Pozvali mne nedávno přednášet na Filosofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně a protože tohle místo mám rád a navíc jsem si mohl vybrat téma, souhlasil jsem. Nakonec se ukázalo, že je to fajn akce, jmenuje se to Blog expertů, pořádá to Kabinet informačních studií a je to zvládnuté na úrovni profi akce včetně přímého videopřenosu i textového přenosu. Všechna čest, hezké, vážně hezké a zbytkem Brna asi nedoceněné.

Příjemné bylo, že jsem si po dlouhé době mohl vybrat téma, jaké jsem chtěl (většinou mi ve firmě naordinují něco, co zbylo a pak mě to moc nebaví) a měl jsem na něj dost času – hodina a půl je luxus, jakého se málokdy dostane. A tak jsem si mohl vzít rovnou něco náročnějšího. Původně jsem přednášku nazval “Problematika intelektuálního vlastnictví a autorských práv v době digitální distribuce”, pak jsem ji přejmenoval na Hermenautika smrti intelektuálních práv. Proč? Za prvé to bylo kratší, za druhé jsme nechtěl, aby se přednáška zaměnila s běžným výčtem právních úprav a předpisů kolem intelektuálních práv.

Na hodinu a půl prostoru už se dalo téma pojmout seriosně, víc do hloubky a to je v tak předsudky zaneseném tématu potřeba. Jsme zmasírováni autorskoprávním průmyslem, dojmy se matou za pojmy, tak jsem téma zkusil rozebrat v kontextu posledních pěti tisíciletí a pročistit je. Zda se povedlo, můžete posoudit sami, video z přednášky je zde na studentském videoportálu InHD.

Tady najdete přednášku bez videa a zvuku, jen přesentaci, trochu se bojím, že sama o sobě vám bude k ničemu.

Hermenautika smrti intelektuálních práv

Nu a když jsem u té přednášky, největší úspěch jsem sklidil se slide číslo 38. Proč? Snad si jej přečtete z fotky, kterou pořídil Krtek, jeden z posluchačů:

A jaké je tajemství příběhu? Mizivé. Hlavně v tom, že jsem si neudělal screenshot. Nejdřív mi příhoda, která se stala před nějakou dobou, přišla k naštvání. Co se stalo? Někdo chtěl na jednom fóru, kde se vyměňují elektronické knihy, aby mu někdo reuploadnul jednu moji knížku (Flotilu). Tak jsem stáhl její soubor z jednoho serveru a nahrál jej na požadovaný RS. Jenže se naštvaně ozval “autor RIPu”, že bych si snad mohl ty knihy scanovat sám, když je chci šířit. Tak jsem se nakvasil a odpověděl mu, že snad nebude tak zle, že jsem tu knihu napsal. No a to bylo všechno. Když jsem si uvědomil, jak je to příznačné a směšné a vrátil se na fórum, abych si to screenshotnul, už to někdo z adminů smazal a omluvil se mi soukromou zprávou. Dnes to používám jako případný příklad, co je dneska autorské dílo. Autorským dílem je schopnost z nadprodukce nejrůznějších děl rozpoznat něco, co má smysl dále šířit, to připravit do formy vhodné k dalšímu šíření a rozšířit. Viděli jste někdy Susane Boylovou v Britain’s Got Talent? Možná ano, třeba zde na Youtube. Pamatujete si, kdo byl před ní nebo po ní? Nepamatujete. Pravděpodobně jste nic před ní a po ní neviděli. Jediná zajímavá část z pořadu – někdo ji vystříhl. Byl autorem? Ne. Objevitelem? Dost možná, vykutal zajímavý kus z hromady hlušiny. I tohle je moderní část intelektuálních práv.

Takže, intelektuální práva v souvislostech, 96 minut zde. A pokud vás zajímá něco více, přečtěte si můj starší, ale stále aktuální článek Intelektuální práva jsou odvozena od intelektu, tedy schopnosti inovovat. Zasloužil by si dopracovat, ale nebyl čas. Zkusím si jej udělat.

Koncernová pětiletka je v prodeji a hned jsem dostal celou řádku připomínek k technickému provedení prodeje. Zjevně je to důležité téma, tak se u něj na chvíli zastavím a můžeme “brainstormovat”.

