit si, co je zajímá a zda setkání s expertem na dannou věc jim nepomůže o obor najít zájem. Najít se.

Už jsem říkal, že pro hru se používají nejmodernější internetové technologie. Videokonference, webové služby, simulační rozhraní v prohlížeči, ovšem i mobil. Ale zároveň je to doplněno o korespondenci, poštou zasílané formuláře i SMS. A taky osobní setkání: návštěva na hvězdárně, v ocelárně, elektrárně, prostě všude tam, kde na člověka může dýchnout něco z praxe. Jde o to, naučit děti komunikovat všemi kanály, nevylučovat je ze hry jen proto, že jim něco nevyhovuje a také pro to, naučit je, pro který typ komunikace je která technologie nejlepší. Zorientovat se.

Z popisu asi všichni jasně cítíme, že to nebude ani levná věc, ani organizačně jednoduchá. Nelevná je kupodivu menší problém – těch pár stovek tisíc na poslepování a nakreslení mashupu, který udělá dětem radost, se vždycky najde. To bych si troufnul. Ostatně soudím, že by si rodiče hru pro své děti zaplatili v řádu tisícikorun ročně, i fond pro chudší talentované by tu mohl vzniknout.

Horší je ta organizační věc. Není to malé rozsahem a co je zádrhel, chce to někoho, kdo rozumí tomu, jak a co děti kterého věku lze učit. Začít do nich hustit integrály asi nemá smysl, dobře zjednodušit to, je základ celé hry. A to je něco, kam si netroufám.

Tady někde představa končí. Myšlenka hry, která možná pár desítek nebo stovek dětí postrčí od toho, dělat autolakýrníky k tomu, nová auta na vodíkový pohon konstruovat. Jak ale sami uznáte, tohle je něco, co ministerstvo školství nikdy neuskuteční.

Jediná šance je, že si pomůžeme sami.

Jenže myšlenku už nosím v hlavě … nu, dva tři roky. A stále nic. Málo času, málo sebemotivace. Takže ji vykopnu dál. Třeba nás to všechny někam posune a najde se motor, spínač. Nebo nic. Je to lepší, než zapomenout. A tak to prosím i berte.

flattr this!

Chcete přispěv na provoz Marigolda?
Můžete přes systém Flattr (umí i opakující platby - tlačítko výše) nebo PayPalem (tlačítko Donate níže).

Patrick Zandl @ 21:33 - Líbil se článek?

Počet komentářů: 23

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (hlasováno 13×, průměr: 4.08)
Loading ... Loading ...


23 Comments »

  1. jo, neco podobneho existovalo! v casopise abc, finaliste jeli do hvezdneho mestecka v cccp….

    Comment by martin — 6.2.2013 @ 21:40

  2. Něco podobného, ale v oblasti mediální výchovy, jsem neformálně nabízel už ve dvou školách, ale kromě to, že jsem nevěnoval dost úsilí to tam protlačit, tak jsem se setkal v jednom případě s absolutním nezájmem a v druhém případě s absolutní neznalostí a nechutí. Jedno byla elitní základka a druhé velmi dobrý gympl v Praze.

    Comment by Kuba Turek — 6.2.2013 @ 21:48

  3. Podobný projektový princip výuky používá alternativní školství (montessori, waldorf…) Např. během čtvrt roku se pracuje na jednom “projektu”, ve kterém se děti seznámí teoreticky a především prakticky s určitou částí matematiky, fyziky, přírodopisu, češtiny, ale zároveň i výtvarné výchovy atd. Často se užívá i princip dobrovolnosti. Možná by podobně zaměřená škola chtěla spolupracovat i na tomto technicky zaměřeném projektu. Kdybych neukončil studium pedagogické fakulty, tak by mě to zajímalo třeba i jako bakalářská práce. Mohl bych případně předat i nějaké kontakty, nebo se i podílet, zajímavá zkušenost… :-)

    Comment by Pavel Mužák — 7.2.2013 @ 0:20

  4. Tento nápad pokládám za velmi dobrý a velmi důležitý. Mám rozepsaný částečně související článek, ale tohle je lepší.

    Pokud jde o programování, zejména webové, a to jak pro podporu projektu (udělat web apod.), tak pro projekt samotný, jsem k dispozici.

