Americký Kickstarter asi znáte. Vymyslíte si kreativní nápad, třeba svůj nový film, hru nebo novou technickou hračku, uděláte si rozpočet, plány, naházíte to sem a když se najde dost lidí, kteří to budou ochotni za zveřejněných podmínek podpořit a vyberete požadovanou částku, můžete se do toho pustit. Takhle už světlo světa spatřila řada zajímavých nápadů – často se zmiňují třeba hodinky Peble, jenže taky je pravda, že ty by našly investora asi i klasickou cestou. Jenže, proč ne – je to zajímavý kanál na marketing a pro kreativní lidi zajímavé. Nu a v Česku se také objevilo pár takových serverů. 

Přiznám se, že nemám čas ty “české kickstartery” porovnat detailně. Přijdou mi funkčně hodně podobné. Nabízejí založení projektu, jeho popsání, přidání multimédií a hlavně balíčků nabídek, které si může zájemce koupit. Ale taky mě čeká, jeden z nich vyzkoušet a přemýšlím, který. Zkoumali jste to někdo? 

Asi nejnadějněší se mi jeví trio KreativciSobě.cz, Startovač.cz a HitHit.com (com doména na lokální projekt se mi moc nelíbí). 

Nějaké zkušenosti? Drby a zákulisní info?

Prý jestli je energomonitor startup. Nevím. Řadu znaků máme: přicházíme s něčím novým, začínáme z nuly a tak i rychle rosteme. Ambice. V jiném nejsme úplně typický tuzemský startup: přehoupnuti přes první desítku lidí, kteří na tom pracují. Záměrně nezřejmý záměr, kde budou peníze, ale jeho silné vědomí. Vlastní peníze, hodně a zase málo.

Vlastně jsem tu otázku pochopil, až když k ní bylo vyčítavě dodáno, že se málo družíme s ostatními startupy. Tož, to máte tak. Víme, co chceme. Víme, co děláme. Momentálně nechceme nahánět investory, ani nechceme uchvacovat lidi, kteří nebudou naši zákazníci. Chceme se soustředit na to, co potřebujeme primárně. Rozvíjet produkt v bodech, které ho prodávají. Zlepšovat samotný prodej. Připravovat body, které budou vydělávat. Zlepšovat logistiku – a logistika zboží vyráběného na dvou kontinentech není zrovna jednoduchá.

Odpověděl jsem, že proto. Řekl bych, že chceme klid na práci, kdyby nějaká část naší práce kdy probíhala v klidu … probíhá v kvasu, v neustálém tvoření a dynamice, jenže (snad) řízeně.

Prý bychom ale měli využívat zpětnou vazbu od komunity. Zjistit její názory. Potíž je v tom, že na startupových podujatích v Česku jsme jediní, koho energetika zajímá. Odezva je spíše na bázi toho, proč kombinujeme modrou a oranžovou barvu a to mi fakt připadá jako menší z našich problémů. Zapříst přínosnou debatu o odchylce v elektřině se daří výjimečně. Výměna zkušeností nám tu moc nepomůže. 

A to je jedna vada řady takových startuperských podujatí. Málo se tu kombinuje starý a nový svět. Internetových lidiček je kolem hromada, ale naprostá většina byznysu je pořád ve starých komoditách a offline světě. Jestli mi dnes něco dává smysl, pak je to “onlajnizace” toho, co dosud není propojeno. Vymýšlet způsoby, jak dosud offline produkty a procesy pomocí internetu a chytrých postupů zrychlit, zlevnit, zefektivnit či zpříjemnit. Nejlépe všechno dohromady. A i takových lidí je tu velmi málo. Když jsou, potkám se s nimi nakonec tu a tam u kafe. Většinou v zahraničí, kde se tohoto postřehu dobrali a kde využívají rozměrů trhu a místní podpory k tomu, aby to zkoušeli.

Až bude akce, kde se bude výrobní šéf fabriky hádat s interneťákama o tom, zda by se mu výrobní linka neovládala lépe přes tablet či něčem podobně trendovém, dejte mi vědět. Rád si to přijdu poslechnout a vezmu si flašku whisky, protože střízlivět se bude na všech stranách

Na druhou stranu, buďme v klidu. Teď jsem byl na elektrikářském veletrhu Amper a tam je to zase to samé z druhé strany. Fabrika, která začla vyrábět něco na bázi toho, že podobné zařízení vyrábí pro průmyslové účely a říkala si, že to rozstřílí domácnostem, když to v emerice tak frčí. Tušíte někdo, kde se to mohlo zadrhnout?

Akcí “starých” i “nových” firem je hodně. Zatraceně málo je těch “přeshraničních”. Odlište se někdo, udělejte ji. Týpky, co by tam chtěli presentovat databázi babysitterek, nechte na baru. Nechte tam rafnout se taxikáře s maníkem, co programuje supercoool klon Uberu. Týpka, co prohlásí “nechám si vyrobit ve fabrice dvacet prototypů našeho zařízen” třeba s maníkem z Jablopcb. Aby všechny ty sny dostaly … jasné kontury … namísto poplácávání se. Je dobré někoho poplácat, pochválit, namotivovat ho ke startu. Ale teď to chce i něco dalšího. 

PS: Možná mi nějaká akce tohoto formátu utekla. Omlouvám se, nechodím všude, nepročítám všechny programy, neříkám, že všechny akce jsou špatné, naopak mnoho z nich je dobrých, ale pro jiný segment trhu, než představujeme. Mě tu chybí tahle. Ale možná jsem zákaznická skupina sám pro sebe

Do éry multimediálních zázraků je v knize stále daleko. Mimo jiné proto, že schopnost zvládnout jejich produkci je za hranicí “jednočlověčího týmu”, který se dnes typicky podílí na napsání knihy a rozšíření týmu přináší problémy nejenom ekonomické, ale zejména realizační, založené na problémech se sdílením vize takového díla.

Když přemýšlím, jak by mohla vypada příští kniha vydaná čistě elektronicky, tak zhruba takto:

Samostatná aplikace pro majoritní mobilní platformy. Čtenář si kupuje jednotlivé kapitoly, které vycházejí vlastně hned po jejich dopsání autorem (případně civilizací korektorem). Vydání nové kapitoly signalizuje push zpráva, notifikace. Cca 50 kapitol po 6000 znacích dává týdenní periodicitu, 5 Kc za kapitolu pak 250 Kč za rok zábavy. Možnost komentovat pasáže a vidět, co a jak komentovali ostatní. To je všechno, víc zatím není třeba, než nějaký backend pro zadávání textů, jejich editaci (basic HTML postačí) a statistiky. Inapp objednávky textů a měsíční předplatné… Závěrem to vydat jako klasický ebook za paušální peníze.