Především, je to experiment. Nejde o to, ukázat, že “Zandlova kniha se prodá”. Jde o to, ukázat a zjistit, že se prodá kniha elektronická. Že/zda trh s elektronickými knihami může fungovat. Je možné, že kdybych si udělal vlastní shop po svém, prodal bych ve výsledku více, než přes obecný eshop s eknihama. Ale to je přesně o to, o co nejde. Jde o to, zjistit, zda může trh vzniknout a jak. Udělat postup, který bude replikovatelný, který není založený na tom, že konkrétně já mám přístup k technologiím a zdrojům, jaké něčeho dosáhnou – ale na tom, že existují přístupné a kontrahovatelné i pro “běžného autora” takové zdroje a technologie. že to lze popsat a znovu udělat v případě F. Vomáčky i M. Viewegha.

Při výběru distribuce jsem se tedy díval na existující obecná řešení. Ano, vím, máme v několika firmách shop, který se dá rychle ohnout na to, že si tam Pětiletku stáhnete a zaplatíte kartou. Měl bych to za půl hodiny, akorát by bylo divný, že třeba mezi akučlánkama se prodává kniha ke stažení, ale co už. Jenže přesně o to nešlo. Šlo o to replikovatelné řešení. A v tomhle ohledu existují jen Palmknihy a Ereading. Na Amazon Kindle českou knihu nenahrajete, zkoušel jsem to mockrát včetně triku, dát prvních deset stran německy, neskočili na to. Do Apple iBookStore je to totéž – českojazyčné knihy neberou. Jediným dalším řešením je SmashWords, u nás neznámý, nepoužívaný, považuji momentálně za vyloučené, aby se stal nějakým formujícím prvkem pro český trh. Nicméně, pokud vás nákup přes Palmknihy tak prudí, můžete si knihu koupit za 4,5$ na SmashWords.

Nu a rozdíl mezi Palmknihy a eReading je v použitém DRM. Palmknihy používají DRM “sociální” – tedy u každé knihy si poznačí, komu ji prodali a když se začnou někde hromadně vynořovat jimi prodané knihy, vědí, odkud vítr vane. Což obnáší fakt, že musí nějak ověřit, komu knihu prodávají. Což řeší tím, že při registraci vám pošlou poštou registrační kód. Jako starou poštou, ta s tím lidským pošťákem, ne normálně, emailem. Takže na vás mají kontakt. Jakmile tímhle kolečkem (trvá to tak tři dny) projdete, můžete si kupovat knihy bez dalšího pruzení.

eReading používá DRM hardwarové, tedy to Adobácké. Jak příhodně uvedl na pondělním Marketing Monday šéf eReadingu Martin Lipert, používá se to DRM tak příjemně, že jeho vlastní otec, chirurg, nebyl schopen si knihu instalovat. Přitom toto DRM musíte používat s vidinou, že na každém novém zařízení a při každé nové knížce s tím musíte laborovat znovu. To – a osobní nedobré zkušenosti s DRM – mne vedly k tomu, že nechci DRM.

Takže rozhodnutí vybrat si Palmknihy, bylo dáno objektivním požadavkem, nepoužívat běžné DRM.

Otázka je, zda Palmknihy nemohou, pokud se k tomu autor rozhodne, vynechat prudu s označováním knih a tedy nutnost registrovat se přes kod z dopisu. Teoreticky asi mohou, jenomže to prostě v systému není, mně to nepřišlo nijak zásadní, sám jsem se tak bez problémů registroval a doprogramovávat to tam kvůli mně na poslední chvíli nikdo nebude. Vydavatelé prostě nějakou formu zabezpečení vyžadují a kvůli mně to nikdo předělávat nebude.

Chtěl bych funkční mezičlánek

Marek Prokop na tohle říká, že se mám vykašlat na mezičlánek a prodávat knihu sám. A to je právě ten fundamentální rozpor. Soudím, že nějaký mezičlánek bude potřeba stále. Mít schopnost napsat dobrou knihu nijak nesouvisí se schopností ji úhledně vydat a také nikoliv se schopností dostat ji mezi lidi. Když odmyslím výhradu toho, že jiný autor by si těžko byl schopen spatlat eshop s vlastním prodejem, tak vlastně já, jako autor, bytostně chci, aby mezi mnou a čtenářem byl ještě nějaký mezičlánek. Proč?