    Comment by Michal A. Valášek — 7.2.2013 @ 0:27

  5. Pěkný nápad. Asi dobré zmínit projekt Mars 500, kde by možná bylo hodně lidí ochotno se angažovat (i za ČR se toho účastnili některé týmy): http://www.mars500.cz/
    Pokud byste se o tom chtěli bavit naživo, přijďte do Hubu na EduFórum. Ten networking stojí zato – hromada lidí, co si dosud myslela, že jsou na to sami ;)

    Comment by Jan Veselý — 7.2.2013 @ 7:46

  6. Jak už tu padlo v úvodu, není potřeba vymýšlet již vymyšlené. Ani dřív tohle nebylo součástí školy, ale jednalo se o mimoškolní aktivity. Nejdřív to začalo čtenářskými kluby Mladého hlasatele, pokračovalo Raketovými posádkami u časopisu Abc (http://www.bohousek.cz/clanek-2010090019-neuveritelnych-50-let-klubu-abc.html). Dnes máme Skaut, Pionýr a tisíce zájmových kroužků, ale ty děti nerozví její do dnešního světa plného technologií.

    Když si vzpomenu na své technologické počátky, nejvíc mě v dětství formoval časopis Abc (vystřihovánky, elektronika, celoroční hry) a ZX Spectrum. Existuje dnes něco podobného?

    Jak to dělají v zahraničí? V USA? V Japonsku? V Číně? V Jižní Koreji? Ví někdo?

    Comment by Martin Hruška — 7.2.2013 @ 9:27

  7. Jen bych ještě dodal, že by to mohla být i zajímavá marketingová příležitost pro korporátní sféru.
    Asi tři roky zpět se angažovala firma SONY právě v projektu, podobném tomu, co popisuje pan Zandl. Našli schopného učitele, vybrali studenty, požádali odborníky z oboru o něco přednášek/konzultací a za nějaký čas vypustili, vlastními silami postavenou, raketu s kompletním přístrojovým vybavením do výšky 45 km rychlostí necelé 3 Machy.
    Studenti získali neuvěřitelné nakopnutí do další vědecké kariéry (hned po projektu se dva uplatnili v oboru), učitel si na tom založil živnost a s projektem objíždí školy (už má know-how, takže nejsou potřeba tak vysoké vstupy jako na začátku) a ukázaly se notebooky od platícího.

    Zde už značně prořídlý playlist projektu:
    http://www.youtube.com/playlist?list=PLF5A22EF06E7995C1

    Vybráno z průběhu:
    http://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=CSTWQ8H7Pr0#!
    http://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=mPoVGUos2_g#!

    Start:
    http://www.youtube.com/watch?v=1QxWg1Nk6Do

    Na celé akci se mi líbilo právě to, že tak komplexní projekt vyžaduje jakýsi multioborový přesah. Takže se uplatnila matematika, fyzika, chemie, elektrotechnika, IT, strojařina, meteorologie, design, metodika…

    A ještě víc se mi líbilo, že to inspirovalo i učitele na základních školách, a lze teď najít spoustu žákovských raketových projektů. A je jedno, že to letí třeba jen sedum metrů vysoko, nebo že to pohání sodová voda nebo jen vzduch. Důležité je, že ta děcka jsou u toho a vzniklo to jejich vlastním přičiněním. A především, chápou princip.

    Nějak jsem se rozepsal, tak jen závěrem. Důležitý je hmotný výstup. Jak si na to nemůžou sáhnout, tak to nikoho bavit nebude. To platí pro všechny děti od tří do třiceti let. Když jdeme s klukem lítat raketou, okamžitě je kolem nás houf dětí, kteří si to taky chtějí zkusit. Kolik já už vyrobil trysek… A potom je radost sledovat, když jdete kolem, jak to ti vytrvalí (první/druhá třída ZŠ) zkouší s vlastními konstrukcemi.

    Děti jsou lačné po vědění, a je morální zločin společnosti tuto jejich potřebu s dostatečným nasazením a nadšením neukojit. Opak vede k úpadku celé komunity.