Láká to vyzkoušet. Na úvaze drhnou dvě věci: najde se dost lidí, kterým bude vyhovovat čtení na kapitoly? A fakt, že pro to není žádná taková aplikace, což by mohlo spravit pár korun a řádků kódu…

Přemýšleli jste někdy o tom, kolik programátorů je potřeba pro obsluhu vesmírné bojové lodi? Pokud ne, je teď správná chvíle to napravit. A pokud netušíte, proč byste nad tím měli přemýšlet, tak je správná chvíle přemýšlet, proč byste vůbec měli přemýšlet, protože tahle otázka je nadmíru aktuální. Vysvětlím, proč.

Když jsem před lety psal knihu Flotila Země (jejíž druhý díl stále nosím v hlavě), byla to na jednu stranu legrace, na stranu druhou v ní je hodně věcí, které pokládám pro budoucnost za klíčové ať tak nebo onak. Jedním z těch problémů je význam programátorské profese.

Uvedeme se do děje. Flotila Země vyráží bránit planetu Země do boje s invazí anoplurnských vetřelců. V několika nestřežených okamžicích popisuji bitevní lodi Flotily, ačkoliv jsem pamětliv dobrých rad profesionálních autorů, že takový popis má být vágní, aby si pod ním čtenář mohl představit, to své. Zásada je, nepopisovat mimozemšťany, protože každý ví nejlépe, jak má emzák vypadat a když se do toho jako autor netrefíte, budete nahraní. Totéž platí pro popis vesmírných lodí – popište je do detailu a za sto let se vám budou smát, protože jste je vymaloval, jak auta ve století páry.

Nu a jak byste si představili, že má být takový bitevní křižník Flotily velký? Pět metrů? Padesát? Pět set? Na to je těžká odpověď, kterou si jako autor musíte obhájit sám před sebou. I vzal jsem papír a začal jsem počítat. Zásadní je cena. Aby příběh fungoval, musí být postavení Flotily drahá věc, nemůžete tedy mít křižník pětimetrový, protože takovou plechovku si spíchnou lidi na koleně. Musí jít o logisticky rozsáhlý celek, který není jednoduché a tedy ani levné postavit. Takže se začnete blížit spíše těm pěti stům metrům.

Pojďme na to z druhé strany. Křižník Flotily je vybaven střeleckými věžemi, v nichž jsou dvouhlavňová fázerová děla, obsluhována jsou ručně. Najdete zde torpédový úsek. A co dál? Kantýnu, ubikace mužstva, velící můstek, koupelnu, sklady. Jenže pro kolik lidí? K obsluze střeleckých věží patří čtyři, dalších pět šest si vymyslíte a obhájíte: kapitán, navigátor, spojař, zbrojař, dva piloti. To je na půlkilometrový křižník ale dost málo, to se tam potkají jednou za půl roku.

Můžete se z toho vykroutit, zaplnit půl kilometru křižníku motorem, ale je to trochu zbabělé. Už proto, že dlouhodobá zkušenost ukazuje, že ve vojenské technice pohonné agregáty a sklad paliva spíše nepřesahují třetinu lodi. Co vrazit do zbyku lodi jiného, než lidi?

Takže přifukujete lidmi. Jenže, co tam ti lidé budou dělat? Většina věcí na bitevním křižníku musí být nutně mechanizovaná, automatizovaná. Nepotřebujete nabíječe děl, protože fázery živí reaktory. Nepotřebujete přihazovače uhlí do reaktorů, protože energii obstarávají koncentrory, jejichž princip si v úctě k budoucím zájemcům o Nobelovu cenu necháváte pro sebe. Asi všichni chápeme, že na vesmírném křižníku byste neměli potkat chlápka s lopatou nebo vozíkem granátů. To všechno obstarávají automatické systémy či roboti, protože jinak to není budoucnost a navíc převážet torpéda v silně radioaktivním prostředí a ve vakuu není zrovna zdravé.

Takže co tam ty lidi budou dělat? Ano, tušíte správně, programovat. Protože – a to je moje představa – základní obslužnou veličinou kosmické lodi budou programátoři. Lidi, kteří se postarají o přeprogramování porouchaného robota. Kteří zvládnou opravit zaseklý výtah nebo předělají detekční algoritmus neutrinového analyzeru, který zůstal do startu neodladěn. Protože, když se tohle podělá ve vesmíru, máte pech. Nejbližší backup je světelné týdny daleko a těžko můžete za bitvy rozbalovat zálohy navigačního paprsku faserového děla z cloudu na Amazonu.

Abych situaci dramatizoval, přimyslel jsem si svévolné modifikace, které se v programových systémech lodi vytvářejí pohybem v hyperprostoru. Počítače, usoudil jsem, budou na pohyb v hyperprostoru náchylné, budou se chovat při určitých rizikových manévrech nestabilně a bude třeba je opravovat. Přirozenou součástí posádky vesmírné lodi tedy budou zkušení programátoři, usoudil jsem. O čemž mne pravidelně utvrzují problémy s vesmírnými sondami bez lidské posádky, které si spletou metry a stopy či mají jiné podobné obtíže.

Může to být nepodstatné zjištění a trochu mne mrzí, že se jeho ověření zřejmě nedožiju. Už dnes si ale všímám(e), že rozsáhlé softwarové systémy vyžadují pravidelnou údržbu. Pro případ jiné povídky (Garangova limita) jsem popisoval neurlingvní programování, metodu, kdy výsledek průběhu software ovlivňuje jeho “emociální stabilita” tedy to, zda se mu líbí nebo nelíbí dojít k takovému výsledku. Ukázalo se, že podobný přístup se již používá například v rozsáhlých amerických energetických sítích, které se při stresu – tedy v momentě, kdy jdou věci špatně – mají tendenci chovat jinak, než v klidu. Slovy “mají tendenci” samozřejmě popisuji jim programátory vtělené chování, vyhodnocení stresové situace a plánované zhroucení systému je ale v případě energetických sítí lepším východiskem, než jejich zhroucení neplánované. Celá věc ovšem potřebuje programátora – psychiatra, která systém uklidní, že se věci dávají do pořádku a vyvede jej ze stresu, protože tento stav není jednoduchým binárním přepínačem “JE/NENÍ stres”. Jde o chování, které systém vyvodil z řady vstupů, které jeden člověk nemůže sám snadno vyhodnotit, takže ani nemůže vyhodnotit, jak stres systému odstranit.

