Dcera Marie Anna, narozena 25.2.2013. Budiž jí dáno štěstí prožít život beze strachu, hladu a s láskou. Snad to bude ponecháno na ní (později) a nejdříve také na nás, jejích rodičích. Pokud ano, napíšou o sto let později historikové o její době, že to byla šťastná doba, zlatá léta. A to je to, co bych dětem přál především: aby za jejich životy mohli především jejich rodiče a pak ony samy. 

Tohle je příhoda, jaká se jednou stát musela, jenom jsem nevěděl, kdy a jak to přijde. Už to vím. Jednou z našich reinkarnací je prodej speciálních svítilen, povětšinou značky Fenix. Ponechám teď stranou souvislosti, jako jak jsme na to došli, proč a nač takovou svítilnu – ti, co potřebují, vědí, ostatní nechť si nakoupí ve vietnamské tržnici a uloží si nás do bookmarků pro použití po první větší akci.

Tentokráte jsem to byl já, kdo svítilnu ocenil. Začalo to civilně. Jeli jsme autem do Itálie, k moři, ukázat Vojtovi vlny a hrady z písku. A aby to bylo v pohodě, tak jsme jeli na noc. V pohodě to nebylo. Celou cestu pršelo, průtrž jak průjem. Dálnice od Řezna zasekaná jak svině, v jednu hodinu ráno hustá kolona do ještě hustšího deště. A takhle jsme se táhli až do Alp. Tam déšť jen zhoustl a kolonu oblažily kamiony. Jelo se fakt moc fajnově, do toho ještě vichr a já jel s velkým autem, žádný sporťák, takže na boční vítr háklivé, do toho kulové vidět, stěrače nestíhají.

No a někde za Solnohradem, v průsmyku Kurwaviks, mi najednou upadnul stěrač před oknem řidiče. Abych připomněl situaci: už nepršelo, už chcalo, kolona jak smrad před dotační komisí. Prakticky okamžitě jsem nic neviděl. Chvála bohům, o chvilku později byl výjezd na parkoviště, takže jsem ten kus uřídil podle obrysovek kamionu a vykloněný na sedadlo spolujezdce. Lahůdka.

Na parkovišti se ukázalo, že ze stěrače vypadla taková ta plastová mezivložka, která ho drží na té kovové tyčce stěrače. Světe div se, neměl jsem náhradní. Světe div se, nešla mi oddělat ani ta od spolujezdce, protože je jiná i protože jsem neuměl zdvihnout stěrače (teď už vím, že poloha pro výměnu se zajistí otočením voliče po vypnutí motoru, ale to jsem našel o dva dny později v návodu).

No a co teď. Pršelo jako… no jako v průsmuku v Alpách. Prostředek noci, všichni na prášky, já na přesdržku komukoliv. Naštěstí jsem měl firemní svítilnu, vzal jsem si ji ve skladu dva dny před odjezdem pro každý případ – a po pravdě proto, že děti baví si s ní hrát, takže jsem doufal, že by mohla zabavit Vojtu. Teď zabavovala mne. Přepnul jsem ji na nejnižší výkon (tenhle trik znám, na nejvyšší si za chvíli spálíte hubu), strčil jsem si ji do pusy a začal jsem rozebírat ten stěrač. To je ta výhoda svítilny, že je mrňavá a udržíte ji v puse. Ukázalo se, že by stačilo mít provázek a svázat stěrač s tou tyčkou, protože v tyčce je díra a provléknout to tamhle a ještě tady a naproti, aby to nevypadlo, by mohlo jít. Jenže kde vzít ve tři ráno v Alpách provázek?

Tak dlouho jsem žvejkal poutko od svítilny v hubě, až mě to napadlo. Odvázal jsem to poutko ze svítilny a poutkem jsem přivázal stěrač. Drželo to parádně. Před rodinou jsem se zatvářil, jako že to byla rutinní a očekávaná operace na vozidle, stokrát nacvičená, v duchu jsem se pomodlil a jelo se dál.