    Comment by Vlastimil Svoboda — 7.2.2013 @ 9:31

  8. Citim trochu problem v lakavosti tematu. Male lakavosti. Zni to silene, ale asi to bude generacni problem. Jsem o neco mladsi nez Patrick (ne o moc :), takze mne jeste trochu zasahlo “dobyvani vesmiru”. A ano, tenkrat mozna jeste tak 25% deti chtelo byt kosmonautem. Byla to jeste meta. A ja se bojim toho, ze kdyz se zeptate deti dnes tak tech kosmonautu uz moc nebude. Vic bude manazeru, modelek apod.
    No a tohle tema Marsu je sice skvele v tom, ze pri jeho naplnovani se da lehce zahrnout mnoho rovin poznavani (v terminologii skolstvi “predmetu”), ale ono musi byt do velke miry trhak. Aby to deti presvedcilo hrat si na ne. Vubec si zacit hrat. Dnesni deti nejsou hloupe. Teda spis jsou trochu mene detske. Dobre tak jeste jinak: mene si hraji. Jasne, ted mi vmetete vsechny ty pocitacove hry, u kterych sedi velka cast od rana. Jenze ony to nejsou uz moc hry (ac se tak jmenuji). Soucasti hry je vytvareni alternativni reality (nebo zapojeni fantazie, chcete-li). Kdyz si hrajete s drivkem na auto, tak je to hodne fantazie. Kdyz vam pocitac vytvari realitu utocicich emzaku, tak to k uvereni moc fantazie nepotrebuje.
    Proto si myslim, ze hrani si na let na Mars by dnes uz uspech nebyl. Jasne par procent deti to bude zajimat, par promile se tomu mozna bude jednou i venovat, ale to asi neni to co chcete.
    Ceske skolstvi potrebuje zmenu ve zpusobu toho jak vychovava k reseni problemu. Tymova prace. Ziskavani informaci. Jejich analyza. Overovani faktu. Zkouseni hypotez. Diskuze. Snaseni kritiky. Na VS (alespon te moji) toho dostanete spoustu a tech znalosti uz ani tolik ne (alespon na te moji). Uplne by stacilo tohle posunout na ZS. Ta zmena by byla naprosto prevratna, protoze tohle tam naprosto chybi (sousedka je ucitelka).
    A ted jak to dostat do skol? Z naseho pohledu jsou weby, Skypy a videokonference uzasny instrument budoucnosti, ale tohle ty deti nepotrebuji, protoze to samy pouzivaji asi tak o 200% vice nez my. Potrebuji ale kontakt s nekym, kdo dokazal neco, co by ony chtely jednou delat. Ktery by jim ukazal jak moc se lisi zpusob jeho prace od toho, jak jsou pripravovany ony.
    Predstavoval bych si to jako sdruzeni lidi, kteri jsou nejak zajimavi (treba uz jen tim, ze vi hodne o urcite kapitole ceske historie :) a dokazali by si pripravit takovou dvojhodinovku. S tou by se zastavili na partacipujici skole (skolach). Tema by mohlo byt mikroskopicke a pritom velmi lukrativni (takove upaleni Husa z pohledu fyziky a biologie je vec Marsich rozmeru). Po sedance by deti mohly (ale nemusely) udelat skupinky a ta by pak treba v nasledujicich mesici mela za ukol vymyslet nejake zajimave reseni problemu (treba jak zajistit dostatecnou surovinovou zakladnu pro rychle paleni kaciru a spocitat kdy dojde diky teto aktivite k takovemu ubytku k pracovni sily, ze to ohrozi dalsi takovy provoz). Nebo navrh satu/sperku. Nebo zpravodajske relace ci zabavniho poradu. Cokoliv co by musely delat samostatne s ostatnimi a v kontaktu s dospelym, ktery to opravdu dela. Pracovaly by na tom treba 14 dni pote spolu a vysledky odeslaly mentorovi. Ten by jim k tomu neco povedel a ohodnotil jejich snahu.
    Skolam by se dala nabidnout paleta takovych lidi, temat. Deti by si mohly vybrat, ktere je zajimaji. Mentori by vyhodili nejake hodnoceni, ktere by se nikam nepsalo, ale dalo by se s nim neco vyhrat (treba ten Xbox nebo iPhone). Mozna jsem mimo. Toho se nebojim. To jsem casto. Ale bojim se, ze ten Mars je mimo taky …

    Comment by adamkopp — 7.2.2013 @ 10:58

  9. Je to skvělý nápad. Dobré by bylo vytvořit nějakou platformu – “sociální síť”, kde se formou open source daly vytvářet i další projekty, ne jen cesta na Mars. Dětem (nejen) by to přineslo spoustu zkušeností a dovedností. Školství totiž funguje víceméně pořád stejně a ze školy tak člověk vychází jako “chytré h***o”, kdy má spoustu znalostí, které většinou k ničemu nevyužije.

    Jenom bych zmínil projekt https://diy.org/, který je určen pro děti a kde si můžou formou DIY vyrábět různé hračky, sportovní potřeby, … je tam toho spousta ze všech oblastí.

