Mám pochybnosti o moderním umění, nejsem intelektuál a vzdělanec, nechápu ho. Ale jestli jsem něčemu porozuměl od jeho zastánců, pak tomu, že moderní umění má nutit přemýšlet. Což ostatně mělo umění vždycky už od časů starého Egypta a Babylonu a není chybou tehdejších autorů, že jejich souvislosti nám dneska unikají. A v době, kdy se dokonale namalovaný obraz dá nahradit fotografií za dvě devadesát, musí umění spočívat na něčem jiném…

Na Entropii Davida Černého se snesla hromada ohně a ledaskdo dává palec dolů. Jenže jestli je něco moderní umění podle mého gusta, tak zrovna Černého Entropa. Proč?

Zdroj 24 heures.

Nejprve se zamysleme nad tím, jak by to dopadlo, kdyby do Bruselu putovala nějaká standardní česká skulptura. Kdyby někdo vytesal pár českých tradic jako Slávy dceru, stylizoval Říp nebo panoráma Hradčan vyvedl v trikoloře, případně imitoval Muchu, asi by se nad tím nikdo nepozastavil, umělec by shrábl oněch 2M Kč a v Bruselu by visela další tuctová práce, o níž by noviny v prvním a posledním článku jednohlasně s vládním věstníkem napsaly, že “representuje nejsvětější národní tradice”. Nikdo se nezamyslí, ale nikdo se nepobouří.

Jestliže umění má zastavit k zamyšlení, pak se to Entropě povedlo. Tím, že byla jiná a měla nápad. V sídle Evropy ukázala Evropu tak, jak ji vidí lidé země, která jí předsedá. A to není málo. Jistě, že to nemá být důvodová zpráva o dvoustech stranách ke každé národnosti, ale cožpak nesouhlasíme s tím, že stávkování je něco, co v klidu k francouzům přiřkneme jako národní sport? Že když se nad tím zamyslíme, tak to není jen obyčejný štrajk, ale také hledání a balancování sociální zodpovědnosti státu, firem a občanů, které francouzům leží na srdci? Je tohle tuctová euroanekdota? Je euroanekdotou moderní dálniční síť symbolizující v Německu, která také nepříjemně připomíná hákový kříž? Tedy samozřejmě jen v případě, když ho v ní chcete vidět? Neodpovídá podpora automobilismu a s ním spojeného nejenom průmyslu, výzkumu, ale i konzumu naší představě o němcích spolu s tím, že někde v pozadí je historie hitlerovského Německa ať už ve formě popíraného neofašismu nebo pocitu viny poválečné generace? To není euroanekdota, to je realita. A že bulhary míchne turecký záchod? Pročpak? Měli by být rádi, že ho vidíme jako hlavní odlišnost Bulharska od zbytku Evropy. A nakonec, nepřipomíná nám narážka na turecký záchod příběh bulharského chána Kruma, který si z lebky poraženého byzantského císaře Nikefora udělal nejprve hodovní číši a následně toaletní mísu? Jak mnoho se dá najít v tak málo znameních.

Korunu Entropě nasazují vymyšlení umělci a vše kolem včetně té omluvy. Bez toho příběhu kolem by to nemohlo být úplné. Ukazujeme Evropě to, že bez dvou desítek známostí a patronů se nikam v Česku nedostaneme - co na tom, že jména jsou smyšlená, to nikdo nepozná. A také to, že každé tajemství tu trvá velmi krátce. Není to jen umění nebo švejkovina: je to pravda, ale také v našich “nejlepších” tendencích. A memento pro nás. Jenže opravdu: nikdo si toho nevšiml, že dvacítka sochálistů sochá a přitom neexistují a dělá to za ně jeden Černý. A nakonec omluva, věčné evropské hledání třetí cesty. Cožpak to věčné omlouvání nebylo příznačné pro Evropu dvacátého století a není jím i dnes? Cožpak by Hiter přepadnul Polsko, vždyť je to ten fajn chlapík, se kterým se nakonec dalo dohodnout a přistoupit na jeho vcelku oprávněné nároky? Copak právě s hledáním třetí cesty si neodskákala Evropa všechny průšvihy minulého století až ke svým mindrákům, které Entropa zrcadlí? Oh ano, finis coronat opus. Prohlásit: “Takoví jste, taková byla objednávka, takové je umění, zaplaťte a rozjímejte,” to by bylo pro sochu někam do zámoří.

