Marigold.cz » 2011 » December
    FotonMag.cz         Chronomag.cz         Energomonitor.cz    

Na naši odtažitost vůči Evropě si vzpomeňme, až Evropa bude odtažitá vůči nám

15.12.2011

Poslední debata o záchraně Eura mi připomíná debaty, které se vedly už mnohokrát a které Čechy (Moravu a Země koruny) pasovaly mezi neužitečné blby Evropy. Na Twitteru jsem si v tomto smyslu posteskl, že máme na své chování vůči záchraně Eura pamatovat ve chvíli, až budeme prožívat nějaký náš Mnichov. Nešlo o doslovné srovnání, ačkoliv o jeho doslovnost se pár diskutujících na Twitteru opřelo. Mnichov nám nehrozí, Mnichov teď Evropě vracíme, komu jsme ublížili před Mnichovem… a tak dále.

Za Mnichov v Česku zvykujeme označovat cokoliv, kde se o rozhodne proti nám bez nás. Ale možná je také, přes oponu slz ublíženosti, vhodné připomenout, co tomu předcházelo. Když na sklonku první světové války vznikalo Československo, šlo vlastně o zázračně slepený politický útvar, který od doby pomyslného Bouga / Velké Moravy neměl obdoby. K Česku, Moravě, částem Slezska, Chebsku, Těšínsku, přibyly Horní Uhry, tedy vlastně Slovensko a část Podkarpatské Rusi, k níž byl přidán zbytek dnešního Slovenska a Podkarpatské Rusi. Státy, které spolu neměly nic společného kromě vědomí (hlavně jejich politických elit), že nechtějí žít ve státě, ve kterém žijí, dohromady to nějak půjde a ostatním to bylo doslova jedno vyjma Rakouska a Německa, kteří ovšem s tím mnoho nenadělali.

Tohle je něco, co nás ve škole komunistická historie neučila. Náš stát vznikl v tradičních národních hranicích, říkala nám pančitelka. Kulové. Slovenským bratrům jsme v té době prakticky nerozuměli (a dneska už jim zase prakticky nerozumíme), Podkarpatská Rus byla spíš podkarpatská a hlavně Rus. Kde byla Lužice, kde bylo Slezsko, problematické zůstávalo Těšínsko, zkrátka tradiční Země české koruny, které jsme v průběhu let poztráceli, se v Československé republice neobjevily. Proč? Protože Německo se, přes všechny problémy, udrželo jednotné a mocnosti neměly zájem jej rozbrakovat. Že šlo o princip národnostní, říkala pančitelka? No, to bychom nedrželi Eger ani Reichenberg a oblasti označované za Sudety, jimž málokdo z obyvatel říkal těmi divnými názvy Cheb a Liberec. Sudety, oblasti, kde žilo převážně německé obyvatelstvo, představovaly cca čtvrtinu území státu a řadu jeho průmyslového potenciálu a pro první republiku také trvalý zdroj problémů z toho důvodu, že zdejších obyvatel se nikdo neptal, zda se chtějí stát součástí Československa a navíc prvorepubliková politika vůči němcům nebyla nijak vstřícná. Jen pro porovnání, vzpomeňme si, jak vzniklo Kosovo v roce 2008 – na území Srbské republiky došlo k odtržení části, jež byla historickou součástí Srbska, ale žili na ní kosovští albánci a jak těžko se s tím evropští intelektuálové smiřovali.

Mnichov byl odporná zrada našich do-té-doby-spojenců, říkala pančitelka. A já byl na základce v letech osmdesátých, tak ještě dodávala, že jediný, kdo se za nás postavil, byl Sovětský svaz, ale o pomoc jsme ho nakonec nepožádali. Veškerá světová inteligence byla proti, říkala. O paktu Riebbentrop-Molotov, věřil bych tomu, nevěděla.

Jenže i tady to bylo maličko jinak. Když si pročtete dobový zahraniční tisk, zjistíte, že proti byla inteligence levicová, ovšem z principu. Těm ostatním přišlo docela pochopitelné, že se napravilo špatné uspořádání vzniklé ve zmatku první světové války, když se teď Německu vrátilo území obývané němci a čechům zůstalo to jejich, bude všechno v pořádku. Ostatně, připomínal dobový tisk, když se na celoevropské úrovni řešila ekonomická krize ve třicátých letech, bylo to Československo, kdo se odmítlo účastnit koordinace postupu na zmírnění krize, protože jí samo bylo zasaženo relativně málo a pálit si prsty za ostatní nechtělo. Využilo k tomu silného protekcionismu domácího trhu a faktu, že řada německých fabrik i v té době úzce kooperovala s částmi, které po roce 1918 zůstaly v Sudetech, tedy Československu a tedy mladému státu zajišťovaly export. Byli jsme hrdinové, ale jen ve vlastních očích a v očích Internacionály, protože jsme zasadili ránu kapitálu.