Programátor se tedy do budoucna stane zcela běžnou komoditou, běžnou součástí pracovních týmů. Dokonce bych řekl, že s postupným rozmachem automatické výroby prostorových objektů nahradí on ve spojení s 3D tiskárnami řadu dosud běžných profesí, které vytlačí do niky vývojových specialistů. Proč byste měli umět obrábět kov, když předmět ze syntetického materiálu podobných vlastností pro vás vytiskne vaše domácí 3D pár minut poté, co si dotyčný předmět zaplatíte na iTunes Objects?

Ano, jistě tu budou specialisti ve vývojových laboratořích specializovaných institucí, kteří budou pracovat s materiály, s nimiž 3D tiskárny běžně pracovat nebudou a které se běžně zpracovávat nebudou. Kolik dnes znáte tkalců lnu, kteří jej doma spřádají. Kolik přadlen vůbec znáte? A pak, samozřejmě, kromě vzácně se vyskytujících a dobře placených specialistů, tu budou umělci vtiskující netradičním materiálům své netradiční – a považte ručně zpracované a pokud možno neopakovatelné – vize.

Poněkud to naznačuje, že programátor se postupem doby stane funkcí nikoliv horní části společenského žebříčku (jak mívají ve zvyku se dnes považovat), ale naopak tou nejběžnější a tedy i společensky a příjmově spíše níže položenou. Jejich velká potřeba bude znamenat, že to bude dělat každý. I tady jistě bude fugnovat rozvrstvení. Rutinní kodéři opravující něco tak obyčejného, jako jsou zaseklé zásobovací úseky kosmických lodí či nanoboty výrobních granvaskulinních linek. Ale pak také výzkumníci bádající nad novými algoritmy. Datamineři, hledající utajené souvislosti. Archeowarové, lidé, kteří se budou specializovat na historický kód v jazycích, které dávno vymřeli, jako je Fortran nebo Slovenština. Dokulogové, kteří rozpoznají a budou schopni zpřístupnit i takové datové formáty, jako je ten s příponou .602 v kódování Kameničtí a dají vám výklad několika názorů o původech těchto praslov.

Samozřejmě, že až jim za sto let řeknete, že je vlastně vnímáte jako jednu profesi, poprskají vám vzteky nátělník. Dokulog či archeowarista, to je přeci softskill, humanitní vzdělání, které se hrabe ve starých zaprášených archivech. Tydýt, kterého nevzali na slušnou školu. Rutinní programátor, to je absolvent učňáku, kterému nezbyde nic jiného, než do smrti opravovat chyby v kódu na kasách Teska. Jóóó, elita umí používat neurolingvu na kvantových počítačích a tlačí se do paralelního zpracování v hyperprostorové obálce, tak je to a ne jinak, budou se hádat na Zdrojáku za sto let. Jak vás mohlo napadnout, že je to ta samá práce? Vždyť to není v ničem stejné!

To by ale také znamenalo, že programování se bude muset posunout do nižšího věku. Nebude příliš realizovatelné, aby se s učením programování začínalo v dvaceti letech věku někde na vysoké, bude to zřejmě jedna ze základních dovedností na základní škole. Pravděpodobně (doufejme) bude mít modernější formu, než vypisování textových příkazů do textového editoru.

A tím se vracíme k tomu, proč otázka, kolik bude třeba programátorů na vesmírné bojové lodi Flotily, je tak důležitá pro českou ekonomiku. Na nic z toho nejsme připraveni. Neumíme dětem zprostředkovat počítače o moc lépe, než jim na nich pustit nějakou hru. Neučíme je problémy analyzovat, učíme je pamatovat si fakta, které uchovává Wikipedie bříška jejich prstů daleko. Neučíme je volit strategie, neučíme je rozhodovat se nad nespojitými daty, neučíme je uvažovat nad názory druhých.

Pokud je to nenaučíme, nebudou za sto let naši potomci vepředu, na špici. Nepomůže jim už ani to, že máme tradici vaření piva, protože to budou syntetizovat nanosynty v každé domácí ledničce dle definice koupené elektronicky v místním hypermarketu. Nepomůže jim lákání turistů na památky Karla IV., protože jen ichtyl by jezdil někam fyzicky, když mnohem lepší je to ve virtuálu.

Může se nám to nelíbit, můžeme s tím nesouhlasit, ale jedinou alternativou k tomuto vývoji je zhroucení civilizace. A to není alternativa nijak mnoho atraktivní.

Takže přemýšlejme, co s tím. To, že vás nic nenapadá teď hned, neznamená, že bychom otázku počtu programátorů na vesmírné lodi Flotily měli pouštět ze zřetele…

Napsal jsem to na Twitter jako hlášku, kterou bez souvislostí a delšího povídání není možné tak snadno pochopit těm, kdo technologie dlouhodobě nesledují: “Konglomerát Internetu věcí a Velkých dat otevírá obrovské příležitosti ke vstupu do odvětví v celé řadě segmentů a bez nadsázky jej můžeme považovat za podobně důležitou změnu a trend, jakým byl nástup internetu v devadesátých letech. Pokud je vám líto, že jste tehdy u toho nebyli, teď máte možnost.”

Jde o citát z mého článku na Insideru, to je ovšem placený deník, takže k online verzi se nedostanete, pokud si ho nepředplácíte. Navíc článek je určen lidem méně technickým, než může být marigoldí čtenář.

Jsem toho názoru, že senzory propojené do internetu (to je ten Internet věcí) spolu s otevřeným formátem dat a postupující kvalitou data miningu i velmi špatně strukturovaných dat (to jsou ta Velká data) budou jedním z určujících faktorů dalšího rozvoje internetu. To se hezky říká, ale proč by to tak mělo být?

Na internet se přesouvá obrovské množství komunikace strojů, což moderně označujeme jako M2M komunikaci. Zatím jde nejvíce o uzavřené výměny dat, kdy si mezi sebou povídají bankovní systémy, zabezpečovačky a alarmy, ale stále častěji i nejrůznější senzory. Třeba ty ve vaší kapse. Koupil jsem si FitBit, v nové verzi už je přes můj iPhone připojen do sítě a synchronizuje, jakou námahu právě podstupuji a kolik kalorií pálím. Tohle, že je ta velká věc? To samozřejmě ne. Velká věc se to stává až ve chvíli, kdy toho je už opravdu hodně. A kdy mícháním dat v kotlíku vznikají dříve netušené věci. Můj oblíbený příklad: kdo by kdy tušil, že rychlost pohybu mobilních telefonů v mobilní síti nahradí složité kamerové telematické systémy a budou schopny nejenom v reálném čase vyhodnocovat, ale i predikovat dopravní situaci.