Happy end? Vyrazili jsme na cestu, za půl hodiny jsem dorazil na benzinku, tam jsem zjistil, že ty vyděrači chtějí za stěrač neidentifikovatlného rozměru dvacet ojro, tak se jelo dál. Stěrač svázaný poutkem od svítilny mám dodnes, vydržel i cestu zpět i teď pojíždění po Praze. Tímto se omlouvám Petrovi, nebudu už mektat na to, že ty svítilny jsou military grade. Mimochodem, byla to Fenix PD22

Proč jsem si na to vzpomněl? Chtěl jsem to své patentní uchycení vyfotit a zůčastnit se naší letní fotosoutěže, jenže jednak už skončila a druhak by mě stejně diskvalifikovali. Tak alespoň takhle si vzpomenu na Fenixe v Alpách…

V Praze jsem prožil, ať počítám jak počítám, nějakých osmnáct let. Což mi dnes přijde neuvěřitelné. Úplně poprvé jsme dorazili na VŠE se spolužákem Jiříkem zvaným Komarkinem, abychom zjistili, že se nedostaneme na kolej, protože nespadáme do kilometrového limitu. Namítli jsme, že kilometrový limit je pěkná věc, ale z našich vesniček prostě autobus k vlaku nejezdí, takže je tu drobný problém. Říkali jsme si, že takový rozumný argument bude stačit.

Stačil. Další dva týdny jsme spali ve stanu před VŠE. Týden si toho nikdo nevšímal, protože to vypadalo jako součást odborářské demonstrace (naproti je Dům odborových svazů), druhý týden nám vyšlo odvolání, protože na Jarovských kolejích nechtěl bydlet každý. My jsme na nich bydleli moc rádi. Byla tu nejvybranější společnost (dnešní spolumajitel banky, nakladatelství, fabriky na špendlíky, cestovatel, hlavoun národní banky, zneuznaný básník, uznaný filmař, nájemný pisálek a tak vůbec). Mimochodem, při stěhování jsem na recepci nechal Atari ST a už jsem si ho nestihl vyzdvihnout, jestli tam ještě leží, dejte mi echo, nostalgicky se mi po něm stýská.

Vlastně jsem za těch osmnáct let měl jedinou roční pauzu, kdy jsem studoval venku a nepobýval v Praze. Prošel jsem v Praze vším možným bydlením. Od kolejí, přes hnusný panelák (kde nám uřízli kandelábr, protože jsme na něj měli vyvedenou anténu, kterou jsme se rozhodli vysílat pirátské rádio, jímž jsme vymazali Evropu 2 ve Stodůlkách z etéru) po docela hezký panelák, který jsem později prodal ruským mafiánům, kteří se mě vyptávali, zda tam nebydlí nějací podezřelí lidé …

Prošel jsem jak sídliště stará, tak nová, tak staré bytové čtvrti, bydlel ve vilce, dokonce i na Staroměstském náměstí v úžasném domě, v němž, když jsem vrtal do zdi díru na ethernetový kabel, tak mi nestačil metrový vrták, protože to přeci byla původní nosná zeď… To bylo kouzelné bydlení, jen ten randál, co tam byl ve dne v noci, ten nebyl k vydržení.

Teď bydlíme na Výtoni. Hezký podskalský činžák, jenže se vším tím negativem Prahy. Sice klidná ulice, ale hluk stále ke slyšení, prach z aut, špína. Sice všude blízko, ale když mám děti vypustit na hřiště, dostávají mnoho minut školení, jak se přes tu jednu silnici mají rozhlídnout.

Jistě, v Praze je kultura, řada přátel tu bydlí, spousta firem, podniků. Přemýšleli jsme doma, kolik těchto “benefitů” využíváme. Pramálo. Zábavu máme vlastní, když už jdeme na nějakou akci, tak to není jednak tak často, jednak bývají ty akce zhusta mimopražské. Přátelé se často stavují u nás a lepší, než je nechat spát na gauči, bude mít pro ně pokoj a moci je uhostit na zahradě.

A tak před nějakou dobou padlo rozhodnutí, že se postěhujeme zase. A najdeme si něco klidnějšího, většího na obývání. A mimo Prahu. Důvodů je celá řada. Tak především prostředí. Chceme čistější, klidnější, tišší. Lepší pro děti, lepší pro nás.

Kolik jsem našaškoval s hlukovými a emisními mapami v realitkách, to se nedá vypovědět. Skvělé je, že dnes je máme online, včetně map ekologických zátěží a řady dalších ukazatelů.