Tohle všechno německý politik připomněl. Myslel to upřímně. Jen nedodal, že když oškube Česko o hraniční val, vezme si později i zbytek. Že nebude muset promýšlet tažení přes Polsko a Maďarsko. A že Evropa, až se jednou ohlédne (a pár let jí to bude trvat, než bude mít k ohlédnutí čas), bude litovat, že se tehdy za to divné, neuchopitelné Československo nepostavila. Politik se jmenoval Adolf Hitler (a jeho Mein Kampf jsem kdysi také recenzoval).

Pamatujme na výše uvedené, až se budeme podivovat Evropě, že nepochopila tu naši “Českou Věc” a připustila další Mnichov, ať již bude mít jakýkoliv formát (vojenské agrese bych se momentálně bál nejméně).

Evropa to dneska ví. Ví, že pomáhat z bryndy malým státům pomáhá jí jako celku. Že když hoří, je třeba přijít hasit, aby se požár nerozšířil i jinam. A dokazuje to. Trvale vysoké subvenční a dotační programy přesunují miliardy euro z bohatých do chudých regionů. A to jsou miliardy, které už dvacet let plynou i do Česka a to i v době, kdy jsme nebyly členem. Evropa to brala jako svou povinnost, závazek společné Evropy, zmírnit následky druhé světové války. Rozumíte dobře, šedesát let po jejím konci jsme se dostali k tomu, abychom zmírňovali následky. Za eurounijní peníze se postavila infrastruktura od silnic přes čističky, opravila se centra měst, přispívalo se na památky, kulturu, zemědělství, na všechno, na co se podíváte, samozřejmě včetně korumpujících a zkorumpovaných, jak už je v Česku zvykem. Což EU přestalo bavit a začalo brzdit patičkami, proto také řada dotací v Česku má potíže, EU najednou chce vědět, kam to šlo a co s tím, když nemůžete ty peníze najít… I tak léta letoucí ze společné pokladny více bereme, než do ní dáváme. Jsme chudí.

Teď se po nás chce podobný akt solidarity. Abychom vytáhli z pokladny 90 miliard (z našich v přepočtu 800 miliard Kč devizových rezerv) a zachraňovali tím loď, na které jsme taky a která má potíže. A nám se najednou nechce. Je nám to za těžko. My jsme to nezpůsobili, křičíme (s naším deficitním rozpočtem). No, ale to nikoho nezajímá. Buďto jsme Evropa a pak platíme evropské problémy, nebo nejsme Evropa – a pak si jen odskáčeme její problémy bez ohledu na to, zda se na nich podílíme, bude ale také spravedlivé nenatahovat ruku, až přijde na rozdávání a výhody. A že těch výhod máme požehnaně, aniž bychom si to uvědomovali.

Máme příležitost se osvědčit. Jednu z mála, jednu z prvních. Máme příležitost si budovat morální kredit, nikoliv chtít službu na úvěr. A já bych pořád raději byl Východní Evropa, než Západní Rusko. Nic mezi tím nám zatím nešlo – ani s těmi dnešními, ani s těmi předchozími politiky. Čtyři století jsme byli od mezinárodní politiky izolováni, uměli jsme myslet jen na sebe, víc nám nešlo. A nejde nám to ani dnes. Náš prezident je nejcitovanější v souvislosti s krádeží pera a útoky v Norsku, kde se na něj odvolává masový vrah. Inu, máme, co máme – ale to, že nás nemůže inspirovat vlastní politická “elita” neznamená, že se k tomu nemůžeme sami propracovat.

PS: při té příležitosti mi nedá nevzpomenout na novinové články z britských a francouzských novin, které v roce 1914 brilantně argumentovaly, že situace v Evropě vylučuje jakoukoliv válku mezi mocnostmi.

flattr this!

Chcete přispěv na provoz Marigolda?
Můžete přes systém Flattr (umí i opakující platby - tlačítko výše) nebo PayPalem (tlačítko Donate níže).

Patrick Zandl @ 14:34 - Líbil se článek?

Počet komentářů: 50

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (hlasováno 34×, průměr: 3.35)
Loading ... Loading ...