Právě proto, aby byl někdo, kdo moji knihu odpresentuje a mně k tomu bude potřebovat minimálně. Někdo, kdo bude vědět, jak ji podbídnout uživatelům (ti, kdo četli Viewegha a Kinga si jistě přečtou Zandla atd), kdo obešle recenzenty, prostě kdo se postará o propagaci knížky a její presentaci vůči čtenářům. Tedy americký hollywoodský model produkce filmů: distributor propaguje, producent točí.

Mohl-li bych si to jako autor udělat sám? Inu, teoreticky ano. V praxi na to nemám ani chuť, ani náladu. Abych řekl pravdu, mně osobně ani v praxi nebaví, shánět si onoho vydavatele. Natož čtenáře. Kniha je pro mne mentálně vyřešený problém v momentě, kdy ji dopíšu a kdy se od svých přátel dozvím, jak se mi vydařila. A to, proč ji chci dostat mezi lidi, spočívá v nevyřčeném předpokladu, že mezi lidmi najdu další zajímavé čtenáře. Normální čtenáři jsou mi ukradení, mně zajímají ti zajímaví čtenáři. Ti, kteří v knize najdou něco, co jsem jim v ní chtěl ukázat, nebo který něco přinese. Struny, které smyčec rozezní libozvučným tónem. Ti ostatní… hm… to jsou ti ostatní, kteří si přečetli a tím to zvadlo. Snad je rozezní jiná kniha a když ne… co nadělám.

Otázku, kterou řeším, je: kdo roli takového mezičlánku převezme. Kdysi to býval tandem knihkupec a vydavatel. Vydavatel vydal knihu, nabídl ji knihkupcům, ti ji nabízeli čtenářům. Dnes? Zkušenost je špatná. Kniha putuje do regálu a tam se děj vůle boží a kdo najde, najde. Větší práce s titulem neexistuje. Jak by mohla, vydavatel už chrlí další knihu, knihkupec na ni chystá místo, co se neprodá za půl roku, musí zmizet. Že přijde krize na knihy? Ať přijde. Alespoň se tenhle blázinec, tenhle divný kolotoč, zpomalí. Krize přijde hlavně na řemeslné pisálky, kteří produkují série na objednávku.

No a jsme u závěru. Otázka je, co bude takovým mezičlánkem mezi autorem a čtenářem u elektronické knihy. Osobně si myslím, že eshop, místo, kde se o knize asi dozvíte, které vás k ní má nalákat. A jestli by bylo něco zatracená škoda, pak to, aby tohle místo provozoval nějaký Amazon, anonymní firma, kterou nikdy nebudou mít autoři na dosah. Pro kterou budeme jen abstraktní zaokrouhlovací chyba, nikoliv kultura svébytného národa.

Zbavit se mezičlánků je lákavé. Ale pamatuju se, že tuhle chybu v úvahách už jsme/jste jednou udělali. Když začínaly eshopy, každý mluvil o přímé distribuci. O tom, jak se počítače budou prodávat přímo z fabrik přes jejich eshop. A mně pořád vrtalo hlavou, proč by to tak mělo být. Proč by se to schéma mělo měnit. Pokud by mělo, už by se změnilo dávno, internet až tolik nového nepřinesl. A přitom přímý prodej, kdo s ním uspěl? To není jednoduchá disciplína. Eshopy s knihama to budou mít podobné.

Díval jsem se do čísel. Mám je z rána, když se pětiletka prodávala asi den, tak se jí prodalo sedmdesát kousků. To nezní tak libě. Kdybych psal leták, tak bych zdůraznil, že Koncernová pětiletka se prodává lépe, než Larssonova trilogie Milénium, kterou jsem vytěsnil ne žebříku. No zní dobře. Hůř, když to doplníte fakty (Larsson se v papíru prodává rok, kdo chtěl, už si ho dávno koupil atd). Další čísla nemám, ale budu je postupně sbírat. Samozřejmě, kdyby to tak bylo dál, tak za pár dní prodaly stovky kusů a to už by bylo zajímavé. Jenže dál to takhle nebude, prvotní zájem opadne. Kolik bude úspěch? Aby to byl opravdu úspěch, aby se dalo říct, že eknihy jsou reálná konkurence, muselo by se prodat několik stovek kusů. Pět set prodaných za tři měsíce je moje interní hranice, která pro mne znamená, že elektronické knihy jsou tady a teď. Jsou?