Kromě toho se mi Praha nějak přejedla. Jsem háklivý na neustálé skandály, rozkrádačky, korupce – a zoufalý z toho, že nevidím nic, co by se s tím dalo dělat. Je mi protivné v tom žít, vidět to – a vidět, jak to huntuje lidi, jak je to mění k horšímu. Tak, jak já bych dopadnout nechtěl.

Nakonec vyhrál Branýs nad Labem. Úplně původně tedy vyhrála Stará Boleslav, která sice nomenklaturně s Brandýsem tvoří dvojměstí, v praxi jsou to ale dvě jiná města rozdělená řekou. Markéta má to město v oblibě z dob, kdy tu bydlela na koleji, já z dob, kdy jsem studoval rané přemyslovce a jezdil jsem do zdejšího kostela vypozorovat, jak zavraždili svatého Václava.

Právě ta zmíněná jinost … tady vznikly problémy. Mezi Boleslaví a Brandýsem je most. Tedy byl, teď se opravuje. Už několik let a dalších několik let se opravovat bude. To, jak to dvě části “jednoho města” změnilo, je fascinující. Boleslav (do které se teď nedostanete od Prahy vlastně jinak, než po dálnici), šla dramaticky dolů. Obchody pochcípaly, i vietnamští prodejci se stěží drží. Lidé, kteří by chtěli prodávat své domy, na jejich opravu a údržbu léta nic nedávali, protože do poslední chvíle doufali, takže to, co je k prodeji, je spíše před totální rekonstrukcí. A to já nechtěl.

Nezapomeňte na oblíbené realitní triky ve stylu “domu se otevírá fascinující výhled do údolí” – pokud budete fascinováni dálnicí, která údolí půlí, jistě si užijete. Naštěstí je Brandýs – Boleslav na StreetView, což mi ušetřilo nejedno zklamání a marný výjezd.

Takže místo Staré Boleslavi, kterou most ničí, jsme zvolili Brandýs. Snad, pro dobro celého dvojměstí, se to s mostem jednou a v dohledné době vyřeší…

Nakonec jsme tedy našli malý, příjemný a zrekonstruovaný domek , na němž už snad chybí drobnosti. Stěhování bude trochu hektické, ale když to dobře půjde, do začátku září z Prahy zmizíme. Největší drama budou knihy, kterých máme s Markétou po různých úložištích opravdu hodně. Opravdu hodně. I proto jsem příznivec elektronické knihy. I proto si večer zase nostalgicky pohladím hřbet papírové knihy.

Mnoho míst z Prahy mi přirostlo k srdci a budou mi chybět. Skoro každodenní toulky Vyšehradem, vysedávání na lavičkách s notebookem nebo útěk do kostela před deštěm, inspirace pro psaní nasávaná přes tisíciletou historii. A … hm…

Snad i ta nadcházející léta budou zajímavá éra.

Už nějakou dobu mám dojem, že kdybych neměl chytrý telefon, ušetřil bych tím dost času. Času, který si s někým esemeskuju, emailuju, instantně mesenžřím. Času, kdy se snažím synchronizovat firemní, soukromý a půlpracovní kalendář a přijít na to, proč se mi věci duplikují a vypadávají. Času, kdy si jen tak čtu články, které by mne normálně nezajímaly, protože na mobilu je to při ruce. A kdy přehlídnu poštu, protože jsem ji přečetl na mobilu a v tom fofru, kdy jsem na to měl jen vteřinku někde při vystupování v tramvaji jsem onen důležitý email zapomněl označit k vyřízení a on se nyní někde povaluje pouze “přečtený” a tím automaticky mnou přehlížený. Že ušetřím tu dobu, kdy jsem na dosah Sítě od každého ze svých čtyř tisícovek kontaktů. A to jsem pořád. To je prokletí chytrého telefonu.