Tím, jak si stroje z nejrůznějších důvodů umí povídat po internetu, začínají vytvářet samostatnou a svébytnou internetovou subvrstvu. Komunikaci, do které člověk nevstupuje, protože by jí nerozuměl, asi tak něco, jako čínský internet. Tušíme, že je, víme, že je velký, ale čerta starého nám po něm. Na druhou stranu tušíme, že vyrábět a dodávat něco pro čínské uživatele, to musí být lukrativní business, když se do něj umíte namočit.

A tohle někde číhá kolem Internetu věcí a Velkých dat. Obrovský ekosystém, ve kterém je potřeba všechno, od hardware, přes software, objevené nové postupy i zavlečení postupů starých. Suma sumárum, chytré hlavy, které s něčím přijdou a jdou za tím, aby umožnily komunikovat automobilům. Proč by safra měl někdo umožňovat komunikovat automobilům? Protože zakrátko začne být povinné, aby v sobě měly radar a mezivozidlovou komunikaci. Protože jedno auto na dálnici sdělí druhému, že začalo ostře brzdil a to druhé začne brzdit ještě dříve, než si jeho řidič uvědomí, že by měl. Jenže většina z toho existuje jen v konceptech, myšlenkách nedotažených k skutečně hodnotnému produktu.

Vidím to v energetice. Koncepce Smart Grid je nepochopena, pokud je pochopena, je nedoceněna, pokud je doceněna, přistupuje se k ní s elegancí řezníka Špejlíka.

V podstatě všechno z toho, co známe z klasického internetu, kromě pár podkladových technologií, můžete v Internetu věcí zapomenout. Na stroje nemůžete působit PPC reklamou, je ale pravděpodobné, že jednou vznikne nějaká forma reklamního cílení na stroje. Jaká, to si teď hned neumím představit, ale jen o pár měsíců později se objeví firewally, které ji budou filtrovat a spolu s nimi příručka Marka Prokopa o MSEO či školení Dana Dočekala o strojních sociálních sítích.

Samozřejmě se tomu teď můžete smát. Proč by. Proč by si spolu měly povídat elektroměry, automobily, zahradní hadice s vaším čerpadlem a hodinkami. Neexistuje dnes žádný přímočarý koncept, který by takové věci ospravedlnil a nedal by se dnes řešit jinak. Jenže, když přicházel internet, ani ten neměl přímočarý neredundantní koncept. Proč používat internet, když totéž umí pošta a noviny. Internet byl jen rychlejší, ale složitější.

Je to stejný případ. Je dobré, aby spolu i věci komunikovaly. Aby součástka ve vašem autě přiznala, že je rozbitá – a to už dnes považují automechanici za normální. U pár autosoučástek nezůstane.

Teď jde o to, zkusit koncepty protřepat a vysypat z nich nějaký nepřímočarý. Marně přemýšlím o příkladu jiném, než na jakém pracujeme. Ten náš si ještě nechám pro sebe. Ale jestli máte odvahu a fantazii dělat něco jiného, než třístou kopii Slevomatu, tak je ta pravá chvíle přemýšlet o Internetu věcí a analýzách obrovského množství dat, které bude Internet věcí produkovat a které bude třeba lidem zpřístupnit. Proč? Protože koncept Velkých dat (Big Data) bude rozhraním mezi internetem lidí a mezi internetem strojů.

Popusťte uzdu své fantazii. Prokažte odvahu. Překvapte mne.

Držím vám palce.

Ptáme-li se (třeba pod vlivem minulého článku), jaká je budoucnost médií, dostává se nám zhusta odpovědi, že je těžké ji předjímat. To ale není tak docela pravda. Trendy, které již dnes jsou zřejmé a ověřené, je již možné odvodit a vztáhnout k budoucnosti.

V tomto případě prakticky bezezbytku platí de Montaignovo  „Všechno, co bylo, už tu není a všechno, co bude, tu ještě není.“ Jenže to, co v mezidobí vzniká, vidíme nyní a vidíme to zřetelně. A v Česku to ještě zvýrazňuje unikátní místní situace.

V materiálu budu poněkud rozlišovat mezi zpravodajskými a zábavními médii. Zatímco zpravodajská média přináší zprávy, zábavní média zábavu, která nemusí a většinou také nemá se zpravodajstvím nic společného. V Česku jsme si to nezvykli rozlišovat, ale Blesk nejsou zpravodajská média založená na zaznamenání a výkladu náhledu na svět, ale médium zábavní, jehož jedinou úlohou je pobavit, ukrátit volnou chvíli. Bulvární média západního stylu, která tento přístup místy kombinují, v Česku neznáme.

(pokračování článku…)

Porušily Lidové noviny něco, když neprolinkovaly odkaz na Martina Kuciela, jehož vyjádření v článku citovaly? Hned se jim dostalo hromady emotivních kleteb, čímž se svezly na vlně odporu proti “odpíračům odkazů”. Jenže je to trochu složitější.

Převzetí informace

Předně je třeba říct, že rozlišujeme více stavů, ke kterým se také může rozdílně přistupovat. Prvně je to citace informace nebo též převzetí informace s uvedením zdroje. To tehdy, když někdo na něco přijde, zpravidla jiné médium a další média informaci přebírají. Zde je linkování jednoduše pochopitelné. Za prvé jde o informaci pro čtenáře, odkud zpráva pochází (a tak trochu vzdání holdu tomu, kdo s ní přišel), za druhé ochranu “retweetujícího” média. Kdyby se totiž ukázalo, že dotyčná informace byla kachna a nebyla dostatečně ověřená, což nemusí být z článku zřejmé, může být poukazováno na to, že zpráva byla cizí. Tím se médium může vysekat z ostudy, že naletělo: poukáže prostě na to, že s tím přišlo jiné médium, které jsme dodnes měli za věrohodné – a ještě nožem zašťourá v konkurenci. Odkaz je tedy odkazem na konkrétní zdroj informace, kde si čtenář může ověřit, jak se situace má.