    Comment by rotten77 — 7.2.2013 @ 11:11

  10. Je to skvělý nápad. Dobré by bylo vytvořit nějakou platformu – “sociální síť”, kde se formou open source daly vytvářet i další projekty, ne jen cesta na Mars. Dětem (nejen) by to přineslo spoustu zkušeností a dovedností. Školství totiž funguje víceméně pořád stejně a ze školy tak člověk vychází jako “chytré h***o”, kdy má spoustu znalostí, které většinou k ničemu nevyužije.
    Jenom bych zmínil projekt https://diy.org/, který je určen pro děti a kde si můžou formou DIY vyrábět různé hračky, sportovní potřeby, … je tam toho spousta ze všech oblastí.

    Comment by rotten77 — 7.2.2013 @ 11:12

  11. To: adamkopp
    Výše jsem sice psal o raketách a Patrik Zandl přímo o “cestě” na Mars, ale to byl samozřejmě jen příklad, kdy se dá uplatnit komplexní přístup.
    Že to lze naroubovat třeba jen na jediný předmět, na netechnicky orientované jedince apod. dokazuje má manželka (učí na gymnáziu němčinu a výtvarku). Teď si vymyslela, že by si studenti mohli vyrobit šperk. A samozřejmě na to naroubovala něco o historii šperku, materiálech, výtvarných technikách, designu… A děcka jedou od brainstormingu, přes skicy k výrobě, oponentuře, přehlídce a dokumentaci celé akce.
    On the other hand, jsou na školách učitelé: “Dnes kreslíme zátiší s ovocem.”, protože je to v osnovách…
    Jak píše adamkopp, spíše je potřeba vyhledávat a nějak podporovat ten lidský/učitelský fond. Třeba formou nadace? V tom případě určitě soukromé. Jinak totiž:
    Nadace pro podporu jiné výuky
    Zkratka: NPJV, Logo, Registrace, MŠMT, EU, dotace… a dál už to známe.

    Comment by Vlastimil Svoboda — 7.2.2013 @ 11:40

  12. Já bych se vrátil k základní otázce: jak jsme dostali k technice a programování my sami? Prostě nás to bavilo. Kolem počítačů se motalo hodně lidí, ale jen málo z nich šlo do hloubky… Když se nad tím zamyslím, tak nevidím moc důvod očekávat, že zrovna naše děti půjdou v našich stopách. Určitě se mezi dětmi zase najdou ti, kteří se v technice budou vrtat a bude je to bavit – ale dost možná to nebudou zrovna ty naše děti. Kamarád mi tuhle říkal: já hraju na pozoun, žena na klavír, a dcera si mermomocí prosadila, že bude chodit na housle. Nejspíš proto, abychom jí do toho nemohli kecat :)
    Takže v tomhle duchu bych to viděl u vlastních dětí: programování jim ukážu – a když je to chytne, cestu si najdou. Když ne, přijde mi zbytečné hledat cesty, jak je k tomu přivést.
    Spíš plánuji založit na škole nějaký IT kroužek – lidé, kteří se v IT vyznají, se na školách v podstatě nevyskytují. Je to malá věc, která se dá udělat hned. A tuhle malou věc může udělat hodně lidí z IT – a výsledný efekt bude mnohem větší, než efekt jednorázové megalomanské akce.

    Comment by Ondřej Bouda — 7.2.2013 @ 13:39

  13. No, takže jsme se dobrali k tomu, že nám chybí něco jako svazarm a jeho technické kroužky a centrální vedení, které bylo schopno skrze své hlásné trouby amáro a tak něco posunout dopředu. Je to smutné, ale toto je naprostá pravda.

    Comment by panzerbear — 7.2.2013 @ 17:07

  14. Nojo, srovnejte s tim, ze v Cine tohle existuje..

    Comment by Jarda — 7.2.2013 @ 17:37

  15. Projektů je dost, i když hlavně pro střední školy. Středoškolská odborná činnost, 100 vědců do škol, Otevřená věda a tak dále, a tak podobně. Problém je v tom, že
    a, to pokryje relativně malé procento dětí (ale to Cesta na Mars taky)
    b, na to není návaznost. Můžete děti zkontaktovat s vědci, můžete je nechat dělat projekt samostatně (SOČ) nebo týmově (Cesta na Mars). Ale po roce nebo dvou letech trvání projektu zapadnou zase do českého školství, zapadnou zase mezi neambiciózní spolužáky, zapadnou na vysoké školy, které je učí šprtat… a všechno je v pytlu