A tak jsem dneska zabalil iPhone do krabice a na Aukru vydražil Motorola RAZR2. To je první problém, jemuž při takovém retro pokusu člověk čelí: co si tedy koupit? Většina dnešních telefonů jsou buďto low-endy nadupané sice funkcemi všeho druhu, ale s naprosto nekvalitním dílenským a materiálovým zpracováním. Menšina jsou smartphone a do těch jít nechci, to bych se nezbavoval iPhone. Mezi tím je toho pramálo. Těžko seženete málo imbecilně vyhlížející a kvalitně zpracovaný mobil, když nevolíte Vertu. A to já jsem chtěl véčko, protože mám véčka rád. Tam už se vysloveně muselo sáhnout do výprodeje, protože jediné slušné dělala před třemi lety Motorola. Dnes Motorola dělá kulový, její prodej mobilů prakticky zkrachoval, ale občas se ještě dá nějaké její véčko někde koupit. I šel jsem do něj.

Potíž je v tom, co chtít od “pitomého” mobilu v dnešní době, kdy je v mobilu vlastně všechno. Pokud jste “heavy user” – a věřte mému účtu, to já jsem, i když si říkám, že denně neprovolám více jak 30 minut – tak zjistíte, že moderní telefony toho nabízí překvapivě málo. Chtěli byste snadné prohledávání telefonního seznamu ve stylu “napíšu jakoukoliv část jména a ono to vypíše všechny záznamy” – houbeles. Tohle umí málokterý telefon a ještě méně jich to umí na jedno kliknutí v menu (zlatý iPhone). Chtěli byste při odesílání SMS mít v nabídce nejčastěji pro SMS používané kontakty, jako to umí třeba Sony Ericsson. Chtěli byste mít kvalitní displej, ideálně OLED nebo alespoň TFT. Chtěli byste mít dobré použité materiály, které nevržou, jak jsou slícované a které vydrží, když telefon hodíte po sekretářce. Ideálně kov, keramika, humusem jsou barvené plasty, kde jediné škrábnutí a hned je vidět původní laciný plast.

A pak taky chcete baterku, která vydrží. Říkáte si, že když nebudete používat internet, tak by takový telefon mohl vydržet, jenže ouha. To je dodnes bolístka. A abych nezapomněl, ten telefon by mohl být lehký a maličký.

Projděte si katalogy mobilů a rychle zjistíte, že je to těžká volba. Kompromis nad kompromisy, ačkoliv si říkáte, že každý dnešní mobil umí všechno, co byste od něj mohli potřebovat. Jo, umí ptákoviny jako dělat fotku nebo přidávat MP3 jako zvonění.

Zítra jdu zvěstovat Vodafone, že mi mají deaktivovat mobilní data. Nebudu je používat. Dívám se do výpisu, přenáším měsíčně mírně pod 1 giga, předpokládám, že mne mnoho přemlouvat nebudou. MMS jsem se používat nikdy nenaučil, 77 vánočních MMS zdarma jsem považoval za pokus Vodafone o trapný žert a WAP je pro mne čistící nástroj. Návrat ke kořenům…

Sesynchronizoval jsem kontakty přes ActiveSync (jo, RAZR2 ho má) a vypnul jsem data. Ještě musím udělat “Setup” kalendáře – zítra zajdu do krámu pro papírový. Jsou teď ve slevě.

O průběhu pokusu budu referovat.

Rozhodl jsem se nedávno, že udělám další krok pro své zdraví a duševní svěžest a začnu běhat. Jistě může být, že mezi tímto nevidíte spojitost a právě pro vás je určen tento článek, který výhody sportu pro muže osvětlí.

Když jsem se totiž svěřil Markétě, že vyrazím běhat a vylíčil jí, jak sprintem proletím Prahou od Vyšehradu na Strahov a zpět, zapochybovala mírně o mé způsobilosti k takovému činu, řkouc, že má obav, aby se mi někde nehryzla pumpa.

Nejsem sice ve věku nadmíru pokročilém, ale tato připomínka tak nějak rezonovala s někdejším úšklebkem mého doktora, že platit si důchodové připojištění je v mém případě čirý optimismus a zhovadilost. A tak jsem se rozhodl celou věc pojmout seriosně. Vytáhl jsem novou Nokia N97, nainstaloval jsem na ni SportTracker a vybavil jsem Markétu adresou stránky, kde může online sledovat můj pohyb s tím, že pokud se přestanu pohybovat, může zalarmovat záchranku dle své úvahy.

