Tak a je to tady. Příběh strýčka Martina se chystá jako kniha. Nejenom jako elektronická, ale i jako papírová kniha. Jenže to bych to nebyl já, kdyby to bylo jednoduché a šlo si knihu obyčejně koupit v obchodě. Nejde. Musíte pro ni na Startovač – takový český kickstarter. Proč a nač?

Za prvé (a pro mne nikoliv nevýznamné), chci s takovou věcí udělat osobní zkušenost. V US jsme jeden Kickstarter projekt měli, teď chci sledovat, jak to poběží v Česku. A jestli je to alespoň z části “budoucnost digitálních médií”.

Za druhé jsem si knihu chtěl udělat po svém. Příběh strýčka Martina není zrovna mainstreamový typ literatury, i když z ukázek můžete takový dojem mít, není to tak jednoduché. Není to ani historická fantazy, ani moderní prózna, ani literatura faktu. A každý z vydavatelů to chtěl do nějaké z krabiček nacpat, “aby se to lépe prodávalo”. Tak jsem to vzdal a chci zůstat u původního roztodivného žánru, který bude na mnoho lidí příliš.

Proto Startovač a proto sbírání prostředků na vydání papírové verze knihy. Vydá se jen v případě, že se sejde dostatečné množství prostředků k jejímu vydání (ve skutečnosti je to mírně více, než na Startovači vybíráme, ale ten zbytek už nějak pořešíme). Ve skutečnosti by bylo ideální, kdyby papírová kniha měla náklad 200 kusů, aby náklad na vytištění byl únosný, ale taky si říkáme, že to pořešíme později.

Papírová kniha bude na hezkém papíře, v opravdové vázané vazbě, v plátěné obálce – prostě hezká práce. K tomu ilustrace od L. Kupčíka, korektury, editace – to se dostane už i do elektronické verze. Věc je samozřejmě provázaná: v ceně elektronické verze se těžko rozpouštějí korektury a ilustrace, protože elektronická verze je moc levná. Dobrá ukázka cenové elasticity.

Něco o knize si přečtěte na Startovači, ať víte, do čeho jdete. Přidám ještě ukázku historické části.

Říkám to možná až příliš často, ale je to tak: Příběh strýčka Martina je moje opus magnum. Ať už tím, že šlo o moji zatím nejnáročnější a nejrozsáhlejší knihu, i tím, že šlo o jedno z dost turbulentních období v životě. Tři roky intenzivního psaní, další tři roky pozvolného editování, až jsem si uvědomil, že bych to piloval donekonečna.

Typickým problémem jsou historické reálie. Nemám rád, když z knihy čpí, že autor horko těžko vzpomíná na středoškolskou dějepisnou látku. Krom toho si mírně fandím v tom, že když už jsem historii studoval, tak bych mohl být plus mínus jak v obraze, tak v duchu doby. Jsou tu jasné věci: v ranném středověku se třeba nenosí hodinky. Pak jsou tu věci dost nejasné: například používání erbů. Ne těch složitých z pozdní doby, ale alespoň jednoduchých. Historici se přou, od které doby se používají, zda od století devátého, nebo až od jedenáctého a křížových výprav. Důkazy moc nejsou, látkové erby zetlely, kamenné výzdoby se z té doby nedochovalo mnoho, takže spor je nedořešen. Jako autor si vybírám to, co se mi více hodí – a já mám jednoduché erby rád, takže tu a tam se mihnou i v knize, ačkoliv, jak jedna z postav usoudí “to, že šlo o urozeného pána, se dalo poznat z toho, že měl hezké šaty”. Opravdu, tehdy platilo, že šaty dělají člověka, nemohli jste si pořídit něco, na co vaše urozenost nedosahovala.

Na tohle narazíte v Příběhu příliš často. Ověřoval jsem příliš mnoho údajů a pro jistotu jsem příběh opatřil dvěma desítkami poznámek tam, kde by se čtenář mohl v historických souvislostech strácet nebo bych ho nutil listovat v encyklopedii.

Jsem (někdy) puntičkář. Procestoval jsem bojiště, hradiště. Na Bílině jsem den trávil tím, abych si zapsal místopis. Jména dvou potoků jsem nikde nevygoogloval, nakonec se na to upamatoval jeden místní pamětník, omladina tomu prostě říkala potok. Z celodenní výpravy byl odstaveček a dvě jména potoků, co nejsou zanesena ani v rybářském revíru. Člověk se učí.

Učil jsem se také vytvořit si systém pro psaní dlouhých souvislých textů. To není taková legrace, jak to vypadá. Napsal opravdu obsáhlou knihu (a 650 000 znaků je docela dost), to už chce i software, nejenom schopnosti. Systém na udržení rešerší v rychtiku. Interní poznámkový aparát, aby jste osoby nepojmenovávaly různě. Ještě při finální editaci se mne Milena (editorka) ptala, kdo je Tessaria – jasně, že jsem měl v poznámkách uvedena, že je to celé nezkrácené jméno Tess de Vero, po česku Tesaie, jenže už jsem nikde nevysvětlil, že francouzsky je to Tessaria a čtenářům by to logicky nesedělo. Upraveno.

Krom toho jsem kombinoval dva slohy, což je mírně na palici psát – a někdy asi i číst. Přítomné vyprávění je neumělé vyprávění mladé dívky. Má podle toho vypadat. Málo popisné, místy kostrbaté, vlastně deníčkové zápisky.

Naopak historické části, tedy vlastně vize a vzpomínky, jsou hutným popisným stylem, který už jsem vyzkoušel ve Flotile. Říkám mu malířský, literární teoretici mě jistě opraví, bude to mít nějaké moudřejší jméno. Nepoužíváte přímý popis, ale popisujete věci okolo. Tím vymezujete představu, jakou byste měli mít o hlavním předmětu, době či osobě. Je to něco takového, jako když tvar vody určíte tvarem skleničky. Co je v tom za výhodu? Právě to, že si svou představu o tom, jak vypadá dotyčný člověk či událost, může udělat podle toho, jak by ji sám nejraději viděl. Dojem detailního popisu se umocní tím, že se detailně popíše jeden malý celek. Tím čtenář získá dojem, že je zatažen do děje, že je uvnitř. Proto tomu říkám malířská technika, používají to malíři, když jeden předmět v popředí vymalují do detailu a divák si nevšimne, že ostatní předměty už zdaleka tak detailně vyvedené nejsou. V literatuře to funguje hodně podobně.

Tak, toť asi vše, co mě teď napadá. Dva dny od spuštění máme vybránou skoro čtvrtinu částky. Hodně připadá na eknihy, ale neváhejte si koupit papírovou knihu. Měla by za prvé být hezká a za druhé, papírová verze už se dělat nebude, zatímco elektronická bude ku koupi stále.

Držte nám palce, ať prodej vyjde, dám vědět, jaké jsou poznatky a dojmy z průběhu crowdfundingové akce.

A o čem bude příští kniha? Ta historická? Už má pracovní jméno, Kancléř páně. A bude to něco jako mírně historická detektivka z doby, kdy se Přemysl Otakar první toho jména právě podruhé ujímal vlády nad českou zemí a získal královskou korunu. A už půjde o klasickou historickou knihu, žádné čarování, žádné průsaky z minulosti.

Stavte se pro ni tak za pět let Nebo budu muset vymyslet nějaký motivační a časově organizační harmonogram, jak na to. Zatím mám jen tunu výpiskl ze scriptorií a ústřední zápletku, která je historická, neznámá a přitom působivá.

Příběh strýčka Martina v papírové, pamětní papírové i v elektronické podobě můžete zainvestovat zde, vyjde zhruba v září. 

Nadpis přehání, ale je to úkol nadpisů, nalákat na něco, co není až tak pravda. Chtěl jsem vysvětlit, proč mám mírný odstup od současného obecného dojmu, že co stát dělá, dělá z korupčního důvodu, ačkoliv nevylučuji, že je to tak v netriviálním množství případů.

Zkušenost je nedávná – loňská. Oslovil mne kamarád pracující na ministerstvu, zda bych jim nepomohl podívat se na potenciální problémy u jednoho IT projektu (nekonkrétní jsem, jistě chápete, záměrně). Zjistit, zda je někde neodírá dodavatel a kde je co špatně, pokud je něco špatně. Rozměrově bych řekl, že to byl projekt na úrovni Registru jízdních kol. Když nad tím tak od stolu přemýšlíte, jde o věc tak za pár desítek tisíc: formulář, kde se data vkládají, jiný, kde se vyhledávají, k tomu trocha omáčky okolo. Za dvě odpoledne to má programátor, za další víkend grafik a můžeme vyjet. Asi takhle jsem k tomu ze začátku přistupoval a když jsem se dozvěděl, že aplikace stojí miliony, omývalo mne. I se vší marží a ambaláží okolo může jít maximálně o statisíce, říkal jsem si.

Pak jsem se ponořil do smluv a požadavků. Za prvé řešení už od počátku počítalo s určitou zátěží, takže bylo třeba loadbalancovat, škálovat, nemalou položku dělaly požadavky státní infrastruktury (tady bych řekl, že systémově předražené služby České pošty jsou jedním z podkladových problémů). Dobře, ani s tím by to nemuselo stát dvacku.

Další problémy byly v tom, co si většinou neumíme od stolu představit. Státní řešení požaduje určité úrovně ochrany dat a propojení. Například položka propojení na Centrální registr obyvatel (CRO), díky čemuž se postupně změny adres trvalého bydliště samy aktualizují v rejstřících. A díky čemuž služba občas dává smysl. A ochrana dat? Státní správa má určitou hierarchii, kdo k datům může přistupovat a kdo je může i měnit. To kvůli kontrole, aby nemohl nějaký nízko pověřený úředník vyčmuchat vaše data a prodat je dál. Svou nevýhodu to má, když se to špatně vymyslí a udělá, tak obsluhující personál nemá oprávnění získat nějaké vaše potvrzení a nasírá vás tím, že tam máte dorazit. Vše se musí logovat, evidovat a v relativně reálném čase ověřovat, takže další komplikace, ale ve výsledku se dá systém obstojně nastavit tak, aby zachovával anonymitu i v relativně citlivých otázkách (tím ale registr kol není, tento případ ovšem byl).

Lahůdkou je také vstup dat. Ve většině státní agendy již existují nějaká pořízená data a je třeba je do systému dostat. Často jsou v různých systémech a formátech, z části papírově, z části digitálně. Část dat se pořizuje při jiném úředním úkonu jiným systémem, jehož výstup nelze momentálně upravit, takže se musí udělat dlouhodobě fungující a podporovaný konverzní filtr. Například si představte, že při namátkové kontrole cyklistů bude policista opisovat sériové číslo kola a údaje o majiteli do stávající aplikace (a někde ji nemají, tak do formulářů). Prostě bordel. My jsme napočítali zhruba dvacítku vstupních zdrojů dat, z nichž nejvíce mi hnulo žlučí nějaké Wordové makro. Když jsem se pídil po tom, zda by KURVA NEŠLO, že by ta data nějkdo místo do formuláře ve Wordu přepsal do formuláře na webu, tak se ukázalo, že Word obsluhuje stará paní dva roky před důchodem a je levnější udělat konverzní filtr, než ji řešit, vysvětlovat, dávat odstupné atd. A protože mzdové náklady jsou oddělenou kapitolou rozpočtu, bylo to opravdu těžko řešitelné, musela by to projednat řada lidí, jejichž čas/nervy byly nakonec opravdu dražší a nikomu se s tím nechtělo kvůli těm pár desetitisícům patlat.