    Comment by TomD — 7.2.2013 @ 22:42

  16. To, co se zde popisuje pořádá například i Česká kosmická kancelář, více zde: http://www.expedicemars.eu/ Existuje však i řada menších společností jež vymýšlí nové programy podobného zaměření.
    Například na naší hvězdárně existuje projekt na stavbu jednoduché kosmické kapsle, jež by běžným návštěvníkům z okolních škol umožnila “zažít” pilotovaný let. Programy k ní by měli pomoci napsat členové astronomického kroužku.
    Problém se kterým se potýkáme je v malém zájmu mládeže o to, se na něčem takovém vůbec podílet..

    Comment by MaV — 8.2.2013 @ 8:37

  17. MaV mě předběhl. Těmhle kosmickým soutěžím přičichl velice dobře můj švagr – účastnil se před deseti lety projektu Expedice vesmír redaktora Českého rozhlasu Marka Janáče, který právě zavzpomínal, že dřív se něco takového dělalo. Na to trochu navázali v následujících letech projekty Space One, Two (článek od Švagra tu http://wp.wpublisher.cz/malenoviny/index.php?ID=3094), Three. Teď je aktuální ta expedice Mars.

    O pár let později absolvoval http://www.spacecamp.no/ – mezinárodní týmy studentů středních škol vysílali raketu do 10km podle projektu, který se velice podobal tomu, když vědci potřebují něco měřit za pomocí rakety.

    Podle jeho slov ho to přivedlo k zájmu o fyziku, kterou právě studuje na VŠ (konkrétně nanotechnologie).

    Nedávno pak vedl tým studentů, kteří vysílali “plechovkovou raketu” do výšky 1km a měřili nějaké parametry – bylo vybráno 10 týmu z různých států. Procházeli výběrovým řízením, kde si sami určili jednu z věcí, kterou chtějí změřit a proč. Nakonec jeli do Norska k raketové základně, kde potom svojí “plechovkovou raketu” vypálili. http://www.cansat.eu

    Tohle nemá být jen příspěvek o tom, že něco takového už přece existuje. Ale že něco takového jde, když se chce…

    Comment by Jan HejTi Šedo — 8.2.2013 @ 23:22

  18. omlouvam se, ale opravdu mi to trha oci.. http://www.proofreading.cz/?p=108

    Comment by Petr — 9.2.2013 @ 0:05

  19. Proč nepoletíme na Mars, ačkoliv bychom to technicky zvládli?
    Protože zdegenerované civilizaci, která považuje za elitu komedianty a kšeftaře chybí motivace a jakákoliv vize.
    Skvělé technické dílo jako byl americký Space Shuttle se nedočkal důstojného nástupce právě kvůli takovému přizdisráčství…. Natož pak daleko komplikovanější výzva jako jsou lety k planetám…..

    Plácání o dětských hrách nepomůže. Ty děti totiž nemají žádné vzory, kteté by je k tomu vedly…

    Comment by HAL9000 — 15.2.2013 @ 19:29

  20. Jaképak hledáte vzory!? Dítě má přece největší vzory ve svých rodičích! Pokud tedy rodič hodně brblá a málo koná, pokud závidí restituentům a nadává na nedostatek příležitostí – dítě pak nemá ke komu vzhlížet. Vždyť stejně všechna snaha nakonec bude na houby, že? Rodič by měl dítěti vysvětlit, že práce vědce (lékaře, pedagoga…) má větší smysl, než (např.) práce politického tlučhuby. (Ale nedají se jí vydělat rychlé prachy…)

    Tedy, Patricku, je to moc hezký nápad! Realizace je možná v menším, či větším měřítku – to by záleželo na okolnostech. Ani nemusí jít o cestu na Mars. Je potřeba člověk-hybatel, který si najde čas, sepíše záměr a dá dohromady partu nadšených, cílevědomých dospělých. Vidím jich kolem sebe dost. Velmi potřebují najít pro své děti smysluplný cíl a motivaci k učení. Ve státních školách, až na světlé výjimky, vládnou staré pořádky. Příliš aktivní, přemoudřelé, digitální děti jsou spíše na obtíž. Potřebují se tedy realizovat jinde a jinak.