Říkejte mi co chcete, tohle je umění se vším všudy. S dobrou řemeslnou prací, výborným nápadem a příběhem kolem toho. A trefilo se to. Kdyby ne, nebyl by ten poprask. Kdyby to parodovalo boj Rastislava s Ludvíkem, ani pes by neštěkl, protože žádný komentálista by si toho nevšiml, nevěděl jaký Rastislav a jaký Ludva. Příběh by skončil někde ve výstavním katalogu. Takhle skončil na titulních stránkách novin. A ano, štve to ty, co takové nápady nemají a přitom ředitelují Národní galerii.

Po odchodu ze Streamu jsem se rozhodl, že se vrátím se svým mobilním číslem k Vodafone, mimo jiné proto, že v místech, která potřebuju, má lepší signál a zejména EDGE. A také proto, že tam většinu věcí vyřeším přes Samoobsluhu a ne telefonováním na nedobytnou infolinku. Toto jsem před vánoci vysvětlil pracovníkům obou firem, odeslal dotyčnou převodní esemesku a čekal. A čekal bych do skonání světa, kdyby mne po novém roce nenapadlo zavolat na infolinku O2 a přeptat se, v jakém stavu je převod čísla k Vodafone.

Tam mi bylo sděleno, že jsem sice správně poslal převodní SMS a vyřídil všechny formality, ale už mi jaksi pán z O2 opomenul sdělit, že převodní SMS lze posílat jen v pracovní době, tedy do 16ti hodin, jinak nebude vyřízena. A navíc ideálně až druhý den poté, co jste se u operátorů stavili, protože jinak nemusí být ještě “zahájení převodu připraveno”.

Z toho by člověka mrousklo. Představil jsem si ten SMS modul, který stojí v 16:01 dole na Vyskočilce u pícháček a odpíchává konec pracovní doby. Jo, nějak tak to bude, protože jinak bych si musel myslet něco o těžce zflikované aplikaci. Ono totiž když tu převodní SMS pošlete, tak vám zpět přijde SMS odpověď “Váš požadavek byl přijat a odeslán ke zpracování”, z čehož by člověk naivní, neuvyklý na SAP prostředí O2 usoudil, že převod čísla probíhá. Nikoliv, to je opravdu jen potvrzení, že SMS přišla. Musí vám přijít ještě série dalších SMS zpráv, ve kterých už je uvedeno to vaše převodní číslo, co vám vygeneroval druhý operátor, jinak se stále nic neděje. Jednou za den vám bude chodit zpráva tvrdící “Proces přenesení čísla pokračuje” - a ani to není jistota, dokud vám nepřijde SMS zpráva od toho operátora, ke kterému se stěhujete.

Ta už mi naštěstí přišla a tak se 15.1. stěhuji zpět k Vodafone.

Takže až se budete od O2 stěhovat, nezapomeňte na to: SMS poslat v pracovní době 9-16 hodin, ideálně až druhý den. A dávat bacha, jestli vám pravidelně chodí reporty o přenosu čísla, i když vás jejich obsah nezajímá. Protože jinak se to ztratí někde v hlubinách bublinek bahenního plynu.

Mimochodem: opravdu považuji za těžkou nevýhodu nemožnost si služby nastavovat přes internetovou samoobsluhu. Volat s každou ptákovinou na O2 infolinku je obrovská ztráta času a nic jiného prakticky nefunguje, přes jiné kanály se dá aktivovat jen minimum služeb a nic se přes ně nedá zjistit. I Ufon je svým samoobslužným systémem tomu eurotelecímu na míle vzdálen.