SportTracker je moc hezký prográme, který na Nokii sleduje vaši trasu, ukládá ji, počítá, co jste naběhali či nacyklili a dělá z toho pěkné statistiky. A to i online, za běhu.

Moc hezký program to byl jeden den, kdy spolehlivě zaznamenával namáhavé rozběhávání a kdy jsem měl vážně dojem, že se mi někde v zatáčce v kopci nad Folimankou pumpa hryzne. Dlužno dodat, že na trať Vyšehrad – Strahov nebylo ani pomyšlení, samozřejmě vinou dopravní situace, jak jinak.

Včera jsem si odeběhl jedno kolečko Folimankou a když jsem se zkulil z kopce a začínal druhé, tak SportTracker spadnul. Chvíli jsem se snažil ho rozchodit, leč nepodařilo se. Proklel jsem Symbian, Nokii a odběhl si druhý kilometr bez SportTrackeru.

To jsem nevěděl, že infarktovku si užívá Markéta, protože spadlý SportTracker hlásil, že se nepohybuju a Heart rate mám na nule.

Naštěstí se to vysvětlilo včas.

Tohle okouzlení moderními technologiemi mi připomíná více optimistickou příhodu. Před mnoha lety jsme s Vrecem chodili plavat. Pak v Podolí zavedli novinku: elektronické vstupní karty. A protože jsme fandové moderních technologií, hned jsme si každý jednu pořídili za pětikilo zálohy, složili na ni další pětikilo na plavání a tím jsme byli v bazéně naposledy. Od té doby chápu trik permanentek.

Letos jsem plavání obnovil a při té příležitosti si vzpomněl na permanentku. A dokonce ji i někde vyhrabal. Paní v pokladně nedůvěřivě vzala moji kartu s pořadovým číslem 8 do rukou, projela ji čtečkou a vykulila oči “Vy jste tu nebyl sedm roků!”. Děl jsem, že jest to možné. Dobil jsem kartu, čímž se mi obnovil i kredit, který jsem na ní sušil sedm roků a vyrazil jsem do bazénu.

Chvalme technologie. Když fungují.

Odjíždím na dovolenou, což bude mít za následek nejenom to, že Marigold se nebude aktualizovat (to byste snadno přehlédli – jen twitty nahoře možná budou přibývat), ale také to, že nebudu odpovídat na emaily ani na telefonáty. Prostě se to tu bude muset beze mne nějakou dobu obejít, zatímco já se budu cachtat v moři, upíjet Cuba Libre, mazat se krémem a vůbec dělat všechny ty věci, co se u národu turistů sluší. Zejména, pokud zjistím, co se skrývá pod označením Terminál Sever 1 na pardubickém letišti (jo, to já zjistím, jsem nějaký pardubák přeci!)

Letošní dovolená přišla vhod, zrovna v době, kdy se maximálně hodí na chvíli vysadit. Před dvěma týdny se prohnala firmou tradiční vichřice změn, při níž jsem přestal být “ředitelem produktu” a stal jsem se řadovým zaměstnancem. Ti, kdo Stream znají, vědí, že to nic neznamená, ti, kdo znají mne, vědí, že to znamená nutnost zamyslet se. Hodnotit teď horkou hlavou nemá moc smysl, na první pohled zevnitř se mi zdá, že změny v práci jdou směrem, který se mi nelíbí. To samozřejmě nevypovídá nic ani na jednu ani na druhou stranu. Právě proto je dobré dát si odstup, celou věc vyhodnotit a v klidu se rozhodnout, kudy dále kormidlovat.

Takže jsem před dvěma týdny předal svou práci, vyřídil rozdělané věci, resty a teď si užiju dovolenou s rodinou. Má to něco do sebe, klid v duši, že nic nezůstalo nerozdělaného na mne.

Mimochodem, kdybyste chtěli vidět, jak vypadá balíček mojí práce, tak tady je hezká fotka – celý statut report a procesy mojí práce ve Stramu se vešly na nějakých a pouhých cca 50 stran

PS: Kvůli trvalým pokusům (a dosti úspěšným) zbourat mi WordPress ze strany čínských hackerů, jsem totálně zablokoval administraci i databázi. Jde maximálně přidávat komentáře a to kdo ví jestli. Situaci budu řešit až se vrátím… zatím alespoň snad nepřibude žádný závadný kód do stránek.