Citace, vyjádření

Jiná je situace, kdy médium někoho požádá o vyjádření a dotyčný je poskytne. To je (na první pohled) situace vztahu Martina Kuciela (aka Cuketky) a Lidových novin. V takovém případě je zvykem uvést jméno a funkci či pracovní zařazení relevantní k dotazu. Pokud se ptáte ministra na jeho agendu, uvedete informaci o tom, že je ministr, ačkoliv byste mohli také uvést, že je člen sdružení nájemníků či absolvent obchodní akademie v Poděbradech. Ani jedna z těchto informací (byť pravdivá), není podstatnější v momentě odpovědi, než že je ministrem. No a teď kontrolní otázka: co byste chtěli linkovat? Necitujete informaci, kterou někde publikoval, ale vyjádření, které vám zaslal emailem nebo řekl do telefonu. To se zle linkuje. A opět platí zásada: informace slouží čtenářovi. Čtenář se dozvěděl, že M. Kuciel je blogger, dočetl se jméno jeho blogu, ale chyběl link. Je to chyba? Soudím, že není. Článek nesloužil ke Kucielově propagaci (pokud si tak nedomluvil předem), ale čtenáři. Ten si blog snadno vyhledá. Link by mu naznačoval, že zde o tématu vyjádření najde přímo více, jenže nenajde, protože šlo o přímou odpověď na dotaz. Jiná by samozřejmě byla situace, kdyby redaktor citoval z blogpostu – ale to už by byl případ první.

Čili, Lidovky, dovolte mi ten názor, ve věci neprolinkování Scuku nepochybyly. Je na jejich dobré vůli, zda a koho linkují, jenže to by si za chvíli média musela zřídit support linku pro lidi, kteří by chtěli ke svým jménům přilepit tu odkaz na Facebook (jasně!) nebo LinkedIn (fejs je přeci privát, tohle je business) či Xing (na linketýnu mám starý profil) atd. Jenže článek neslouží jim ke zviditelnění, ale čtenáři.

Mimochodem, v přehršli kritik, které jsem na tohle téma četl, vlastně nikdo nezalinkoval každé slovo Lidovky. Většina kritiků ani to první. Ani já tak nečiním, kromě odkazu na článek, čili předmětný zdroj. Ne, že bych dotyčným link nepřál, ale při publikování z iPadu by to bylo dost práce navíc, zatímco čtenáři to nic nepřinese.

Chtělo by to se trochu uklidnit, rychlý lynč a hon na čarodějnice ničemu neprospívá. Ponaučení pro novináře je jediné: příště o vyjádření požádat někoho jiného a zjemnit vlastní vyjádření na Twitteru.

Několik mých poznámek k nově spuštěnému projektu DámeJídlo.cz. Není to ani první pokus a asi ani poslední, rozeběhnout v Česku donášku jídla přes internet a kdyby za ním nestál Slevomat, asi by mnoho vzrušení nevzbudil. Přes to, že je hezky udělaný. Prostě to není oblast, kde jsme zvyklí vidět peníze, což nemusí znamenat, že tam nejsou.

Měl jsem před cca pěti lety možnost sledovat velmi z blízka vstup nadnárodního donáškového systému (jmenovat asi nechci) do Česka a načerpal jsem při tom pár poznatků, které si každý přeberte po svém. 

(pokračování článku…)

Dlouhou dobu nosím v hlavě jednu věc, nad kterou mě mrzí čím dál více, že na ni nezbyl čas. Programování pro děti. Abyste mi rozuměli, považuji za velký handicap našeho školství, jak přistupuje ke vzdělávání ve výpočetní technice. A pro své vlastní (a zřejmě i vaše) děti považuji za velkou nevýhodu, že se nedostanou brzy a dobře k pochopení počítačů, zatímco se jím servírují eukariotické buňky či přemyslovští králové, o nichž se stejně na vysoké (pokud si specializaci vyberou) dozví, že už je to dávno jinak. Přitom je zřejmé, že na počítače ještě nějakou chvíli narážet budou, k základnímu vzdělání to ale kupodivu nepatří.

A znovu. Vím, že na školách něco jako Výpočetní technika, Základy počítačů atd existuje. Jenže to má velmi různorodou úroveň většinou danou tím, že to vyučuje učitelka, která sama příliš hluboko nevidí a neví, odkud to uchopit. Je sice lepší něco, než nic, když se děti učí napsat email či zvětšovat písmo ve Wordu, ale cožpak by nestálo za to, říct jim něco o principu fungování emailu, základech typografie nebo skladbě vyhledávacích slov? Když už nic, alespoň by se nevkusné teenagerovské blogísky změnily na vkusné teenagerovské blogísky, i to by pagerank české domény jistě zdvihlo.

Otázka je, kde začít. Nemůže to být jen programování, ačkoliv základy algoritmizace by se hodily. Nemůže to být jen historie počítačů, ta děti nebaví. Musí to být názorné, musí to být soutěživé. Může to být po internetu, děti se předhánějí v řešeních úkolů různé složitosti dle věku a když to dobře dopadne, odnášejí si do života alespoň základní návyky a znalosti, které v praxi upotřebí.

Vím, že existuje celá řada pokusů na tohle téma, jenže jsou to koncepty devadesátých let. Také jsem děti okouzloval Karlem, jenže Baltík už nám tolik cool nepřišel a Karel se rychle přejedl. Najednou nebylo, kam jít dál. Kde pokračovat. Nejde o to, že bych si nemohl vzpomenout na programování v Pascalu nebo PHP a začít to do dětí hrnout sám, ale neměl jsem vůbec představu, co mohou sami zvládnout a co je na ně moc. Sám rodič je bezradný, protože nezná příliš měřítka dětské světa. Což znamená příliš mnoho vztekání na to, aby to obě strany za chvíli nepřestalo bavit.

Když o tom přemýšlím, v jasnějších chvílích vidím web, který dětem zadává a hodnotí úkoly, které mohou putovat i poštou, aby s tím byla trocha legrace, kreativity a papírování. Kde se soutěží, kde se předhánějí třídy a školy. Kde se spolupracuje na „velkých projektech“ počínaje sepsáním SWOT analýzy (jasně, že se jmenuje Brumbálův raport a ne SWOT), přes uspořádávání týmů, rozdílení prací pod dohledem tutorů, realizaci krátkých algoritmů či rešeršování referátů z historie. Prostě to všechno, s čím se děti jednou kolem počítačů potkají.