To samé s výstupem dat. Řada vnitrostátních informačních systémů používá komplexní XML formát, v němž se data dají vyměňovat komforntě, ale řada starých systémů dožívá v datech obtížně či vůbec nestrukturovaných či dokonce stále papírových. To vše bylo třeba projít, analyzovat, co se změnou stane a podle toho vytvořit množinu výstupních dat.

Poslední bod, u kterého se zastavím, je analýza. Zatímco v případě Registru jízdních kol pro běžné uživatele na webu by analýza byla tak na půl stránky A4 a obsahovala šestiobrazovkový wireframe, v tomhle případě bylo potřeba zmapovat stávající použití systém, co se od něj očekává, kudy do něj data proudí a kudy mají lézt ven, aby se nestalo, že bude odříznut nějaký návazný systém a nebude se vědět, jak toto odříznutí vyřešit. Řešila se přístupová práva, nezapomínejte, že ne každý úředník smí vidět všechno, takže se muselo zamezit tomu, aby se na určitém úkonu muselo podílet více úředníků.

Otázkou analýzy byla i bezpečnost a to nejenom ta běžná “máme to zmáklý, hesla hashujeme se solí”, ale i instalace a správa. Je potřeba zajistit, aby při instalaci aplikace nemohlo dojít ke kompromitaci datových úložišť státní správy, se kterými ale systém má komunikovat. Je tedy třeba “instalatéra” odstínit, sandboxovat, používat testovací prostředí, zkrátka vymyslet, co s tím, aby dodavatel předal práci, tu odběratel rozchodil a bylo jasné a viditelné, čí chyba je, že nechodí, co chodit mělo a zároveň nebyla dotčena bezpečnost. A aby se nějak inteligentně řešila budoucí správa ve vztahu k bezpečnosti a ekonomice provozu, tedy aby to vždycky nemělo svůj samostatný fyzický hardware.

Když jsme to sečetli, měla dokumentace k celé věci zhruba stovku stran, dodatečné podklady k formátům další dvě stovky. Jen analýza zabrala stovky hodin. Uřídit ji, aby k něčemu směřovala, chtělo pořádný nervy a zkušenosti. Mimochodem, zakázku zajišťovala taková ta dobře znějící a známá firma, velkou část vývoje ovšem dělaly outsourcované firmy. Když jsem štoural do toho, proč, tak se ukázalo, že to byla právě ta analýza – menší firmy neměly prostě zkušenosti na to, aby celou věc probraly a prošťouraly ze všech stran a aby se podchytily záležitosti, které u ne-státních zakázek člověka nenapadnou a nejsou. Firma si to logicky nechala zaplatit za slušné peníze, na druhou stranu oprávněně.

Rozuzlení? Zajímavé v tom, že si většinou neumíme bez předchozích zkušeností představit, co všechno obnáší a jak je rozsáhlá státní zakázka, která vypadá, jako prcek. To byl první poznatek. Druhý poznatek byl, že dnes se státní zakázky většinou soutěží a problém vzniká při kontrole jejich průběhu. Není tu příliš velký tlak na hodinovou cenu, pokud se pohybuje v obvyklých mantinelech, potíže jsou ale s víceprácemi – v tomhle projektu se řada peněz ušetřila tím, že se vyškrtaly věci, které se podle dodavatele realizovat měly, ve skutečnosti ale nebyly zásadně (či vůbec) potřeba.

Navíc se státní projekty pojímají velmi komplexně. V běžném IT (a zejména na webu) panuje taktika “fast start, fast fail”, kdy se vypustí něco, co má základní obslužnost a další věci se dodělávají postupně. Ve státní IT je dopředu stanoven značně komplexní systém, který se musí vytvořit a až časem se ukáže, že i velké části z něj nakonec bude třeba předělávat (a to už nebývá možné), nebo nebyly vůbec potřeba. To je problém monstrózních software, na které přispívá EU a kde panuje dojem (zřejmě daný grantovými kritérii), že se musí vymyslet všechno, protože později už se do toho nesáhne. Jenže málokdo ve státní správě je schopen takovou záležitost navrhnout a uhlídat (a to za běžného provozu). Hrdě jsme zrušili ministerstvo informatiky, které se o takovéhle věci snažilo, takže jsme to dnes převedli na soukromé subjekty, ale jejich zájmy jsou poněkud jiné, ty hlavně hájí své příjmy a kůži. Proto tolik problémů s dalšími víceprácemi.

Asi největší problém tedy byl v tom, že úřady zřejmě běžně nemají k dispozici lidi se zkušenostmi z větších IT zakázek a takové lidi si vlastně najímají, jenže v té pozici, kdy sedí na druhé straně – u dodavatele – a starají se o to, jestli to, co bude dodáno, bude obhajitelné vůči smlouvě.

Samotný projekt prošuměl bez zájmu, šlo také spíše o interní systém než o frontend mezi státem a občanem. I tak se dva novináři (co jsem zaznamenal) neopomněli otřít se o další ministerskou malou domů, aniž by k tomu měli více důkazů, než jen svůj osobní dojem. Nakonec jsem největší finanční problém způsobil asi já, když jsem odmítl honorář (on na něj taky v rozpočtu nebyl žádný velký prostor), jenže se mnou byla sepsána smlouva a ta honorář předpokládala, jinak bych nemohl mít přístup k podkladům. A nemohl jsem účtovat konzultace za 100Kč/hodina, protože to by tlouklo do očí s běžnou smluvní cenou konzultací. Takže jsem vyúčtoval dvě hodiny po osmnácti stovkách a přiživil se tak na státní zakázce (koupil jsem si za to tehdy, jestli se dobře pamatuji, jednu pneumatiku – tři další už šly z plateb privátního sektoru).

V každém případě to byla zajímavá zkušenost, která mě donutila přidat si mezi proklatá slovíčka termíny jako “vícepráce” nebo “normativní” či “řešení obvyklé v místě a čase”. Nemyslím, že se ukradne všechno, co proteče státním sektorem. Myslím, že hodně věcí se dělá zbytečně, hodně špatným investičním systémem, hodně bez zkušeností, protože nejsou lidi, kteří by tyhle zkušenosti měli – a ti, co je nyní získají, budou dál dělat svou práci a ty zkušenosti s IT projektem v nejbližší době už nepoužijí. Hodně vadí chybějící nebo degradovaná osobní zodpovědnost ať už za úkoly a někdy i celek.  

Svádět to všechno na korupci, to nejde.

Digitalizace domácnosti je moje oblíbené téma, které bych označil za trvalku. Na Marigoldovi jsem o tom psal poprvé tak před osmi lety, řeším to pořád do kola a ke svému překvapení jsem zásadně nepokročil.

(pokračování článku…)

Mám rád články, které mne inspirují, i když s nimi nesouhlasím a nejraději mám ty inspirující, se kterými souhlasím. Michalu Kašpárkovi se daří to druhé, tentokráte jsme ale u první zaznamenané výjimky. Jeho článek “Ani paraziti, ani sůl země. Ať živnostníci platí podobně jako zaměstnanci” je kromobyčejnou snůškou nesmyslů i logických faulů a zajímavé je, že jak se na Twitteru ukázalo, autor si to neuvědomuje. Nicméně, je to dobrý start k jinému přemýšlení, mnohem důležitějšímu.

Článek se odvíjí od populárního Mládkova plácnutí o OSVČ jako parazitech. Kašpárek, pro mne poněkud překvapivě, za Mládkem do jisté míry stojí a hlásá, že OSVČ mají platit stejné podobné daně, jako zaměstnanci. Dokladuje to tím, že jejich pozice je hodně srovnatelná, ba že zaměstnanci jsou na tom často hůře.

Přemýšlel jsem po tom Mládkově plácnutí, že bych udělal srovnávací tabulku, kde by byla fakta zřejmá, ale pár lidí už ten nápad mělo, takže snadno vygooglujete srovnání OSVČ a zaměstnaneckého poměru z pohledu daní. Zjistíte, že sice OSVČ platí menší daně, ale za ně také dostanou menší sociální i nemocenské plnění a nulovou právní ochranu. Nula pomoc když kšefty nejdou (=nezaměstnanost), minimální při nemoci, poloviční výše důchodu atd – to je konstatování faktu. Maximální administrativní zátěž OSVČ, kterou za zaměstnance přebírá zaměstnavatel (například za něj dělá daňové přiznání), nula právní ochrany (zatímco zaměstnanec se zaměstnavatelem prakticky vždy soudní při vyhraje, OSVČ se musí chránit pomocí standardních obchodních sporů). To vše je odvrácená strana nižší daně. Samozřejmě to není žádná trága, dá se to řešit, běžné OSVČ si prostě platí důchodové připojištění, pokud cítí právní nejistotu ve svém oboru, tak zajištění právní ochrany, má účetní a právníky. To vše ale dost vyrovnává onu nižší daň, protože jsou to náklady, které jdou z jeho kapsy (ačkoliv před zdaněním). Pro OSVČ je v tomto případě podstatné, že formu svého zajištění si může volit sám, podle své citlivosti na některé jevy a podle toho, jak jsou v jeho oboru důležité. Někdo si účetnictví dělá sám, jiný si na to najímá paní na mateřské, jiný specializovanou firmu.

Michal Kašpárek zcela nepochopitelně porovnává pozice úplně nestejných povolání. “Nese větší riziko provozovatel zájmových webů, nebo doktor po škole, který se při nástupu na podprůměrně placené místo rovnou dozví, že když udělá průšvih, nemocnice ho nepodrží?” ptá se sugestivně a hned si také odpovídá: “Ti druzí, samozřejmě.”

Inu, je pravda, že najdete riziková zaměstnání, jen je nefér vybíravě je porovnávat s nerizikovými podnikáními. Abyste ale porovnali OSVČ se zaměstnaneckým poměrem, je třeba porovnávat ve stejném případě, u stejné práce. Pokud jste doktor zaměstnaný v nemocnici, kryje vás zaměstnanecká smlouva a jste zodpovědný za chyby do výše několika platů. Pokud byste v nemocnici na téže pozici pracoval jako OSVČ, jste zodpovědný jako každý OSVČ celým svým majetkem (jeden z důvodů, proč to nebudete dělat). Fakt, že si některé instituce vynucují nižší právní ochranu svých zaměstnanců za jejich chyby, je dán na jednu stranu jejich pohodlností, na druhou stranu obtížnějším pracovním postihem u některého typu zaměstnananeckých poměrů a vědomí si toho, že případnou soudní při se zaměstnancem o zrušení poměru zpravidla (=statisticky vždy) prohraje zaměstnavatel. Do třetice je to vychcanost zaměstnavatele, na kterou ale zaměstnanec dobrovolně přistoupil a kterou většinou korigují odbory. Ano, tohle je práce odborů, vyjednávat kolektivní podmínky se zaměstnavateli a brát se za práva zaměstnanců. Některé to dělají, jiné ne.

Ve výsledku je ale odpověď jednoduchá: OSVČ má významně nižší právní ochranu a významně nižší finanční podporu od státu výměnou za (zpravidla) nižší daňové zatížení. Přičemž nižší znamená, že je přizpůsobivé právní a ekonomické situaci, která je u OSVČ proměnlivá, zatímco u zaměstnanců se mění zpravidla jen výše platu.