O víkendu se Dita rozhodla, že bychom mohli vyrazit na nákup do IKEA. Orosil jsem se. Ne snad, že by mi vadilo zboží z ikei, je to zboží pro mladé, což v newsspeaku těchto firem znamená, že to moc nevydrží a rozpadne se to tak rychle, jako se mění móda a vkus (true story), takže nám to doma místo dlouho zabírat nebude. Jenže ten nákup, to je něco, co nemám rád (eufemismus). Dita mne sice utěšovala, že všichni vypadli z Prahy a IKEA bude prázdná, ale to mne neuklidnilo. Asi to na mne bylo vidět, protože ještě na jižní spojce Dita navrhla, že by vlastně bylo lepší, kdybych si šel vedle sednout do kavárny a ona v klidu nakoupí. Pochopil jsem, že v klidu pro oba, protože jestli jsem na něco velmi špatný partner, tak na vybírání košíčků ze sedmi velikostí a sedmi barev. Co se dalo dělat, souhlasil jsem a vyrazil jsem do Centra Černý most, což je hned vedle, abych si dal kávu na uklidnění a dostal tlak i tep do normálu (jo, v tomhle případě na to kafe funguje).
(pokračování článku…)

Dvanáct dní u moře je za mnou. Všem se líbilo, holky si užívaly sluníčka, moře a písku. Základní poznatky pro budoucnost: když let začíná kodem QS, znamená to Travel Service a je důležité významně se přeptat, kdy člověk letí (hodinu!) a když nenabídnou slušný termín, vykašlat se na to. Proč? Tam jsme letěli ve dvě ráno, zpět o půlnoci. Bohužel cestovka nebyla schopná ani za příplatek nabídnout let s jinou společností a hlavně v jiný čas. A zkuste si cestovat s malýma dětma v noci zejména, když časový rozptyl při přepravě s Travel Service činil až dvě hodiny – letadlo se prostě opozdilo. Jen při letu zpět jsme se trefili přesně do času přistání, ale pak to zase podělalo pražské letiště a zavazadla vykládalo přes hodinu. Což je na Ruzyni v nočním časech zřejmě standard, stalo se mi to znovu a znovu. Jenže zatím vždycky bez Sofie, která moc chtěla spát.

Jinak mne mile překvapilo, že cestování letadlem s dětmi, jehož jsem se bál, je vlastně v pohodě. Až k letadlu si můžete zajet kočárkem, u dveří ho složíte, dítě dostalo svoje sedadlo, i když na něj asi nemělo nárok, mile se postarali a kdyby si Travel Service nelítal naprosto bez ohledu na čas, neměl bych jim co vytknout. Za ty peníze. Ale příště už raději ne…

V práci už jsem se prokousal hromadou emailů. Podařilo se mi dodržet své předsevzetí a za celou dobu dovolené jsem se nepodíval na internet, nepřijal jsem jediný telefonní hovor a pouze jsem esemeskoval a i to jen výjimečně. Zdá se, že se svět bez toho nezhroutil. Na druhou stranu, jak se koukám do vyřízené rozdělené práce, ani se nikam neposunul. V žádném ohledu. Taky žádná škoda.

A díky dovolené jsem prošvihl i uvedení iPhone. Kupodivu, i s tím se dalo přežít. Dostanu ho teprve zítra. A vidíte, i s tím se dá přežít. Takových objevů člověk na dovolené udělá

Mám takové osobní dilema. Už delší dobu si říkám, že bych měl změnit způsob dopravy Prahou. Až do letošního roku se to nějak dalo ustát, ale v posledních měsících se mi zdá, že se doprava v Praze horší skokově. Pozoruju to statisticky, na dopravě do práce. Vzdálenostně to mám podle tachometu osm (číslem 8) kilometrů. Ještě vloni jsem to jezdil průměrně za třicet minut v ranní špičce. Poslední měsíce se pohybuju přes 40 minut, zpravidla ještě více. A to zapomínám prozradit, že v Římské prakticky nelze zaparkovat, takže parkuju tak kilometr od kanceláře. Když nemám pech. Hodinová doprava do práce se začíná stávat spíše pravidlem, než výjimkou a to bez ohledu, zda jedu v sedm, nebo v deset.