Z přání se nemá stát něco jako povinnost. A nechci, aby se stala. S většinou nevirtuálních přátel jsem si stihl popřát osobně, když hůře, pak telefonicky. Hromadná přání jsem nerozesílal, je mi to už delší dobu žinantní. Ano, už i na internetu jsem “ze staré školy” - ale prostě si pořád naivně myslím, že pár osobních vět či slov potěší více, než průměrně zvládnuté následování tutorialu k Photoshopu, jež z mých mizerných fotek vykouzlí PFko. Snad jedna věc mne napadla, když jsem vloni (ano, už vloni) byl v PPF - jestli posílají PPFka nebo normální PFka. Musím se jich zeptat.

Takže tahle novoročenka začne sice obligátním přáním všeho nejlepšího do nového roku 2009, ale pokračovat bude už zcela nenovoročně. Pravda totiž je, že se mi na Marigolda v poslední době podařilo pořádně kašlat. Víc článků jsem napsal, když jsem byl v Číně. Nebyl to záměr a také to nebylo událostmi, i když těch bylo hodně.

Změna první: Ze Streamu

Ptá se mne na to každý, kdo mne potká, četl jsem na to na internetu řadu zaručených názorů. Proč jsem skutečně odešel, neví nikdo. Hlavně proto, že jsem to nevěděl pořádně ani já. Kovbojkové zkazky “dlouho na odchodu” a o tom, kdo všechno mne neměl rád a chtěl můj vyhazov, jsou opravdu spíše zkazky. Bylo to banálnější. V Číně se mi to rozleželo v hlavě a řekl jsem si, že bych rád změnu. A v tomhle jsem intuitivní člověk. Pokud se mi zdá, že příliš často uvažuju o tom, že potřebuju změnu, tak ji udělám. Mám jistou výhodu v tom, že se nemusím ohlížet na peníze, pouze a to, aby dohoda o rozchodu byla v pořádku. A protože před odjezdem do Číny jsem uzavřel všechny svoje projekty, aby měsíc nestály (s výjimkou jednoho zrovna otevřeného), tak jsem hned po návratu rozjásaně dorazil do práce, odchytl nejvyššího šéfa a ohlásil mu, že odcházím a že jelikož tu nemám, co dělat, tak bych mohl odejít ihned. A po určité debatě jsme se na tom také dohodli. Tím jsem v listopadu skončil ve Streamu. A proč se mi to rozleželo v hlavě? Ani to nemělo žádný exaktní důvod. Prostě jsem byl ve Streamu dva roky, od jeho počátku. Zažil jsem tam všechny změny a že jich bylo moc. Zažil jsem zhruba šest výkonných ředitelů či nadřízených a vždycky, když už to vypadalo, že se situace usadila, došlo ke změně. Což znamenalo nového šéfa znovu nabrífovat, seznámit se situací, udělat požadované úpravy ve “strategii” a než jsem to stihl dodělat, už tu byl nový. Naštěstí Petr Bednář vydržel dost dlouho na to, aby se dalo s řadou věcí popojet (tj. asi půl roku). Jenže všechno tohle vás v práci znechutí a to byl důvod, proč jsem si řekl, že konec. Přitom situace Streamu je navenek velmi jednoduchá: stačí udělat pořady, na které se bude dát koukat, stávající technické a webové řešení je v pohodě.

Změna druhá: Lupa

Že Lupa hledá šéfredaktora, bylo už nějakou dobu na trhu známo. Přál jsem jí v tom mnoho štěstí už někdy v červnu, kdy Aleše Miklíka povýšili na šéfa všech redakcí Internet Infa. Pak se o tom zmínil sám Aleš na obědě v návaznosti na mou informaci, že zrovna končím ve Streamu. A to už stálo za zamyšlení. Nakonec jsme se dohodli, protože sám jsem si říkal, že by bylo nejlepší se vrátit na chvíli k práci, na níž jsou výsledky o něco přímo viditelnější. A tak jsem se v prosinci stal šéfredaktorem Lupy. Zase řada spekulací, proč se to stalo.

