mBank rád používám, když dávám příklad na školeních, jak prostřednictvím sociálně síťového marketingu udělat z vachrlaté služby službu dobře přijímanou. Z mnoha dobrých důvodů. Když se na mBanku podíváte, je to s ní po všech stránkách divné. Partička z Polska, která tu podniká na nějakou eurounijní licenci, když už tu máme jejich mateřskou banku. Hromada slibů, které se neplní - a stejně to lidem žíly netrhá. Proč se podobný WOW efekt nepodařil českému FIO? Jen proto, že je to kampelička, se kterými nebyly před deseti lety dobré zkušenosti? To asi ne, polské produkty také neslují kvalitou. Ano, byl to dobře zvládnutý sociální marketing. PS: níže uvedené se týká mBank českého, neznám slovenský ani jiný…

Kdysi jsem mBanku na Marigoldovi recenzoval je čas přidat update.

Číslo účtu mBank vymyslel trumbelín

mBank má nejdelší číslo účtu, co jsem kdy viděl. Včetně předčíslí, které mne vždy prudilo. Zřejmě je tam zakódovaná vaše DNA jako kontrolní součet. Prvotní vysvětlení bylo, že předčíslí (část před pomlčkou), se nemusí používat. Protože je vždycky stejná. A že si to mBanka ošefuje. Ošéfovala si kulové. Letos v únoru rozeslal klientům zprávu, že už nebude možné používat číslo účtu bez předčíslí. Důvodů, těch chytrých, je celá řada, prý to tak nahlásili kdysi do ČNB a nejde to už změnit atd. Zákazníkům je to jedno. Diktovat číslo v mBance komukoliv je utrpení a pokud to budete potřebovat, je to dobrý důvod tuhle banku nemít. Pokud dostáváte jednu výplatu od jednoho zaměstnance a není šance k jiným penězům přijít, může vám to být fuk. Jediné, co z toho plyne, že v mBance se neuvažovalo moc do předu problém se přehodil na klienty.

Zahraniční platby slíbené, ale nejsou

Další slepou uličkou jsou neexistující platby do zahraničí. Převodem nezaplatíte ani na Slovensko, ani jinam do světa, leda by měli český bankovní účet. Jedinou variantou je PayPal a podobné systémy. Na to, kdy to bude fungovat, jsem slyšel řadu termínů, všechny se prošvihly (například léto 2008). Pokud potřebujete zaplatit někomu do zahraničí nebo ze zahraničí peníze přijmout, na mBank zapomeňte, nebo jděte do PayPalu. Ten naštěstí běžné problémy s platbami vyřeší, alespoň po internetu.

Od koho je ta platba z mBanky?

Neumětelismus tvrdého zrna je pak neschopnost předat bance s platbou také jméno majitele účtu. Pokud tedy máte jiný bankovní ústav a přijde vám platba z mBank, nedostanete informaci o jménu majitele účtu, jen číslo jeho účtu. Naštěstí mBank lidé používají často pro placení z zboží z Aukra, kde platí někomu, kdo má zase mBank, tady se jméno majitele účtu přenese, ostatní si musí párovat variabilní symboly. Eshopům to může být na první pohled jedno, ale jak se při placení z mBanky do eshopu uklepnete ve variabiním symbolu, máte smůlu. Běžně by účetní platbu spárovala podle jména ručně, takhle nemá co spárovat a musí čekat, až se ozvete. Důvod? Co jsem opět dohledal na fóru a čemu přikládejme neznámou věrohodnost: prý se mezi bankami používá jiný, než ČNB předepsaný způsob přenosu, který implementovala mBank. No, to snad může někdo ošetřit, ne?