Východiska jsem nacházel různá. Chvíli jsem si dopřával luxusu dopravy v MHD. Což se ukázalo být jednak neflexibilní a navíc nad moje nervy a ochotu se uskrovnit. Pak jsem si říkal, že si koupím Smarta. Ten se líp parkuje, ale v provozu má pořád stejné problémy. Prostě se neprotlačí a po chodníku se s ním cpát nebudu.

Kolo jsem zavrhl jako příliš velké dobrodružsví. Poté, co mi kamarád v pitevně pár cyklistů ukázal. Bavit jsem se s nimi už o tom nemohl, ale stejně mne to nenavnadilo přistoupit na pražský cyklismus.

Nyní mne pár lidí přesvědčuje, že východisko je ve skutru. Na padesátku kubaturu nemusím mít extra řidičák, mám ještě ten starý a dokud mi zbývá skoro polovina bodů, mám naději, že bych na něj ještě pár kilometrů najezdil. Skůtr je více karosovaný, než kolo, navíc je samohybný, žere málo a rychlostně taky moc přes padesát nedá, když odmyslím volný pád. Praktické demonstrace mne nalomily.

A tak otázka do pléna. Máte někdo praktickou zkučenost s pohybem na skůtru prahou? Teď nemyslím chopry, nadupané mašiny a další podobné zázraky, ale ty klasické skůtry. Kamarád patolog pravil, že jich buďto je v Praze mnohem míň, než cyklistů a motoristů, ale že ještě žádnýho na sále neměl. Nevím, zda mne to má uklidnit, ale zní mi to slibně.

Takže praktické zkušenosti uvítám …

Noname píše: Musím říct, že tenhle týden byl celkem náročný a můžu si za to z půlky sám, protože když bych neměl neutuchající potřebu řešit problémy jiných, tak bych si ušetřil asi 30 hodin práce.

Naštěstí ale nebyly jen starosti, potkaly mě i dvě radosti. Jednak Sofie už začala chodit a potom – narodily se nám (tedy resp. fence tibetské dogy patřící mým rodičům) štěnata. Je jich sedm, 4 fenky a 3 kluci. Rodiče jsou tibetské dogy – vítězové většiny psích soutěží , kdo se trošku vyzná ve psech tak pochopí co znamená společná sbírka 14× výborných, 7x CAJC, 29× CAC a rCAC, 16x CACIB a rCACIB, 3x BOB, 2x NV a desítky dalších českých i mezidnárodních titulů.

Do poslední chvíle jsme netušili, kolik psů se nám narodí, takže ještě nejsou všechny zabrané, takže kdo má zájem, může se ozvat, kontakty jsou webu tibetské dogy.

Co se týče těch starostí mám samozřejmě na mysli projekt Bezdrátová Praha – jak jste jistě zaznamenali, začali jsme informační antikampaň. Jejím srdcem bylo samozřejmě vytvoření stránek o Bezdrátové Praze, časově nejnáročnějí část byla a stále je komunikace a shánění pražských (zejména WiFi) operátorů. V naší databázi WiFi připojení k Internetu máme okolo šedesátky pražských sítí (mimochodem celkem jich je databázi už téměř 8 stovek!), ovšem na e-mail reagovalo jen asi 10. Mám chuť zkusit udělat test – zaslat na všech 800 kontaktů e-mail ve smyslu “rád bych od vás koupil připojení…” a všechny nereagující sítě pak z databáze vymazat – alespoň by neubíraly prostor těm, kteří se o své zákazníky a svou síť starají.

Hlavní prací tohoto týdne byla ale ona informační kampaň, jak jsme totiž zaznamenali, existuje stále příliš mnoho lidí, kteří nechápou, že státní peníze by se měly investovat efektivně a jen tam, kde je to potřeba. Občas slyším, že přeci snaha nabídnout veřejnosti přístup k veřejným informacím je chvályhodná. Ano, s tím naprosto souhlasím. Jenže i tato aktivita by měla být dělána efektivně – pro zajímavost, dozvěděl jsem se, že všichni mobilní operátoři, a vím že i mnozí WiFi operátoři nabídli magistrátu, že umožní neplacený přístup na weby státní správy. Zdarma! Praha je s tím poslala do háje. Prostě tady o žádnou dobročinost nejde, jediným účelem projektu Bezdrátová Praha je přihrát kamarádíčkům 272 milionů plus DPH. Jsem Pražák, takže musím proti tomuto projektu protestovat, i kdyby tam nebyl žádný jiný problém. Ať ty peníze raději dají na zlepšení života pro vozíčkáře, výstavbu cyklistických stezek, či snížení kriminality a zhoršení dostupnosti prostituce a drog v centru.