Kašpárek popírá i podnikatelské riziko: “Zkuste dělat v novinách a týden nepřijít s tématem; zkuste nastoupit jako obchodní zástupce a den nikomu nezavolat; zkuste sednout do policejního passata a den nikoho nezastavit.” Ano, pravděpodobně poletíte ve zkušebce. Hloupé je, že pokud jste OSVČ, můžete každý den napsat dobrý článek a najít si skvělé téma, ale nevyděláte si, aniž byste za to nějak zvláště mohl. Nesete podnikatelské riziko. To nevynahradí fakt, že může zkrachovat váš zaměstnavatel, protože to přijdete jen o plat (a pokud jste o tom přemýšleli, tak zpravidla o jeden), zatímco jako OSVČ můžete přijít v exekuci o majetek, který s podnikáním nesouvisel. Podnikatelské riziko je typicky vyšší, než riziko zaměstnanecké, ani zaměstnanec ale není zbaven důvodu přemýšlet o zaměstnavateli a jemu by v tom měli pomoci odbory, které jsou v cizině běžným partnerem správy a dozoru firmy i právě proto, aby se předešlo excesům, jako je krach bez zaplacení platů. Zase: alergie na odbory u nás mezi mladší generací je způsobena tím, že je zastupují většinou dost nesympatiční týpkové, o jejichž motivaci zastupovat zaměstnance, můžeme pochybovat. Ale tohle je pravá role odborů.

Sečteno a podtrženo, Kašpárek tentokrát nemá pravdu ani za málo a ve skutečnosti naprosto míjí podstatu problému. Jistě, že by se dalo laborovat s daňovým zatížením na té či oné straně, protože posun OSVČ v oborech možná způsobil, že dříve přiměřené daňové zatížení je dnes v průměru spíše menší. Ale to je na odbornou debatu s kalkulačkou v ruce. K tomu by to chtělo znát výši podpory v nezaměstnanosti na hlavu zaměstnance, na hlavu OSVČ. Výši nemocenské. Vyplacený důchod. Dosadit k tomu komerční sazby za zajištění téhož. A tahle data chybí. Z toho by se teprve dalo udělat seriosní porovnání.

Honza Simkanič na Twitteru namítal, že Kašpárkův text zpochybňuje stereotypy. Já jsem namítl, že boření mýtů je v novinařině sice právem za příplatek (protože jde o náročnou disciplínu, kterou nezvládá každý), ale v tomto případě jej nedoplnila argumentační jistota. Člověk v problematice mírně zběhlý rychle nazná, že Michal Kašpárek tentokráte šlápl spíše vedle, než že by bořil mýty a nestavěl při tom jiné. Jenže to boření mýtů mne (oslí smyčkou přes víkendové návštěvy přátel) přivedlo k jinému poznání.

Boření mýtů je v poslední době v novinařině opravdu vyhledávané a “za příplatek”. Smůla je, že se do bořitelů mýtů snaží pasovat i novináři, kteří na to nemají – často ani znalostně, ani logisticky. Abych to upřesnil, Michala Kašpárka za něj nepovažuji a není to otěr o něj, jeho naopak považuji za to nejlepší, co v české novinařině máme a příjemné překvapení, které mne ujišťuje, že se nové talenty dají ještě najít a sehnat (podobně třeba Petr Kočí).

Spíš se otírám o nejrůznější béčková jména, které jejich šéf vyslal bojovat s korupcí, protože to je teď “in”. Zadáním je prohrabat cokoliv, zpochybnit to a udělat z toho kauzu. Proto také řadu korupčních kauz nemám moc zpravodajsky v oblibě, protože argumentační nejistota z toho cítí. Pro příklady nemusím daleko: vloni iDnes odhalil, že David Rath nabízel spoluspiklencům, že jim sežene zlato bez DPH. To si ovšem novinář iDnesu nepřečetl vlastní starší článek o tom, že investiční zlato se obchoduje bez DPH, takže nejde o daňový únik, ale o vlastnost. Článek iDnes po upozornění řady čtenářů potichu proškrtala tak, že nebylo vůbec pochopitelné, o co šlo. iDnes si beru jen jako příklad, protože ho sleduju nejvíce, totéž najdete prakticky všude a čím více společensky zaměřený titul to jde, tím více inklinuje k takovým objevům. 

Taková kravina, kdy redaktor z neznalosti rozmázne něco, co je normální záležitostí, je dnes na denním pořádku. Například teď jsou pod palbou české firmy se sídlem na Kypru, Holansku či Delaware. Málokterý novinář má ale aktivní zkušenost a ví, že se tam zakládají také (a často hlavně) kvůli pružnosti úředních operací, protože zatímco v Česku na změnu v rejstříku čekáte týdny a je fakt opruz to zařídit v době, kdy s firmou aktivně potřebujete nakládat, v Nizozemí to jde přes web formulář do druhého dne.

Hon na korupci se tak přehoupnul do druhého mediálního stádia: po nezájmu tu máme moment, kdy ji vidíme za vším a všude. Vypisuje se nějaká zakázka? Jistě proto, že si někdo chce bokem něco přihrát. Najít pochybení v jejím vypsání nebývá těžké, nejsou dodrženy lhůty, metody zveřejnění, počty zapisovatelů, nezávislost ověřovatele, počty přihlášených a hromádka dalších parametrů. Pravda je, že tady si státní úřady nabíhají samy na komplikovanost naší legislativy, v níž nemůžete mít vlastně nikdy všechny papíry v pořádku. Vzpomínám se slzou v okou, jak jsme sháněli potvrzení o tom, že výroba našich webových magazínů probíhá v souladu se zákony o ochraně přírody, nebo jak jsme sháněli někoho, kdo zná Linuse Tornwaldse, aby nám podepsal darovací smlouvu na Linux, která byla v devadesátých letech potřeba při kontrole finančáku. Dodržet všechny ty nesmyslné předpisy je stejně těžké pro soukromníky, jako pro státní instituce a ty na to teď doplácejí ve chvíli, kdy se na ně zaměřila palba médií. A brečí, že jsou v nich vidět korupčníci.

Přehoupnutí mediálního dozoru korupce do druhého extrému, kdy je vidět ve všem, je jen logickým a správným signálem. Hledáme měřítka, vytváříme si zkušenost s tím, co korupce je a není. Je korupce dát dokotorovi kafe? Servírce zpropitné? Hejtmanovi sedmičku v krabici? Politikovi opravit chalupu? Politikovi zazpívat na předvolebním meetingu? Tohle je věc, která se usadí a politici musí počítat s tím, že tak, jako v období nezájmu některé z nich právě ten nezájem přivedl do stavu bohatých a spoluvytvořil tu třídu ekonomické elity, teď také někteří “méně vinní” (a možná i nevinní) půjdou od válu. Jenže tak už to bylo dříve: když se někdo chtěl zbavit někoho v politice, nastražil na něj nějaké to podezřeníčko a bylo vymalováno.

Houpání ze strany na stranu, hledání druhého pohledu je vždy užitečné, jen je třeba odhalit, kdy se houpá příliš a houpající se sám v tématu houpe. Od Michala Kašpárka jsme se dostali ke korupci. A tou skončíme. Podle odhadovaného objemu korupce je totiž zřejmé, že problém ve výběru daní není ani tak v rozdílu zdanění OSVČ a zaměstnanců, ale v tom, že daně se proinvestují do korupčních projektů. Po dlouhé době vidíme, že korupce není jen to, že na jedné straně někdo bohatne, ale také to, že my všichni dohromady chudneme. Jestliže úhrn novodobé korupce (po sametové revoluci) podle odhadů přesahuje roční HDP, dostáváme se k tomu, že bychom jejím odstraněním zabojovali velmi významně s deficitem rozpočtu, deficitem zdravotního i sociálního systému a také s deficity infrastrukturními. A to je významná motivace. Kdyby nebylo pandurů, gripenů, temelínů, registrů dopravy, opencardů, tojecoolů a dalších podobných záležitostí, chodily by vaše děti do školy s dobře placenými a motivovanými učiteli, neprotékající střechou, vy byste jezdili po opravených silnicích k doktorům, kteří mají čas, znalosti i možnosti.

A to je důvod, proč korupci věnovat pozornost. A proč namítnout, že Michal Kašpárek se ve článku zcela minul cíle. Debata o OSVČ nás od tohoto cíle odvádí: řešit problémy s OSVČ je momentálně zcela nepodstatné a měli bychom se jimi zabývat ve chvíli, kdy budeme mít korupci pod kontrolou. Jenže korupci se naše vláda prakticky nevěnuje. Otázka je, proč. A proč se vynáší témata, která jsou vůči tomuto hlavnímu tématu naprosto nepodstatná.

Česká pošta je kapitola sama pro sebe. Uznávám, že kolos s desetitisíci zaměstnanci je těžké uřídit a nebrblal bych, kdyby šlo o jednotlivá pochybení. Dneska vám ale ukážu, jak nefunguje celý systém doručování balíkových zásilek.

Před delší dobou (nevím kdy) změnila Česká pošta systém doručování balíků. Ty se dnes nepřepravují na cílovou poštu, ale na depo, odkud je zásilka rozvážena vozy. Systém dep umožňuje poště ulehčit na pobočkách a zajistit flexibilnější distribuci balíků. Teoreticky. Pokud je systém dobře nastaven včetně kontrolních mechanismů. Není.

Když jsem se přestěhoval do Brandýsa, zjistil jsem, že zdejší pošta fatálně nefunguje. Na pobočce (dvě pro město 17000 obyvatel a hromada fabrik) jsou čekací doby běžně přes půl, spíše hodina. A balíkové zásilky jsou prakticky vždy nedoručeny. Což znamená, že jsou uloženy na poštovní pobočku a tím se jednak musí vystát fronta a druhak se doručení minimálně o dva dny zdrží.

Protože mne to dost pálí, situaci jsem sledoval a analyzovat. Problém (možná překvapivě) není na poště Brandýs, ale na depu pošty v Čertousích. To se má starat o rozvoz balíků a jen nedoručené předat brandýské pobočce k osobnímu vyzdvihnutí. Pracovníci depa si ovšem situaci ulehčují a zásilky se nepokouší doručit, rovnou je předávají pobočce pošty. Ta je pak zahlcena lidmi, kteří si jdou vyzdvihnout balík a navíc jsou dost naštvaní.

Jak podvod depa funguje? Zajímavě. Řidič rozvozu sice dorazí k domu, ale ani nevystoupí a po chvíli odjíždí. Nezvoní, nic neudělá, jen sedí ve vozidlu. Proč? Ve vozidle je GPS, kdyby ani k domu nedorazil, při kontrole by se na to přišlo. Vozidlo zřejmě nemá senzor otevření dveří (proč taky), takže s imitací vystoupení se řidič nenamáhá. Jak jsem na to přišel? Bezpečnostní kamera se záznamem je mocná čarodějka…

Faktická poznámka: píšete mi, proč tady není to video. Důvod je jednoduchý, už jsem si s tím jednou naběhl. Kamera nesmí snímat veřejně přístupné prostranství bez registrace u UOOU, jinak hrozí tučná pokuta, kterou dostane zpravidla bezmocný soukromník, nikdy ne státní úřad nebo bezpečnostní agentura… Takže jsem záznam pořídil neoprávněně…

Nu a proč to všechno? Soudím, že snaha ušetřit si práci. Kdyby řidič zazvonil a někdo byl doma (u nás je vždy někdo s dětmi, proto si nechávám taky věci vozit domů), ztratil by řidič zhruba pětinásobek času vyřízením předání. Při počtu zásilek může jít o dvouhodinovou úsporu za směnu a to je něco, co se vyplatí. Protože cokoliv dohledat je těžké.

Samozřejmě jsem si stěžoval. Bylo mi řečeno, že řidič zvonil, ale nedozvonil se. To bylo něco, s čím se mě dalo odbývat první dobu (zvonek nemusí být slyšet), ale pak video ukázalo, že na to opravdu pan řidič kašle a ani nezvoní.

Otázka je, co s tím. Pošta na opakované stížnosti opakovaně kašle, tedy posílá nicneříkající blabla odpověď. A bransýská pobočka, které se situace hodně týká, s tím vlastně nemůže nic moc dělat. Příjemně mne překvapilo, že nakonec zřejmě nějak posílila provoz, zase si to vynahrazuje tím, že po přejímce balíku se mě ptá, zda nechci pojistit u České pojišťovny. To ale není řešení (děkuji, pojistit nechci, chci balík!).

