V sobotu jsem dorazil na karlovarský Fresh Film Fest. Měl jsem se tu účastnit diskusního panelu o internetu a distribuci filmů. A záměrně jsem doputoval o něco dříve, abych si poněkud rozšířil obzory v moderních trendech, fimech a umění.

Nesoudím o sobě, že bych byl příliš kulturní člověk. Přesněji řečeno mám epochy, které chápu, ale století začínající dvojkou to rozhodně nejsou. Mohu libovolně pokonverzovat o symbolice egyptské figurální malby ve Staré říši, srovnat ji s ptolemaiovským obdobím, když na to přijde, pak i antika mi něco říká, ulétávám si na gotice zejména s přihlédnutím ke katedrální výzdobě. Můžete se mnou chodit po svatovítské katedrále a budu vám ukazovat vtípky, jichž se dopustili místní umělci. Až někam k bitvě u Moháče bych řekl, že si vedu obstojně. Pak následuje rychlý sešup, přičemž už mám jen matné povědomí o tom impresovi, co si nožem kuchal ucho a post/moderní umění mne míjí naprosto. Jak ve jménech, tak v chápání. A to i přes vytrvalé oblézání mnichovských pinakoték.

A tak jsem na Fresh Filmu vyrazil na performance. Jak to popsat jinak, než slovy laickými: jakýsi muž sociálně jednoznačného zařazení se pohyboval po parketu s rybářským prutem, který měl zastrčený za tričko přes záda. V ruce měl podběrák a honil nafouknuté igelitové tašky s nápisem Delvita. Přišlo mi to zajímavě pojaté rozloučení Delvity s českým trhem. V následující debatě se ukázalo, že jsem ignorantské hovado, protože umělecký záměr byl jiný. Jaký, to jsem ale už nezvěděl.

Inu, řekl jsem si, dám si film. Našel jsem si jeden, který vypadal, že by mi mohl být blízký, jmenoval se Mozartovo requiem. Ehm. Byl to hezký nápad: figurky a panenky přidělané na tyčce, pomocí níž se ovládaly jako loutky, to všechno mezi zrcadly, ve tmě, nasvícené. Do toho Mozartova hudba. Hezké. Asi tak na půl minutové předěly pro ČT2. Celý film měl 64 minut a bylo to utrpení. K čemu to bylo? Usoudil jsem, že šlo o slušně provedený studentský film, v němž studenti ověřili práci s materiálem. Jak se ukázalo, tak nikoliv: film byl zamýšlen vážně a dělal ho Petr Nikl. Podtitul Balet loutek, věcí a živlů, volně inspirovaný hudbou W. A. Mozarta. Nezlobte se na mne, ale myslel jsem, že někde musí být myšlenka, ne jen forma. To první mi chybělo, toho druhého bylo na hodinový pořad škoda. Byla to jen vizualizace nápadů, jak ztvárnit loutky a co všechno s nimi lze dělat, ale to je přeci i na umění ve filmu málo. Nebo je dneska opravdu uměním to, co za něj označíme?

Viděl jsem moderní umění. A na dlouhou dobu mi to stačilo. Zůstanu u své gotiky a románského slohu a až na podzim pojedu do znojemské rotundy kochat se zdejšími freskami s přemyslovskými legendami, už si na tyhle novodobé výtvory ani nevzpomenu.

Zdalipak něco podobného o tisíc let později potká i to, co jsem v sobotu shlédl…

V poslední době se přemnožili osobní asistenti. Nemyslím tím ti najatí, kteří mne sledují krok za krokem a vyřizují, co jim zadám. Myslím ti lidé v cizích firmách, kteří jsou prý vyhrazeni pro moji komunikaci s dotyčnou společností.

Banka mi onehdá zdělila, že jsem její VIP klient. Budiž, můj osobní účet vykazuje obraty, ale abych pravdu řekl, víc bych ocenil výběry z bankomatu zdarma, než osobního bankéře. Problém u osobního bankéře nastal v tom, že banka ho přidělila příliš mnoha vipákům (což poněkud devalvovalo domnělou “exkluzivitu” vipáctví), takže ho musím nahánět jak nadmutou kozu, i když chci vyřídit triviální požadavek.

Stejně tak jsem nedávno potřeboval vyřešit triviální nastavení služby na infolince operátora - jen jsem chtěl, aby mi něco aktivovali. Operátorka, když jsem se na ni konečně probouchal přes nástrahy plechové huby, mne informovala, že jsem VIP klient a mám volat VIP linku. Pointa je už asi zřejmá: VIP linka nefungovala, protože byl víkend večer, musel jsem čekat do pondělí.

Strčte si své osobní asistenty někam. Když chci osobního asistenta, najmu si vlastního. Od svého bankéře nebo mobilního operátora neočekávám, že si se mnou budou povídat o tom, jak se mi daří a jak rostou děti. Na to mám své přátele. Zato očekávám, že se mu dovolám a že vyřídí, co po něm požaduju. Bez smalltalku okolo, stručně a věcně. Vůbec nejvíce mám rád elektronické rozhraní čehokoliv, protože tam si všechno nastavím sám, rychle a bez keců okolo. Nebo si opravdu ty firmy myslí, že mne ohromí, když si jejich můj osobní asistent pamatuje moje jméno? Zvláště, když si oprávněně myslím, že si ho pamatuje jen proto, že ho má na obrazovce s mou kartou u příchozího hovoru?