Přiznám se, že nevím, kudy z toho ven. Od státního školství nečekám, že by na takovou potřebu reagovalo, zdá se mi naopak, že je to něco, kde by mohla vzniknout soukromá, rodičovská aktivita. Že máme kolem sebe více chytrých počítačáků, než celé ministerstvo čar, školství a kouzel dohromady. Že bychom přeci něco takového mohli dát dohromady, protože to bude to nejlepší, co lidé od počítačů svým dětem nakonec odkáží.

Ale pořád nevím, kudy z toho ven, protože na to jeden člověk nestačí a přijde mi, že jsem zase jediný, koho to trápí.

PS: Ano, znám Scratch, jenže k němu není nic jako česká učebnice, cvičebnice nebo řešené příklady… A jako každý jazyk to nemá zase tak strmou programovací křivku, aby to mohli všichni bez backgroudnu a motivace zvládnout. Je třeba takovéhle šikovné nástroje posbírat, vytvořit k nim pozadí jak vzdělávací, tak soutěžní…

Vrátím se k tématu, které v diskusi znovu nadhodil David Antoš. Dobrovolné příspěvky za provoz média. Abychom se mohli přesunout z roviny dojmů do roviny pojmů, pojďme si udělat menší model.

Za prvé předpokládejme provoz malého média (one man show), protože hned od počátku stavět konkurenci Novinkám je trochu přepálené (na modelování i podnikání). Dobrým výchozím příkladem může být Marigold, kde vidím do čísel.

Návštěvnost Marigolda dnes čítá něco jako 4000 pravidelnějších čtenářů, ten zbytek do statistik návštěvnosti jsou náhodně přišedší, se kterými – myslím – nelze příliš počítat a budou tvořit spíše bonus, než základní operační kapitál.

Provozní náklady Marigolda jsou jeden člověk a jeden server, zbytek lze zatím zanedbat. Měl-li by ten člověk brát běžný plat v branži, měl by se pohybovat někde v rozmezí 20-100 000 Kč dle výše odvodů a vybojovaného místa. Řekněme, že náklad s trochou optimalizace odvodů a daní bude někde kolem 60 000 Kč – všechno je transparentní, tím nutně i pro finančák, takže pod tuhle částku nelze příliš optimalizovat.

To by znamenalo, že každý pravidelný čtenář Marigolda by musel přispět částou 15 Kč měsíčně, což je jistě únosné. Rizikem ovšem je, že by nezaplatil každý. Kdyby zaplatil každý čtvrtý, bylo by třeba vybrat 60 Kč, kdyby každý desátý, už 150 Kč měsíčně a když uvážíme, že průměrné počty předplatitelů se obecně pohybovaly v procentních řádech, mohlo by na jednoho vycházet ještě více. To je ovšem spekulace, kterou nelze v Česku potvrdit jinými daty, než Fffilmem, který vybere měsíčně do 30 000 Kč s podstatně širším čtenářským potenciálem, ale také menším potenciálem solventnosti čtenářů. Ovšem, 100 Kč mají asi jak čtenáři Marigolda, tak Fffilmu.

Co za to?

A to je podstatné pro ochotu lidí zaplatit: co za to. Nejsem Dan Dočekal, nepíšu dva články denně, vybírám si témata dost ostře. Dva články týdně jsou zaručitelné maximum, při náladě a dostatku podnětů v průměru tedy něco jako sedm až deset článků měsíčně, cca 70 000 znaků, což je rozsah tak pěti velmi obsáhlých časopiseckých článků – a to je zhruba to, co můžete očekávat od kteréhokoliv zkušeného novináře v případě, že má téma pořádně proprat.

Tolik tedy dostanete za cenu papírového časopisu a s vědomím, že řada ostatních si to zřejmě čte zdarma. Což mi mimochodem přijde obtížné handlovat – to vědomí, že mnoho lidí to čte zdarma a proč právě vy byste měli přispívat autorovi na šedesát litrů měsíčně, když sami máte stěží polovinu? Pomůže do grafu dokreslit, kolik z toho teče státu a na režii (polovina)? Pomůžou apely, že je potřeba tento měsíc přitlačit, jinak bude autor nuzovat? Já nevím.

Témata: média, pro která je jednodušší živit se z dobrovolného předplatného než z reklamy, jsou nutně tématicky okrajová. Marigold je dobrý příklad: internetové a technologické záležitosti, které jsou příliš okrajové pro všechny ostatní. Nejde o to, že by Mobil.cz nechtěl vydat popis LTE sítě, ale o to, že jeho čtenáře by to nezajímalo příliš, takže by za takový článek nezaplatil adekvátně času na tom strávenému. Proto takové články nevydává. Vás souvislosti kolem vysokorychlostních mobilních sítí zajímají? Natolik, že jste ochotni zaplatit si za články, které možná ani nebudete číst, ale budete jenom rádi, že vznikly, protože se to jednou může hodit i vám a teď možná ostatním? Nebo byste platili s vidinou, že můžete ovlivňovat témata, o kterých se bude psát a radši byste si přečetli, čím se pokydal na párty šéf velkého operátora? Nakolik byste si mysleli, že subvencováním provozu takového zpravodajství máte i vliv na to, co se zde bude publikovat? Už jen tohle ošéfovat, je slušná výzva. Nakolik byste prskali nad tím, že se “zase píše o nějakém LTE, které u nás bude kdo ví kdy” a ne o tom, že T-Mobile automaticky prodlužuje dvouletý kontrakt každému, kdo ho třicet dní předem nevypoví (což je téma spíše pro soud, etickou komisi a veřejné lynčování toho podvodníka ve firmě, kdo to vymyslel a schválil)?

Jsou možná jiné cesty, ale jaké? Platit až dle konkrétního článku? To znamená programový populismus, psát články, které se budou líbit. Jenže důležité je číst i články, které se mi nelíbí – ne zpracováním, ale tím, že se dívají na věc jinak. Znechutím vás tvrzením, že Windows Phone je slušný systém a pro vývojáře je zásadní podporovat jej, nebo jste ajtíci vidící svět černobíle, neochotní nahlédnout jakoukoliv argumentaci, která ho narušuje a pro které autor tímto skončil, protože je zjevné, že je to debil? Přesně tyhle úvahy jsou něco, co vede k autocenzuře. Zveřejňovat dopředu “redakční plán”? To lze bodově, ale dopředu nevíte, co chcete dělat, mohu vám prozradit, že za vaše penízky pojedu na Mobile World Congress, jenže když mě tam nic nezaujme, tak je to zlé. Takže? Takže nakonec budete platit z velké části za jméno. Za to, že už skoro dvacet let čtete Zandlovy články a to vám dává trochu důvod se domnívat, že ještě dalších pár let byste je klidně četli, i když vás každý druhý nezaujme nebo naštve. Ano, to je řešení pro autory publikující řadu let. Co Pepa Novák, který LTE rozumí líp, než já, protože se podílel na jeho vývoji, ale nikdy o něm veřejně nepublikoval? Tomu byste asi nepřispěli, protože ho neznáte. Musel by vás přesvědčit, jenže jak, když by ho to za chvíli kvůli nedostatku peněz přestalo bavit.