Ale funguje to zdarma

Karta funguje (kromě toho, že když mi ji bankomat v Indonésii sežral, tak se mBank nemá k tomu, mi vystavit novou, neustále “zpracovává se”), hypotéka a půjčka asi taky (nemám). Elektronické bankovnictví funguje a kromě obsese z konverze malých na velká písmena v příkazech mu nemám co vytknout. Co funguje hůř, je vklad v hotovosti. Pokladen je málo a po pravdě jsem ji nikdy nevyužil, když něco, vkládám peníze na jiný účet a do mBank si je posílám. Tfujho. Podstatnou nevýhodou mBankovních karet v zahraničí je nevýhodný kurz (mimo eurozónu se připočítávají 2% k vaší tíži na pokrytí kurzovních ztrát), který vynahrazuje výběr zdarma ve vší cizině. Zatím jsem si to přepočítal tak, že výběr z bankomatu v zahraničí se u mBank karet vyplatí do cca 2500 Kč v přepočtu (jiné karty mají poplatek cca 100-250 Kč za výběr), platit mBank kartou v zahraničí mimo eura se nevyplatí, lepší je použít jinou.

Můj závěr: je to zajímavé, ale je dobře, že je to zdarma. Je tam na mne příliš mnoho slabinek na to, abych za to rád platil. V poslední době dost nahoru šla Poštovní spořitelna kde se ale za všechno platí (a mají nějaké nové konto Era, o kterém mi radši jako zákazníkovi nic nepošlou), prudí mne Raifka, někdejší eBanka, která šla s kvalitou do pekel a s cenami do nebes. Otevřel jsem si další účet u FIA, na aplikaci poznal rukopis Dana L. a říkám si, že když se něco dobře navrhne, tak ničemu nevadí, že je to deset let starý. Jen ty formáty už se přeci jen používají jiný, než před tou desetiletkou.

České banky zamrzly. Postupně dohonily eBanku, Raifka ji neméně zkušeně zařízla, ale jinak se nestalo nic. Někdejší český náskok před světem je zase v tahu

Začalo to před dvěmi lety. Safra, skoro třemi Začala mne honit mlsná něco dalšího napsat. Pár čtenářů se dožadovalo pokračování Flotily Země, jenže já už jsem v hlavě nosil příběh historický. Záviděl jsem Sapkowskému, že mi vyfoukl téma husitských válek, ale co si budeme povídat, trilogii napsal kolosálně a jakékoliv poměřování s jeho dílem by dopadlo nutně depresivně.

Navíc jsem chtěl něco z raně přemyslovského státu, mého oblíbeného historického období. A tak… proč ne rovnou jeho založení? Proč neodfláknout vraždu svatého Václava a nesoustředit se na spory Otty s Boleslavem I.? Období je to autorsky vděčné, rychlým náhledem do indexu vydaných knih jsem snadno zjistil, že o něm prakticky nikdo beletristicky nepsal, historických knih je pomálu a většina začíná “můžeme se domnívat”, takže i faktografii půjde zvládnout.

A zároveň jsem nechtěl úplně obyčejný příběh z historie. Nemám to rád, jednoduchý příběh napíše každý. Řada lidí napíše i jednoduchý čtivý příběh. V hlavě jsem měl ještě jednu věc. Příběh o divném strýčkovi. Takovém tom strýčkovi, co jste mu jako děti viseli na krku, jeho příjezd byl vždycky svátkem, i když jste vlastně nevěděli, co je zač. Půlka rodiny se při vyslovení jeho jména křižuje, druhá odplivává. Proč, to vlastně jako dítě nevíte a postupně objevujete svět za zrcadlem.

A tak vznikl Příběh strýčka Martina. I když je to vlastně příběh dívky, která hledá strýčka, který se ztratil. Proč ho hledá, o tom je začátek. Veronika se vydává na putování za strýčkem. Putování barvité, promíchané vidinami historických událostí i vlastních stínů. Vidí strýčka ve vzpomínkách nedávných a vidí i člověka, který spoluzakládal český stát. Šéfšpicla knížete Boleslava, šedou eminenci rodícího se českého státu desátého století, který jako by strýčkovi z oka vypadl. Vydává se na cestu a zjišťuje, že její cesta je cíl. Těžko popsat. Zatím jsem na to “těžko popsat” potřeboval dva a půl roku, přes půl milionu znaků a zatím 67 kapitol (jsou drobnější, než běžné knižní kapitoly, jsou to moje interní míry). Načetl 83 knih ve čtyřech jazycích, pohádal se se dvěma historiky, seznámil se s dalšími pěti, kteří rozdýchali názor, že lze psát i o něčem, o čem nejsou důkazy. Že beletrie není literatura faktu. Procestoval tři hradiště, dvě bitevní pole, vytvořil hromadu výpisků a poznámek. A podle svého zvyku své hrdiny pozabíjel hned na začátku vyprávění.