    Tedy, hýčkejme si nápad ještě chvíli v hlavách. Za pár měsíců uvidíme. ;-)

    Comment by Lenka E. — 16.2.2013 @ 17:51

  21. “Dnesni deti nejsou hloupe. Teda spis jsou trochu mene detske. Dobre tak jeste jinak: mene si hraji.” – dobrý postřeh. Děláme z nich dospělé, protože jako dospělí dospělým jim můžeme udělat dospělé mindráky a prodat jim dospělou záplatu. Jdeš ve 12ti na rande? Tak to potřebuješ dětskou kolínskou, dětský oblek a dětský kondom.

    Co pro vás znamená slovo ‘dospělý’? U mě je velká složka ‘otupělý’.

    ——————

    Díky za téma Marigolde, na MFF UK pro mě byly vůní reálného života mezi zatuchlem akademického akvárka přednášky externistů – lidí, co danou věc nezkoumali, ale kteří se jí živili. Zájem přednášet z hrdinů reálného světa ještě k tomu vyfiltroval ty nejlepší, a vidím jako děsnou škodu, že než jsem se ktěmhle lidem dostal, musel jsem projít 5 + 8 + 3 (bakaláské studium patří až na pár heretiků akademikům) = 14 lety převážně tupé školní docházky.

    Už dlouho sním o škole, kde by předmět X učili jen externisté, kteří se předmětem X živí. Tohle pak udává všechny ostatní parametry školy – někdy se rozvrh musí přizpůsobit vyučujícímu, někdy dává smysl danou věc dělat intenzivně 8 hodin denně po dva týdny, nebo tomu věnovat den v kuse, místo 45 minut denně po půl roku.
    Ještě větší změnou je akceptování toho, že tyhle obory budou mnohem užší, než dnešní ZŠ a SŠ předměty, a budou dané specialisty, co zvládne personál školy sehnat. Koho neseženeme, toho mít nebudeme, ale je lepší každý rok školy detailně vidět 10 různých (a víceméně náhodně vybraných) povolání, nebo je důležité aby úplně všichni měli úplně stejnou úroveň všech znalostí?
    Podle mě za 20 let budeme potřebovat stadardizované CK McPracovníky ještě míň než dnes.

    ——————

    Dalším zdrojem je vyprávění paní Garlíkové o Baťově škole: http://www.youtube.com/watch?v=ii3WSTcV7co&list=PL0FA8E5F4FDE580A0&index=1

    Dnešní škola má neskutečně pomalý feedback loop, mám mě připravovat na práci, ale o tom, jestli jsem se naučil něco užitečného se dozvím třeba za 10 let? U Bati paní Garlíková vystudovala účetnictví mezi 14-17 rokem tak, že 5 dní v týdnu pracovala na účtárně jako pomocná síla, a škola byla po večerech + v sobotu. Takže feedback loop trvá jeden den, už zítra ráno si vyzkouším, jestli dnešní lekce k něčemu byla. Anebo to rovnou vím, protože jsem před měsícem slyšel kolegy něco zajímavého řešit, ale nerozuměl jsem detailům – a dneska mi je (hladovému po vědění) konečně řekli.

    Za Bati jeden den. Dneska deset let. Fakt jako?

    Blogpost: http://blog.tomaskafka.com/pojdme-disruptovat-skolu

    Comment by Tomáš Kafka — 23.2.2013 @ 0:08

  22. A co mateřská školka? Děti jsou neskutečně chytré, než jim pustíte Disneyho drogy do očí, Bieberovy drogy do uší a Unileverovic drogy do pusy.

    Rád bych měl pro naší dcerku školku takovou, že třeba 10 rodin dá děti dohromady, a každý den si jeden z rodičů vezme volno a hlídá. A spolu můžou místo nauky o recyklaci třeba letět na Mars!

    Kdo do toho půjdete? My to budeme řešit tak za 3 roky… tk@tomaskafka.com

    Comment by Tomáš Kafka — 23.2.2013 @ 0:15

  23. Na deviantartu jsem narazil na post, ktery hlasa pravy opak (da se rict).
    “The Rise of Artists, you are the future” kde se objevuji napriklad takovato hesla “Instead of making a resolution to learn how to code in 2013, you might make a resolution to learn how to draw.”
    To jen tak pro zajimavost…
    http://techgnotic.deviantart.com/journal/The-Rise-Of-The-Artist-You-Are-The-Future-356840683

    Comment by seeker — 2.3.2013 @ 19:16

RSS feed for comments on this post.

Leave a comment