Samozřejmě je jednodušší poslat slušně k šípku stěžovatele (vypadá to, že je to notorický prudič, protože už si stěžoval několikrát), než situaci řešit.

Jak by se to dalo vyřešit?

Za prvé kontrola. Kontrola musí nezatěžovat provoz a nezvyšovat náklady. V tomhle případě by postačila analýza již existujících dat, tedy automatické vyhodnocování úspěšnosti doručení zásilek u jednotlivých závozů. Aby nevznikla chyba na vzorku, musela by se občas změnit trasa závozu (pokud je stabilní), aby se zkontrolovala úspěšnost předání i v jiných oblastech a do měření nezasáhlo sociodemo (=nepředání v oblastech, kde bydlí lidé, co nejsou přes den doma, snižuje úspěšnost). Tím by se zachytili lidé, kteří chtějí práci flákat a mohla by se situace řešit.

Za druhé křížová kontrola, tedy možnost lidí si na situaci stěžovat. Dnes může tohle u zásilky reklamovat jen odesílatel, jenže pro něj je to už vyřízená věc – zboží bylo doručeno. Takže je to pro něj (například v případě eshopu) vyhozená práce. Čili si nestěžuje, nebo ne oficiálně a situace se nedá podchytit. Je potřeba, aby slevu na nekvalitním doručení mohl reklamovat ten, kdo je tím dotčen nejvíce, tedy především adresát. Pro něj představuje návštěva pošty nezanedbatelný výdaj. A položku ve statistice.

Za třetí je nutné, aby odezva přicházela i od odesílatelů. Například já jsem dlouhodobě preferoval u eshopů dopravu Českou poštou, protože když jsem náhodou nebyl doma, vyzdvihl jsem si balík nedaleko, zatímco služby jako PPL mají jeden dispečink v regionu a tím to hasne. Jenže dlouhodobě se ukazuje, že s Toptransem či PPL je lepší dohoda, než s Poštou. Řidiči volají, posílají SMS, mohu si u nich závoz přehodit na jiný čas nebo nechat doručit k sousedům. Samozřejmě nejde všechno, ale dá se domluvit ledasco. S Českou poštou je dohoda málokdy, prostě mám pár dní po odeslání balíku ve schránce lísteček a týdenní lhůta není výjimkou. Zatímco ostatní mě aktivně avizují, u České pošty to funguje jen výjimečně, protože netlačí na vyplnění mobilního čísla nebo emailu a když ho někdo vyplní, využívá jej sporadicky. Sám se tedy přesouvám k jiným firmám a snažím se nenechávat si věci přes Českou poštu zasílat. Je třeba, aby eshopy začaly tuhle odezvu poště důrazně zprostředkovávat – ona to sice vidí v číslech, ale vyjadřuje nad tím údiv, než že by si uvědomovala, proč lidi sejří.

Jen na okraj: z Brandýsa vyjde v průměru časově lépe (ano, sleduju to), zajet si autem pro zboží z Alzy nebo Mallu do centrálního skladu v Čertousích (Horní Počernice, ten logistický areál u dálnice na Liberec), než si pro něj zajít na poštu. I pokud započtete spotřebu auta, vyjde to levněji a je to citelně kulturnější zážitek, než čekání na poště.

Za páté: je potřeba, aby ze získaných dat začla pošta něco vyvozovat. Alespoň část managementu by měla používat hlavu a negenerovat jen příkazové tabulky, ale řešit situaci v regionech, kde se klíčové parametry nedaří z nějakého důvodu plnit. Je jasné, že rozvoz zásilek v horách zabere více času, než v aglomeraci a tabulky nepostihnou vše. Jenže se s nimi dá vykoumat hodně, jen je třeba tu hlavu používat.

A na konec, je také potřeba, aby se pošta převážně věnovala tomu, co je její hlavní poslání: doručování zásilek. Ať již fyzických či v moderní době samozřejmě elektronických. Prodeje pojištění, účtů a podobných sračiček mají být doplňkem, soustředění se má být na zásilky.

PS: Otázka je, co se svým problémem v doručování můžu udělat. Asi pošlu stížnost dále a výše, než před tím a pročtu si zákon, zda můžu požádat o odebrání licence České poště. Když už mám padnout do rubriky “notorický stěžovač”, tak ať to stojí za to. Blbý na tom všem je, že chci akorát to, co jsem si zaplatil: doručit zásilku domů. Nebo toho chci tak moc?

Není to častá výtka obecně, ale ve skupině geeků ano: nechtějí, aby energomonitor ukládal data do cloudu, chtějí vysloveně lokální uložení dat, třeba na SD kartu, kterou si pak budou moci zpracovat. Proč je tedy energomonitor v cloudu a proč na tom nechceme nic měnit?

Důvody jsou tři: cena, technická vhodnost a možnosti do budoucnosti. A jsou těžko odlučitelné, protože spolu souvisí. Takže tedy:

(pokračování článku…)

Byl jsem na věru zajímavé debatě. Kubánská blogerka Yoani Sanches ve Francouzském institutu v rámci festivalu Jeden svět vlastně křtila film sama o sobě a o dalších persekuovaných blogerech nazvaný Zakázané hlasy. Film byl hodně silný a emotivní zážitek, to už tyhle dokumenty bývají. A už, když jsem se zdvihal ze sedadla a přemisťoval se do diskusního panelu, přemýšlel jsem, co na to říct. Žádná moje zkušenost nebyla ani vzdáleně poměřitelná s tím, co Yoani zažila.

Yoani je vlastně blogerská a novinářská celebrita oceněná nejenom pozorností, ale i cenami a pochvalnými zmínkami od řady aktivistů i politiků, samozřejmě vyjma vlastních. Marigoldímu čtenáři její vliv asi nejlépe přiblíží fakt, že má na Twitteru více jak 400 000 sledujících, přičemž na samotné Kubě má Twitter 120 uživatelů.

O tom ale mluvit tolik nechci. Nerozumím kubánským problémům, vím o nich povrchně a zprostředkovaně, ačkoliv síla sdělení i osobnosti na mne udělala hluboký dojem, neumím k tomu nic zasvědceného dodat. Ale použiju to jako dobrý odrazový můstek pro naše problémy.

Diskusní panel se právem soustředil na Yoani, ta ale hodně přehrávala pozornost k nám dvěma českým spoludiskutérům (já a Martin Marek) a ptala se nás na české zkušenosti. Například, jaká máme blogerská a novinářská tabu.

Máme? Zamyslete se nad tím.

Víme první i poslední o úplatcích, milenkách i sexuální orientaci . I o politice si můžeme žvanit a psát, co nám je libo. V tomhle mi přišla zkušenost naše a její naprosto neporovnatelná.

Ale svá tabu skutečně máme. Naši minulost. Ne tu osobní, ale národní. Žijeme obklopeni mýty a bílými místy, která se neodvažujeme zaplnit. Jakákoliv debata o komunistické éře je u nás zakázána autocenzurou, nebo se omezuje na povrchní konstatování, že “oni byli ti špatní”. Ale konkrétní role jednotlivců? Našich přátel a rodičů? Co byl legitimní odpor, co přisluhovačství, co přežívání, co se dalo a mělo dělat, co bylo nutnost a zbabělost? O tom radši mlčíme. Ze strachu před vinou vlastní a našich blízkých. Když jsem to tu nakousl na Marigoldu, byl jsem sepsut, co že to vytahuji, že je to jasné. Vypískán.

Naše blízká minulost je naše tabu.

Stejně tak naše bílá místa. Hrdě se bijeme za starobylost národa, ale nechceme si přiznat, že náš národ je skutečně otázkou dvou století, čímž se nelišíme od jiných, ale na rozdíl od jiných jsme byli jako národ na pokraji zkázy. Hlásíme se k mytizovanému odkazu předků, velkých politiků a válečníků, ale odmítáme si přiznat historické reálie. I to, že samotným se nám do hrdých a vznešených válek už nechce. Hrdě se hlásíme k odkazu Karla IV., ale jakmile někdo připomene, že to byl císař německý, prskáme vzteky. Natož, aby nám připomněl, že jeho politika stála především na výnosnosti českých stříbrných dolů, jejichž produkce dělala více jak polovinu produkce evropské a za jejichž výnos si dvě koruny královské koupil už Václav II. Podívejte se teď do diskuse, kolik lidí mi půjde vysvětlit, že tak to vůbec není…

Považujeme se za národ tolerantní, tím ale zaměňujeme skutečnost, že jsme národ ateistický a bezvěrecký. Ve skutečnosti patří češi (a to myslím vážně a mám to ověřenou dlouhou zkušeností i mnoha rozhovory s lidmi věcí znalých) mezi nejméně tolerantní a snášenlivé národy Evropy. I to je naše tabu. Nemyslíme si to, upřímně si to nemyslíme. Máme rádi kohokoliv, bez výjimky (pokud je stejný, jako my). A platí to až na úroveň osobnosti, neumíme vyjít sami jedni s druhým, jakmile je tu alespoň určitá odlišnost. Chodci nesnáší řidiče, řidiči cyklisty, cyklisti bruslaře, bruslaři pejskaře. Ruší matky s kočárky i matky bez kočárků. Kojící či přikrmující. Jediné, co je nám jedno, zda tak činí v kostele nebo ne. Jsme rozdělený národ – rozdělený ne sociální situací, ale rozdělený po všech liniích, ve kterých se lze lišit. Nejsme ani dvojí lidé, jak jsem dříve napsal – to bychom se ještě mohli a uměli domluvit. Jsme atomizováni, fragmentováni a tím také bezmála paralyzováni. K nedohodnutí. A jen málo z nás se to snaží překonat, jen málo z nás si to připouští, natož uvědomuje. 

Máme svá tabu. Máme své mýty. Třiadvacet let po revoluci jsme svobodnější materiálně, ale ne ve vlastní duši. A je nám i zatěžko si to přiznat, abychom s tím nemuseli nic dělat.

Pustit se do budování firmy a produktu od počátku a mít to všechno na triku, je zajímavý zážitek. Znovu se mi vrací v energomonitoru. Sháníme prostory, lidi, řešíme události jako nevyclitelná zásilka i dramata typu “folii na výlohu nelze lepit, když mrzne”, to všechno najednou, za plného provozu.

(ano, máme svého červeného slona. S Pavlem se hádáme, zda přijde k přesunu, protože přes něj není vidět na štít, nebo zda je vlastně moc fajn)

Energomonitor je pro mne zvláštní tím, že jde o průsečík se starým světem fyzického zboží. Ano, v několika firmách máme eshopy, jenže to je něco jiného. To u dodavatele něco objednáte a ono to doputuje. V energomonitoru si to musíme navrhnout, odzkoušet, vyrobit, dopravit, zkompletovat. Vyrábíme. Navrhnout aplikaci, naprogramovat. Programujeme. A prodávat.

Prodávání energomonitoru je kapitola sama pro sebe, která mne vrací na úplný počátek mého internetování v roce 1996, kdy jsme přišli s internetovou reklamou, začli jsme obcházet reklamky a klienty, vysvětlovali jsme, co to je. Nikdo to neznal. Bylo to divné. Edukace trhu obcházením, rozdáváním letáků, účastí na veletrzích. Tvrdě vydřené. Dneska se všechno posílá emailem, biduje v rýltajmu, samoobslužné systémy.