Drazí programátoři, kdybyste nevěděli, jak pomoct novinářům, tady je pár tipů

12.12.2011

Na Twitteru se umí programátoři hezky odvázat, když jde o to, nakydat na novináře hnůj. A tak mě napadlo, že bych mohl programátorům, kteří touží být společensky užiteční, nabídnout pár tipů, jak ulehčit život novinářům, kteří se o to snaží taktéž. Ne, psaním článků to nebude. Ale pomůže udělat rozhraní mezi státními službami a novinářem.

Asi nejlepší příklad je Justice, bohatý zdroj všech informací, ale poskládaných tak, že jsou zbytečně málo použitelné pro běžného i velmi IT vzdělaného novináře, ovšem nekušeného se scriptováním, perlem, PHP a bash shellem. Vy, programátoři, lidé chytří a užiteční, to spíchnete předpokládám za pár minutek. Co novinář potřebuje dostat z Justice?

Tak především by rád dostal emailem avízo, když se u nějaké firmy cokoliv v Obchodním rejstříku nebo Sbírce listin na Justici změní. Změní se majitel, společník, založí se výsledovka? Udělejte službu, kde umožníte novinářům zadat IČ firem a vaše služba ohlídá změny. Když změna nastane, dostane novinář informaci a jde si na web prohlédnout, co se stalo. Proč? Dneska novinář nemá šanci to uhlídat. Já mám na Google Docs tabulku se jmény/IČ cca 50 firem, které jednou za měsíc procházím, co se u nich změnilo, je to pěkný opruz. Většina novinářů to, soudím, nedělá vůbec, dívá se do Justice hodně nahodile. Přidejte totéž pro Insolvenční rejstřík (vše najdete na justice.cz) a službu udržte v chodu, ačkoliv provozovatelé Justice dělají všechno pro to, aby s ní roboti nemohli právě tohle dělat. Budete mít pěknou službu pro cca stovku novinářů a další hromadu lidí, kteří to sledují ze zájmu – návštěvnost nula, ale celospolečenský přínos obrovský. A to myslím smrtelně vážně. Nabídněte web rozhraní, kde se budou moci tyto změny centrálně sledovat po přihlášení, na titulku vypište poslední změnu u kterékoliv sledované společnosti, budete mít moc hezkou službu, za kterou vám utrhá pár novinářů ruce.

A další tip? Když už jste na té Justici, udělejte rozhraní, kde si vyplním Jméno, příjmení a rodné číslo člověka a ono mi to hlídá změny – jak ve statutárních orgánech firem, tak založení nových. Propojte to s možností hlídat změny v těchto firmách. Skvělá věc.

Proč? Zkuste si hlídat změny ve firmách nebo kolem osob, když k tomu teoreticky máte skvělý nástroj, jako Justice.cz, ale práce s větším množstvím dat s ním není vůbec jednoduchá. Tohle je příležitost pro vás, kde podat pomocnou ruku v čištění českého chléva. Věnujte tomu ten čas, který trávíte nadáváním na českou politiku v diskusích (ty komenty dejte klidně do zdrojáku) – a ještě se zasloužíte …

PS: Stejně se nudící webdesigneři a UX mistři se pak mohou podílet na designu a ergonomii vaší služby…

flattr this!

Chcete přispěv na provoz Marigolda?
Můžete přes systém Flattr (umí i opakující platby - tlačítko výše) nebo PayPalem (tlačítko Donate níže).

Patrick Zandl @ 13:45 - Líbil se článek?

Počet komentářů: 22

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (hlasováno 10×, průměr: 2.40)
Loading ... Loading ...

Noviny na Kindle po mojem gustu (yettiho už našli?)

11.12.2011

Na noviny jsem cimprdlich. Aby něco bylo po mojem gustu, to už musí být. Když začal fungovat Kindle a noviny na něm, horoval jsem za to, aby se noviny do Kindle přesouvaly, zejména proto, že v rámci informačního odšumění zpravodajství už prakticky nečtu (o tom by bylo zase někdy jindy na dlouho). Přijměte (či nepřijměte) pár postřehů…

Když přišel Respekt s placenou verzí časopisu na Kindle, zaradoval jsem se a ihned jsem si ho objednal. A byl jsem brutálně zklamán. Číst si Respekt na Kindle je něco naprosto jiného, než v časopise. V časopise už podle úpravy článků, jejich pozice a řazení mám představu, co čekat, zda komentář, glosu či větší článek. Už samotné listování mě zorientovalo. Na Kindle nic takového není, články jsou řazeny tak, jak to Kindle vynucuje a protože nadpisy jsou respektí (tedy občas pěkně neurčité), není často z nadpisu dost zřejmé, o co jde. A ten kontext, který máte v časopisu (tedy že to navazuje za skandálem, má to fotečku autora, tak to bude asi jeho glosa k tématu), tu jaksi není. Přiznám se, že po dobu trialu to byl dost velký zásek, takže jsem se rozhodl Respekt kupovat dál papírově. Jenže jsem samozřejmě zapomněl a hezky jsem si zaplatil jeden měsíc. A to už mi nedalo, takže jsem si to v metru pročetl.