Strčte si tu vlezlost u svých služeb někam. Chci je věcné, jasné, stručné. Nechci osobní asistenty, ale anonymní call centrum, kam můžu zavolat kdykoliv a kde mi vyřídí, co potřebuji. Přístup přes internet, kde si můžu udělat totéž. Chci volat na číslo, které najdu na internetu, ne čekat, až mne přepojí na soukromou linku mého asistenta. Za osobní asistenty ušetřete. Už jsem vyrostl z věku, kdy mi lichotilo přejmenování úsporných opatření na klientský benefit…

Je zajímavé sledovat, jak se v průběhu generací mění způsob, jakým používáme počítače a v jaké formě počítače vyžadujeme. Prakticky od pradávna vládla terminálová forma, klávesnice spojená s monitorem (terminály u sálových počítačů), pak desktopové provedení, tedy monitor oddělený od desktopu a klávesnice.

Dneska se k terminálové formě vracíme. Notebooky jsou z hlediska ergonomie totéž, co terminály. Monitor je pevně spojený s klávesnicí. Přítel lékař, který vývoj počítačů nesleduje, dokáže přesně určit rok, kdy se tahle koncepce začala rozmáhat i u nás, protože mu stoupl počet pacientů stěžujících si na bolesti zad, které nepříliš ergonomické provedení notebooku při časté práci způsobuje. Zatímco fixní umístění displeje velmi nízko nad plochou stolu způsobuje hrbení a bolesti zad, nevhodný sklon a rozměr klávesnice u většiny notebooků zase bolesti rukou. Ne každý zajde tak daleko, aby to řešil vhodnou dock-in station.

Notebook není optimální na běžné používání

Je zajímavé, jak snadno jsme začali desktopové koncepce opouštět a nahrazovat je notebooky. Obecně zřejmě převládá trend, že notebooky jsou vhodnější, protože jsou mobilní a často i levnější. Většina běžných uživatelů má tendenci koupit notebook v momentě, kdy by podobně vybavený desktop počítač stál podobné peníze. Desktopy jsou doménou hlavně hráčů. I stále více firem přechází na notebooky a pouze tam, kde se zohlední bezpečnostní hledisko nepřenositelnosti desktopu (spolu s daty), vedou nepřenosné počítače.

(pokračování článku…)

Nedávno jsem tu řešil, co se stane, když mi dojde kapacita cca 2,8 GB pro emaily na Google Gmailu. Ukázalo se, že služba prostě začne vracet chybovou hlášku, že schránka je plná - tedy zachová se, jak je zvykem. Dostal jsem zprávu od známého z Google, abych to neřešil a dal tomu chvíli čas. Promazal jsem spamy a dal jsem tomu chvilku. Dneska přestail mailbox hlásit 98% zaplnění schránky a indikátor se ustálil na pouhé třicítce procent.

Díky Brine, díky Sergei. Takhle nějak jsem si to představoval. Kapacitní strop Gmailu se posunul na 250GB, ty jsou dostupné za 500 dolarů ročně komukoliv. Navýšení kapacity o 6GB, což je základní (nejnižší) navýšení, stojí 20 USD na rok a slouží i pro ostatní služby Google spojené s ukládáním souborů. V danném případě i pro Picasa web, tedy na skladování fotek. Pár už jsem jich na Picasu poslal, je jich asi 250 MB a zajímavé je, že Picasa se to ani neobtěžuje měřit.

Poslední věc, na kterou se budu muset podívat, je kapacita úložiště souborů Google Docs. Nebezpečně jsem si na ně zvyknul a mám toho tam uskladněno už opravdu dost. Ale limit mi to zatím žádný nehlásí …

U:fon začíná být vidět. Na Novodvorská plazza jsem byl v krámku, kde mají pultík s nabídkou jeho služeb. Lákalo by mne to jen tak pro tu srandu to zkusit, jenže doma mám rychlý net, v práci mám ještě rychlejší net a po cestě mám Nokia N95 s 3G od OuJé. Tedy dostatečně rychlý net na to, co ta krabička potřebuje. I tak přes 3G data protlačím pozoruhodné množství dat na to, že s tím podle mne nic moc nedělám (mírně přes 1 GB měsíčně).

A tak čekám. USB modem nechci, na ten se můžu vykašlat. Stejně, kdo ví kdy a jak bude chodit s Mackem a kdo ví, zda by mi fungoval s Palm Foleo, na které mám políčeno. Zato mobilku s předvolbou 910, bluetooth, CDMA EV-DO a vysílačkou, to už bych si nechal říct. Na pokusy.

A jak bude vypadat TV reklama U-fona?

Netřeba komentovat…

Abych byl přesnější, nakoupit ji dobře není taková sranda. Než se začnete usmívat, že neumím používat Sklik a AdWords, trochu upřesním problém.