Revoluční tržní změny mají dvě jistoty: trh je vždy dovede do správné rovnovážné polohy, jak nám správně tvrdí profesor Klaus. Co nám pan profesor nestihl prozradit, je druhá jistota: usazení do rovnovážné polohy samotným působením trhu nějakou chvíli trvá a nemusí proběhnout za našeho života, takže tím jedna či více generací trpí. Což je nakonec důvod regulací: snaha nápravy dosáhnout rychleji umělým zásahem.

Malé mene tekel: 1000 čtenářů by muselo na provoz jednomužného tématického webu zaplatit měsíčně alespoň 60 Kč. Občas by museli strpět nahánění doplatit rozdíl. Neměli by prakticky vliv na obsah a museli by to relativně často zkousnout. Věděli by, že ostatní si web čtou zdarma a oni za svou účast nemají pravděpodobně nic navíc (vše navíc ještě prodraží provoz). Osobně si myslím, že to není únosný model, protože tolik uvědomělých se dlouhodobě nenajde.

Výše uvedené je důvod, proč jsem momentálně skeptik k tomu, zda lidé v Česku jsou ochotni přispět na provoz média nějakou zásadní částkou.

MacForum.cz

První aplistickou zmínkou pro dnešek bude upozornění na start nového diskusního fóra věnovaného Apple – MacForum.cz, za nímž stojí Honza Březina. Hezké, lehké, s pluginem pro TapaTalk, takže dobře užitelné i z chytrých telefonů. A s dostatkem lidí. Důstojná náhrada fóra na MůjMac, které už je poněkud nepřehledné. Akorát posuny mezi IDIF, MůjMac a Honzou jsem nějak nepochopil, budu se na to někdy muset zeptat, to je zase nepřehledné pro mne.

Kniha o návrhu iOS aplikací

Pokud vás zajímá programování pro iOS, hezkou elektronickou knihu připravil Peter Druska. Jmenuje se Návrh iOS aplikácie od úplného začiatku, je slovensky, ale měli byste to zvládnout. A je pouze pro iPad, je vysázená v iBook Authoru, má dost multimédií, takže ani na iPhone nejde pustit. Zato je fakt přehledná, až jsem přemýšlel, že bych si to alespoň trochu zkusil. Ale čas na to nemám, pokud jste na tom lépe, svou první (a pár dalších) aplikací byste si tak vystřihnout mohli, pak už budete potřebovat anglické knihy, které jdou podstatně víc do hloubky konkrétních problémů, čemuž se otevírací kniha věnovat nemůže. Cena 20 euro a palec nahoru za hezký počin. Mimochodem, na iPad se začala objevovat slušná řádka elektronických knih v češtině, vyplatí si je občas projít. Škoda, že frekvence přidávání knih Applem je měsíční, takže velký nával novinek tam není.

Moje kniha o Apple v srpnu první v prodeji ebooků

A nakonec zpráva z vlastní zahrádky. Mojí knize Apple: cesta k mobilům, se podařilo za srpen překonat v prodeji elektronických titulů všechny ostatní tituly a opanovat žebříček včetně předhonění severských detektivkářů. V tisku ovšem detektivkáři vedou, ale titulek “Zandl porazil Nesbøa” zní docela dobře … tak díky vám za přízeň!

Podívat se do tváře českým startupům chce v poslední době stále více odvahy. Spolu s tím, jak o “startupy” začal být zájem nejenom mediální, ale i investiční, se staly samy o sobě produktem, tedy došly do stavu, kdy není třeba vygenerovat produkt startupu a ten úspěšně zhodnotit, ale sám startup je produktem, který je zhodnocen. Vypadá to, jako formální, drobná změna, nicméně toto posunutí zhodnocení o jeden krok také znamená, že z onoho zhodnocení vypadají všichni po tomto kroku následující, například investoři. A to je (minimálně pro ně) špatná zpráva.

Jistou alergii na startupy jsem si vypěstoval v Lupě záhy po spuštění přílohy Startupy. Bylo obtížné, ne-li nemožné dostatečně často najít startupy, které by vypadaly životaschopně či alespoň z nich zůstat pozitivně naladěn. Neopakovat pořád do kola těch několik, které se uchytily a stoupají když ne k závratním sanfranciským výšinám, tak alespoň ke smíchovskému docenění. Bylo příliš časté, že jsem se setkával s představami tak naivními a přitom tak houževnatě hájenými spolu s výčitkou, že jsem negativista a nechci podat pomocnou ruku. Asi nejlépe se to projevilo v momentě, kdy padla první otázka z tradiční triády: “A jak máte rozmyšlený marketing produktu?”.

Rozumějte dobře – u startupu ani tak není podstatné, zda redaktor věří produktu, ale zda uvěří tomu, jak se bude produkt marketovat, obchodovat a substituovat. To, že je produkt totální békovina, není nutně podstatné. Již při počátcích experimentů s televizí v USA (to bylo ještě ranné dvacáté století) se objevovaly oprávněné pochybnosti renomovaných odborníků o tom, zda pro něj bude možné sehnat dost uživatelů, protože je zhola nemyslitelné, aby se americká rodina večer shromáždila u takové bedýnky. Takže první otázka zní, jak bude dotyčný startuper produkt (o němž víme, že není podstatné, o co jde) marketovat?

Správné odpovědi se mohou významně lišit. Váš bratr může být Miroslav Kalousek, takže se produkt zavede jako povinná součást videoloterijních terminálů. Mohli jste se domluvit s idnesáky či seznamáky, že to budou propagovat ve svých službách nebo máte dvacet mega na reklamu. Případně máte financování na pět let dopředu a jak vám, tak investorovi je počet uživatelů fuk. To všechno jsou smysluplné odpovědi (i když u nich vznikají podotázky, jako co když Kalouska vyhodí nebo co když investora přestane bavit dělat pět let charitativního vola – to tehdy, když není odpověď založena na čistě náklad-výnos orientované rovině, ale těžko replikovatelné výhodě).
Potíž je v tom, že většina startupistů má prvotní představu “napíšete o tom přeci na Lupě”, doplněnou o “komunita si o tom dá vědět”. Jaká komunita? Jak to zajistíte? Vy se znáte s tím týpkem z Engadget či TechCrunche? Nebo máte ponětí, jak jim natlačíte právě to své, když podobných avíz dostávají desítky denně? Opravdu je ten váš produkt tak cool, aby se sami přetrhli o vás napsat?