Stejně tak energomonitor dnes. Nikdo netuší, že by mohl mít službu, která by mu v reálném čase měřila a vyhodnocovala spotřebu elektřiny. Nikdo to nehledá. Je těžké cílit reklamu v AdWords – klíčová slova indikující online měření elektřiny vlastně nikdo neužívá, klíčová slova vedoucí obecněji k elektřině jsou zase přeplacená srovnávači cen elektřiny. Navíc se ukazuje, že většina našich typických zákazníků ani nic takového po netu nehledá. Musíme za nimi, hezky pěšky, žádné emaily. Objíždět konference, obrážet schůzky, největší virtualitou jsou letáky či inzeráty v oborovém tisku, v časopisech jako Silnoproud (to není žádná kafkárna, ale seriosní titul věnovaný energetice). Hledat partnery, kteří osloví své klienty, kteří energomonitor začlení do svého řešení energetických úspor.

A tak se vracíme na začátek, o dvacet let zpět. Navrhujeme papírové letáky, papírové desky na letáky. Nedávno se mě dokonce někdo zeptal, jestli bych mu to mohl poslat faxem a zřejmě to nebyl vtip.

Na druhou stranu je řada věcí mnohem dál. Přes portály typu Na volné noze lze během chvíle najít copywritera, grafika, který vám ještě ten den dá vědět, zda leták navrhne a za chvíli už vám putuje emailem pédeefko. Nemusíte se potkávat, stačí skajpnout, emailovat. Na Twitterový dotaz se objevují specialisti na Arduino, kteří mají radost z toho, že je tu někdo, kdo s ním dělá něco vychytaného a smysluplného. Jsou tu už věci, které lze řešit velmi dobře od stolu. To před těmi dvaceti lety nebývalo, ostatně nejsem si jist, zda bývalo Arduino, ale víte, jak to myslím…

A jsou i jiné skvělé věci. Chtěli jsme si pořídit solidní CRM přístupné přes web, propojitelné přes API (takže ne Outlook, ne MS Dynamics). Byl větší problém si vybrat, než najít, byl větší problém si nakonec stanovit, co od toho přesně chceme a projít aplikace, než že by nebylo, kde brát. Zatím jsme u OnePage, Highrise byl až příliš jednoduchý a málo tlačil na pilu. OnePage je sympatický polský produkt, který dynamicky jede, jen mám občas podezření, že jsem jeho šéfdesigner podle toho, jak trápím jejich support.

Hromada produktů je pro produktové řízení, skvělý je Basecamp (tam už ta zkušenost byla). Na přehled o budoucím vývoji je fajné Trello.com, ale k tomu jsme se ještě neodhodlali a šudlám to v Google Docs plus OmniGraffle (Mac soft). A protože jsme hodně geograficky dislokovaný tým (část firmy je na Moravě, část v Praze, pár lidí roztroušených ještě jinde), začínáme komunikovat přes Yammer, když už se zdá, že ta odloučenost vadí. Zase – nevím, jak nám to půjde, nasazení Yammeru jsem už dvakrát zažil, vždycky se ukázalo, že je to zajímavé, ale musí se opravdu i vedení snažit tlačit na jeho užití. A teď, jak tyhle věci propojit? Pavel se děsí toho, že používáme už tak pět rozdílných služeb, které nejsou navzájem propojené, já tvrdím, že každé “oddělení” má tu jednu svoji majoritní a do ostatních neleze – proč by programátor lezl do CRM. A k tomu propojení skrze celou firmu by mohl pomoci právě Yammer. Co se nám vcelku osvědčuje, je Zapier, který přes API propojuje jednotlivé systémy a například nám vytahává z došlé pošty emailové adresy a už je rovnou zakládá do OnePage. Co se nám naopak neosvědčuje, jsou různé integrované služby typu Podio, které se snaží nabízet všechny firemní systémy v jednom – jenže žádný tak, jak by nám vyhovoval (a ne, nebudu si to hodiny přizpůsobovat).

Na co se těším, až do nového systému začleníme QR platby a nějaký český fakturační systém s rozumným API. S českými službami je právě obrovský problém v jejich nepropojitelnosti. API nabízí velmi málo z nich. Jenže my potřebujeme, aby naše web aplikace po objednání služby založila kontakt v CRM, z CRM se po uzavření dealu rovnou poslala data do fakturace, vše zase zpět dorazilo do firemních statistik a spárovalo se s bankou. Chvála FIO – to API má. Jenže například VoIP služby nic takového nemají, přitom by se mi zdálo, že by nepřijaté hovory mohly padat přes API do našeho CRM. Takhle chodí zmeškané hovory emailem a provedené se neukládají nikam.

Pak ještě Fakturoid – a pak už veřejně jen máloco (klidně řekněte, o čem českém víte). Vím, že se ledaskam dá napsat a oni mi něco spíchnou, jenže to se mi moc nezdá. Bojím se toho, že když je to jen pro mne, tak to rychle přestane být podporováno. Líbí se mi americký způsob, kdy se jednotlivé služby propojují samy ze své iniciativy. V OnePage je přímé propojení na MailChimp pro zasílání email kampaní i třeba do formulářové služby Wufoo, mezi sebou si takhle přehazují klienty. Výhoda pro mne, výhoda pro ně. Když to nejde, zkoušíme propojení přes Zapier a jak nejde ani to, je to problém, protože to už bych musel utrácet drahý čas programátorů a ještě dražší čas můj na to, definovat jim, jak přesně to má fungovat, zatímco v nativním prostředí či v Zapieru si to rychle naklikám dle svých potřeb.

A co je parádní překvapení na závěr? DopisyOnline od České pošty. Zaregistrujete se, přes API do toho cpete data, ono to tiskne a obálkuje a rozesílá, vy na to ani nemáknete. Zpětný kontakt s vámi je formou měsíční faktury. Sice je to dost oldschool web, ale API je funkční, web Pošty vídat nemusíte.

Fajné jsou také “business dashboardy”, které vyzobávají přes nejrůznější API to, jak běží váš webový business. Zobrazují na jednom místě, kolik máte nových kontaktů, kolik jste proinzerovali v AdWords i jak běží návštěvnost. Taková “business inteligence pro chudý” – ale příjemná. Zkuste třeba Cyfe.com nebo Geckoboard. Je to zajímavá zkušenost – a na skutečnou BI ještě není čas, i když Velkých Dat už máme opravdu slušnou zásobu.

Nu, líbí se mi to, všechno. Je to nové, je to k objevování, je to inspirující. A není nad to se k takové práci vracet s odstupem.

Mimochodem, na facebookovou stránku energomonitoru občas cpeme nějaké postřehy k energetice. Lajkněte, jestli vás zajímají takové drobnosti.

Když jsem se tu nedávno rozepsal o tom, kolik programátorů je třeba na vesmírný bitevní křižník, dostal jsem na to obrovské množství reakcí počínající slušným výběrem na trhu dostupných sedativ přes nadšený souhlas a otázky, co s tím. Tak vytáhnu podobně těžký kalibr – bohužel již také mnohem méně promyšlený. Nebo spíše: hodně promyšlený, ale nezrealizovaný.

Když jsem byl malý, byl jsem si vcelku jistý, že poletím na Mars. Někdy zhruba touhle dobou, spíš o pět let dříve. Dnes, o tři desetiletí později, je celkem jisté, že na Mars už nepoletím. Moje letové okno se uzavírá rychleji, než se otevírají možnosti naší kosmonautiky. Poletí-li někdo na Mars, budou to mnohem spíše moje děti. Naše děti. Pokud.

Pokud co? Pokud budou schopny plán takového rozsahu zrealizovat. Pokud budou něco více, než dělníci v montovně. A tady už se vracíme k našemu starému tématu – vzdělávání. Jedna z otázek, kterou jsem dostal, se týkala toho, jak učím své děti programovat. Nu. Nijak. Pár pokusů o skutečné programování bylo, ale minuly se účinkem. Dostupný výukový software je nebaví. Karel byl dobrý, ale rychle se vyčerpal. Baltazar a Baltík už nezaujaly vůbec. Pár pokusů na škole ukázalo, že nic lepšího není a většina výuky IT končí u psaní ve Wordu. Království za Excel a pár presentací v PowerPointu. Někdy je to samozřejmě chyba učitelů, jenže rychle zjistíte, že velký výběr nemají. Existují robotické stavebnice přímo dělané k výuce, jako jsou sady Lego Mindstorm, jenže o tom ví málokterý učitel a navíc vybavit tím třídu na úrovni je tak za dvacet kKč. Navíc je to málo.

A někde v tomhle simplexním bodě jsem si uvědomil, že tohle je něco, co nemůžeme nechat na škole. Dokonce je to ostuda, nechat to na škole. Je nás tu chytrých lidí, jak … vy víte co. Umíme řídit obrovské projekty, designovat je, programovat je, administrovat, umíme to tlačit klasicky, objektově, skrumově, agilně i chaoticky, v Javě, Ruby, Céčku, Perlu, Plusku či Pajtnu, jak se nám za chce. A to je něco, co těžko můžeme chtít po základních školách a v co těžko můžeme doufat u ministerstva školství, kterému by z toho nic za provizi nekoukalo. Pokud mají naše děti mít šanci, že za dvacet třicet let poletí na Mars nebo budou dělat cokoliv jiného smysluplného, musíme se o to postarat sami. Jiná konstelace momentálně není na dohled. A tady je moje představa, jak na to.

V prvé řadě: jde o hru. V řadě druhé, o hru s přesahem do reality. V řadě třetí o hru s přesahem do reality, která propojuje děti přes web s jejich vrstevníky i s experty. O hru, která není povinná a které se může účastnit kdokoliv, koho rodiče přihlásí nebo nějaký dospělý doporučí. Proč? Protože ten dospělý bude jeho tutor, někdo, komu se bude dítě zodpovídat. A co je cílem hry? Jak jinak, než letět na Mars.

Jak se letí na Mars? Nu, postaví se raketa, sežene se kosmodrom, vycvičí se kosmonauti a už se letí. Když se nad tím váš analytický mozek zamyslí, už se vcelku jednoduchý úkol jako “postavit raketu” rozpadá na řadu podúkolů, jako: co ji pohání, z čeho se postaví, jak komunikuje se Zemí, kolik kyslíku a Harribo medvídků musí vést sebou a jiné důležité otázky. A tady začíná to učení. Děti mají své úkoly, které jim rozdělují vedoucí týmů z řad dospělých. Vidí, na čem jako tým pracují, komunikují spolu videokonferencemi, interním komunikačním systémem, účastní se porad a představují to, na co přišli. Musí připravovat podklady, procházet a vyhledávat nejrůznější údaje, postupují ostatním výsledky své práce. Učí se o aerodynamice stejně, jako o chemických sloučeninách, vše alespoň zhruba rozvrstveno tak, aby mladší nebyli zásadně znevýhodněni před staršími.

Hra prochází od prvního náboru účastníků projektu, kteří vstupují do jednotlivých výzkumných týmů, přes první dílčí návrhy až do stadia, kdy jsou hotové plány lodi a kdy je třeba začít pracovat na letovém plánu. Vzdělat se v astronomii, vymyslet dráhu letu, ale také naprogramovat přistávací modul, navigaci či komunikaci lodi a sledovat simulaci letu. Samozřejmě v nějakém prostředí pro děti uzpůsobeném, ale s reálnými parametry a jen nutným stupněm zjednodušení.

A konec? Po roce, možná po dvou. Vyhodnocení přínosů jednotlivých týmů. Připravený projekt, vytištěný ve formě knihy pro všechny účastníky. A především: zkušenost s tím, jak vyvinout, spolupracovat a koordinovat obrovský projekt, v němž musíte od každého trochu. Kde využijete každou znalost, jaké jste byli schopni dosáhnout. Kde se naučíte znalosti získávat a kombinovat je se znalostmi ostatních. Na první pohled je to málo, ale ve skutečnosti mnoho. Velmi mnoho.