Praktická zkušenost je taková, že to jde, jen to chce si fest přivyknout. Výhodou je, že když jezdím z Brandýsa, trávím v MHD přes hodinu denně a na to je Respekt v Kindle parádní věc. Takže jsem to vyřešil tak, že ho čtu celý včetně úvodníku (ten jsem dřív nečetl) a když mi ujede autobus do Brandobolu, tak i tiráž. Když článek po prvních dvou odstavcích nezaujme ani dikcí, ani tématem, prostě zmáčknu tlačítko Další článek a takhle si projdu celé číslo. Ale i s ohledem na to musím říct, že Respekt by měl zapracovat na Kindlizaci vydání, protože přehlednost stávajícího řazení rubrik a nadpisů není z nejvyšších. Buď jak buď, za skřípění zubů jsem si zvykl a teď už papírový Respekt neberu. Digitalizováno.

Naopak poslední výstřelek Kindle módy Deník Insider (či Inside?). Stáhl jsem si jeho denní vydání a líbilo se mi to. Je to přesně ten mix, který by se mi líbil. Z nezvyklého úhlu pojatá denní kauza, průřez důležitého ze světa, bez většího balastu. Ten pro mě představují jen sportovní články, které mě nezajímají vůbec. Byl bych za to ochoten tisícovku ročně dát. Až na to, že celá věc má právní háček. Centráci posílají články jako Personal dokumenty, tedy emailem na adresu mého Kindlu. Což Amazon výslovně pro komerční účely zakazuje. Centráci to řeší českou okecávačkou “platíte za webové vydání, z něhož si můžete souhrn poslat do Kindlu”, což bude Amazoňáky jako právní argument proti vyhození z Kindlu zajímat pramálo. To, že to dosud nezatrhli, je podle mě proto, že počet odběratelů se pohybuje pod jejich rozlišovací schopností. Jenže až to zatrhnou, co bude s mojí tisícovkou? Já si nechci platit deník na webu, já ho chci do svého Kindle a pak mi zbudou jen oči pro pláč. Insideři po pravdě odpoví, že jsem souhlasil s tím, platit si za web vydání a posílání na Kindle byla jen fíčurka, která momentálně přechodně do konce století nefunguje. Suma sumárum, na litr ročně příliš mnoho humoru najednou, za měsíční předplatné bych do toho šel a zkousl to, až (když?) je Amazon vyhodí.

Z iDnesu si čtu vlastně jen nadpisy, jen výjimečně článek (v nadpisu většinou je vše podstatné), ale iDnes odebírám dvakrát denně na Kindle a je to dobrá služba zdarma. Dostanu se tak i ke článkům z iDnesáckého portfolia, na které bych jinak nedolezl, o bydlení kupříkladu se občas něco zajímavého najde. U iDnesu problém, jaký je s Respektem, nevzniká, zdejší autoři jsou deset let cepováni k tomu, aby jejich titulek byl dost SEO-ready, takže nemám problémy dešifrovat, o co jde.

Těšil jsem se na Literární noviny, jenže i ty mají nějaký pochybný systém – není z něj nic moc zřejmé, jen se mi zdá, že je to zase ojebávka přes personal dokumenty, což zase zavání zánikem. Navíc problémem takto sestavených vydání je limite velikosti 3MB na číslo, třeba kvůli tomu je iDnes vlastně výběrem – všechny své denní články do vydání nenacpou. Takže o literárkách budu ještě přemýšlet. K jejich škodě, papírové jsem brát přestal.

Co by mě naopak potěšilo, je nějaká ekonomika v češtině. Euro beru papírové, u toho bych zatím zůstal, E15 mě za srdce nechytla, ale elektronickou verzi zkusím. Mrzí mě Česká pozice – ta jede vlastní témata po vlastní linii, stojí za to ji sledovat, ale vždycky na to zapomenu a souhrn by se hodil. Jenže ho nenabízí ani Kindly.

flattr this!

Chcete přispěv na provoz Marigolda?
Můžete přes systém Flattr (umí i opakující platby - tlačítko výše) nebo PayPalem (tlačítko Donate níže).

Patrick Zandl @ 22:29 - Líbil se článek?

Je tu první komentář

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (hlasováno , průměr: 4.33)
Loading ... Loading ...