Vysvětlení za moji stranu je prosté: přišlo mi to zajímavé, nemám rád slovo výzva, ale ano, je to výzva. Výzva, jak na Lupě provést změny tak, jak je požaduje vydavatel a tak, aby s nimi čtenáři byli spokojeni. To se nedělá tak, že jeden večer stáhnete rolety a druhé ráno prodáváte nový sortiment, to je mnohem tajnosnubnější magie pozvolných úprav, zvažování a tvorby. Protože potřebujete zároveň nenaštvat staré uživatele a zároveň přitáhnout nové. V on ěco větším týž problém řeší řada portálů: jak se změnit, aby byly atraktivní pro stávající uživatele a také pro nějaké nové. Co nejvíc nových. A také inzerentů. Takové kouzlo se nedá udělat podle příručky, to musíte vymyslet na míru. Potřebujete vzít opravdu prémiový obsah (tedy to, co lidé opravdu chtějí), jehož tvorba se zpravidla nevyplatí, ale udělá jméno mezi konzumenty i inzerenty. K tomu vkusně a citlivě namíchat “popík” - obsah, který není tak drahý na tvorbu a lidé jsou s ním spokojeni. A připustit, že zbude kus balastu, protože tomu se nevyvarujete nikde. Ale s vědomím, že “balast” je tu jako pomocné měřítko - vždycky je něco, co padne pod nějakou hranici a co bude “balast”, vy potřebujete vědět, co je to, abyste mohli trvale kličkovat nad touhle hranicí s většinou vydávaného obsahu.

Zdá se to být lehké, jenže tak lehké to není. Snad se to na Lupě podaří.

Jaké je vysvětlení za stranu Internet Info: chtějí změny a hledali někoho, kdo je provede. A jaké změny? Chceme mít Lupu více “related” a “on topic”. Je mi líto, neumím najít český ekvivalent. Chceme, aby byla více zaměřené na námi zvolená témata a aby bylo jasné, jak tato témata pokrývá. Aby to nebyly povrchní průlety, ale spíše ponory tam, kde to považujeme za důležité. Aby alespoň povrchně a odkazy na jiné zdroje pokrývala zbytek. Aby byla přehledem toho důležitého, co se děje v businessu na internetu. I to je hezké předsevzetí, ale naplňovat se nezačne bez řady změn.

A proč tedy tak málo psaní na Marigoldovi

To nesouvisí s výše uvedenými změnami. Překvapivě. Není to proto, že bych se s psaním vyřádil pro Lupu. Souvisí to s knihou Marigoldí léta. S její tvorbou. O techicko-obchodní stránce věci se zastavím zvláště, dostal jsem na to řadu dotazů, ale při samotné sazbě mne nemile překvapilo, jak málo článků z blogu je vhodných k výběru do knihy. Jak málo toho mi přilnulo k srdci natolik, abych to vybral do “výběru článků”. K čemu jsou krátké zprávy o tom, že ta a ta technologie pokročila ve standardizaci nebo ten a ten operátor ji spustil v knize, která vyjde o pár let později po této události? K ničemu. Opravdu k ničemu? Je to na delší zamyšlení, které se takhle v krátkosti dá shrnout jen obtížně. Někdy si to téma zkusím připomenout. Klíčové slovo: Karel Čapek by blogoval. Ve výsledku jsem se ale prozatím rozhodl prohodit priority a dokončit další knihu (tentokráte historickou prózu), která se mi táhne už řadu let. A to až tak, že jsem opravdu učinil dohodu s nakladatelem, že vyjde. Tak to musím dodržet. Jenže to taky znamená revidovat a přepsat třetinu textu, abych s tím byl zhruba spokojen.

Takže držte palce.

Rok 2009 bude rok hustý, emotivní. A tak to má být. Každý rok stojí za to, kolik emocí vzbuzoval. Tak ať to stojí za to. I u vás.