Celou hrou děti provází odborníci. Profesionálové, kteří si na to udělali čas už třeba proto, že jejich děti se účastní. Nebo proto, že je ukecáme, však jich všichni známe kolem hodně. Astronom připraví kurz o nebeské mechanice. Zkušený letecký konstruktér přiblíží teorii projektování. Sociolog udělá úvod do komunikace s neznámými etniky. Programátoři budou provádět vývojem software a dozorovat jej. Jaderný fyzik vyloží zádrhely atomových pohonů nebo nebezpeční explozí na Slunci pro cestování vesmírem. Nic praktického, co by pomohlo zlepšit prospěch ve škole, ale zato něco, co pomůže dětem ujasnit si, co je zajímá a zda setkání s expertem na dannou věc jim nepomůže o obor najít zájem. Najít se.

Už jsem říkal, že pro hru se používají nejmodernější internetové technologie. Videokonference, webové služby, simulační rozhraní v prohlížeči, ovšem i mobil. Ale zároveň je to doplněno o korespondenci, poštou zasílané formuláře i SMS. A taky osobní setkání: návštěva na hvězdárně, v ocelárně, elektrárně, prostě všude tam, kde na člověka může dýchnout něco z praxe. Jde o to, naučit děti komunikovat všemi kanály, nevylučovat je ze hry jen proto, že jim něco nevyhovuje a také pro to, naučit je, pro který typ komunikace je která technologie nejlepší. Zorientovat se.

Z popisu asi všichni jasně cítíme, že to nebude ani levná věc, ani organizačně jednoduchá. Nelevná je kupodivu menší problém – těch pár stovek tisíc na poslepování a nakreslení mashupu, který udělá dětem radost, se vždycky najde. To bych si troufnul. Ostatně soudím, že by si rodiče hru pro své děti zaplatili v řádu tisícikorun ročně, i fond pro chudší talentované by tu mohl vzniknout.

Horší je ta organizační věc. Není to malé rozsahem a co je zádrhel, chce to někoho, kdo rozumí tomu, jak a co děti kterého věku lze učit. Začít do nich hustit integrály asi nemá smysl, dobře zjednodušit to, je základ celé hry. A to je něco, kam si netroufám.

Tady někde představa končí. Myšlenka hry, která možná pár desítek nebo stovek dětí postrčí od toho, dělat autolakýrníky k tomu, nová auta na vodíkový pohon konstruovat. Jak ale sami uznáte, tohle je něco, co ministerstvo školství nikdy neuskuteční.

Jediná šance je, že si pomůžeme sami.

Jenže myšlenku už nosím v hlavě … nu, dva tři roky. A stále nic. Málo času, málo sebemotivace. Takže ji vykopnu dál. Třeba nás to všechny někam posune a najde se motor, spínač. Nebo nic. Je to lepší, než zapomenout. A tak to prosím i berte.

Málokdo asi očekával, že volby prezidenta v Česku budou takový mazec. Zatím jsem si z toho dělal legraci, říkal jsem, že “to hodím Zemanovi” a když vyhraje, odstěhuju se do Rakouska a zbytek téhle realityshow dokoukám na ORF. Jenže to přestalo být vtipné. Víc reálné. Proč?

Je nakonec hodně jedno, jestli vyhraje Zeman nebo Schwarzenberg. Oba mají tolik škraloupů, které se nutně v sedmdesáti letech života za čtyř-pěti různých režimů nashromáždilo, že oči přecházejí. Kalouskové, Šloufové, hajlující tcháni či slib komunismu, to je nakonec jedno a jen podle míry své příchylnosti věříte jedné či druhé straně, jak moc to myslí upřímně. Obtížně lze vyvážit vidinu opoziční smlouvy vidinou Kalouska na postu guvernéra ČNB. Těžko lze z vykydané špíny poznat, kde se vyloupne klenot, kde vyroste dobře prohnojená tráva a kde se budou dál prasata válet.

Co je mnohem horší a co přestalo být vtipné, je rozdělení společnosti. Pravda, to nevzniklo kvůli prezidentským volbám, ale poprvé se objevilo ve vší nahotě. Se vší důrazností a negativy, které z toho plynou. Slyším to kolem sebe každý den: jak může někdo volit Zemana? Já vám řeknu, proč ho někdo může volit, je to vcelku jednoduché.

Miloš Zeman není kandidát levice. Je kandidát rukodělně pracujícího člověka. Toho, který dře fyzicky a dnes a denně poslouchá v televizi, že se bude muset uskromnit. Že prožral svou budoucnost, říká mu ministr financí Kalousek. Že mu jako málo kvalifikované síle hrozí nezaměstnanost. Že veškerá jeho budoucnost je nejistá. Těžko se divit voliči (zpravidla postaršímu), že se zachová racionálně, odmítne zemřít, ale místo toho volí někoho, kdo to říká jinak. Kdo to říká tak, jak on to vidí: ti, kdo prožralu budoucnost, jsou bílé límečky. Nemakačenkové, kteří si v ofisu válí šunky, berou velký peníze, šulí daně a dělají ze sebe honoraci. Ti, kteří by nevydrželi den na šachtě, směnu na traktoru, za volantem busu či na pásu ve fabrice. A je to Miloš Zeman, koho lze obdivovat za to, jak tuhle měšťáckou pakáž utře, kdykoliv na ni narazí. Třeba toho namyšleného Moravce, který se jeho – budoucího prezidenta – dovolí hodně ostře zeptat. Takovému namyšlenému pisálkovi, který si myslí, že lejna šalamounova pozřel, dobře padne odpověď začínající slovy “Podívejte se pane redaktore, nebudu vám říkat, že jste úplný hlupák, protože evidentními pravdami se nebudeme zabývat”. Cožpak by takový redaktůrek nedostal po zásluze přes držku, jen co by otevřel dveře hospody a cožpak by mu to stejně neřekl každý z nás, říká si rukodělný volič a volí ze svých řad. Bodrého Zemana s rukami, co se práce neštítily, dvěma bradami a před panstvem neshrbeného, naopak Švejkovsky naladěného, nemakačenky utírajícího.

Karel Schwarzenberg není kandidát pravice. Je kandidát bílých límečků, rukou nepracujících voličů – hlavodělců – zpravidla městské generace, která nepoznala ani fabriky, ani pole. Imponuje tím samým, čím Zeman – jenomže těm svým. I on pojmenovává věci takové, jak jsou viděny. I on oslovuje své publikum jeho jazykem: vypráví historky spíše intelektuální, když je potřeba, dělá si legraci sám ze sebe.

Kdo chápete a rozumíte Schwarzenbergovi, nemůžete chápat a rozumět Zemanovi. A opačně. Proto jedna i druhá strana se ptá, kdo za debila by volil toho druhého. Nu, je to jednoduché. Ti druzí. Ti, které nepotkáváte. Ti neviditelní. Ve vašem případě pravděpodobně ten autobusák, co vás vezl ráno do práce a kterého nevnímáte. Prodavačka, co vám namarkovala svačinu. Ten blbec z posypového vozu, co se někde válel a protáhl cestu až tak pozdě. Ti, kdo vyrobili jídlo, co jste dneska jedl. Jsou to pro vás zbyteční lidé. To samé mohl vyrobit někdo v Číně a tu samou práci mohl udělat ukrajinec, či dokonce slovák. Je éra globalizace a když někdo chce obstát, musí se pro vás roztrhnout, je tak?

Propast, která ve společnosti vznikla mezi takzvanou “pravicí” a “levicí”, je děsivá. Nevážíme si nejenom svého politického přesvědčení, svých názorů, ale pomalu a viditelně ani sebe jako lidí navzájem. Jsme navzájem přesvědčeni o své postradatelnosti, zbytnosti. Zatímco autobusáka by mohl nahradit ukrajinský řidič a brzy už i Google autobusy, menedžra z fabriky, toho hlavodělce – nemakačenka, co celý den kulové dělá a jen se vybavuje s německým zákazníkem, by měli vydlažbit úplně, toho ani není třeba nahrazovat. Jsme si navzájem sobě zbytní. Neříkáme to nahlas, k tomu nám ještě pár mentálních bloků zbylo, ale jsme o tom přesvědčeni uvnitř.

V takovéhle chvíli není možná rozumná dohoda, kompromis. Bude to jen silou vyhraná volba, která druhému nevyhovuje vůbec. Následek polarizované společnosti.

Je to následek mnohého, především politiky posledních dvaceti let. Hnali jsme se kupředu, neohlíželi jsme se zpět, jenže kdo nezajišťuje trén, přichází o frontu. Nechali jsme tápat starou generaci v nejistotě, však ten marast byla její vina. Zapomněli jsme, že mají volební práva a neuvědomili jsme si, že jsou to lidé, kteří mají své pocity. Jedním z nich může být i frustrace. Politika posledních dvaceti let neprovedla nic podstatného stran vytvoření únosné budoucnosti. Vzdělávání, sociální reformy, zdravotnictví, to všechno nás utvrzuje v dojmu, že lépe už bylo. Někdo se chytil a stal se novým proletariátem, z kubikulu openspace kanceláří se považuje za příslušníka střední třídy a tím za vyhraněně pravicového voliče. Někdo se vyšvihl mezi finanční elitu, jenže česká praxe potvrzuje pravdivost Marxovy myšlenky, že za kumulací velkého kapitálu vždy v počátku stála nějaká zlodějina. Ostatní jsou jen kanonenfutr, mazivo v soukolí českého kapitalismu, které lze přeci kdykoliv nahradit. A těch pár spravedlivých … rozkoukávají se, vykuleně zírají na to, co se stalo s jejich milovanou zemí a dělají nejrůznější zoufalé positivní vlny evoluce, které je tak těžké pochopit, jako je těžké brát vážně. Ostatní se jejich dobré vůli smějí, protože nemají, jak ji pochopit.

Námi opuštěné křesťanství hlásalo, že cesta je důležitější, než cíl. My víme, že to tak není. Co je na účtě, to se počítá, po původu se nikdo neptá a když už někdo, pak jen proto, aby získal svůj podíl. Ale najednou se probouzíme do světa, který je za hranou toho, co jsme byli ochotni unést, kolik jsme byli ochotni slevit ze svých zásad. Do světa, kde už se významně projevilo, že ekonomika etiky (či jak Sedláček říká, ekonomika dobra a zla), má své opodstatnění. Že náklady externalit dobrých skutků jsou v dlouhodobém měřítku nižší, než u skutků špatných. Čili, že dobro se skutečně vyplatí. Jenže jsme až po krk ve zlu. Po krk v ústupcích, kterým by církev bez rozpaků dala nálepku dáblova pokušení, kdyby ji ještě někdo bral vážně. Bylo nám jedno, že se porušují zákony, kumuluje moc mediální, prolíná s politickou, pak už se zákony neporušovaly jen trochu, ale rovnou ohýbaly a chybělo jen málo, aby se ohnula i Ústava. Opoziční smlouva, pravicová arogance á la ODS a Klaus, rozštěpení společnosti. Deformace našeho právního i etického vědomí do ještě větší hrůznosti, než za komunismu, kdy jsme věděli, že tak to dobré není, ale nesmí se to říkat veřejně. Teď víme, že se to takhle vyplatí vždy.

Těžko s tím v pátek a v sobotu něco uděláme, ať vybereme kohokoliv. Musíme se začít poslouchat. Přemýšlet o důvodech, proč někdo zastává postoje, jaké zastává a být si jisti, že odpověď “je to debil”, není správná. Být přesvědčení, že takzvaná pravicoví i levicová politika nakonec musí konvergovat k jednomu a to k tomu, aby se všem lépe žilo. že nelze žít na úkor ostatních a že k tomu jednostranné uvažování svádí.