Obdivuhodná odezva na vymyšlený článek

9.12.2011

Napsal jsem článek s názvem Software české firmy exceluje ve zbrojním programu, přičemž hlavní jeho zvěstí nebylo to, o čem byl, ale jaký byl. Byl prostý jakýchkoliv zmínek o firmách, produktech, službách, značkách. Zjednodušeně řečeno mě zase po nějaké době zprudily takové ty chytrácké komentáře pod články ve stylu “proč píšete o XY, když AB vyrábí totéž, to je jasné PR” a tak podobně. Před týdnem jsme vydali páteční odpočinkový článek o tom, jak firmě prodávající ekola ukradli ekolo a firma vypátrala zloděje přes Facebook. Majitel firmy to hezky popsal a akorát jednou do článku uvedl jméno firmy, které jsem mu prolinkoval, protože o nic nešlo. Ke článku, soudil jsem, patří říct, o koho jde, bez toho mi přijde událost tak nějak neúplná. Ovšem diskuse pod článkem zhoustla, opět to byl PR článek, kdo ví, jestli té firmě to ukradli, tohle by redakce neměla dělat.

A tak jsem napsal zcela PR prostý článek. Ani jména produktů, ani operačních systémů, natož lidí a firem. Podle mě článek informačně zcela na houby, říkal jsem si, že to lidem musí dojít. Pro jistotu jsem na konec článku dal disclaimer, aby to došlo i těm zahryznutějším.

Když jsem se dopoledne díval, zhrozil jsem se. Více jak polovina komentářů to vzala vážně. Pro jistotu jsem přidal hlasování “líbí se vám tento produkt” s jedinou možností Ano, líbí. Pomohlo to jen částečně, abyste si udělali představu, jak rozdílný rozptyl vnímání článků musí redakce postihnout a jaké komentáře z toho vznikají, se vyplatí si ty komentáře projít.

Bonbónkem nakonec byly neveřejné odezvy, které ke mě doputovaly. Ačkoliv téma článku jsem si vymyslel, stejně jako vyjádření lidí a historii firmy (a proto jsem také článek dal jako Glosu), došel ke mě email z jedné firmy, jejíž majitel mi děkoval za reportáž o nich i za to, že jsme nezveřejnili jejich jméno a pochopili jsme, že nechtějí mít oplétačky. To jsem si ještě myslel, že jde o vtípek na druhou, ale po telefonickém rozhovoru se ukázalo, že to myslel vážně, jen litoval, že se se mnou při té reportáži nestihl setkat, ale byl na cestách.

To byl první zajímavý ohlas. Druhý se ozval emailem dotčeně, že by se mi snad nic nestalo, kdybych tam jméno jejich firmy uvedl, navíc si nepamatuje, že by se mnou mluvil, takže by to vyjádření příště chtěl autorizovat, než jej publikuji. Do třetice mi zavolal úřední pán z armády (kde vzal číslo, mě nenapadlo se zeptat) a poděkoval mi, jak decentně jsme o celé věci napsali, že taková osvěta o tom, že nemáme vývoj na houby, je dobrá a je také dobře to pojmout tak, aby se lidem nedělaly zbytečné problémy. A nabídl, že bych si mohl zajezdit s tankem vybaveným novým software, než jsme se shodli, že teď v zimě to nebude nic moc.

Přemýšlím o tom, proč se mořit s nějakými fakty. Napište článek dost neurčitě, dost zajímavě, bez jmen – a on se v něm někdo pozná …

Ponaučení? Vlastně žádné zvláštní jiné, než skutečnost, že rozpětí čtenářských očekávání je u navštěvovanějšího média tak široké, že nějak k němu autorsky směřovat nemá smysl. Smysl má držet se svého přesvědčení, způsobu a stylu a buďto se to protne s dostatečně velkou čtenářskou základnou, nebo nikoliv, ale to je problém především autora/vydavatele.

Jen abych to doplnil: původně jsem jenom chtěl čtenářům ukázat, jak je absurdní psát takhle bezbarvě, bez jmen a názvů článek. Ukázalo se, že jim to (alespoň nemalé části) vůbec absurdní nepřijde. Nějak se bojím z toho si utvořit závěr. Nešlo o snahu zmást je, říkal jsem si, že není možné ze závěrečného rámečku nepochopit, že jde o ukázku absurdity. Nakonec se mi ukázka absurdity vrátila…

flattr this!

Chcete přispěv na provoz Marigolda?
Můžete přes systém Flattr (umí i opakující platby - tlačítko výše) nebo PayPalem (tlačítko Donate níže).

Patrick Zandl @ 12:02 - Líbil se článek?

Počet komentářů: 16

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (hlasováno 44×, průměr: 4.86)
Loading ... Loading ...