Marek Lutonský, když se dozvěděl, kolik se prodalo eknih Larssona, se vyslovil jako pesimista: eknihy jsou zatím minorita, ale hlasitá. Sdílím jeho obavy. Na druhou stranu možná trh potřebuje impuls, ten správný. Nebo ještě lepší načasování. Nebo jen nepovolit v tlaku. Ale tak je to vždycky. Až, když se to stane, budeme moci moudře usoudit, proč se tak stalo.

Nic mě ovšem nevede zatím a stále k jinému závěru, než k tomu, že mezičlánky potřeba budou. Pravda, budou na sobě muset zapracovat. Jenže jsme v Čechách, nejsou tu peníze na to, aby někdo vydrbal perfektní eshop s knihama hned z voleje. Je tu jen vůle lidí, tlačit to, snažit se a učit se. A to není málo. Jen to znamená, že zázraky nenastanou okamžitě.

Avizoval jsem, že chcu tento pokus učinit. A stalo se. Na Palmknihách právě vyšla moje “nová” kniha Koncernová pětiletka. Takže pár dat k ní: je to jen a výhradně ekniha, vychází v běžných formátech epub/mobi/pdf tak, abyste ji přečetli na všech běžných čtečkách jako iPad, Kindle, CyBook, mobilech a dalších zařízeních včetně PC. Ale doporučuju čtečku. Kniha stojí 79 Kč (s DPH) a to je zhruba ten hlavní důvod, proč vychází i jako ekniha. V papírové verzi by se pohybovala někde mezi 150-200 Kč na obchodě. A co je na tom nejlepší? Kniha je bez DRM, tedy bez softwarové ochrany. Můžete si ji stáhnout ve všech zmíněných formátech a pouštět, kde je vám libo, pro přiměřenou osobní potřebu.

Kniha je něco, jako pokus. Když jsem měl vloni schůzku s šéfem Palmknih Jiřím Vlčkem, bavili jsme se o tom, co by bylo možné udělat pro to, aby eknihy v Česku šly podobně nahoru, jako v zahraničí. A kromě mnoha super nápadů (nakoupit a rozdat čtečky) vznikl jeden konstruktivní: chce to příklad. Chce to vidět, jak opravdu prodej eknihy funguje. To, že se běžné knihy prodají elektronicky desítky kusů půl roku poté, co vyšla tiskem, moc velký motiv pro vydavatele, jít do eknih, neznamená. Prodalo by se zásadně více, kdyby kniha vyšla včas elektronicky, bez DRM opruzů? Nebo si ji lidi nasdílejí, rozdají? A kolik se toho prodá, když vyjde JEN elektronicky? Bylo by to proveditelné? Jenže takhle nikdo z autorů knížku vydat nechce, namítal Jiří Vlček.

A tehdy mě napadlo, že mám šuplík plný vlastních knížek, u kterých je pravděpodobné, že k nim mám i práva (i když Dilia by mě přesvědčovala o opaku) a že by věc tedy mohla být proveditelná. A i rychle.

Rychle se akorát ukázalo, že tak rychle to nepůjde. Z knihy jsem totiž kdysi ve vzteku vyhodil dopsaný závěr, takže bylo třeba udělat nepopulární, sednout si na zadek a napsat jej znovu. Což se zrovna nehodilo, ale slib je slib, takže jsem sedl a psal. A nedávno dopsal.

Zkušenosti s tím, jak se vydává elektronická kniha, si nechám na později, na nějaký komplexní článek. Nyní je hlavně čas poděkovat Mileně Jakoubkové a jejímu novému vydavatelství Bookanýr, která se postarala o jazykové korektury a zdárné završení díla – a pamětníky Žertvova deníčku pozvat ke čtení Koncernové pětiletky. Za odezvu budu rád, ať už bude jakákoliv.

A vás ostatní budu průběžně informovat, jak si kniha vede. A ukáza je dostupná – překvapivě pod linkem Ukázka

A co je na té knížce ještě zvláštní? Pokusil jsem se sepsat kdysi příběh (a o tom bude někdy samostatné povídání, teorie příběhů, to je moje), který si mohou přečíst jak ženy, tak muži – a každý bude číst ve stejných řádcích něco jiného. Podařilo se? U někoho ano, u někoho ne… tak už to chodí