Když bych nakonec sám za sebe měl shrnout, komu dám svůj hlas, bude to – přes miliardy výhrad – Karel Schwarzenberg. Důvod je jeden: tam, kde mluvil, nelhal. Nikdy se neukázalo, že by lhal o privatizaci, o svém minulém vztahu k dekretům, nikomu nepřibájil nacistické hrady, či nás nelakoval s opoziční smlouvou. Nepomlouval, neosočoval. Nerozděloval. Čeho se bojím, je to, o čem mlčel, jenže téhož se bojím u Zemana.

Koho zvolíte vy, je vaše věc. Neexistuje menší zlo, v tom je ta pointa. Zlo je zlo – jen se v různé míře děje vám a ostatním. Volte tak, aby se nedělo vám a těm, na kterých vám záleží. Nic lepšího nevymyslíte.

Snad jen tolik jsem chtěl říct, že čím na větším počtu lidí vám záleží, tím je to lépe pro všechny. Ale to nelze ovlivnit teď, v předvečer voleb. To musí být ve vás.

—

Aktualizace: 

Dlouho jsem o rozdělené společnosti nechtěl psát. Nemám to tak promyšlené, některé věci ještě neumím zformulovat. Vidím to rozdělení, cítím ho, umím jej ukazovat na jednotlivostech, ale aby z toho bylo dobře vyargumentované téma pro článek, na to bylo ještě brzy.

Samozřejmě jsem za svůj včerejší post dostal čočku. Mnoho lidí rozdělení nevidí. Vidí jen svou stranu a ty křupany na straně druhé, což bych si skoro dovolil považovat za důkaz mého tvrzení. Co je oprávněně kritizovatelné, je ta dělící čára. Nazvat ji křupani versus noblesa, jak vyplývá z některých názorů, se mi nechce. To ji determinuje a diskusně zabaluje. Když někoho budete označovat za křupana, dialogu to nepomůže. A dialogu je třeba. Jistěže řada rukodělných nepodporuje Zemana. Jistě, že řada hlavoudělných ano. Promítá se sem vzdělání, ale podle mně do značné míry i to, zda je dotyčný zaměstnanec, OSVČ, freelancer nebo člen managementu.

Skvěle mi v přemýšlení pomohla kniha Paula Krugmana (blog) Skoncovat s krizí. Konkrétně kapitola 5 Druhý zlatý věk popisuje příjmovou diferenciaci a to, co z ní vyplývá ekonomicky i politicky. Naprosté odtržení třídy superbohatých od zájmů těch ostatních. Kamarád pravil, že autor je debil. Možná je, ale jednak jeho myšlenky vysvětlují hodně z toho, kam jsem se já zabrousit neodvážil, protože ekonomika je široké pole, jednak ho dovedly až k Nobelově ceně, což se počítá.

Možná, jednou, se mi podaří dotáhnout to do projekce na naši společnost a vysvětlit pochopitelně, kde rozdělení vidím a čím nám škodí. Zatím jsem ze sebe vydal tolik, kolik jsem uměl v době, kdy se mi zdálo důležité to zmínit. Abychom byli pamětlivi toho, že nejsou my a oni. Že žijeme každý sami za sebe stejně tak, jako každý za všechny ostatní. Že zodpovědnost, morálka a etika nejsou vyprázdněné pojmy, jak nám tvrdí Václav Klaus, ale součást nejenom slušných životů, ale i ekonomické prosperity. A že když se necháme vmanévrovat do rozdělení národa tak primitivními kecy, jaké v těchto volbách slýcháme, uškodíme jen sami sobě.

Snad to z toho alespoň někdo pochopil…

V publikování jsem vyzkoušel ledasco a už to by vydalo na knihu samo o sobě. Jednu věc, na kterou narážím nejčastěji, je vnitřní motivace. Závidím autorům, kteří mají svého vydavatele a editora a dostávají od něj cholerické telefonáty, kdy onen řve, že autor jest kurva, která slíbila dodat text před půl rokem a stále ani čárka, autor křičí, že v takovém kravále se nedá dělat a že už chtěl jen dopsat závěr, zatímco na obrazovce notebooku volí v iA Writeru Create a new file. A s chlapským “jdi do prdele” se oba v dobrém rozloučí. Protože tak to má být a všichni to vědí, že takto je svět v pořádku. Autorovi se dostává motivace a tlaku, vydavatel vnáší do projektu přidanou hodnotu uvážlivého project managementu založeného na úměrném užití slangu a argotu.

Blbé je, když se dostanete do situace, že nemáte motivační faktor. Pak pilujete, hrajete si se slovíčky, pročišťujete dějovou linku, ale na papíře stále prázdno, text nehotov. Znám to sám od sebe.

Sám mám řadu rozpracovaných knížek, které kysnou na tom, že jsem je teoreticky dodělal, to jest sám v sobě jsem dosáhl stavu jejich dopracování, kdy už vím velmi přesně, jaký mají výsledek, ale část z toho není digitalizována (tedy převedena z hlavy do textového souboru). A za deset let se toho nahromadilo neúrekom.

Historie českého internetu – původně vznikla někdy v roce 2002 jako kniha s Markem Antošem. Napsáno úvodních cca 150 000 znaků, část z toho vyšla na Marigoldovi a Lupě poté, co se ukázalo, že není dohled, kdy bych to dopsal. Nevýhoda: historie je to, co bylo před hodinou, takže by bylo pořád, co psát. Občas si připíšu další kapitoly a povaluju je na disku nebo je vyhodím na marigolda, jako teď tu část věnovanou historii weblogů. Problém? Říct si, kde je konec, přesně si stanovit záběr a nivelizovat hladinu důležitosti, dokopat se do toho, doplnit příběhy, které jsem v pozadí neznal a nevymlouvat se na to, že Ivo nemá čas ověřit pár historek z počátků Seznamu.

Hermeneutika smrti autorského práva – opět tak do poloviny sepsané texty věnované historii autorského práva (Benátky, Holandsko, Anglie, Rakousko a Čechy) a východiska k budoucímu uspořádání. Vychází to z textů, které jsme připravovali pro EK i senát US, něco z toho mám německy, něco anglicky, něco česky. Začal jsem s tím v roce 2008, kdy mě naštvalo, že v češtině nic není, kromě pár bakalářek. Kolem ACTA debat mi to přišlo aktuální, teď se vymlouvám na to, že je to literatura pro fajnšmekry a není třeba to dodělávat. Ale vždycky, když čtu nějaká blábol o tom, jak to bylo kdysi, se mi zase zdvihne hladinka, jenže to nestačí.

Příběh strýčka Martina – mé opus magnum. Vycházel ve webové podobě, cca 450 000 znaků románu bylo dopsáno už před dvěmi lety po pěti letech práce. Jen tak na okraj k tomu vznilo více jak dvacet wikipedistických hesel v češtině a němčině. Srdcovka. Akorát je potřeba ji finalizovat (opatřit poznámkami, neb – jak moudře podotknul jeden recenzent – číst to bez doktorátu z historie, to znamená otevřít si k tomu pár lexikonů) a vymyslet, co s tím. Papíroví vydavatelé zděšeni, teď se smiřuju s tím, že to na papíře nikdy nevyjde a doklepu to elektronicky, jenže to už je zase malá motivace.

UMTS a LTE sítě – skvělý projekt s Kamojedovem a Poupínem. Ten první se jej bohužel nedožil a někdy se bojím, zda i my s Poupínem se jej po deseti letech dožijeme. Opět jsme někde na polovině potřebného textu, další část suší Poupíno. Musel bych se dokopat k tomu, popsat i věci, které mě bytostně nezajímají, jako jsou transportní protokoly, což je hromada práce (tak na tři dny psaní a dva měsíce rozhoupávání se). Přidejme k tomu naprostou neatraktivitu takového textu pro vydavatele a asi tušíte, odkud pramení malý posun

Kancléř páně – středověká detektivka vzniklá ze závisti k Szapkowskeho schopnosti napsat Boží bojovníky a z proklínání prvních čtenářů Strýčka Martina, že tam cpu něco jiného, než jen historický příběh. Rozpracování je zatím nejmenší, věnoval jsem tomu zatím stěží 200 hodin času na rešerše. Ve scriptoriu knihovny se mě zvědavě ptali, kdy tu disertaci budu odevzdávat. Ovšem to byla jen kostra příběhu, která přijde po sepsání k vyhození. Studium pozdně přemyslovských pramenů je větší drama, než těch ranně přemyslovských, kde to dost zjednodušuje fakt, že prakticky žádné nejsou.

Flotila útočí - druhý díl Flotily Země (měla 33 tisíc stažení jen na Palmknihách, to už je skoro klasika . Dvacet let po bitvě u Barzy vyráží Flotila zasadit drtivý preventivní úder Anoplurně. Nudná kronika běžného života vesmírné vojenské elity – boje, zrady, vášně a hrdinství. Textově rozsáhlejší, než původní Flotila, více knižní, méně ploché tím, že to není jen příběh jedné bitvy. Na druhou stranu, většinu toho mám jen v hlavě, takže i když mentálně nejrozpracovanější, fakticky nejméně zdigitalizovaný titul.

Vypadá to grafomanicky. Vím. Většina té práce se ale rozplynula v průběhu deseti let a velká část práce je ještě přede mnou. Taková ta nepříjemná, najít někoho, od koho si nechám poradit a dotlačím se k tomu, poraděné zrealizovat. Jsem rád, že se mi podařilo zkoncentrovat se před dvěmi lety k tomu, abych vydal Koncernovou pětiletku (to je taková srdcovka) a vloni knihu Apple: cesta k mobilům. Jenže zároveň na tom vidím, že kvalitní editace knížky je základ. U Apple se to nepodařilo, v nakladatelství to šlo nahonem a podle toho to taky dopadlo: jsou tam slušně řečeno rezervy.

Když se letos dotlačím k tomu, dodělat další (asi to postihne Strýčka Martina, protože to už je mi i interně trapné), bylo by to dobře, jen s energomonitorem a dětmi bývá potíž, kdy a jak. A to už jsme zase u té motivační otázky.

Co safra dneska motivuje autory, když to nejsou peníze?

Přemýšleli jste někdy o tom, kolik programátorů je potřeba pro obsluhu vesmírné bojové lodi? Pokud ne, je teď správná chvíle to napravit. A pokud netušíte, proč byste nad tím měli přemýšlet, tak je správná chvíle přemýšlet, proč byste vůbec měli přemýšlet, protože tahle otázka je nadmíru aktuální. Vysvětlím, proč.

Když jsem před lety psal knihu Flotila Země (jejíž druhý díl stále nosím v hlavě), byla to na jednu stranu legrace, na stranu druhou v ní je hodně věcí, které pokládám pro budoucnost za klíčové ať tak nebo onak. Jedním z těch problémů je význam programátorské profese.

Uvedeme se do děje. Flotila Země vyráží bránit planetu Země do boje s invazí anoplurnských vetřelců. V několika nestřežených okamžicích popisuji bitevní lodi Flotily, ačkoliv jsem pamětliv dobrých rad profesionálních autorů, že takový popis má být vágní, aby si pod ním čtenář mohl představit, to své. Zásada je, nepopisovat mimozemšťany, protože každý ví nejlépe, jak má emzák vypadat a když se do toho jako autor netrefíte, budete nahraní. Totéž platí pro popis vesmírných lodí – popište je do detailu a za sto let se vám budou smát, protože jste je vymaloval, jak auta ve století páry.

Nu a jak byste si představili, že má být takový bitevní křižník Flotily velký? Pět metrů? Padesát? Pět set? Na to je těžká odpověď, kterou si jako autor musíte obhájit sám před sebou. I vzal jsem papír a začal jsem počítat. Zásadní je cena. Aby příběh fungoval, musí být postavení Flotily drahá věc, nemůžete tedy mít křižník pětimetrový, protože takovou plechovku si spíchnou lidi na koleně. Musí jít o logisticky rozsáhlý celek, který není jednoduché a tedy ani levné postavit. Takže se začnete blížit spíše těm pěti stům metrům.