Vyprávění se chýlí k závěru. V Polsku jsem dopsal poslední historickou kapitolu, bitvu na Lechu. Seděl jsem ve varšavské kavárně Cafe Corso, napsal jsem do notebooku dramatickou větu “A pak se strhlo peklo” - a pípla mi SMS. Markéta psala, že jim právě přišel na konferenci, na které jsme byli, někdo říct, že spadlo letadlo s polským presidentem. V zápětí přišel kavárník a oznámil nám, že právě slyšel v rozhlase, že letadlo letící do Katyně spadlo s celou polskou elitou a nikdo ze 130ti lidí nepřežil.

Na pozadí polské tragédie, mého bloumání starou Varšavou a setkání se zármutkem obyvatel tváří v tvář jsem historickou část dopsal. Nebyla o moc veselejší. V bitvě u Lechu padl celý český kontingent. Tisícovka českých bojovníků položila podle svého slibu životy za spojeneckou smlouvu s Říší. Podle některých legend i prvorozený syn Boleslava I. - ne ten, kterého známe jako Boleslava II. Jak to bylo přesně, nevíme - ale než, takhle to být mohlo. To mám rád na historii a tomhle příběhu: takto to být mohlo, faktům to neodporuje.

Do konce příběhu mi zbývá pět kapitol. A ještě několik tisícovek mrtvých, protože bitva neskončila. Ani Říše nevyšla z boje lacino.

A pak přijde to pro autora nejhorší. Editace textu. Dokopat se k tomu vyškrtat a přepsat pasáže, které nejsou dobré, vyžadují změny. Donutit se k tomu si to přiznat.

Držte palce, ať se to povede.

Život jsou někdy i příjemná překvapení. Očekával jsem citelně menší podporu článku věnovanému intelektuálním právům. Přeci jen v dnešní společnosti je těžké hovořit o zásadních změnách, natož v oblasti, kde každý cítí, že jest povolán mít názoru, což vyvozuje z toho, že na disk si uložil pár písniček v MP3. Ale co už, nebýval jsem jiný.

Jinak k tomu přistoupil Pixy, který článek bez výhrad podepsal a publikoval. Možná škoda zakázaných komentářů, i když chápu, že nechtěl pročítat tu smršť lidí, kteří se raději vyjádří, než aby článek dočetli. Máloco autora potěší tak, jako to, když se s jeho názory tak bez výhrad někdo jiný ztotožní a šíří je mezi své čtenáře a své publikum. Původně jsem k tomu chtěl vyzvat sám, ve článku, pak mi to přišlo trochu namyšlené a nabubřelé, však lidé jistě mohou napsat svůj článek, své výhrady, své postřehy - ale jistě, pokud chcete, je účelem toho článku, aby byl šířen. Vezměte jej, přepublikujte jej na svém blogu, podepište se pod něj. Autor tím dostává zaplaceno v měně, kterou si vybral.

Jiným to nedošlo, ale vyjádřit se museli, například Piky (jedno písmeno, takový rozdíl). Prý máte článek kopírovat a tím mi dokážete, že nemám pravdu. Budu truchlit po svých článcích. Máte si udělat MFA web. Jistě, do toho. Pokud na tom vyděláte nějaké zajímavé peníze, bude přínosné pro mne sledovat, jak to děláte. A dost možná se časem domluvíme na tom, že vy v klidu budete prodávat, já v klidu psát a oba budeme spokojeni. Pokud to nedokážete, tak nevím, proč byste to dělali, leda byste neměli co dělat. I takových je na internetu dost, ale s tím bývají autoři smíření, každý slušný publicista má svého osobního mešuge. Od té doby, co mne opustil Radek Hulán já svého postrádám.

Mnoho štěstí s autorskými právy. Jdu školit sociální sítě, prostředí, které je k autorským právům podobně naladěno