Předposlední generace, která umí číst
27.3.2007
Dostal jsem před nějakou dobou zajímavý nápad, jak se dokopat k tomu, abych dotáhl do konce věci, které mám rozepsané. Nemrzí mne, že jsem ještě nevydal stručného průvodce světem Fiber to the X, ještě mi ho kus chybí dopsat, ale takových věcí je řada, které mám rozepsané do půlky a zaseknu se na tom, že teoreticky je mám napsané a už mi chybí jen převod z hlavy do papírové podoby.
dočAbych se postrčil a taky vyřešil problém s vánočními dárky, rozhodl jsem se mezi vánoční dárek pro své přátele zařadit knihu. Samozřejmě vlastní, vydanou v nákladu pár kusů. Samozřejmě žádný tlustospis, dvěstapadesát stránek by mělo stačit každému, říkával kdosi a já to jen zopakuji. A samozřejmě vydané nějakou online službou. Zatím nejnadějněji vypadá česká Knihovnička.cz - služba pro publikaci on-demand publikací, budu mít míň stresu, jestli vytisknou české znaky, než u Lulu.com …
Ta letošní kniha se jmenuje Informace jako výrobní prostředek a má zatím pracovní podtitul Nová ekonomika. A protože jsem teď na psaní neměl čas, vytáhnu z rozpracovaného textu část stati, která se pro dnešek může hodit. PS: Pokud k vánocům dostanete flašku nebo kulový, tak ani takhle metoda neměla úspěch…
Předposlední generace, která umí číst
Nedávno jsem narazil na zajímavý výzkum, který vyhodnocoval, jak moc dnešní mládež čte. Či spíše málo. V tabulce čtenářů ve vyspělých zemích vévodilo Nizozemí, Dánsko, Švédsko. Na druhé straně bylo Německo, Francie, USA, Británie či Japonsko.
Otázka zněla, proč je to tak. U malých dětí můžete jen obtížně předpokládat, že budou vědomě respektovat velikost národa nebo HDP, ergo důvody musely tkvít hlouběji. Nedala se udělat striktní linka dělící situaci na malé země, kde se hodně čte a velké, kde se čte málo. Následným průzkumem se ukázalo, že dělící čára je úplně jinde. V některých zemích se jednoduše a prostě filmy pro větší děti nedabují a pro mládež už vůbec ne. A jde o stejné země, jako ty, v nichž děti čtou v průměru citelně více knih.
Pro příklad nemusím chodit daleko. Moje nejstarší dcera Vanda trpí podobným syndromem. Ve škole je nástěnka, na které je počet knih, které dítě přečetlo. Vanda vede poměrem dvacetinásobku a zatímco většina dětí má teď zhruba dvě knihy přečtené (dva díly Pottera), Vanda jich má 37. I když jako hrdý otec připustím možnost naprosté dceřiny geniality, hlavní finta je v tom, že Vanda je jediné dítě ve škole, které nemá doma televizi (resp. má televizi, ale nemá signál a to ani satelitu). A tak čte.
Jsou audiovizuální sdělení smrtí knihám? Kdysi se obecně soudilo, že ano. Pak přišlo pár oportunistů, kteří soudili, že bude přeci atraktivní knihy prostřednictvím televize předčítat. Praxe ukázala, že to má atraktivitu stejnou, jako senátní volby: stojí to hromadu peněz a výsledek není vidět. Jenže smrt knihám nepřišla a to ani s internetem. Proč?
Vynechme teď otřepané fráze, že s dotykovým displejem si na záchodě netento, nebo že knihy fungují i bez proudu či že ebook readery ještě nejsou tam, kde by měly být. Velká část důvodů není ještě zcela zřejmá, i když se rýsuje.
Především s počítači totiž čtení nevymizelo. Naprostá většina programů komunikuje nějakou psanou formou, naprostá většina zpravodajských i diskusních serverů spoléhá na text. Email i ICQ je textová záležitost. Co do datových objemů sice text nevede, ale co do objemu informací, jež nese, zatím kraluje. Jistě, má to své pragmatické důvody. Pořizovat obrazové zpravodajství je dražší, než pořizovat texty a mnoho uživatelů na video nemá linky.


(hlasováno 17×, průměr: 4.65)
Téma výstavby 