Jenže tenhle projekt má navíc i mnoho dalších problémů, m.j. narušuje hospodářskou soutěž, porušuje podmínky veřejné podpory, realizuje jej firma, která nikdy žádné WiFi nedělala, a co je důležité pro existující sítě – je v takové podobě, že všechny existující sítě zaruší. A to je důvod proč pro to vystupuje sdružení Internet Pro Všechny, které hájí zájmy uživatelů Internetu – takový projektu bude mít ve výsledku značně negativní dopad na připojení k Internetu v Praze.

Takže jsme začali informační kampaň, vzniklo zatím 6 článků a pár dokumentů, články byly zveřejněny nejen na webu Internet Pro Všechny (Co je Bezdrátová Praha a Podstata problému projektu Bezdrátová Praha), ale též na Lupě (Pohádka o rohlíkové ulici) a na Živě (Internet v Praze…).

Mám tu dva příběhy ze života, které stojí za zaznamenání.

Lída, má druhorozená dcera, měla v pondělí zápis do školy. Od září bude školačkou. Jel jsem si ten zápis užít s ní. Bude chodit (stejně jako Vanda) do pohádkově krásné školy s věžičkou, hezkými malými okny a zlacenými hodinami ve věži. A při té příležitosti jsem se dozvěděl, že Lída už si sama nechává zadávat početní úkoly a počítá si je. Pokýval jsem hlavou, pilné to je dítě. Jen tak dále. Vzal jsem si do ruky kartičku s těmi příklady, v duchu se otřásl, zda to zvládnu projít bez kalkulačky, ale šlo to. A pak jsem se přeptal: “Ludmilo, můžeš mi říct, proč ty první čísla jsou tak naškrábaná, zatímco ten výsledek už je docela hezky napsaný?” Lída vzala kartičku do ruky, chvíli ji studovala a pak řekla: “Ta první čísla psala maminka…”

Druhý příběh je takový pracovní. Jel jsem z práce, bylo příjemně pozdní odpoledne a já jsem se tetelil blahem, jak dobře jsem dnes pochodil, kolik jsem toho zařídil a že jsem mohl takhle hezky brzy vypadnout z práce. To je tak, když si někdo umí práci zorganizovat, přátelé!

Pak jsem se podíval na noviny.

Byla sobota…

Včera ráno mi zavolala Vanda, nejstarší dcera. Aby se pochlubila. Právě přinesla vysvědčení ze školy, své první celoroční vysvědčení, to pololetní se nepočítá. Samé jedničky. To je ten nejlepší moment pro pyšného otce, aby zvěstoval světu tento úspěch…

Dívám se na fotky před rokem, před dvěma, a když jí byl rok. Nedá se na to říct nic jiného, než ono obligátní: to to letí… Vždyť jsou to teprve tři roky, kdy jsem tu líčil, jak mne zachránila od pokuty…

Noname píše: přiznám se, nejsem fotbalový fanda, tedy alespoň nebyl jsem. Při běžně vysílaných zápasech české ligy usínám, nebo spíše přepínám jinam. V pondělí jsem v podvečer shodou okolností zavítal na Staromák, kde se promítal zápas Česko × USA a byl to neuvěřitelný zážitek, který s tím co se děje u nás nedá vůbec srovnávat. Ostatně vyzkouším mou novou hračku YouTube a to nejzajímavější tak můžete vidět sami:

Mimochodem na webu je i verze vysílaná americkou televizí a vždy mě překvapí, jak se američtí moderátoři radují z každé zajímavé akce, včetně gólů do americké brány. U nás by je asi ušlapali.

Takže resumé: objednal jsem rodině fotbalové dresy české reprezentace a těším se na další zápas v sobotu. Děkuji našim fotbalistům za krásný fotbal a držím jim palce.