Na podzim spouštíme ve Streamu něco (a teď je jedno co), čemu chceme dát větší marketingovou podporu. K tomu přísluší rozpočet, z mého pohledu slušně velký, nikoliv ale dost velký na náhodnou střelbu do davu a plošné vykoupení čehokoliv. Teď se bavíme o online složce, offline kampaň ponechávám v úvaze stranou (bo ji řeší někdo jiný :).

Když nakupujete reklamu v malém, jde snadno držet se v rozumném rozpočtu. Máme slušně optimalizované kampaně v Skliku, které nám přivádějí tisícovku lidí za den za velmi nízkou cenu. Problém je, že zvýšit příliv lidí z PPC programů na desetinásobek neznamená jen zdesetinásobit cenu. Ta by vzrostla mnohem více. Tak především by počet klíčových slov (dnes jich obhospodařujeme přes tři tisíce) musel vzrůst podle mého odhadu někam ke sto tisícům, nebo bych se přehoupl přes cenu, kterou jsem ochoten za tu všechnu námahu akceptovat. Za Sklik si klidně doplňte AdWords, problém přetrvává. Masový zásah je přes PPC velmi obtížný, pokud masou myslíte desetitisíce lidí v Česku.

Náklady na návštěvu

Pokud přistoupíte k nakupování bannerů, narazíte na jiný problém. Bannerovou reklamu si já musím přepočítat na CPV (Cost Per Visit, náklady na návštěvu), obdobu CPC (Cost per Click z PPC systémů). Rozdíl CPV oproti CPC je ve faktu, že CPV je aproximovaná hodnota. Spočítáte ji tak, že si vezmete cenu banneru, počet zobrazení banneru za tu cenu a odhadnete počet odkliků. Ten odhad není právě snadný, záleží na zpracování banneru a atraktivity kampaně. Já jsem po určitých předchozích zkušenostech s atraktivitou bannerů na internetovou televizi vzal v potaz hodnotu 0,2% CTR. Banner na homepage Seznamu v takovém případě vyjde na 25 Kč CPV. (pokračování článku…)

Noname píše: Páteční zpráva, že O2 zavedlo službu Roam4Free mě zarazila. Znám se totiž s majitelem irské telekomunikační společnosti, která provozuje službu Roam4free. Inu napsal jsem mu, a zjistil jsem, že má na tuto službu zaregistrovaný trademark platný pro Evropu a USA. Takže byli informováni (možná se ale o tom dozví dříve z tohoto spotu) a v případně bude dále postupováno právní cestou.

Update: už si všimli…

Ve své recenzi Apple iPhone jsem slíbil zamyslet se trochu nad tím, proč a jak iPhone změní telekomunikační prostředí, pokud vůbec. Argumentace a poznatky k tomu jsou obsáhlé a dlouhé. Zkusil jsem je trochu zestručnit, aby se to ještě dalo přečíst, ale i tak z toho zase vyšel poněkud dlouhý článek. Takže je vhodný pro zájemce o něco trochu méně povrchnějšího, než výkřiky iPhone Sucx/rullleezzz…

Začneme trochu ze široka.

Přemýšleli jste někdy o tom, jak je svět telekomunikací a IT dvojí stranou jedné mince? Já osobně si vztah telekomunikací a IT představuju jako vztah Peršanů a Řeků pár set let před kristem. Dva obrovské světy, které se o sebe nejdříve nezajímají, nijak se nedotýkají. Pak navázání diplomatických styků, později občas přerušených pohraničními půtkami, které obě strany vydávají externě za omyl, interně za testovní síly protivníka. Probíhá vzájemný obchod, ujišťování o strategii dvou globálních supervelmocí. Jenže pak jedna z nich získá dojem, že má navrch. Lhostejno, zda oprávněně. Nebo přijde provokace z nějakého provinčního městečka, jejíž původ zapadne v řetězci přenosu informací. A armády se srazí, zmasakrují a je vlastně jedno, zda jedna z nich vyhraje nebo zda potvrdí status quo. Vlastně není, ale to už je jiné povídání.

Svět IT takhle dlouhou dobu spolunažívá s telekomunikacemi. V těch pevnolinkových i v těch mobilních. Tam, kde telekomunikační společnosti nabízejí telefonování po vytáčených okruzích, IT firmy jdou do paketového VoIP. Proti ADSL nasazují FTTH. A na tomhle přístupu je to krásně vidět. Povšimněte si, jaký je rozdíl mezi telefonními sítěmi spínanými obvodově a datovými sítěmi spínanými paketově. Je charakteristický pro celý průmysl. Obvodově spínané sítě představují síť vyhraženou od počátku až po konec jedinému vlastníkovi nebo účelu. Nikdo jiný si na ni nemůže v tu chvíli technicky dělat nárok. Oproti tomu paketové sítě se vyhrazují podle potřeby a účelu tomu či onomu, nemůžete říci, že linka je pro někoho vyhrazená.

Stejně to funguje v ekosystému. Zatímco telekomunikační firmy se snaží ovládnout celý řetězec od sebe směrem ke klientovi, IT firmy pouštějí do řetězce třetí strany, spolupracují, provizují. (pokračování článku…)