Pojďme na to z druhé strany. Křižník Flotily je vybaven střeleckými věžemi, v nichž jsou dvouhlavňová fázerová děla, obsluhována jsou ručně. Najdete zde torpédový úsek. A co dál? Kantýnu, ubikace mužstva, velící můstek, koupelnu, sklady. Jenže pro kolik lidí? K obsluze střeleckých věží patří čtyři, dalších pět šest si vymyslíte a obhájíte: kapitán, navigátor, spojař, zbrojař, dva piloti. To je na půlkilometrový křižník ale dost málo, to se tam potkají jednou za půl roku.

Můžete se z toho vykroutit, zaplnit půl kilometru křižníku motorem, ale je to trochu zbabělé. Už proto, že dlouhodobá zkušenost ukazuje, že ve vojenské technice pohonné agregáty a sklad paliva spíše nepřesahují třetinu lodi. Co vrazit do zbyku lodi jiného, než lidi?

Takže přifukujete lidmi. Jenže, co tam ti lidé budou dělat? Většina věcí na bitevním křižníku musí být nutně mechanizovaná, automatizovaná. Nepotřebujete nabíječe děl, protože fázery živí reaktory. Nepotřebujete přihazovače uhlí do reaktorů, protože energii obstarávají koncentrory, jejichž princip si v úctě k budoucím zájemcům o Nobelovu cenu necháváte pro sebe. Asi všichni chápeme, že na vesmírném křižníku byste neměli potkat chlápka s lopatou nebo vozíkem granátů. To všechno obstarávají automatické systémy či roboti, protože jinak to není budoucnost a navíc převážet torpéda v silně radioaktivním prostředí a ve vakuu není zrovna zdravé.

Takže co tam ty lidi budou dělat? Ano, tušíte správně, programovat. Protože – a to je moje představa – základní obslužnou veličinou kosmické lodi budou programátoři. Lidi, kteří se postarají o přeprogramování porouchaného robota. Kteří zvládnou opravit zaseklý výtah nebo předělají detekční algoritmus neutrinového analyzeru, který zůstal do startu neodladěn. Protože, když se tohle podělá ve vesmíru, máte pech. Nejbližší backup je světelné týdny daleko a těžko můžete za bitvy rozbalovat zálohy navigačního paprsku faserového děla z cloudu na Amazonu.

Abych situaci dramatizoval, přimyslel jsem si svévolné modifikace, které se v programových systémech lodi vytvářejí pohybem v hyperprostoru. Počítače, usoudil jsem, budou na pohyb v hyperprostoru náchylné, budou se chovat při určitých rizikových manévrech nestabilně a bude třeba je opravovat. Přirozenou součástí posádky vesmírné lodi tedy budou zkušení programátoři, usoudil jsem. O čemž mne pravidelně utvrzují problémy s vesmírnými sondami bez lidské posádky, které si spletou metry a stopy či mají jiné podobné obtíže.

Může to být nepodstatné zjištění a trochu mne mrzí, že se jeho ověření zřejmě nedožiju. Už dnes si ale všímám(e), že rozsáhlé softwarové systémy vyžadují pravidelnou údržbu. Pro případ jiné povídky (Garangova limita) jsem popisoval neurlingvní programování, metodu, kdy výsledek průběhu software ovlivňuje jeho “emociální stabilita” tedy to, zda se mu líbí nebo nelíbí dojít k takovému výsledku. Ukázalo se, že podobný přístup se již používá například v rozsáhlých amerických energetických sítích, které se při stresu – tedy v momentě, kdy jdou věci špatně – mají tendenci chovat jinak, než v klidu. Slovy “mají tendenci” samozřejmě popisuji jim programátory vtělené chování, vyhodnocení stresové situace a plánované zhroucení systému je ale v případě energetických sítí lepším východiskem, než jejich zhroucení neplánované. Celá věc ovšem potřebuje programátora – psychiatra, která systém uklidní, že se věci dávají do pořádku a vyvede jej ze stresu, protože tento stav není jednoduchým binárním přepínačem “JE/NENÍ stres”. Jde o chování, které systém vyvodil z řady vstupů, které jeden člověk nemůže sám snadno vyhodnotit, takže ani nemůže vyhodnotit, jak stres systému odstranit.

Programátor se tedy do budoucna stane zcela běžnou komoditou, běžnou součástí pracovních týmů. Dokonce bych řekl, že s postupným rozmachem automatické výroby prostorových objektů nahradí on ve spojení s 3D tiskárnami řadu dosud běžných profesí, které vytlačí do niky vývojových specialistů. Proč byste měli umět obrábět kov, když předmět ze syntetického materiálu podobných vlastností pro vás vytiskne vaše domácí 3D pár minut poté, co si dotyčný předmět zaplatíte na iTunes Objects?

Ano, jistě tu budou specialisti ve vývojových laboratořích specializovaných institucí, kteří budou pracovat s materiály, s nimiž 3D tiskárny běžně pracovat nebudou a které se běžně zpracovávat nebudou. Kolik dnes znáte tkalců lnu, kteří jej doma spřádají. Kolik přadlen vůbec znáte? A pak, samozřejmě, kromě vzácně se vyskytujících a dobře placených specialistů, tu budou umělci vtiskující netradičním materiálům své netradiční – a považte ručně zpracované a pokud možno neopakovatelné – vize.

Poněkud to naznačuje, že programátor se postupem doby stane funkcí nikoliv horní části společenského žebříčku (jak mívají ve zvyku se dnes považovat), ale naopak tou nejběžnější a tedy i společensky a příjmově spíše níže položenou. Jejich velká potřeba bude znamenat, že to bude dělat každý. I tady jistě bude fugnovat rozvrstvení. Rutinní kodéři opravující něco tak obyčejného, jako jsou zaseklé zásobovací úseky kosmických lodí či nanoboty výrobních granvaskulinních linek. Ale pak také výzkumníci bádající nad novými algoritmy. Datamineři, hledající utajené souvislosti. Archeowarové, lidé, kteří se budou specializovat na historický kód v jazycích, které dávno vymřeli, jako je Fortran nebo Slovenština. Dokulogové, kteří rozpoznají a budou schopni zpřístupnit i takové datové formáty, jako je ten s příponou .602 v kódování Kameničtí a dají vám výklad několika názorů o původech těchto praslov.

Samozřejmě, že až jim za sto let řeknete, že je vlastně vnímáte jako jednu profesi, poprskají vám vzteky nátělník. Dokulog či archeowarista, to je přeci softskill, humanitní vzdělání, které se hrabe ve starých zaprášených archivech. Tydýt, kterého nevzali na slušnou školu. Rutinní programátor, to je absolvent učňáku, kterému nezbyde nic jiného, než do smrti opravovat chyby v kódu na kasách Teska. Jóóó, elita umí používat neurolingvu na kvantových počítačích a tlačí se do paralelního zpracování v hyperprostorové obálce, tak je to a ne jinak, budou se hádat na Zdrojáku za sto let. Jak vás mohlo napadnout, že je to ta samá práce? Vždyť to není v ničem stejné!

To by ale také znamenalo, že programování se bude muset posunout do nižšího věku. Nebude příliš realizovatelné, aby se s učením programování začínalo v dvaceti letech věku někde na vysoké, bude to zřejmě jedna ze základních dovedností na základní škole. Pravděpodobně (doufejme) bude mít modernější formu, než vypisování textových příkazů do textového editoru.

A tím se vracíme k tomu, proč otázka, kolik bude třeba programátorů na vesmírné bojové lodi Flotily, je tak důležitá pro českou ekonomiku. Na nic z toho nejsme připraveni. Neumíme dětem zprostředkovat počítače o moc lépe, než jim na nich pustit nějakou hru. Neučíme je problémy analyzovat, učíme je pamatovat si fakta, které uchovává Wikipedie bříška jejich prstů daleko. Neučíme je volit strategie, neučíme je rozhodovat se nad nespojitými daty, neučíme je uvažovat nad názory druhých.

Pokud je to nenaučíme, nebudou za sto let naši potomci vepředu, na špici. Nepomůže jim už ani to, že máme tradici vaření piva, protože to budou syntetizovat nanosynty v každé domácí ledničce dle definice koupené elektronicky v místním hypermarketu. Nepomůže jim lákání turistů na památky Karla IV., protože jen ichtyl by jezdil někam fyzicky, když mnohem lepší je to ve virtuálu.

Může se nám to nelíbit, můžeme s tím nesouhlasit, ale jedinou alternativou k tomuto vývoji je zhroucení civilizace. A to není alternativa nijak mnoho atraktivní.

Takže přemýšlejme, co s tím. To, že vás nic nenapadá teď hned, neznamená, že bychom otázku počtu programátorů na vesmírné lodi Flotily měli pouštět ze zřetele…

Vysvětlit, proč někomu člověk chce dát hlas v nadcházejících prezidentských volbách, je úkol nevděčný. Na každý arugment se najde řada protiargumentů, tu špatných a smyšlených, tu jen nedomyšlených, někdy i pravdivých. 

Prezidentský post má v České republice tradičně spíše korekční nádech, tedy výsadu korigovat přehmaty, kterých se dopustila vláda či jiné státní orgány. Například amnestií. Není to moc výkonná, není to moc zákonodárná, ale spíše representativní a určitý morální opěrný bod. Zatímco representaci, věřím, zvládnou s pomocí vizážistů a detoxikačního pracoviště všichni uchazeči, o morální zodpovědnosti mám spíše pochybnosti a proto jsem škrtal u papírově nejsilnějších uchazečů, jako je Zeman (Opoziční smlouva), Fischer (Kriminální provedení podpory obnovitelných zdrojů a členství v KSČ) a Schwarzenberg (Kalousek). 

Nakonec mi zůstala dvě jména. Táňa Fischerová a  Vladimír Franz. A proč jsem se nakonec rozhodl pro Táňu Fischerovou? Znám ji osobně, z kdysi dávna, pamatovat se na mne nebude, proč taky. Ale zanechala ve mně (a pozdější prací prohlubovala) dojem spravedlivé a cílevědomé ženy, která se zasazuje o slabší a o to, aby morálka nezůstala jen prázdným slovem, neužitečným ekonomicky nepodloženým termínem, jaký z něj dělá Václav Klaus. 

A to je to, co chci po našem prezidentovi. Aby byl tím, kdo by byl ochoten nahlas říct, že tohle není politika, ale nemorální kšeft. Abychom měli někoho, kdo nám pomůže odlišit dobré od zlého, abychom neměli neustálý dojem, že žijeme v říši za zrcadlem. Abychom se nedozvídali, že špinavé peníze neexistují, že korupce neexistuje.

Může být, že s tím sama nic nenadělá a je to velmi pravděpodobné. Jednotlivec nemůže sám změnit směr dějin. Ale může ostatním pomoci probudit se ze sna. Už to by byl obrovský impuls. 

A to je ten důvod, proč Táňu Fischerovou volím. Pro naději, že i někdo nahoře a někdo slyšitelný uvidí zemi takovou, jakou ji vidíme my dole.

Uznávám, že se do druhého kola asi nedostane. Slýchám názory, že takto svůj hlas zahodím ve prospěch toho či onoho. Co naplat. Radši ho zahodím, než abych volil místo dobra jedno z menších zel.  Je tedy docela pravděpodobné, že pokud do druhého kola postoupí Fischer a Zeman, už volit nepůjdu. Neumím zvolit dobro ze dvou zel. 

A vám přeju, abyste při volbě našli svoje dobro.