Záměrně jsem se v předchozím článku vyhnul tomu, abych řekl svůj názor, jak autorskoprávní systém změnit. Zajímaly mne prvosignální reflexy a chtěl jsem také pouze rekapitulovat stávající stav. Jak se dalo očekávat, řada lidí měla oči podlité krví a zatemnilo jim to úsudek při přemýšlení, nebo do něj zatahovali argumenty marginálního významu, ale to bylo očekávatelné, očekávané a asi i nepodstatné.

Řešení, dle mého soudu, je v oblasti audiovizuálních děl vcelku jednoduché v návrhu, vcelku složité v prosazení:

1. zkrátit lhůtu ochrany digitálně replikovatelných děl ze stávajících 50/70 let na půl roku od zveřejnění.
2. po uplynutí této lhůty uplatňovat systém “přiznávat autorství, zvážit rozumnou odměnu v případě komerčního užití díla”.

Ostatně, o tom, že by mělo odpadnout přiznávání autorství, tedy nárok na to, že u díla je jméno jeho původního autora případně autorů, z nichž dílo citelně čerpalo a citovalo, o tom řeč nebyla.

Stojí možná za zmínku, že k tomuto návrhu jsem se nedopracoval sám, ale v rámci mezinárodní lobby skupiny, v níž působím přes deset let s naší vizí řešení autorskoprávních problémů. A vlastní zkušenost? Své knihy (tedy vydané pod mým vlastním i jiným jménem) dávám na internet volně k dispozici kromě jedné, kde s tím byl nějaký problém u vydavatele a druhé, vydané ještě před rozmachem internetu. Všechna svá díla zveřejňuji pod obdobnou CC licencí. Zatím nepozoruju, že by mi to finančně uškodilo.

Jiné odargumentované návrhy a slušně vedenou argumentaci uvítám a pokud nás po deseti letech donutí změnit názor, rádi vám i přiznáme autorství…

Intelektuální práva ve vztahu k internetu a svobodné společnosti jsou pojmem přetřásaným ve všech pádech. Už samotný jeho anglický základ “Intellectual property rights” zní skoro hrozivě. Práva intelektuálního vlastnictví jsou v poslední době vydávána za nedotknutelnou součást každodenního života. Peněženku byste neukradli, film taky neukradnete, hypnotizují vaše alfavlny reklamy před každým drahým filmem. Nechali jste se zmást. Podvést. Kopírováním film nekradete. Kopírováním ho… hm, přesně tak. Kopírujete.

Podle toho, jak tvrdě jsou v poslední době intelektuální práva skloňována a prosazována, by se dalo soudit, že jde o nějaké vyšší morální a odvěké právo, něco na úrovni “nepokradeš” či “nesesmilníš”. Mohlo by se dokonce zdát, že Mojžíš jednu desku zákona ztratil, když sestupoval z hory Sinaj, tak halasné jsou obhajoby autorskoprávních organizací. Možná už přišel čas, nalít si čistého vína. Říct si, že pokud je dnešní mládež k “intelektuálním právům” poněkud laxní, není příčina v tom, že bychom ji vychovali ve špatných hodnotách. Je to proto, že intelektuální právo je moderní právní konstrukt přirozený zhruba stejně, jako chodit po hlavě: mnozí to dokáží, řada z nich se tím zajímavě živí, ostatní na to nechápavě koukají a raději chodí po nohách. Intelektuální práva nemají žádné opodstatnění, jsou uměle vytvořená a z dlouhodobé perspektivy se již nyní ukazují jako nefunkční nejenom jako právní požadavek, ale i jako obchodní model. A o tom všem bude tento článek.
(pokračování článku…)