I druhá otázka triády má řadu správných odpovědí. Jak dotyčný produkt vydělá, jestli dostatečným množstvím předplatitelů, reklamou nebo tím, že se o pár let později střelí zvučné a po něm šílící velkofirmě, je vlastně fuk a víra v jednotlivé odpovědi vyjadřuje hlavně víru a ne/zkušenost investora s tou kterou metodou zhodnocení. Jistě, i dnes lze vydělávat na reklamě, když víte, jak. I dnes lze střelit krávovinu velkozvučné firmě, když máte kontakty a vyčíhnete dobu i produkt. I dnes lze prodávat službu za předplatné, když víte, jak to prodávat tak, aby náklady na prodej a akvizici zákazníka nepřevýšily výnosy z takové akce. Řada českých startupistů si nejenom neuvědomuje, že by měli mít rozmyšleny a zmapovány úskalí svého modelu financování, ale často ani to, že by nějaký model vůbec mít měli. A že není ani tak důležité vymyslet převratný model, jako jej dobře, kvalitně uplatnit. Jenže něco takového těžko vysvětlit, protože slovní spojení “dobře a kvalitně uplatnit” si já i dotyčný rádobystartupista představujeme úplně jinak. On vyvěšením nápisu 4,95 USD/monthly, já ve formě kvalitně zpracovaného modelu prodeje, CRM, zákazníckou podporu, billing a všechno mezi tím.

Do třetice substituce. Uvědomuje si dotyčný začínající podnikatel, jaký produkt chce nahradit, jaké přinese proti nahrazovanému výhody a jaký produkt může potenciálně nahrazovat ten jeho? Tedy to, jaké jsou bariéry přijetí nového produktu a na jaké frontě se válčí? Kdo je konkurence přímá, nepřímá a tedy i to, jaké výhody zviditelnit a jaké faktory potlačit, protože budou nevýhodou? Zpravidla o ničem z toho nemá dotyčný páru. V lepším případě se dozvím o pár podobných konkurentech aplikace na vyhledávání taxiků v okolí, jen málo úvahy je věnováno tomu, proč bych měl použít právě tuhle aplikaci místo prostého zatelefonování na dispečink.

Tápání v těchto třech základních okruzích pro mne bezpečně znamená, že celá záležitost je odsouzena k neúspěchu, i když zázraky se nevylučují. Prošel jsem namátkou projekty, které jsem za poslední dva roky potkal a které onu váhavost nad triádou vykazovaly. Většina z nich je ve stavu klinické smrti, menšina k ní směřuje. Jak poznáte u startupu směřování ke klinické smrti? Snadno: nic se neděje, nic se nemění. To, že službu stále někdo používá, není podstatné, podstatné je, že zákazníci nerostou exponenciálně, ale lineárně.

Startupy jsou principiálně riziková věc. Většina z nich neuspěje a to je danné i u těch amerických. Hloupé je, že by měly neuspět ne kvůli nezvládnutí či snad absenci základních obchodních mechanismů, ale kvůli tomu, že jejich revoluční myšlenka byla až příliš revoluční, doba na ni nenazrála nebo s ní uspěl někdo rychlejší, dynamičtější, šťastnější.

Proč se tak stalo? Abych řekl pravdu, soudím, že je na vině přílišná podpora okolí spojená s webtržnickou mentalitou “to bude stačit, to někdo koupí”. Poptávka po startupech převyšuje nabídku, laťka jde dolů. Vypořádat se s tím budeme muset větší ostražitostí, zvýšením laťky, obezřetností vůči bullshitům. Smyslem není generovat startupery, ale funkční startupy, které se stanou funkčními společnostmi.

Čest těm, které k tomu míří i u nás…

Lidovky přinesly informaci o tom, že Andrej Babiš je jedním ze zájemců o koupi Centrum Holdins. Zejména kvůli zpravodajskému Aktuálně. Babiš si kromě toho údajně koupil slovenské Hospodárské noviny, jejich vydavatel Ecopress to ovšem odmítá. Tuzemské Hospodářky s těmi slovenskými nejsou spojené, ty české ovládá Bakala (trochu se to plete). Podrobněji je to zde.

Co to dává za smysl? Babiš vydává týdeník 5+2, údajně se tiskne v nákladu milionu kusů, je k dispozici zdarma a je hustě obsazen reklamou na Babišovy firmy, takže minimálně z tohoto důvodu to čistý prodělek není. V posledním čísle už začala i reklama na politické uskupení Ano2011.

Vstupem do Aktuálně by Babiš rozšířil své mediální impérium i do internetu, navíc by získal nadmíru kvalitní novinářskou základnu vlastně na cokoliv. Na to, aby ze svého týdeníku udělal libovolný formát tiskoviny včetně kvalitní protiváhy Savovových mladofrontážních titulů (zejména E15 a Euro). Euro prý chtěl Babiš koupit také.

Pro Centrum Holdings by to zřejmě bylo dobře s tím, že bychom viděli, jaké tlaky by Babiš uplatňoval směrem k prosazení svých politických vizí v Ano 2011. Centrum potřebuje nového majitele, který bude uplatňovat ostřejší ekonomický diktát kombinovaný s vizí, jako prase drbání.

Je ale také dobré poznamenat, že vlastnictví médií či uplatňování vlivu v nich se stalo v České politice standardem, ať již jde o zjevné náklonnosti CME/TV Nova, levicově orientované Právo či v tom nejdrsnějším případě městské informační bulletiny, které se bez výhrad staly hlásnou nástěnkou ve městě vítězící koalice. Středočeské magazíny postulující jako téma seriosního mediavýzkumu “bude i na příští stránce MUDr. Rath?” jsou toho skvělým dokladem.

Kdo chce do politiky, musí si koupit média. Přímo či nepřímo. Co z toho plyne pro nás? Počítejme s tím, že cokoliv, co o politice čteme a budeme číst v nejbližší budoucnosti, by mělo být ověnčeno otázkou “komu to slouží”. Je to nepříjemné, je to paranoidní, ale je to také česká realita. To, že jsme paranoidní, ještě neznamená, že po nás nejdou